Sníh v nížině -  no ne! :-)
Už ho teda moc nezbylo a sáně i brzy po "spadu" mírně dřely o asfalt, ale musely jet :-).
S venčením zvěře v mrazech mi teď pomáhal brácha se švagrovou (pes zrovna někam odběh).
Tak díky!

To bylo radosti z placek ... :-)

Dvě novější písničky chtěla Anka poslouchat asi hodinu :-) ...

Nejintenzivněji využité tři hodiny za poslední půlrok.
Muž mi nabíd, že pohlídá děti, aby mi z toho dlouhodobýho ležení v posteli nehráblo, takže jsem se tlustě namazala všema mastma, zanechala doma lahvičku mlíka a vyrazila.
Nezvyk, mezi lidma.
Ale super pocit, už v MHD plný studentů.
Pivo z kelímku, co jsem si mohla tentokrát dovolit. 

Tady to všecko před rokem začalo.
První plnohodnotnej živák našich oblíbenců (když teda nepočítám "natáčání" klipu, kterej se nakonec celej přetočil).
Pomalu bych mohla založit štítek Zrní :-).

Krátce po něm a po  koncertu pro Karla  nás navštívila Ema (ani jsem si nemusela dělat těhotenskej test, jak jsem se šíleně zhoršila), se kterou jsme v prenatálním stádiu navštívili ještě asi dva letní koncerty venku.

A teď, o rok starší, tolik změn a zase tady, rozmnoženi o jednoho člena rodiny.
Vždycky, když přijedou, napadne sníh.
První řada vlevo s pitím pod topením, s tím rozdílem, že za mými zády se tlačí a foťáky vedle mě žhaví poněkud víc lidí :-).
Zisk Anděla za objev roku se musel někde projevit (jak Honza U. trefně na baru poznamenal: "... že se s váma vlastně bavíme, có? "), ale popravdě jsem to čekala ještě masovější a horší.
Repertoár až na pár písniček podobný jako loni, ale aranže daleko propracovanější. 
Víc vynalézavých nástrojů - kufr, zohýbaný činel a "babiččin kastrůlek" - ten mě dostal :-).
Přídavků jsme se nemuseli opakovaně dožadovat, naložili nám hned tři najednou :-).

Víc se drbu, ale na duši je mi o moc líp.
Díky za hlídání a doprovod!

P.S. Pro neznalé věci :-): nejsme magoři, co svým dětem nutí naši oblíbenou hudbu. Ale jelikož ji znají už prenatálně, pochopitelně ji vyžadujou na úkor všech "hudeb pro děti". A my jsme rádi, že mají dobrej vkus ;-).

Co může mít společnýho Ema s novým dudákem a konopná mast?

Když jsem psala minulý příspěvek, říkala jsem si, že tak dlouhé články stejně nikdo nikdy nečte.
Nepsala jsem ho s jinou motivací než pro sebe "na pamětnou".
Spletla jsem se.
Podobně jako u ostatních depresivnějších příspěvků můj blog zaznamenal několikanásobný počet přístupů.
A rekordní počet komentářů.
Místy jsem měla až strach, že jsem některým lidem způsobila takové starosti.

Pod příspěvek mi pak psali známí i neznámí lidé, lidé bez podobné zkušenosti, ale i lidi s podobnými starostmi jako mám já.
Další podpory se mi dostalo v mailech, které jste mi psali, ozvala se mi taky spousta lidí, se kterými jsem dlouho nekomunikovala a ani jsem nevěděla, že můj blog čtou.
Taky jste mi nabízeli pomoc s každodenními starostmi.

Musím říct, že od dob školní šikany to bylo poprvé, co jsem šla (tentokrát doslova) "s kůží na trh".
Co jsem se ekzém nesnažila jen marně skrýt, ale poprvé ho veřejně přiznala a skoro až "vystavila".
Musím říct, že se mi hodně ulevilo, jak fyzicky, tak na duši.
Vážím si všech vašich komentářů, vzkazů, mailů i telefonátů.
Moc vám všem děkuju za všechna slova podpory!

A co ta dnešní fotka?
Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale zažívám období, kdy jsou ke mně lidi neskutečně pozorní.
Konopná mast (sice s ekzémem jako takovým nic viditelnějšího nedělá, ale jako analgetikum je skvělá) mi přišla spolu s dalšími věcmi nečekaně poštou od sestřenky bez předchozího aviza.
(Update: 2.8.2016 konopnou mast jsem přestala používat poměrně brzy po napsání příspěvku. Analgetický účinek je sice nepopiratelný, ale závislost vznikla hned po týdnu. Když jsem se ji pokusila vysadit, měla jsem velký problémy s usínáním. Dětem bych ji nedala vůbec, a vůbec, je to jen slabá berlička oproti jiným bylinám).
A sotva jsem se zmínila před kamarádkou, se kterou jsem se neviděla snad od promoce, že u nás v obchodech došly Emčou jediné akceptovatelné dudlíky, přistál mi doma další balíček, v němž mi jich několik poslala.
Moc vám všem děkuju, že vás mám!!!

Proč mám radši černobílé fotky? (nejen) Proto.

Hojím se, jak vidno.
Zatím bohužel jen díky chemii, ale časem bude líp.

Tenhle příspěvek nepíšu ani tak pro ostatní, jako pro sebe, pročež se neomlouvám za jeho rozsah :-).
Nechci aby v něm byla cítit sebelítost, nepotřebuju se ospravedlnit, pouze zaznamenávám fakta, abych si, až bude zase dobře, dovedla vážit toho, že je dobře.

Poslední rok byl (mimo červen) náročný, poslední půlrok ještě náročnější a poslední tři měsíce naprostá krize.
Došlo to tak daleko, že toho našeho bumbrlíčka musím odstavit.
Nejdřív to pro mě bylo něco naprosto nepředstavitelnýho a vůbec jsem si to nepřipouštěla.
Ale po důrazným telefonickým promluvení do duše od MUDr. Judity Hofhanzlové , která mě musela probrat faktem, že dítě potřebuje především mě a ne jen moje mlíko (samotný by mi asi trvalo tuhle ideu převést do praxe a asi bych celou rodinu trápila ještě dlouho) jsem se pustila do práce na pozvolným odstavení Emy. 

(Update 2.8.2016: Ač si MUDr. Hofhanzlové jako člověka hlubce vážím a obdivuji její publikace v oblasti výživy miminek i atopiků, považuji za důležité zde uvést, že jsem se po 15 letech rozhodla definitivně skončit s léčebnými experimenty v oblasti homeopatie, autopatie a dalších podobných směrů. 
MUDr. Hofhanzlovou cituji pouze ve spojení s výživou, od homeopatie a dalších metod propagovaných paní doktorkou se zcela jednoznačně z mnoha důvodů distancuji.
Kompletní důvody mohu uvést soukromě.)

Předtím jsem zkoušela všechny možný i nemožný cesty, jak ekzém zastavit nebo ho aspoň učinit snesitelným, nejrůznější alternativní metody (ano, i urinoterapii...).
Ekzém (v o dost horší podobě než na fotce) se mi rozlezl i na místa, kde jsem ho v životě neměla, vlastně asi nevím o místě, kam by teď nedoputoval. Nepamatuju se, že bych někdy skoro neviděla přes olupující se oční víčka nebo nemohla otevřít pusu kvůli olupujícím se rtům. Na zádech bylo obtížný se drbat, ale nebylo to o moc lepší. Zbytek těla už zkušenost měl.
Ačkoli holky spaly celou noc, já s bídou 3-4 hodiny třeba i s třema půlhodinovýma přestávkama. Kůže se tvořila snad na kila, oloupala se třeba třikrát za den (celá!) a jednou za noc, neustále jsem po sobě vytírala kila šupin v koupelně, luxovala postel plnou suchý kůže a kromě praní pro rodinu třikrát do týdne prala omaštěný oblečení a povlečení svoje. To jsem nakonec vyhazovala, protože mastnota nešla vyprat a smrděla. Nejdřív jsem zlikvidovala zásobu starých hadrů, pak likvidovala i ty nové. Nemluvím o tisících měsíčně za masti v lékárně, protože oleje mi po mojí hrubé kůži už jen stékaly a vůbec se nevpíjely.
Nemohla jsem natáhnout ruce ani nohy, jak mě kůže táhla, chodila jsem jak nemohoucí důchodce, rozpraskaná kůže se zachytávala o Emiččiny plínky a utrhávala se a střídavě tak mokvala, že po sebejemnějším doteku šla hned dolů. V noci jsem se kolikrát probudila a po tváři mi tekl tkáňový mok. Vypodložovala jsem se polštáři do pozic, ve kterých šlo přežít noc bez pohybu, nemohla jsem se dotýkat dvěma plochami kůže najednou (třeba bradou a krkem, jinak šla kůže drásáním dolů okamžitě). Myslela jsem, že se snad rozpadnu zaživa.
Kromě venčení psa, který pro mě bylo bojovým úkolem dne, jsem nikam nechodila, nikam jsme nejezdili (a zatím ani nejezdíme).Nesnesla jsem na sobě žádný normální oblečení, kromě dvou umaštěných mikin a asi dvojích kalhot.
Kožařka mi nabízela hned po porodu hospitalizaci na kožním i s Emou, ale bylo mi líto Aničky.
Někdy okolo Vánoc se to tak vyhrotilo, že jsem nebyla schopna postarat o holky a ulehla do postele. Jen jsem ležela a kojila, vysypávala kila kůže z peřin a Aničku nechávala koukat na pohádky a přitom dospávala noc. Častěji taky jezdila k babičce, kde se aspoň něco dělo :-(... Část domácích prací převzal muž, ten se staral i o holky. Jeden den v týdnu se díky kortikoidům kůže malučko zlepšila, já vstala, uklidila, navařila na pár dní dopředu a zase ulehla. Bez gumových rukavic jsem neudělala nic - mytí nádobí, krájení potravin. Těsta na cukroví mi dokonce přišel udělat brácha.
Přes Vánoce až do Nového roku už jsem skoro jen ležela a muž se při své dovolené staral o holky.

I s Aničkou se mi ekzém zlepšil po odstavení, byl tenkrát ošklivej, ale ta míra se nedá srovnat.
Mockrát jsem přemýšlela o Nutrilonu, ale vždycky jsem si řekla, že to nějak vydržím, viděla jsem jen protilátky, hlavně aby to holky po mě neměly.
Něco se ve mně zlomilo až když:
- jsem viděla, že Ema saje kromě (nadopovanýho) mlíka i krev a tkáňový mok
- jsem se dvakrát denně hystericky sesypala v koupelně mužovi na rameni
- jsem viděla, že se z únavy, nevyspání a bolesti na holky utrhuju, křičím na ně a naprosto nezvládám svoje emoce.

Nikdy jsem si nemyslela, že vezmu kortikoidy na milost a budu je potřebovat, ale od Nového roku se s nimi mažu denně.
Postupně jsem po konzultaci s MUDr. Hofhanzlovou dvě kojení nahradila rýžovými odvary a pomalu se připravuju na co nejdřívější zavedení příkrmů a postupné odstavení.
Netušila jsem, že mě to tak vezme - od Aničky se toho dost změnilo a je mi líto, že musím přestat, když mám tolik mlíka. Myslím, že to nevzalo jenom mě, Ema od té doby vyžaduje chování a nejspíš se ujišťuje, kdo je její maminka.
Alternativě k umělému mléku pro ty, kdo kojit nemůžou nebo mají mléka málo budu ještě jeden příspěvek věnovat.

Kůži držím na uzdě, ale vím, že je to úplně na hraně, držím pohromadě silou vůle/kortikoidů. V noci už vstávám jen jednou a v koupelně trávím už jen hodinu ráno a hodinu večer. Líp spím. A věřím ve zlepšení po odstavení a ve vyřešení příčiny hned potom.

Možná to někdo přečetl až sem a klade si otázku: Nepřehání? Na fotkách zas tak moc vidět není.
No, není.
Protože:
- v nejhorších stavech žádnou fotku nemám
- na všech fotkách jsem zachycená po intenzivní "léčbě" kortikoidy. Ani tak to není dobré, ale vždycky se dá otočit horší stranou ke zdi, zakrýt to nejhorší dlouhými rukávy, v případě obličeje tónovacím krémem, fotku vydatně oříznout nebo změnit barevný tón tak, aby to nebilo do očí. Retuš nepoužívám, a vlastně ani neumím.

Podle doktorů (a z vlastní zkušenosti to můžu potvrdit) se s každým dalším těhotenstvím/kojením situace většinou zhoršuje.
Neumím si představit, jak by to ještě mohlo být horší.
Každý den nad tím přemýšlím.
Že už to všechno možná prožívám naposled, že to musím zastavit, zachytit, užít si to.
Vždycky jsem si pomýšlela na tři děti. Byli jsme doma tři, chtěla jsem ten luxus dvou sourozenců dopřát i svým dětem.
Na jednu stranu se mi hodně uleví, ale nedovedu si představit, že už nebudu nikdy těhotná, nikdy čuchat k miminku, což je dosti pravděpodobný.
Říkám si, jestli bych to naposled ještě vydržela, vždyť jiné matky riskujou pro své dítě mnohem víc, kolikrát i vlastní život.
Na druhou stranu si ale kladu otázku, jestli to ode mě není opovážlivost - mám dvě zdravý krásný děti a chci víc? Co by za jedno dítě jiní dali ...
Taky je otázka, zda chci vzít dvěma dětem na další dva roky normální mámu... trhalo mi srdce už teď, když jsem viděla rozzářenou Anku ptající se: maminko už jsi vyspinkaná? Maminko už jsi namazaná? Už jdeš za mnou? Co to tady máš? Kdy přijde tatínek/babička/strejda/teta? ...
Vím, že je úplně zbytečný to řešit, ale stejně nad tím přemýšlím každej den ...

Z neděle.
Opět křtil Jarda, opět "kmotřila" Ivča, hudbu zařídila Maruška s Pepou (díky!).
Po kafi ve středisku (díky všem bezejmenným staračům) se tentokrát starali naši milí chlapci z HOGO FOGO (milujeme výměnné obchody :-) ).

Nejdřív to vypadalo na docela dobrý nervy (časy jsou orientační).
9.30 - napůl oblečená do jedinýho neomaštěnýho oblečení, který zároveň na sobě snesu bez přílišnýho drbání začínám dnes podruhé kojit
9.35 - Ema nechce jíst
9.40 - Ema stále nechce jíst a směje se tomu
9.43 - odkládám Emu, co nechce jíst
9.45 - zbytek oblečení mám na sobě
9.46 - muž bůhvíproč řeší výměnu baterky ve filtrační konvici
9.50 - děti s mužem odchází do auta
9.54 - konečně vyrážíme
9.57 - vystupujem u kostela a stavíme kočár
9.58 - nemáme dudák !! (katastrofa největší)
9.58 - ani deku! (ještě, že se tam topí)
9.59 - vcházíme jako poslední do kostela 
10.00 - zvoní začátek mše
10.01 - dochází mi, že bez dudáku musím Emu držet já
10.03 - bratr se dovídá, že má fotit (díky moc! Nevěřím, žes to nikdy nedělal, upravovaly se skoro samy)
10.25 - Ema se stále nechává chovat, je stále hodná
10.26 - Ema dává najevo, že by se ráda prospala (běžně dopoledne spí) a že jí k tomu chybí cosi v puse
10.30 - křest - z ospalosti jí začaly slzet oči a na všech fotkách vypadá jako králík, ale zvládla to!
10.36 - Ema definitivně vytuhla se savičkou od flašky zafixovanou zapnutou mikinou a i zbytek mše proběl v klidu :-)

Přestože to vypadalo, že to v tom chaosu nemůže klapnout, všechno proběhlo jak na drátkách a i celý zbylý den byl parádní.
Kafe a pokec ve středisku po mši (zjistila jsem, že tam nikdo nefotil, ale děkuju babičce a švagrovce za napečený dobroty a za to, že naučily hrát Anku stolní fotbálek :-) ) .
Oběd a sladkosti pod nos.
Asi po půl roce mezi lidma.
Úplně mi to dobilo baterky.
Díky všem za pomoc a za dary, kterými jste Emču i Anku slavící narozeniny zahrnuli.
A že jsme to s vámi mohli všechno oslavit.

P.S. A ještě jedna fotka - jediný důkaz o tom, že naše kmotra klidně může onkologii pověsit na hřebík a živit se cukrařinou ...
Když nám nabídla, že něco upeče a že to má vymyšlený, představila jsem si nějaký dobrý řez k odpolední kávě jako minule, a ne rozhodně tři luxusní dorty a dvě přepravky drobnýho cukroví! :-) (jednou Ti to snad oplatím, to mi věř)

Kouká tak dospěle!

Holčičko naše, dnes ve 21.33 přestaneš být batolátko a budeš oficiální předškolák ...
Občas po Tobě chci moc, jako kdybys byla mnohem starší.
Mate mě, jak jsi velká a šikovná!
Zapomínám, že pětiletá jsi pouze na visačkách u oblečení ...
Nezlob se na mě, prosím.
Krásný narozeniny!

________________________________________________________________________________________


Byl to náročný víkend, ale parádní!
Včerejší oslava s Arpádem, ze který přikládám pár momentek.
Dnes jsme křtili Emu.
Ale o tom příště :-).

 

Naše letošní jedlé vánoční dárky.
Už bylo trochu na čase :-) ...
Letos jsme příbuzenstvu dávali jenom tvořené dárky (muž ještě vytvořil kalendáře z fotek, ale ty jsme darovali dřív, než jsem je stačila vyfotit).
Nevím, zda to bylo dáno mou nemohoucností, ale ten ušetřený stres ze zmatenýho pobíhání a nákupů fakt stál za to!

Likér z arónie si sice můžete udělat asi až příští sezonu, i když ještě nedávno nám na chalupě visely bobule na keři (k jeho výrobě se váže "vtipná" historka o tom, kterak jsem vyrazila v devátým měsíci těhotenství nakoupit alkohol, čekala, až se vyprázdní večerka, aby mě někdo neobvinil z alkoholismu a při placení se za mnou vyloupl milý důchodce o holích, který mě laskavě upozornil, ať si dám pozor, aby mi nebylo špatně a po mém udiveném: "Prosím?!" prohlásil: "... ale ono by to asi nebylo poprvé ani naposled, co by vás tak vezli do nemocnice, co?!". Ten den jsem to obulela, ale prodavačka mi druhý den říkala, že si pán dělal ze mě legraci, tak to tedy předkládám jako vtipnou historku...), ale dýňové máslo-nemáslo a domácí hořčici si můžete udělat i teď.
Receptů na dýňové máslo (dárek pro dámy) jsem projela spoustu, to moje se ale nejvíc podobalo receptu od Kačky Žvýkačky a recept na pikantní hořčici (dárek pro pány) vznikl variacemi na recept její a recept z Herbáře.
U všech tří receptů garantuju spokojenost.
Takže:


DÝŇOVÉ MÁSLO 

nemá s máslem nic společného :-), ale je výborné k mazání na pečivo, vánočku, palačinky nebo jen tak k mlsání na lžičku. Dýni na máslo jsem měla uskladněnou od podzimu ve sklepě, dobře uskladněné dýně by měly vydržet i do jara.
Nevím jak přesně se ta odrůda mojí dýně jmenovala (je to ta, co mám asi o pár příspěvků níže vyfocenou rozkrojenou), prostě to byla klasická oranžová obří zahradní dýně, kterou vídáte vydlabanou na Halloween, ale můžete použít i Hokkaido nebo dýni máslovou.

Nejdřív jsem vyrobila dýňové pyré: Dýni jsem rozkrájela na měsíčky, rozložila na plech vyložený pečicím papírem a upekla v troubě doměkka (čas podle velikosti dýně a tloušťky dužniny). Tady musím upozornit, že dýně se hooodně speče, já měla dýni s tlustou dužninou, rozložila ji na dva plechy hodně nahusto vedle sebe a ve výsledku jsem z tohoto množství dostala něco málo přes kilo výsledného pyré.
Dýni jsem po upečení nechala zchladnout, oloupala slupku (jde to dobře) a dužninu v hrnci rozmixovala na pyré.

Pyré jsem potom zvážila, dala na plotnu ohřát (pozor, míchat! - mohutně bublá a vystřikuje z hrnce) a nechala v něm rozehřát čokoládu: na každých 500 g dýňového pyré patří minimálně 1 stogramová tabulka kvalitní hořké čokolády (ale množství řiďte podle chuti, já na cca 1200 g pyré dala 3 tabulky čokolády). Po rozehřátí jsem na každých 500 g pyré přidala:
4 lžíce javorového sirupu (taky se řiďte tím, kolikaprocentní čokoládu jste použili a jak sladké "máslo" chcete, a taky myslím, že máslo se dá osladit stejně dobře i třtinovým cukrem)
lžičku mleté skořice, 
asi půl lžičky mletého kardamomu 
a špetku mletého muškátového oříšku.

Horkou směs jsem naplnila do čistých skleniček (z 1200 g pyré mi vyšlo asi sedm skleniček "másla") a protože jsem "máslo" dělala asi pět dní před Vánoci a darovat ho měla po Vánocích, pro jistotu jsem ho krátce přesterilovala. I bez sterilace by ale mělo v lednici vydržet asi měsíc.

__________________________________________________________________________________________

LIKÉR Z ARÓNIE

v některých úpravách připomíná likér z černého bezu. Arónie (temnoplodec) nám roste na chalupě a je hrozně zdravá: má pozitivní vliv na imunitní systém, pomáhá zpevňovat žilní stěny, pomáhá snižovat hladinu cholesterolu a krevní tlak, zlepšuje fungování metabolismu, zlepšuje funkci jater, je silným antioxidantem, zpomaluje stárnutí.

Do skleněné nádoby (demižon, zavařovačka - měla by mít obsah minimálně 4 litry) jsem dala 1 litr omytých a odstopkovaných kuliček jeřabiny arónie a zalila je 1 litrem alkoholu. Dělala jsem dvě verze, jednu s vodkou a jednu s Tuzemákem, ale fantazii se meze nekladou. Verze s Tuzemákem je navoněnější, připomíná bezinkový likér a verze s vodkou mi zase připomínala griotku a osobně mi chutnala asi o malilinko víc.
Nádobu s jeřabinou naloženou v alkoholu jsem nechala 14 dní na chladném místě (sklep, chladný špajz). Směs by se měla každý den promíchat (přiznávám, bylo to před porodem a štěrchání jsem poněkud flákala).
Po 14 dnech jsem svařila 1 kg cukru s 1 litrem vody, nechala vychladnout a přilila k naloženým jeřabinám. Dalších 14 dní jsem nechala směs ležet, opět by se měla každý den promíchat, ale taky jsem to flákala a na chuti to nijak znát nebylo :-).
Po 14 dnech jsem jeřabiny scedila a likér naplnila do čistých lahví.
Skladovala jsem ho v chladu.

__________________________________________________________________________________________

DOMÁCÍ HOŘČICE

Na výrobu hořčice jsem sehnala ve zdravé výživě Grešíkovy semínka bílé hořčice. Na druhu použitého semínka (bílé nebo žluté hořčice) taky závisí výsledná chuť a ostrost hořčice. Ta se dá do určité míry zmírnit varem.
Na dvě malé nebo jednu střední skleničku hořčice je potřeba:

100 g žlutého nebo bílého hořčičného semínka
150 ml bílého vinného octa
150 ml suchého bílého vína
2 lžíce javorového sirupu
1 lžička kurkumy
lžička soli
špetka chilli nebo strouhaný křen pro milovníky ostřejší chuti

Hořčici jsem dělala ve větším množství (asi sedminásobném) a když mi došel vinný ocet, použila jsem v části směsi obyčejný ocet a chuť hořčice v ničem neutrpěla. Všechny ingredience jsem smíchala v nerezovém hrnci a ten přikryla potravinářskou fólií a uložila v chladu. Po 3 dnech jsem směs rozmixovala tyčovým mixérem - trvá to docela dlouho a hořčice je hrubší, ale výborná!
Pokud děláte hořčici v menším (uvedeném) množství k okamžité spotřebě, stačí ji zavřít do skleničky a uložit v lednici. Já ji dělala ve velkém množství, proto jsem ji v hrnci ještě zahřála k varu (to můžete udělat i tehdy, když je na vás hořčice moc ostrá a pozor - má tendenci se připalovat) a po naplnění do skleniček přesterilovala. Hořčice ztratila část ostrosti, ale pořád byla akorát pikantní.

Tak nám to končí.
Den, kdy se měla narodit Ančí, která nakonec zůstala v břiše ještě týden ...
Jako už každoročně - zvláštní pocit z toho, že ten vánoční čas tak rychle uplynul.
Mírná přízemní deprese z návratu do zajetých kolejí, dní jenom s holkama, opadávajícího stromku (kterej si necháváme i přes Tři krále, abychom si ho užili), z vyžraný lednice, prachu na vánočních dekoracích, kterej začíná bejt vidět, protože se prodlužuje den.
Divnej pocit z toho, co vlastně teď budeme dělat, když už nic nechystáme na Vánoce (ne že by to byly nějaký zběsilý přípravy, ale všechno k nim tak přirozeně směřovalo skoro po dva měsíce).

Ale letos i trochu naděje v podobě dnešního superslunečnýho počasí a načerpanýho vitamínu D (i když vím, že zima přijde na jaře :-) ).
A z toho, že konečně můžu něco udělat sama se sebou a ne jen pasivně čekat.
Po dnešní konzultaci s MUDr. konečně částečně začnem u Emy s alternativní stravou a mně se snad brzy uleví (všem, kdo se mě na to ptali slibuju všechny zkušenosti zaznamenávat).
Po půl roce psycha se tak těším na všechno, co letos přijde!
Na všechny radosti obyčejných dnů s holkama, který snad konečně budou mít normální a fungující matku.
Na všechny plány, co musely jít stranou.
Na výlety a cestování!
Tak snad mi ta radost vydrží.

P.S. Letos jsme Tříkrálovku museli vynechat.
Ale je to poslední "vzpomínací" příspěvek!
Příště už recepty na naše letošní jedlé dárky :-).
Hezký týden všem!

Loni na chalupě.
I když bychom v těch podmínkách stejně letos pravděpodobně nemohli být, ani kdyby nebyla chalupa uprostřed rekonstrukce, nečekala jsem, že mi bude tak hrozně chybět.
Jako malá jsem byla naštvaná, že nejezdíme skoro nikam na dovolenou a že jsme pořád tam.
Že na jaře musíme hrabat rozlehlou zahradu, v létě sušit seno a ve velkým plít, na podzim sbírat jablka a hrabat listí.
Když nedopadl její prodej, zlobila jsem se, že naši nic nedotáhnou do konce, co na tom polorozpadlým baráku mají. 
V pubertě mi to tam bylo vyloženě vězením.

Ale jak jsem dneska ráda, že ji tenkrát neprodali !!!
V duchu se tomu rodinnýmu útočišti s bohatou historií pořád omlouvám.
Bez povánočně - silvestrovskýho pobytu to letos nebyly ty pravý Vánoce. 
Snáším to tak dobře jen proto, že je Ema ještě malá a já neschopná.