Na Ančin sváteční dort z čokoládový pěny (promiň, dcero, že Ti na něj nejvíc chodila maminka, ale nemůže za to) jsem čerpala inspiraci z alberťácké kuchařky, se kterou je asi nejvíc spojena Dita Pecháčková, ale jelikož bych to nebyla já, kdybych si ho neudělala tak trochu po svým (a okamžitě ho řadím mezi domácí stálice), musím si zapsat postup aspoň "po baleních", když na vážení moc nehraju.
Doporučuju všem, obstál i v největším vedru a v lednici vydrží i 4 dny, nemusí se péct, je jednoduchý jak facka, nezamaže se moc nádobí, obsahuje všehovšudy 4 hlavní složky a uspokojí všechny náročný čokoholiky. 
Jediný možný úskalí, s kterým je nutno počítat, je tuhnutí přes noc v lednici.

Potřebujete:
2 balení máslových sušenek (v receptu je 250 g, já dala dvoje Club po 140 g a dobrý, poslouží i dvoje obyčejné červené Bebe, prostě sušenkový základy jsou pro mě vděčný v tom, že se vždycky povedou, i když nejsou přesně navážené)
cca půlku másla
3 kelímky smetany ke šlehání (po 200 ml) 33 - 40% - já dala z Kunína
2  a půl tabulky (stogramové) hořké čokolády (v receptu není specifikovaný podíl kakaa, já dala jednu a půl tabulky sedmdesátiprocentní a jednu padesátiprocentní na vaření z Lidlu
lžička vanilkového extraktu

1. vrstva: 
Sušenky jsem rozdrtila, smíchala s rozpuštěným máslem a vtlačila na dno rozkládací dortové formy vystlané pečicím papírem, na který jsem předtím formu obkreslila. Nepeče se, nechala jsem jen vychladnout (beru si příklad na cheesecaky).
Kdo chce dort ultračokoládovej, může dát i čokoládový sušenky jako v původním receptu (třeba věnečky), ale to už bylo i na mě moc :-).

2. vrstva:
Do kastrolku jsem si nalámala jednu z tabulek hořké čokolády (dala jsem tu 70%). Nalila jsem na ni něco přes půl kelímku smetany a na mírném ohni ji v ní rozpustila a dohladka rozmíchala. Vrstvu jsem nalila na sušenkový základ a opatrně rovnoměrně rozetřela. Nechala vychladnout a strčila na chvíli do lednice ztuhnout.

3. vrstva:
Mezitím jsem si připravila čokoládový základ na třetí, pěnovou vrstvu. Do kastrolku po předchozí vrstvě jsem nalámala zbylou čokoládu (tabuli a půl) a nalila na ni smetanu, která mi zbyla v kelímku z předchozí vrstvy a ještě jeden další kelímek smetany. Na mírném ohni jsem zase rozpustila čokoládu ve smetaně, důkladně rozmíchala, cákla do ní vanilkový extrakt (domácí) a nechala zchladnout.
Třetí kelímek vychlazené smetany jsem vyšlehala dotuha a zašlehala do ní po částech zchladlý čokoládový základ (trochu jsem se bála, že vrstva neztuhne jak má, když byl čokoládový základ vlažný, ale ztuhla krásně) a pěnu jsem nalila na předchozí dvě vrstvy dortu z lednice. 
Nechala jsem ztuhnout do druhého dne, krájela a zdobila :-).
Moc dobrá záležitost. 

P.S. Jo, myslela jsem si, že bude dobrý dort kvůli střední tužší vrstvě krájet nožem ohřátým v horké vodě, ale není to tak - ve vedru pak špička dortu na talíři rychleji taje a padá (pravá část fota), naopak při krájení nožem normální, pokojové teploty, se dort krásně uřízne a nepadá (levá část fota).

Svatá Anna sice přinesla ranní chladna o teplotě asi tak 28°C, ale včerejší Ančinu oslavu svátku jsme si užili dosyta všichni.
Dort z čokoládové pěny (jo, půl roku nádherný Ančiny pokožky bez pupínku postupně otupilo moje náročný stravovací zásady vůči ní a dostala zase jednou to, co má tak ráda. Průmyslově vyrobené sladkosti jsou pro ni sice pořád tabu, ale doma uvařené jídlo, pečené dezerty z kvalitních surovin a domácí zmrzliny už jí bez omezení. Naštěstí si pořád myslí, že lízátko je na mávání a já ji při tom ještě nějakou dobu ráda nechám, však on jí to vysvětlí nějaký dobrodinec ve školce :-) ).
Mašinky z Ikea (nerozlišujeme hračky na holčičí a klučičí, krmí medvědy v kočárku a vaří v kuchyňce stejně jako si hraje s autama a vlakama) měly úspěch.
A hlavně... její první večerní koncert. Fesťákovej! Jak jinak než Zrní.
Dlouho jsme to nechávali otevřený, čekali jsme, jestli odpoledne tvrdě usne vedrem, aby večer vydržela (usnula).
Dlouho jsme obcházeli na Kuňce kolem, jestli jí nebude vadit hluk (nevadil). 
Tak jsme si na poslední chvíli koupili lístek a bylo to parádní.
Vydržela celej koncert zaujatá bez muknutí, na to, na co paří doma, pařila na otcových zádech a nadšeně tleskala.
Skoro osmiměsíční "prenatálec" taky vůbec neprotestoval (a to je poslední dobou co říct).
Jsou prostě naši :-).

Včera byl fajn den.
Viděli jsme s mužem na ultrazvuku zase našeho pulečka, kterak se šťourá v nose.
Nevím, jestli jsem schopná si dostatečně uvědomit, že není samozřejmost, že je všechno tak v pořádku, je už dokonce už ve správné poloze "ke startu"...
Brzy ráno jsem zvládla ještě na trhu skoupit všechnu nádhernou orosenou zeleninu paní Zitě.
Neberu jako samozřejmost, že mi schovala mi okurky jako "podpulťák" zrovna včera, kdy si chtěla vzít Aničku babička.
Takže jsem měla na zavařování klid.
Je to pro mě skoro letní rituál - ta vůně kopru, vody, v které se okurky myjou, koření a octa.
Letní vůně mýho dětství.
Jen málokdy dělám něco jinak, než jsem se to naučila doma, ale tenhle recept na Znojemské okurky od mužovy maminky je prostě ze všech nejlepší (sorry, mami :-) ).
Určitě jsou to ty nejlepší okurky, jaké jste kdy jedli, za to vám ručím.
Návštěvám už jsem recepis rozdala, přesto kdybych náhodou na někoho zapomněla, tady je:


ZNOJEMSKÉ OKURKY

Na 1 dávku nálevu (vystačí asi na 4 kg okurek, což je asi 12 sklenic. Zavařuju každoročně cca 8 kg, což je kolem 24 sklenic a dělám dvě várky nálevu, z toho jeden ostrý) svařím:

1 litr BZENECKÉHO octa (neosvědčily se mi levnější cizí octy ze supermarketů)
3 litry vody 
280 g cukru krystal
120 g soli
36 peciček sladidla (v původním receptu byl sacharin, který jsem se snažila nahradit a vyšlo to)
do jedné várky nálevu přidávám pro pikantnost půl lžičky chilli, nemilovníci pálivého vynechají :-)

Do každé pečlivě vymyté sklenice vhodím:

velké kolečko cibule
několik koleček mladé mrkve
10 kuliček celého pepře (se druhy experimentuju)
5 kuliček nového koření
2 hřebíčky
1-2 kusy bobkového listu (podle velikosti)
1-2 snítky kopru (i s okvětím)

Teď mi asi řeknete, že to píšu jak pro blbce, ale kdyby mi poprvé před lety někdo poradil, jak skládat okurky do sklenic, byla bych za to vděčná a ušetřila si nervy s okurkovým puzzle :-). Prostě si okurky při mytí rozdělím na hromádky podle velikosti.
Nejlepší jsou samozřejmě okurky maličké, sladké, křupavé, ale letos jsem měla nejvíc středně velkých.
Sklenici si nakloním, při cpaní okurek s ní otáčím a skládám po obvodu ke sklu nejdřív větší, pak střední a nakonec do škvír ty menší, navrch maličké. Navrch můžu přidat zbylá kolečka cibule i mrkve, zaliju teplým nálevem.
Trošku se sklenicí zatřesu do stran, aby se uvolnily bubliny vzduchu, případně doliju nálev.
Zavíčkuju (používám sklenice od medu se šroubovacím víčkem) a steriluju.
Jak už jsem psala, nemám zavařovací hrnec, ale ani po něm netoužím, nemám ho kam dát :-).

Steriluju v obyčejném hrnci, který vystelu menší utěrkou nebo hadříkem, naskládám do něj sklenice a doliju horkou vodou asi do poloviny výšky sklenic. Dám na sporák, těsně předtím, než voda začne vařit, začnou ode dna občas odskakovat bubliny a to je ta ideální chvíle. Přendám hrnec na malou plotýnku a ztlumím plamen. Občas ode dna odskočí bublina. Takhle nechám okurky sterilovat 10-15 minut, pak je vyndám a hned obrátím dnem vzhůru.

Zbylý nálev sliju do lahví a uchovám - hodí se skvěle na další druhy zeleniny, na květák, čalamádu, obohacený o anýz a křen na červenou řepu, cuketu...

Krakonošovo z Černé hory pod starou lanovkou

chátrající boudy na krkonošských hřebenech

šlofík z nadšení nad jezdící lanovkou

 

Tanec lásky

Mobilně z Pecky

výhledy a typická architektura oblasti

Ještě pár momentů z našich výletů do okolí chalupy - kousek do Krkonoš i Českýho ráje, prostě podkrkonošská oblast.

Jo a menší noční vzrůšo přišlo.
Ještě, že jsem si napůl vbuzená v záchvatu paniky hned vzpomněla, že bratr nedávno říkal něco o ohryzaném sádrokartonu od kuny.
Jinak bych přísahala, že se nám nad hlavu uprostřed noci spustili ze střechy aspoň 3 pořádný chlapi chystající se krást a vraždit.
Po telefonické konzultaci s tátou jsme druhý den místo činu nechali očuchat psem, pustili drahé kuně na půdu na plný kule The Prodigy a odjeli na výlet.
Asi to mělo efekt, protože už znova nepřišla (nedivím se).

Tolik k dovolence, víkend už byl pracovní a bezdětný, ačkoli zatím nemáme stále kde hlavu složit.
Deset týdnů do porodu mě docela děsí.
Na dlouhé bádání a vybírání v Ikea už mi ale ubývá sil, tak si aspoň něco konečně můžem ze seznamu odšktnout...

Zase na chalupě, tentokrát na týden.
Možná poslední společná a zároveň souvislejší dovolená, tak bylo třeba si ji pořádně užít.

Andulin plážový sekáčový outfit, který jsem sem nestihla hodit ještě před dovolenou...
Tyhle kraťasy jsem tam prostě nechat nemohla.
Přijdou mi tak slaďučký... :-)
A tyhle fotky mám taky moc ráda. 
Nejen proto, že je konečně taky jednou trochu podobná na maminku zamlada ... nebo mně to aspoň tak přijde.

Neumřelo a žije dodnes! :-)
Mám na mysli rostlinstvo na naší balkonové zahradě.
I když tomu mnozí nevěřili, dnes jsme s Annou posnídaly naše první rajče - tak, jak to mám teď ráda :-).
Sklizenou úrodu truhlíkového hrášku se mi podařilo vymazat z PC, ale dorůstají další lusky.
A nové přírůstky - libeček od Marti ze zahrádky a bazalka z bylinkové zahrady Domova sv. Josefa.
Daří se jim moc dobře, o hodně líp než bývalým obyvatelům květináčů - kupovanýmu tymiánu a rozmarýnu, kteří chytli záhadnou nemoc a po pokusech o uzdravení jsem je musela vyhodit.
Ostatní osazenstvo - šnitlík, šalvěj, právě kvetoucí fazole a chilli papričky - zůstává.
Takže: jde to! :-)

Po prodlouženým víkendu zase ve městě.
To na chalupě plyne čas jinak.
Líně, ospale.
Pozdní vstávání i obědy.
Večerní ohně. 
Zvěř svobodná, spokojená, pořád někde blbnoucí.
Ani jsem nefotila.

Začalo to nevinně.
Sedíme si tak v pohodičce na chalupě v kuchyni a tatíček můj drahý nám líčí, kterak si při povodních zničil svůj vysloužilý služební mobil. 
A že mu ho dočasně v obchodě vyměnili za "chytrý" telefon, než se ten starý pokusí opravit.
Otcovu rozhořčenost nad debilitou chytrých telefonů jsem chápala.
Sama jsem byla dlouholetým vlastníkem jedné z posledních nechytrých Nokií.
Už asi rok jsem do ní nic nového nevyfotila ani nenatočila, protože mi i přes snahu uvolnit místo smazáním asi tisíce SMS neustále při každém zapnutí hlásila: Paměť je plná.
Občas se kousla.
A asi 27 x za den se mě ptala, zda chci povolit stahování čehosi.
No nechtěla. Vlastním prehistorický nejmenovaný tarif za 10 Kč/měsíc a kromě toho, že to je skvělý argument pro odpálkování nezvaných lapiduchů všech operátorů, mám podezření, že samotný nejmenovaný operátor se snaží přinutit vlastníky tohoto tarifu, aby si ho změnili. A to třeba tak, že aniž bych si něčeho všimla, začal můj nechytrý telefon průběžně stahovat NĚCO, co ve finále na faktuře mělo podobu 1200,- Kč/měsíc. Přítrž tomu udělal můj mobilně zdatný muž, který mi v telefonu něco zablokoval a mě se teď můj nechytrý telefon pokaždé ptá, když něco takového stahovat chce, což mu samozřejmě zatrhnu.
Přesto jsem byla na něj zvyklá a když jsem viděla, že v nabídce nových mobilů už žádný takový telefon není, protože je nahrazují jejich chytří dotykoví sourozenci, říkala jsem si, co pak budu dělat. Vrtalo mi to hlavou i cestou na dovolenou, kdy hned za Brnem vytáhli všichni spolucestující své nabušené přístroje a já jen zpoza sedačky přemítala, jestli jsem jako nezaspala dobu nebo co. 
Ale pak jsem se ukolíbala, že určitě ne.
Jsem naprosto zvyklá a smířená s tím, že mám v práci z celé třídy prvňáků tu největší "šunku" a žíly mi to netrhá.
Úspěšně se mi už několik let daří před všemi Vánoci, narozkami a jinými slavnostními příležitostmi odrážet mužovy nenápadné dotazy: "... a co bys vlastně chtěla..?" zcela jednoznačnou odpovědí: " Nechceš mi dát novej telefon, že ne??!"
Pro mnoho lidí (i mého muže, který se vyžívá v úpravě a navrhování designu aplikací pro chytré telefony a je schopen se svým kamarádem zabít spoustu času) je to nepochopitelný, ale já mám požadavky na mobilní telefon skromné: Chci zavolat, chci rychle napsat a chci se nechat vzbudit. Občas něco spočítat na kalkulačce a když mám zrovna místo, ráda si něco na památku vyfotím nebo natočím. Ale jen sobě nostalgicky na památku, protože o kvalitě záznamu se nedá mluvit.
Když chci internet, film, hudbu, úpravy fotek atd atd atd, jdu prostě na počítač. I tak na něm trávím času víc, než bych chtěla. 
A když mi jeden telefon opravdu doslouží, z duše nenávidím přendávání kontaktů, zpráv, nostalgických památek nebo melodií do počítače a pak do novýho přístroje. A co teprv vytváření novýho slovníku, kterej bejvá v mým případě specifickej... 
Zkrátka to, co má můj muž jako koníček, beru já jako omezování osobní svobody a zbytečné komplikování života.
Ale vrátím se ke kuchyni na chalupě...
Drahý otec skončil monolog o vadách chytrých telefonů a žalozpěv na nedostupnost normálních nechytrých telefonů v obchodech, zadíval se na moji Nokii a prohlásil: "Za kolik ho prodáš?"
Vysmála jsem se mu, že jsem sice nejzaostalejší analfabet mezi svými vrstevníky a že díky výše vypsaným vadám má telefon reálnou cenu, kterou bych asi vystihla slovy "za odvoz", leč že je neprodejný.
Otec si ho začal prohlížet, vyzkoušel klávesnici, jestli dohlídne na displej a zopakoval svou otázku.
Do toho se můj drahý muž někam vytratil, aby se vrátil s podezřelou krabicí a provinilým úsměvem: "no, víš... když máme to výročí (výmluva - výročí chození neslavíme už od té doby, co slavíme výročí svatby)... myslel jsem, že ti ho dám jindy, ale když ona je teď asi vhodná příležitost... tak mu ho můžeš dát... no, miláčku, musíš se přece už posunout dál..."
Otec:" Tak kdy si pro ten starej můžu přijet??"
A tak jsem přestala být analfabetem a stala jsem se přímým účastníkem souboje systémů Windows Phone versus iPhone a Android.

Depresi z toho, že pokrok už nedoženu (přiznávám, že systém mi muž vybral skutečně intuitivní, navíc stejnej, na jakej jsem si nedávno zvykla na domácím PC, takže zbývá vyřešit datovou problematiku) vystřídala deprese z toho, že bych se bez svýho chlapa asi musela jít pást...
O výměnném obchodu, na kterém naše rodina z velké části funguje, jsem už kdysi psala. Mezitím ho však muž dovedl téměř k dokonalosti a peníze v naší rodině pomalu přestávají být vidět. 
Kamarád odkáže muže na kamaráda, kterej potřebuje udělat reklamu, a zázrakem máme slíbené vybourání vchodu do podkroví v novém bytě. Stejným zázrakem se nám opravuje i naše neopravitelný auto. A takhle to je se vším. 
Muž navrhl grafiku k jakési aplikaci a já z toho mám nový pekelný stroj.
Nutno dodat, že výměnného obchodu se účastní téměř výhradně on, kdepak nějaké doučování, to už dneska není potřeba, takže já jsem dobrá fakt už jen k tomu, abych udržovala v naší jeskyni oheň a vychovávala děti :-) (škoda, že jsem to nevěděla dřív, mohla jsem si ušetřit námahu se studiem :-) ).

Nu, co dodat.
Při práci jsem byla na telefonu přilepená téměř neustále. Od té doby, co jsem na mateřské, telefonování úspěšně bojkotuju. 
Kdyby se mi ztratil telefon, pravděpodobně na to přijdu až po pár dnech. Řeknu vám ale, je to svoboda, kterou bych neměnila.
S rozvojem neomezených tarifů se můj přístup k telefonování a zastižitelnosti ještě více radikalizuje. Telefonování nemusím odjakživa a co teprv ten pocit, kdy se mi vaří mozek u dlouhýho tlachání, které zpravidla končí rozpačitým: " Tak teda zatim ahooj...". Nebo když se snažím s obrovským nákupem v jedné ruce a dítětem v druhé (psa čekajícího před obchodem nepočítám) zaplatit v sámošce za vyzvánění tašky, neberu to (jednoduše na to nemám další ruku) a po chvíli volám zpět, abych si vyslechla: "Co jé, proč to nebereeš?" 
Myslím, že k dosažení vcelku jsem, a jsem asi hrozná, ale mojí tvrdohlavosti se prostě příčí to očekávání, že teď hned musím být kdykoli k dispozici, vždyť kolikrát se ocitnete v situaci, v kterých je zvonění telefonu vyloženě nevhodné.
Něco jinýho je, když člověk pracuje.
Myslím, že umění vypnout svůj mobil a vnímat své skutečné okolí ovládá dnes čím dál míň lidí.

Děkuju Ti, muži, že pečuješ o můj duševní rozvoj, rozvoj mé mobilní gramotnosti a krok s dobou.
A nezlob se, že i po 14 dnech zatím víc leží v koutě a málo si s ním hraju :-), já jsem opravdu ráda, že tu zálohu dělám naposled ...
A děkuju vám všem, že chápete, že když vám zrovna neberu telefon, jsem asi zrovna venku se zvěří bez přítomnosti krásné, bílé, naleštěné krabice.
Nebojte, dřív nebo později vám určitě zavolám zpátky.
Ale stejně by mě docela zajímalo, co budem dělat, až nastane zhroucení všech moderních informačních technologií.
Nebudem nakonec rádi, že na sebe můžem zavolat zase z kopce na kopec, orientovat se podle slunce a předvídat počasí podle tvaru mraků?

P.S. Ale je to mor, je to mor... a ten synchronizovanej rodinnej kalendář taky není vůbec  špatnej. A ten foťák ...:-) :-)

Prodloužený příspěvek ke svátečnímu prodlouženýmu víkendu... Užijte si volno!

Ani jsme si je pořádně neužili a už jsou skoro pryč ...
Začalo to jako každý rok marmeládou, pokračovalo to letos mačkanýma jahodama se smetanou a cukrem, ty vedly, a trochou dřeně.
Nakonec jsem ukořistila několik platíček nekřesťansky drahých paběrků u stánku cestou z nedělního výletu.
Vždyť co by to bylo za rok, kdybysme neměli aspoň jednou knedlíky.
Druhým plánem bylo letos upéct aspoň jednou jahodovou Pavlovu. Jenže ... nekřesťansky drahé paběrky z větší části nevydržely ani noc. 
Zbylo pár malých jahůdek, kvůli kterým se nevyplatilo šlehat sníh a sušit korpusy v troubě ani šlehat šlehačku.
Proto jsem zaimprovizovala (a nápad není z mé hlavy, viděla jsem ho před časem u Terezy z Výpečků ).
Do skleničky stačí naskládat několik vrstev drcených korpusů rakviček, neslazené ušlehané smetany a plátků jahod.
Hodně parády pro nečekanou návštěvu z dostupných surovin, když tedy máte v lednici smetanu a ve skříni rakvičky, které vydrží a k tomu jakékoli sezonní ovoce.
Nu tak Pavlovu zase až příští rok ...

... a jdem na třešně.

P.S. Blogger vymyslel, že už nejdou vkládat příspěvky bez nadpisu, což mému oku sice nelahodí, ale musím je tam dávat, protože když jsem vložila jen tečku nebo jiný neutrální symbol, dělalo mi problém hledat mezi staršími příspěvky, což já hledám často. Ale se vzhledem nadpisů ještě snad něco udělám ... :-(

V neděli jsem konečně vylezla z postele a víkend jsme zakončili výletem na zámek Staré hrady.
Obyčejně mě takové atrakce moc neberou a ani jsem moc nefotila, ale byla jsem překvapená, do jakých detailů jde dotáhnout nápad. 
A kolik toho jde dokázat i bez dotací pouhým nadšením věcí.
S většíma dětma se vrátíme i na další okruhy :-).