Crumble z rebarbory

Dělala jsem ho už před 14 dny a nebyla jsem schopna ho sem vložit, ale jelikož jsem se kdesi dočetla, že rebarbora se nemá konzumovat po sv. Jánu údajně kvůli obsahu jakýchsi kyselin, honem ho zveřejním, ať si ho ještě stihnete užít.
Crumble je moje oblíbené řešení situace, když mám chuť na něco drobenkového, ale jsem líná péct regulérní buchtu, navíc bychom stejně kynuté těsto neměli.
Nejradši jsem vždycky dělala tento jablečno-broskvový s mandlemi, ale rebarborový s ovesnými vločkami není o nic horší!
Nakyslá rebarbora, sladká drobenka a kopeček neslazené šlehačky spolu prostě vytvoří dokonalou slast.

Množství je na malý pekáček (takové 4 porce ke kafíčku), pro větší objem násobte:

1 svazek rebarbory (měla jsem zrovna z Lidlu, cca 500 g) jsem oškrábala (bacha, šťáva docela daleko cáká), pokrájela na kostky a nasypala do malého keramického pekáčku vymazaného máslem. 
Do mixéru jsem nasypala:
50 g změklého másla
70 g drobných ovesných vloček s klíčky
50 g celozrnné špaldové mouky
50 g třtinového cukru (ten teď dost nahrazuju drceným karamelem - cukr, nejlépe bílý, se rozpustí v hrnci na karamel, který dle starých rad nezakyseluje organismus, vylije se opatrně v tenké vrstvě na plech vyložený pečicím papírem a vychladlý se naláme do mixéru/sekáčku/blenderu a rozdrtí) 

a pár pulzy vytvořila drobenku.
Tou jsem posypala rebarboru v pekáčku a crumble pekla v troubě dozlatova (trvá to asi tak 25 minut na 180° C ?).
Podávala jsem ještě teplý se lžící neslazené šlehačky.

Z Břehu

Skluz, zazdila jsem příspěvky z minulýho týdne, přes víkend několik velkých oslav, milých návštěv a událostí.
Trochu jsem odpadla a ležím.

Na Zrní s Filharmonií Hradec Králové (lístky na festival Na jednom břehu jsem dostala od Ježíška) jsem se těšila, protože jsem viděla útržky už ze zkoušek s Janáčkovou filharmonií.
Přesto jsem si říkala, že po tolika zrněčích zážitcích už mě nemůžou moc překvapit.
To jsem se ale hodně spletla.
Poprvé jsem nepařila, jen stála, vracela sanici a měla dost práce s utíráním hrachů.
Reakce filharmoniků na publikum (zejména kontrabasisti si to užívali), vzpomínky na "hobojistickou" dobu, ta majestátnost orchestru za bosýma nohama ... pecka.
Snad bude nahrávka.

Perfekt profi zrněčí video, ze kterýho je patrná atmoška (bohužel hudba z nahrávky, tj. bez filharmoniků):

Lukorovo mobilní video (na mém je bohužel slyšet víc řvoucí fanošuky).
Pro ty, co chtějí zřít a jakžtakž počůť filharmoniky:

A pro zaujaté fanošuky nebo pro fanošuky, co se nemohli dostavit, krátký sestřih z celýho festivalu, kde jsme si užili ještě Radůzu (na konci konci videa zrněčí Deště) TU,  Rychta ZDE .

Pozdravujem na kopeček i Marion lampion!

Lenivě, narozeninově a letně

Lukorovy narozky jsme v sobotu oslavili lenivě.

Dort už ani nefotím, ten je pořád stejný . 

Po něm jsme se vydali na cykloprojížďku, cestou se nacpali na Příhrádku u Mazaných matek , které tentokrát podávaly asijské specialitky a pokračovali k rodičům (Ani ujela 14 km, napodruhé dobrý), kde jsme se neplánovaně přitřeli na grilovačku.

V neděli jsme se vydali projít kolem našeho písáku.

Teda, původní plán byl se projít.

Okoštovat vodu musíme, žejo.

Lukor nevěřil, že jim bebínka a odřeniny nezabrání si kecnout do vody celé :-).

No a když si zmáchaly hadry, vykoupaly se ještě naostro a z vody jsme je nemohli dostat ani když slunce zapadalo.

Oblečení k babičce to jistí.

Sezóna zahájena, hodně sluníčka přejem!

Jak šel čas - v koupelně

Po minulém nadšení nad výklenkovým řešením a ještě před mou milovanou kuchyní tu mám dnes pro vzpomínku asi největší Lukorův pomník v bytě - koupelnu.
Nadřeli se tam tedy všichni (a děda Mirek se nám na fotkách často schovává), od dokončení hrubých stěn do ní ale Lukor nikoho nepustil a s nikým se nehodlal poradit i přesto, že některý dlaždičky několikrát vysekával, dlažbu musel kvůli lupání opravit, vztekal se nad montáží baterií a záchod na první dva pokusy tekl.
Bylo to těsně před stěhováním, všechno se asi nejvíc vleklo a zdržovalo a v noci ho navštěvovali nervózní sousedi.
Na jednu stranu jsem si říkala, jestli by ho ubylo, kdyby se někoho znalýho věci aspoň zeptal (toho času, když včera bylo pozdě a zrovna v posledních dnech!), na stranu druhou jsem obdivovala jeho vůli a neúnavný boj s nepřízní osudu (a proto jsem mlčela) ;-).  
Pár posledních nocí jsme to riskli, chodili jsme děti do starého každou půlhodinu kontrolovat a jeli za tiché hudby linoucí se ze stropu oba.
A i když odborníci pohaněli (třeba techniku obkladu), je to pro nás víc osobní (krom toho jako prvotina ajťáka je to nejlepší :-) ).

Pro představu: koupelna ve starém.

Koupelna v novém - původní stav (oddělená koupelna a záchod)

A pak to jelo takto (data jen pro orientaci, pracovalo se střídavě na všech částech bytu)

17.12.

 

 

Od vchodových dveří.

 19.12.

9.1.

Vytržená futra kvůli zazdění dveří.

30.1.

Frézování kanálu na odpad do chodby (kvůli pračce).

14.2.

Zazděno, vyrovnáno.

18.2.

22.2.

Geberit usazen.

27.2.

11.3.

Rovnání stropů.

- následuje štuk (chybí dokumentace - díky dědo!)

23.3.  

První ...

a další.

26.3.

Hydroizolační nátěr.

29.3.

31.3.

2.4.

3.4.

... a současný stav:

I když oddělený záchod měl svoje nesporné výhody a okénko mezi koupelnou a záchodem vypadalo na první pohled už ve starým bytě jako sympatický retro, rozhodli jsme se koupelnu a záchod spojit.
Kvůli plísním a snadnějšímu větrání (stoprocentně zabralo, vlhkost se tu teď vůbec nedrží).
Kvůli místu (v koupelně se dalo sotva otočit): jako hlavní prioritu jsme si vytyčili dvojumyvadlo místo jednoho umyvadla (ve starém jsme se rvali ráno o koupelnu, tak co teprve, až se budou chtít holky fintit).
A kvůli světlu (nebe a dudy!).
Ideji dvojumyvadla jsme pak také obětovali pár desítek centimetrů vany, kteroužto jsme chtěli zachovat kvůli bylinným koupelím i snadnější údržbě.
Menší akrylátovou vanu jsme vmáčkli do výklenku po uříznutém topení a pračce (životnosti akrylátu se trochu bojím, ale v této velikosti jsme neměli téměř vůbec na výběr).
Zatím jsme ve velikosti nepocítili nijak zásadní rozdíl. 
Naopak je hlubší a pohodlněji se v ní sprchuje, není potřeba ani zástěna.
Pračku jsme vyhodili na chodbu do skříně a v koupelně se dá najednou volně dýchat.
Konečně mám taky úložné prostory, kam se skryjou všechny možné serepetičky.
Celá koupelna se dobře udržuje (zejména dlažba se stírá skoro sama) a není na ní nic vidět.  

Dlažbu a ostatní vybavení mám na svědomí já, Lukor si naopak vyhradil právo samostatného výběru záchodu, baterií a světla.
Baterie a světlo bych asi sama vybrala jinak, ale nemám problém přenechat některá rozhodnutí i jiným :-).
Dyzajnéři by asi nějaké výtky měli, ale po přihlédnutí k prostorovým možnostem, představám o materiálech (a nabídce na trhu) a v neposlední řadě finančním možnostem jsme udělali, co jsme mohli a nic bych neměnila (no, možná panel na geberitu, stříbrný je hned ohmataný). 

Nejvíc jsem si oblíbila to, co nestálo nic nebo skoro nic:

Jeden díl černého botníku Thrones ze starého bytu jsme zrecyklovali na odpadkový koš, který se náhodou vešel do výklenku.

Úplně nejvíc si užívám to, co jsem nikdy neměla.
Ranní sluneční paprsky opírající se do rozespalýho těla.
Začala jsem dokonce dřív vstávat :-). 
To už je co říct.

Hned poté

jsme spěchali do katedrály.

Vybrala si jako patronku sv. Kateřinu Tekakwithu, nedávno svatořečenou indiánku z kmene Irokézů.

To sedí.

Teta určitě koukala a dmula se pýchou, stejně jako já, že jsem mohla kmotřit.

Tahle sobota byla na emoce náročná.