Pro rodinu

Jak se máme, by bylo na delší povídání, proto dnes jen krátce.
Recept pro mou rodinu, která stále nevěří, že panna cotta (vznešený název pro vařenou smetanu) je nejrychlejší a nejsnadnější dezert pro návštěvu (běžné smrtelníky, které nechci vyděsit dietou), když je všeho moc nebo když prostě není síla, ze surovin, který jsou většinou běžně doma.
Pořád hledají zradu v použité želatině.
Přitom se mi ještě nestalo, že by se nepovedla.

Dvě lžičky práškové želatiny namočím do dvou lžic studené vody a nechám nabobtnat (trvá chvilku).
Mezitím si svařím dva kelímky 33% smetany ke šlehání (naředím trochou vody, abych měla půl litru) s dvěma lžícemi moučkového cukru a troškou mleté vanilky.
Když smetana dosáhne bodu varu, stáhnu z plotny a rozmíchám v ní metličkou nabobtnanou želatinu.
Směs naliju do pohárků nebo vymaštěných formiček (třeba na muffiny), dělala jsem ale i do tvaru dortu, srnčího hřbetu a následných plátků... atd.
Nechám vychladnout a pak ztuhnout v lednici (vypadá dlouho tekutě, ale nebát se, ztuhne).
Mezitím si připravím malinovou (jahodovou) omáčku. Mražené maliny podliju trochou vody s cukrem a rozvařím na omáčku. Nechám vychladnout (nesmí se lít na panna cottu horké) a rozdělím do pohárků.
Občas dělám i s borůvkami nebo ostružinami. 
Toť vše.

Lék na každej moribundus

a nejoblíbenější dospělácká polívka, jede u nás už rok.
Zelený natě (nejvíc nám chutná kombinace čerstvýho špenátu a koriandru, na fotce zrovna polníček) a jarní cibulka, trocha kuřecího masa z vývaru (ale jde to i vegansky - stačí vynechat maso a místo vývaru použít "miso vývar" :-) ), kostičky česnekového (nebo marinovaného) tofu promíchané s trochou tamari nebo jiné sojové omáčky a opražené na trošce oleje, rýžové nudle, strouhaný zázvor, stříkanec sojovky a špetka chilli  (v sezoně klidně čerstvá paprička). Na jaře přidávám naklíčené mungo.
Zalívám vroucím kuřecím vývarem - ten vařím pomalu několik hodin s trubkami (stonky) od libečku (které si mrazím do zásoby), celou cibulí, pár stroužky česneku a oblíbeným kořením.
Lze doostřit chilli olejem.
Protáhne dutiny dokonale a vzhledem k pokračující imunizaci (ach ty mrazy) je stále v kurzu ;-).

Ledový království

bohužel stále v kurzu :-).
Takže téma včerejší Aniččiny oslavy bylo předem jasný.
Fascinuje mě, jak si všichni ledoví maniaci hrajou stejný scénky (Nechci ti ublížit!).

Když jsem přišla do obýváku a viděla, co Lukor stvořil na lustru, vhrkly mi slzy do očí.
A já se vidím pořád jako čerstvou matku a ji jako to miminko, přitom jde za chvíli k přijímačkám !
(Jen tak, aby si to zkusila, kdyby mě chtěl náhodou zase někdo plísnit "Ale nechceš učit svoje dítě, že ne!!?")

součástí večera byla světelná hopšou i improvizovaný divadelní kus Zlatovláska, do kterýho se zapojila většina hostů ;-). 

Vzpomínáme

na všechny krále, kteří dnes i v ostatních dnech vyrazili do vymrzlýho terénu.
A na první koledování obou holek.
Moc mě mrzí, že když si to už konečně můžou užít, trčíme doma - těšily se, až budou moct vyseknout celou koledu včetně Emčinýho "černýho" sóla vzadu.
Bohužel mě ve čtvrtek srazila zimnice zpátky do peřin a pan otec taky mele z posledního.
Ta imunizace v prvním roce po šestiletém domácím pobytu mi dává zabrat :-(.

Tak si pouštíme koledy Zuzany Lapčíkové, zpíváme "Kristusa" Pána :-) a pořádáme domácí biatlonové závody.
Pěkný víkend přeju!

Zpátky do minulosti (zase)

Jak jsem řekla, touhu po životě jsem začala pociťovat zase těsně před Silvestrem :-).
Dost mě mrzelo, že jsme poprvé po mnoha letech nemohli jet kvůli mý neschopnosti na chalupu.
Ale! 
Zachtělo se mi rodinu vzít na místo, kde jsme trávili snad všechny Silvestry v mládí.
Stejně jako já tehdy, trávila tam poslední dny v roce i Marion, pročež jsme se po obří porci míchaných vajec nabalili a vyrazili za ní i s bratrem z šedivé nížiny

do teplíčka na Vesmír.

Kostel sv. Matouše stojí, jako tenkrát. 
V lepším stavu.

Kvůli tomuhle obrázku jsem vyhrabala starý dopisy. 

Takhle vyzdobený obálky jsme si posílali - tedy někteří, že sestřenkovič :-).

 

Tohle víno nám přivezla Marion před půl rokem přes hory a doly z Říma. 
Tak jsme ho dopravili ještě dál a připili si na ten novej rok :-).

A aby bylo dežaví dokonalé, vyrazili jsme, stejně jako tenkrát, i na tradiční silvestrovský koncert do Deštného.

Vesmírný kapele, ve složení tolikrát omlazeném, to hraje pořád stejně dobře.
Viděli jsme naživo i samotného tvůrce letošní olomoucké hymny, kterou vysekli jako přídavek ;-). 
(Na čem jsem si ale začala o svátcích fakt ujíždět, je  TOHLE  a  TOHLE - příště jedu ;-)!).

Tomáš Hoffmann, který na závěr všem přítomným popřál do nového roku, mi mluvil z duše.
Řekl to nějak takto: 
"Přeju vám do nového roku mimo všechno to štěstíčko a zdravíčko a boží požehnáníčko hlavně dobré vztahy. Znám dost lidí, kteří jsou zdraví, ale jejich vztahy stojí s odpuštěním za prd. Naopak znám spoustu lidí, kteří jsou nemocní, ale vztahy mají v nejlepším pořádku. Proto vám všem přeju dobré vztahy!"

JO. ;-) Tak krásný vztahový celý nový rok!

Letošní Vánoce

mám tak trochu v mlze.
Tak trochu víc.
Už si ani nepamatuju, že bych od dětství někdy takhle dlouze vylehávala.
Když mi něco bylo, v pauzách mezi prací (a když jsem zrovna neměla nic důležitějšího doma na práci) jsem si lehla.
Teď to bylo jiný.
Úplně jsem zapomněla ten pocit splývajících, jakoby vymazaných dní.
Jaký to je, jít si dát sprchu ve čtyři ráno, protože jsem na to dřív nějaký ten den a noc prostě neměla sílu.
Uspokojující pocit propadání se do hlubokýho spánku.
Na pár důležitých momentů a návštěv jsem se kousla a vstala, ale jinak jsem prospala jak v komatu snad pět dní a pořád jsem neměla dost.
Už jsem se začínala bát, že nový rok prospím, ale naštěstí se všechno den před Silvestrem zastavilo.

Mělo to ovšem i praktické stránky.
Neprudila jsem děti ani Lukora, nerozčilovala jsem se nesmysly, nelpěla na kravinách.
Děti mě chodily tiše hladit a objímat a zase se vytrácely i s tatínkem, který se přestěhoval k nim do pokoje.
Snad poprvé jsem na Vánoce nepřibrala, ale aspoň něco málo zhubla.

Pár momentů, který si pamatuju.
Strom z chalupy.
Jak moc se děti letos těšily a jak všechno prožívaly.

Babiččinu výbornou vánočku.

Jak jsme si mysleli, že holky na Štědrý večer trochu vytrestáme a vytrestali jsme se sami :-).
Když celý den zdržovaly, dá si zase Ježíšek trochu na čas večer, že (cha, to zní jako plán).
Jenže:
Nejdřív si čtyřikrát přidaly salát a kapra - asi jim vyhládlo, protože čočkovce moc nedaly a nic jiného nedostaly. Já po svý miniporci čekala hodinu na to, než dojedí ;-).
Pak projevily touhu ochutnat linecké, které si přidaly třikrát.
Poté toužily zpívat jejich oblíbenou - Narodil se Kristus Pán.
Začala jsem upadat do mdlob, protože jsem si už vážně chtěla jít lehnout.
Načež se nám konečně podařilo vykodrcat ven se psem (nadílka v novém bytě se uspořádáním pokojů trochu komplikuje).
Venku si v klidu běhaly a domů nespěchaly (kdo to kdy viděl!?).
Načež nastala chvíle naší "odplaty": Přijdem domů a doma nebude naděleno, cha.
Jenže jim to bylo úplně jedno.
Jenom: "Tak ještě nic. Tak jdem ještě ven."
Lil ze mě pot, když jsem v kabátě rvala pod strom potmě tašku s dárky.
Když jsme při druhém, tentokrát lesním kole venku nadhodili možnost, že by Ježíšek letos taky nemusel dorazit, projevila lítost Anna: "No to by bylo smutný, co, maminko, to bys s tatínkem nedostala žádnej dárek."
Nevěděla jsem, jestli se víc nevolností hroutit nebo se radovat, jak máme rozumný děti :-).
Že doma tentokrát nadílka čekala, bylo přijato celkem bez vzrušení, ale pak!
Největší radost z toho, že mají na každým balíčku nakreslený srdíčko.
Anna vejskala z každýho dárku, který dostal někdo jiný a pokaždé dotyčného poplácala po zádech, sama své dárky nerozbalené na kupě.

Emčiny doširoka vykulený oči (který se nepodařilo zachytit), když dostala panenu z Ledovýho království, při jejíž koupi se matce s otcem kroutily všechny prsty na nohou :-/ ...

... a plášť (šaty naštěstí Ježucha nosit nemusel, protože si je obě vyrobily z bublinkové fólie ;-) a mnohem hezčí, než ty prodávané kýče ;-) ).

A to ticho, kdy ani nedutala.

Trochu jsme se báli, aby v silné Elzovské konkurenci (ale prostě musely dostat aspoň jeden dárek, co si přály, no) nezapadli pišlici, na kterých si pro změnu ujela maminka (a bála se, že už bude některé osazenstvo na ně staré).
Ale všechny je adoptovala Anka  - a taky jsme o ní celý večer nevěděli.

Využila při herní recyklaci i všechny obalové materiály od všech Ježíšků :-).

A ani prvorozený nepřišel zkrátka.

Děkujeme všem Jéžiškům zpod všech stromů!
O tom, jak jsem vstala z mrtvých zase někdy příště.