Doba temna

je pro mě každoročně leden.
Letos to bylo snesitelnější.
Od našeho kněze jsem loni dostala pozvánku na Školu uzdravení do Prahy, takže mě poprvé po Vánocích nečekalo depresivní období (i když snahy z druhé strany byly intenzivní a tak se do poslední chvíle nevědělo, zda to všechno rozchodím).

Protože podle plakátu by jeden myslel, že jsem byla snad v Bradavicích :-), od tý doby přemýšlím, jak si tohle zapsat ("senzačním" akcím mám ve zvyku se vyhýbat) a jestli vůbec.
Někdy slova nestačí a beztak je to nepřenosný, i když pořádek v tý tuně poznámek bych si udělat potřebovala.

Úplně si vybavuju, jak před skoro 8 lety stojíme na Banátu s Jančou G. v potoce s pivem v ruce a jak jí rozechvělým hlasem říkám, že mě nebe zve prostřednictvím Ranhojiče do služby.
Pamatuju, jak mi na to Janča řekla něco ve smyslu, že to je přece dobrý, ne?
Do toho já a moje strachy po třetím pivu o to, že budu řáplá, co všechno už "nebudu moct" a že se úplně vyoutuju ze společnosti.
Na všechno tohle vzpomínám moc ráda, řáplá už jsem :-), jen mi tenkrát nedocházelo, že "moct budu", ale že "už mi to nebude stačit".
Společnost se trochu proměnila, neplánovaně a nenásilně.

Když jsem v minulým příspěvku psala o dokumentu Kristus v Tobě, ani ve snu by mě nenapadlo (nebo napadlo, ale neodvažovala bych se to očekávat), že bych mohla být pozvaná do takové služby (v katolické verzi).
A i kdybych to očekávala, obávala bych se, že to má nějaký háček, nějaké "ale", který mě napadalo při sledování toho filmu.
Jenže žádný ALE tam nakonec nebylo. Oba přednášející Patrickové (otec šesti dětí Patrick Reis i katolický kněz P. Patrick Gonyeau) měli vše do detailu podložené Písmem, za ty dva dny nepadlo jediné slovo vedle nebo nazbyt a jejich víra byla tak živá, srdečná a nadějeplná, že už první den jsem myslela, že se do mě nic dalšího nevejde.
Pořád věřím tomu, že na světě to nefunguje ve stylu "hup na krávu a je tele", naopak, věřím v poctivý učení od píky.
Takže zase sklapnu. Kdybych měla použít nějakej příměr, třeba kuchařskej, řekla bych, že jsem teď ve fázi loupání metráku cibule - tak u druhýho kusu? :-). Jde to pomalu a slzím :-), už jsem se i řízla.
No.

Takže ne že by se nic nedělo, naopak, nejdřív jsem pár dní nespala, od tý doby se ujišťuju, že se mi to nezdálo, bojuju se svou hlavou (pýchou, nevírou a strachy- v náhodným pořadí) a jsem neskonale vděčná za svoje modlitební, mešní a postní zvyky, protože si jinak neumím představit, jak bych to všechno unesla, kdybych je neměla.

Uvidím, zda se mi podaří dostat ze sebe něco smysluplnýho, teď toho nejsem schopna, ale ráda bych, protože bych to fakt nerada pověsila na hřebík jen proto, že mi to hlava nebere.

Ten dotyk nezapomenu.