Jen si tu odložím

Dvě místa, dvě zvláštní události.
Dvě (snad) uzavřené kapitoly.

50

Po včerejším výročí zase jeden mail od táty, kterej nechci zasilážovat v mý bezedný schránce...

"Dnes, přesně před 50 lety, u mých rodičů v Jaroměři na Hradecké ulici (na místě dnes vzrostlého smrku u kruháku naproti Lidlu) jsem chtěl jít brzy spát. Ale vůbec jsem tu plánovaně zkrácenou noc neusnul.

Neměli jsme v té době ještě televizi. Měla ji tehdy jen asi polovina rodin (vydělával jen táta, jezdil jako topič na parní lokomotivě a mamka byla s námi dětmi v domácnosti). Bydleli jsme v nájmu u Svobodů. Starý pan, bývalý továrník a majitel znárodněného domu, v jehož okolí se nacházel areál jeho bývalé obuvnické firmy (po r.1948 přejmenovaný na družstvo Snaha), byl velmi šikovný a vzdělaný. Byl chemický inženýr a přestože byl komunisty perzekuován, nechali ho za totality pracovat v laboratoři smiřického cukrovaru. A tak mě, kluka na přelomu obecné a měšťanské školy, už rok zvával k sobě na pořady a později přímé TV přenosy a besedy z kosmických letů Programu Apollo (vedle toho i na nezapometulné černobílé seriály Bella a Sebastián a detektivní Randall a Hopkirk)

• Apollo 8 – první pilotovaný let k Měsíci bez přistání
• Apollo 9 -  let s nácvikem samostatného pilotovaného letu lunárního modulu na oběžné dráze, ale jen okolo Země
• Apollo 10 – obdobný let s nácvikem, ale už okolo Měsíce bez přistání na jeho povrchu … a
• této vzpomínané noci pak k letu Apolla 11, kterému po večerním přistání měl nad ránem vyvrcholit výstupem člověka na povrch Měsíce.

Byl téměř rok po ruské okupaci. Ve městě stále byly vidět vápnem psané výzvy a hesla na silnicích, po zdech domů i po josefovské pevnosti „Iditě domoj“ „Moskva 1600 km“ „za Svobodu, za Dubčeka“ …, které po 21. srpnu psala i moje ségra s kamarádkami (těm jsem pomáhal míchat v kýblu vápno od pana Svobody ze zahrady).

V Josefově už Rusáci zabrali celou bývalou (a vyhlášenou) vojenskou nemocnici a začali se roztahovat po městě. Toho jara jsme nad nimi vyhráli v hokeji na MS 2:0 a 4:3. Po druhém vítězném zápase byla před okupovanou nemocnicí demonstrace nebo spíš happening (Jaroměř se tehdy dostala až na stránky komunistického Rudého práva vedle Prahy a krajských měst), kam se Rusákům přišli i lidé z okolních obcí konečně vysmát, že žádný strom neroste do nebe. „Sborná“ totiž byla tehdy v hokeji nabubřele neporazitelná. Vyhrávala s přehledem všechny mezinárodní zápasy a naši hokejisté tehdy aspoň jediní symbolicky pomstili ruskou okupaci.

Bohužel po tomto hokejovém zápase začali komunisti, STBáci a milicionáři rozjíždět tvrdou normalizaci. Mnoho lidí v průběhu tohoto roku přišlo o svou práci, ségra a tisíce dalších studentů o vysokoškolské studium. Desetitisíce lidí emigrovalo za hranice. Naštěstí v Československé televizi vyměnili ředitele a redaktory postupně, na rozdíl od ČS rozhlasu, který byl v té době nejvíce sledovaným a nejrychlejším sdělovacím prostředkem.

Nedokážete si dnes asi představit, jak moc jsme proto všichni drželi Američanům palce, aby i oni dali Rusákům konečně na prdel i v dobývání vesmíru (oni totiž měli do té doby ve vesmíru první Sputnik-1957 a kosmonauta Gagarina-1961). Cílem dalšího prvenství byl tedy Měsíc, který se však z tehdejšího vědeckotechnického pohledu zdál i odborné veřejnosti příliš vzdáleným cílem.

Že to Američané udělají tak neuvěřitelně grandiózně a nadčasově, abychom i dnes, po 50 letech, obdivovali tu nevyčerpatelnou lidskou snahu, odvahu, technickou vyspělost, vůli a lidskou sounáležitost celé naší civilizace… tak to se v dějinách lidstva mnohokrát nestává (i Rusáci tehdy mlčky a s uznáním přihlíželi a ani zdejší komunisti si nedovolili vůbec nic cenzurovat).

Pan Svoboda se večer dohodl s mamkou, že si pro nás, v noci ve 2 hodiny, 21.července (začínal nejdříve televizní přenos ze studia ČSTV, před celosvětovým přenosem z povrchu Měsíce), dojde a zaťuká na dveře od našeho bytu. Bydleli pod námi v přízemí, ale tu noc vůbec nemusel vyjít na schody k nám nahoru. Jak jsem slyšel dole klapnout jejich dveře, okamžitě jsem vystřelil z postele a byl dole. Co pak následovalo vidíte a slyšíte na mnoha dokumentech v dnešních médiích.

Vlastně jsem vám chtěl původně napsat jen o tom, že tu větu Neila Armstronga „That's one small step for man – one giant leap for mankind“ jsem slyšel a viděl LIVE  (Když jsme po prázdninové okupaci přišli do školy, zrušili nám tehdy povinnou ruštinu a začali jsme se učit angličtinu. Avšak v roce 1969 nám vrátili ruštinu a v normalizačním roce 1970 nám bohužel zatrhli souběžnou angličtinu), zvlášť když jsem se dnes (20.7.2019) na internetu dočítal, že jde o podvrh a přistání na Měsíci bylo např. natočeno v Hollywoodu. O tom prý je „…dnes v USA přesvědčeno deset procent respondentů, v Rusku dokonce 57 %“. Paradoxní na dnešní společnosti a politice je, že konspirační teorie začaly vznikat až v polovině 70.let a navíc přestože stopy astronautů a zbytků lunárních modulů si dnes na Měsíci může ověřit i pokročilý amatér.

Asi některé z vás bude třeba mátnout, jak jsem se ve věku okolo 10 let mohl zajímat o takový špičkový technický obor a jak vám o tom píši v dobových politických souvislostech. Jestli jen nemachruju… rozhodně to však nepíšu po surfování na internetu nebo TV kanálech. Třeba jednou najdete na chalupě artefakty z té doby, které jsem sbíral. Nebo si řadu faktů prostě sami ověříte u některých svědků nebo známých a potomků našich sousedů. Má to totiž navíc ještě jednu historickou paralelu s mým dětstvím, mými životními postoji a vůbec s tím, jak jsem se dostal k zájmu o kosmonautiku:

Moji/naši pra/předci postavili chalupu těsně před II.světovou válkou. Přestože byla v Sudetech, přestože na českém území, dlouho se z ní neradovali. Zabrali ji nacisti a použili jako protektorátní celnici s poštou a dědovu rodinu přesídlili do Jaroměře. Po válce se do chalupy mohli časem vrátit i mí rodiče. Táta se po návratu z Říše, kde byl totálně nasazený, oženil s mojí mamkou pocházející ze Zvole. Její táta padl v I.(první) světové válce. Její mamka, moje babička, se po r. 1922, do kterého čekala, jestli se jí děda nevrátí s legionáři (narukoval totiž na ruskou frontu), znovu vdala a tak moje mamka měla postupně další 3 sourozence s novým dědou.

Mí rodiče, než si po svatbě stačili uspořádat život podle sebe, měli smůlu. K moci se dostali komunisti a velká chalupa jim byla trnem v oku. Proto v části přízemí byla zřízena dětská ordinace a podkrovní byt, původně postavený pro mé rodiče, děda stačil rozbourat a zrušit. Zbyla jen mansarda a v ní přebývali postupně nastoupivší mladí inženýři nebo zvěrolékaři, kteří po studiích dostávali umístěnku do vysídleného pohraničí, odkud byly pro změnu po válce vystěhovaní všichni původní Němci. Komunisty prováděná násilná kolektivizace probíhala stejně tak i pod horami, jen s tím rozdílem, že tam po odsunu nebylo moc lidí na práci.

Ten poslední podnájemník mansardy se mimo svou čerstvě vynucenou praxi zajímal naštěstí i o letadla a navíc odebíral tehdy nový čtrnáctideník Letectví a kosmonautika. Starší vydání nechával ležet na poličce nočního stolku.

Už jako malé před/školní dítě jsem musel občas jezdívat s mamkou v sobotu, která byla tehdy běžným pracovním dnem, na chalupu. Jezdívala totiž odpoledne pomáhat babičce uklízet chalupu s ordinací i podnájmem, protože nájemci odjeli na neděli domů do kraje. Když bylo hezky, lítal jsem po venku, hlídali mě nanejvýš starší děti od Ježků, tehdy jediných sousedů. Bylo-li venku hnusně, byl se mnou asi problém. Postupně mě však zaujaly letecké časopisy v podkroví. Mamka časem zjistila, že když mě posadí do podkroví hned, má ode mě klid až do odjezdu domů… Později, když mně bylo asi 10 let, jsem si začal Letectví a kosmonautiku kupovat ze svého kapesného. Chodíval jsem totiž ministrovat do Josefovského kostela a pan farář Sýkora nám po svatbách, křtinách nebo pohřbech vyplácel „odměny“, které mu dali přítomní na těchto slavnostech. Byly to nejdřív (tehdy jen papírové) modré tříkoruny, pak zelené pětikoruny, později hnědé desetikoruny a jako starší ministrant jsem občas dostal i šedomodrou pětadvacetikorunu s jednookým Žižkou. Časopis L+K stál tenkrát tuším 3 Kčs  (nanuk 1 Kčs,- , Eskymo 50 haléřů (1 Kčs měla 100 haléřů – byla kovová a měla další setinové mince: 1, 5, 10, 25 a 50 haléřů), krabička cigaret Astra s filtrem stála 2 koruny a 20 haléřů - protože jako začínající letecko-kosmický odborník jsem musel začít i umět kouřit  :-) ).

Zkrátka od r. 1968, během příprav Apolla 8 na první cestu k měsíci, jsem naprosto přesně věděl, jak detailně vypadá nosná raketa Saturn 5, které po 2 a půl minutě po startu dohoří a odpadne její první stupeň… na který naváže plný tah raketových motorů druhého stupně, aby vynesl drahocenný náklad s posádkou blíž k oběžné dráze okolo Země, ze které pak zbytek této rakety zajistí cestu k Měsíci... zkrátka všechen plán s detailními fázemi letu k/od Měsíce, až po návrat samotné kabinky Apolla na padácích do vln Tichého oceánu. Dobrodružství TV přenosů ale vždy pokračovalo dál: na astronauty čekali žabí muži, skákající na neklidnou hladinu oceánu z těžkých vrtulníků Sikorsky, které se jmenovaly „Sea King“. Ty je po vyzvednutí z vln přenesly na palubu některé z letadlových lodí, kde se odsloužily děkovné církevní obřady. Velikost a vybavení těchto lodí, včetně stovky letadel a vrtulníků na jejich palubách, si většina našeho suchozemského národa neumí představit ani dnes, natož tehdy. Bylo v té době nevídané, vidět a slyšet všechno dění na „první dobrou“ na rozdíl od Rusáků, kteří všechny své tehdejší nejen kosmické úspěchy nejdříve tajili a pak oznamovali s časovým zpožděním, kdyby se jim náhodou něco nepovedlo. Navíc všechny opožděné zestručněné informace předávali jen rozhlasem a tiskem s minimem fotografií.

A to vůbec nepíšu o pozdějším příběhu Apolla 13, který se po výbuchu servisního stupně nedaleko Měsíce jen zázrakem vrátilo i s posádkou a v pořádku zpět. Tehdy se snad všichni lidé na naši planetě modlili a sledovali každý okamžik 4 dny téměř katastrofického letu se šťastným, ba až zázračným koncem. Byla už normalizace v plném proudu a tak jsme pro jistotu poslouchali v rozhlase i Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Vzpomínám, že je o tomto příběhu vydaná kniha (určitě někde v Jaroměři nebo na chalupě je) a natočený film. Stojí to zato.

Zkrátka jsem v té době měl vyčerpávající informace a skrze ně jsem se už ve svém věku stal „kamarádem“ pana Svobody, kterému jsem přenášel a upřesňoval informace z odborně-populárního časopisu L+K a který mě a naši rodinu za to zval na nezapomenutelné televizní přenosy.

O Vánocích 1969 koupili televizi i naši. Měla malou obrazovku, stála přes 3 tisíce korun. Průměrný plat v té době určitě nepřesáhl tisíce 2. Na černobílou jednoprogramovou televizi (žádná jiná tehdy neexistovala) přispěla i ségra, která místo dalšího studia od září musela (aby nebyla prohlášena za příživníka a nebyla za to trestně stíhána) začít pracovat. Pracovní soboty se během těchto několika pár let střídaly na liché (pracovní) a sudé (volné) a myslím, že tento rok odpadly zdánlivě úplně. Soudruzi ale vyhlašovali „pracovní soboty“. Nicméně my už jsme do školy v sobotu chodit nemuseli.

Po 40 letech jsem se díky Jirkovi Klepsovi dostal až na Floridu, na Mys Canaveral (který se tenkrát jmenoval Kennedyho Mys). Tam jsme společně i s jeho dcerami Dájou a Míšou navštívili m.j. vesmírné muzeum United States Astronaut Hall of Fame, které je součástí Kenddyho vesmírného střediska, s mnoha autentickými kosmickými exponáty. Pak jsem přes Banana River viděl, přesně jako tenkrát v TV přenosu, nezapomenutelný pohled nad vodní hladinou ke vzdálenější obrovské budově montáže Saturnu 5 s areálem startovací rampy 39A, odkud všechny ohnivé cesty Programu Apollo k Měsíci začínaly.

Nikdy nevěřte pocitu, že vaše děti z něčeho prožitého v mládí nebudou mít rozum. Zvlášť, když jsou svědky okamžiků, o kterých lidstvo bude i v budoucnu vědět podobně jako dnes my víme a učíme se o příchodu věrozvěstů, Karlu IV. nebo objevení Ameriky.

Nevím však, co by se mělo stát dnes, aby to tak nějak podobně a celosvětově zaujalo… snad lidská posádka, která už se nikdy nevrátí, a dožije na Marsu? UFO s mimozemšťany? Možná by to dnes hodně lidí bralo spíš jako znuděnou nebo povrchní reality show. Co?

Jen jsem si na závěr vzpomněl, jak tehdy moje babička Filoména na mě vzala hůl, v domnění že si z ní dělám drzou srandu, když jsem jí začal vyprávět, že před týdnem přistáli lidi na Měsíci a fakt po něm chodili. Bylo jí tehdy 75 let.

THE END :-)."

Poprvé

vyrazila Andule na tábor.
Potřebovala se osamostatnit, což s mámou - účou zrovna moc dobře nejde.
Navíc jako téma Letopisy Narnie - kdo z vás to má? ;-)
Jako vedoucí mám mnohaletou zkušenost, ale z druhý strany je to trochu jiný.
Lukor by nejradši každej den volal, já radši nic vědět nechtěla a doufala jsem, že si naše lehce asociální, komplikovaný dítě najde svý místo na slunci.
Holky vedoucí mají Georgovu pünktlich školu a hlavně nechyběl Duch, takže jsem strach neměla.
V sobotu jsme pro ni jeli a vyběhla nám v ústrety opálená a totálně špinavá královna Anna, věrná, s lukem a šípy.
Jiný dítě (tušila jsem to, díky!).
Celej tejden nosila jedno tričko a tepláky, který jsou na vyhození, ale ušetřila mi práci a deratizace proběhla celkem úspěšně :-).

My s Emoušem jsme si zatím udělaly týden pro sebe, však bylo co dohánět.

Vyšly jsme si do kina, chodily na poštu s pohledama pro Andulínu, navštívily babičku v Žirči a vydaly se s ní na Kuks - nejčastější cíl výletů mého mládí, navštívily strejdu (! - Panenko skákavá! ;-) ) a jeden den strávily v Brně na konferenci, kde Emouš statečně na půl dne absolvoval její Dětskou verzi.
Musím říct, že jsem byla překvapená, jak mají dětský program zmáknutý, ostatně celý to nakonec bylo příjemný.

 Teď už je to zase ve starých kolejích, myslím sourozenecký bitky, bordel a tak :-).

Panenko skákavá!

Přiznám se, že přechody mezi velkým stresem a nicneděláním mívám těžký každý rok, ale letos jsem to všechno s tou odkázaností na ostatní snášela ještě hůř.

Potvrdili mi i další učitelé, že mívají přechody podobné, až blížící se depresím, tak v tom aspoň nejsem sama.
Každopádně protivná sobě (a nejspíš i ostatním) jsem byla dost. 
Malátnost, neschopnost se dospat, vzteklost, absence radosti ze života/nastalých prázdnin, frustrace z nulových prázdninových plánů ...
Nebudu to lakovat narůžovo, i lehká manželská krize (způsobená mou psychózou).
A tak když si děti chtěla vzít babička, uzrál mi v hlavě nápad, že uteču od toho všeho na pouť do Skoků, vyčistím si hlavu a vrátím se zase na cestu.
Jenže vlakový spojení je hodně časově náročný a já potřebovala být v neděli v poledne zpět, abychom stihli vypravit Aničku na tábor.
Takže se ke mně nakonec připojil Lukor a nemohla jsem si tím pádem hrát na hrdou a soběstačnou :-).

Skoky, kdysi proslulé a vyhledávané poutní místo s pohnutým osudem (ještě dříve a ve stejné míře jako třeba Lurdy), mě lákají už několik let. 
Hlavní pouť tam bývá o červencových svátcích a to jsme vždy bývali s rodinou na chalupě.
Když na mě teda vyskočila na FB událost Společné putování po Skokovské poutní stezce, řekla jsem si, že není na co čekat.
Bála jsem se jen o nohu, protože doteď jsem chodila jen to nejnutnější a stejně jsem si pořád ulevovala a polehávala. Ale s fofrklackama jsem se mezitím skamarádila a troufám si říct, že mi to s nima už docela jde.
Takže jsem si naplánovala individuální trasu s pátečním startem v klášteře v Teplé u Blahoslaveného Hroznaty a originálu skokovského obrazu P. Marie Pomocnice a první kratší etapu do kláštera v Novém dvoře.

Na konci každý etapy na mě čekal Lukor, kterej užíval času na čtení, co se mu nedostává.
V pátek jsme večer ještě přejeli do Toužimi, kde jsme se setkali s poutníky už od čtvrtka putující po celé délce Skokovské poutní stezky a nesoucí poutní kopii obrazu Panny Marie Pomocnice (o který jsem taky dost slyšela). 
Za Toužimí jsme i přespali a něco málo spolu probrali ;-).
Druhej den mě čekalo cca 15 km z Toužimi do Skoků - tam měla večer probíhat Noc světel se zpěvy z Taizé a noční prohlídka.
Bojovala jsem s pocitem marnosti, jakože jdu jen patnáct - a ve finále jsem za to rozhodnutí byla hodně ráda - o pustině skokovské poutní stezky jsem sice dost slyšela, ale posledních cca 6 - 8 km to byla docela síla. Značení á la Chatrč (značky na stromech, ale cesta žádná), srázy dobrý pro berle, brodění korytem Střely, bloudění bez signálu. 
A smírčí kříže, trosky domů po odsunutých Němcích...
Nevěděla jsem, za co prosit dřív.
Šla jsem teda opět za pochroumaná manželství kolem sebe a na úmysl smíření všech událostí, co se v těch místech děly, což byl i úmysl nedělní poutní mše s procesím, který jsme se už bohužel nemohli zúčastnit.
Ale nakonec mě toho napadalo tolik, že už jsem všechno jen posílala nahoru s prosbou, ať z toho něco vyberou a cokoli s tím udělají.
Dobrý to bylo.
(fota nekvalitní, jen pro mý vzpomenutí, z počátku pohodový cesty, pak už jsem nefotila a dávala radši pozor na ústa)

... a pak pozor na hubu a tak...
a nakonec už ... z ničehonic ...  tramtararáááá ...

 ... zpěvy zrovna trénovali (zpěváci a hudebníci se sešli z celé republiky), tak jsem si hned poplakala...
kdo by si chtěl poslechnout kratičkou ukázku, tak třeba TADY .

(ty povedenější fotky jsou samozřejmě Lukorovy).
Setkání s poutníky, odpočinek, mytí a pak už na 

Následovala noční prohlídka kostela - provedl nás velmi důkladně Jiří Schierl - předseda občanského sdružení Pod střechou z.s., který kostel zachraňuje mimo jiné tím, že vymyslelo projekt Živé Skoky. Prostřednictvím něho se snaží do Skoků přitáhnout poutníky a návštěvníky kulturních akcí, kteří přispívají na opravy.

Při dvouhodinové prohlídce jsme prolezli celý kostel až nad dřevěnou oštukovanou klenbu a ještě po půlnoci stáli fascinovaně ve věži, ze který spadl v r. 2006 zloděj kovů a přežil to ...

Skokovskej kostel má vůbec hodně zajímavou historii, která se rozhodně nedá shrnout do jednoho příspěvku a vylíčit atmosféru místa snad ani nejde.

Přesto odkážu sem, sem a hlavně sem:

Nakonec pozorování hvězd, meteoritů a mléčný dráhy (Skoky jsou v oblasti s nejmenším světelným smogem, takže to byla vskutku podívaná), posezení u kytary a ... pak do auta a hybaj spát, ať Andule nečeká.
Nutno dodat, že během několika málo minut mezi čištěním zubů a ulehnutím se úplně zatáhlo a začalo pršet.
No síla jako.
A pak to pokračování.

Smlouva o dílo

Po návratu ze Strašidelný Bažantnice nevím, jestli mám dřív uklidit ten bordel, co se nám tu za poslední 3 měsíce nahromadil, nebo spát... 
Připadám si jak na odvykačce ;-) (nechápu, jak se může AB chlubit tím, že pracuje 18 hodin denně) a přijde mi krásně strašný, že mám před sebou dva měsíce volna.
Takže využívám dojezdovýho času a dělám si čistý stůl.

"Smlouva o dílo" jako individuální forma vzdělávacího plánu se u nás osvědčila, tak se chci podělit i o příspěvek ze svýho osobního školního blogu, i když obvykle témata moc nemíchám :-).

Rozvíjí kreativitu, schopnost rozhodování, argumentace, spolupráce s kolegou nebo kolektivní práce v týmu.  
Medvědi se svých rolí zhostili skvěle a s kreativitou sobě vlastní, a tak jsme si poslední měsíce ve škole užili všichni.
Vyzkoušeli si, jaké je vést celou nebo část třídy a sami byli schopni zhodnotit, co "drhlo" a co by příště udělali jinak a lépe. V neposlední řadě byly překvapení, jaký to je, když jim někdo začne mluvit do jejich výkladu, ujížděly jim lehce nervy, když někdo nepochopil jejich pokyn nebo nevěděl, co má dělat a byli po jedné hodině unavení a vymluvení :-), ale troufám si říct, že si užili i pocit z dobře vykonaný práce :-). 
A tak to chceme :-).

Fotila jsem bohužel jen mobilem, protože to byla akce na dlouhý lokte, leckdy nepředvídatelná a taky sem dám jen fotky bez obličejů, plnou verzi ale můžete vidět u mě.
Inspirace odsud .

Jako první si svou hodinu pracovek připravili Maty a Leuška - sami se domluvili na tom, že si třídu rozpůlí, každý bude pracovat s jednou polovinou a po uplynutí času si skupiny vymění. Maty učil všechny skládat origami - loďku a motýla (velkoformátovou loďku udělali na závěr a nahradila nám i autobus v matice) a Leuška plést náramky z bužírek.
Z toho, že odhadovali na svou práci méně času, než vše nakonec trvalo, se poučili ostatní, kteří si své výstupy chystali po nich.
Následovala Áďova prezentace o tom, kterak pekl velikonočního beránka :-) - popsal nám vše od nákupu po vytažení z trouby a prezentaci doprovodil fotkami.

Filda nám zase povyprávěl o tom, jak se dostal ke svému koníčku - vytrvalostnímu běhání a přinesl na ukázku medaile a časopisy s běžeckou tematikou.
Tom si připravil prezentaci o své vášni - vlajkách a ohromil všechny svými znalostmi.
Spolužákům přichystal také soutěž ve skládání vlajek - vítězka Šárinka si odnesla "vlajkovou" publikaci.
S Marťou jsme si zasadili bazalku a ochutnali jeho kulinářský výtvor - šneky s bazalkovým pestem, po kterých se jen zaprášilo :-).
Anetka nás o svým výstupu informovala v dostatečném předstihu na plakátě - naučila všechny vyrábět slizy všemožných barev a struktur :-).

S Luckou a její "asistentkou" jsme vytvářeli přáníčko ke Dni matek.
Šárinka nám v prezentaci krok po kroku popsala, jak si vlastnoručně vyrobila domeček pro panenky z krabic a taky nám ho přinesla ukázat :-).

S Emmčou se vyráběly barevné záložky polepené dřívky do knížek.
Gábinka všem představila jednu z metod potisku triček a kdo si triko přinesl, mohl si ho zkusit potisknout pod jejím vedením - přinesla totiž na výběr dostatek šablon.
Honzík všem povyprávěl o dinosaurech žijících ve vodě, o které se zajímá.
Robert všem připravil překážkový závod School Race, ve kterém zvítězili všichni :-). Vyrobil k němu plakát, mapu závodu i medaile, které obdrželi všichni zúčastnění.
S postavením překážek mu přišla pomoci mamka.

S Betynkou jsme si vyrobili pouzdro na pastelky, které si každý mohl vyzdobit podle fantazie.
Máťa vytvořil prezentaci o Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), vysvětlil dětem, jak číst v tabulce přeletů ISS a pochlubil se se svou tematickou stavbou z Lega :-).

Na Máťovu prezentaci tematicky navázala Týnka, která představila svůj výrobek - model Sluneční soustavy, na kterém dlouhodobě doma pracovala. 
Pan Komárek měl na hvězdárně velkou radost :-).

Nelča s dětmi vyráběla z tácků pouzdro na tužky, které se dá zavěsit i na stěnu - nejvíc se zapotila u vysvětlování práce s bavlnkou :-).
Vítek nám předvedl pokusy, na kterých demonstroval vlastnosti vody - konkrétně její vodivost a odpor. Od pokusů jsme plynule přešli na téma bezpečnosti v souvislosti s elektrickým proudem :-).

Prezentace projektů několika posledních přednášejících jsme museli přesunout z časových důvodů na září.
Můžeme se ale těšit například na prezentaci o pěstování ořešáku z oříšku, prezentaci o smyčcových nástrojích, výuku taneční sestavy nebo na výrobu mýdel. 
V ideálním případě budeme Smlouvu o dílo používat i ve 3. třídě - tentokrát by mělo jít o práci na společných projektech ve dvojicích. 


Někdy si tak říkám, k čemu v tý třídě ještě jsem :-).
Tak hezký prázdniny!