Hodně tmavá a vlhká ... taková je pro mě ideální buchta :-), i když sezona velí péct hlavně ty ovocné.
Ale teď přesně je na ni ta ideální doba.
Na zahrádce dorůstá hodně cuket najednou, takže už s nimi nezacházím jako se s nedostatkovým zbožím, ale rvu je všude, kam se dá.
V loňské várce cuketových receptů jsem opomněla naši nejoblíbenější letně - podzimní buchtu, totiž tu cuketovou.
Letní po cuketě, podzimní po skořici a ořechách, prostě jak říkám, buchta "na teď".
Navíc bez mléka. Tu je recepis:


CUKETOVÁ BUCHTA

V míse nejdřív smíchám suché ingredience:
250 g polohrubé mouky (část můžete nahradit celozrnnou žitnou, ale menší část, aby nebyla buchta betonová)
330 g cukru (krystal, ale dávám třtinový)
půl balíčku čistého kakaa (holandské)
půl lžičky soli
2 lžičky jedlé sody
1 lžičku prášku do pečiva
lžíci mleté skořice
sekané vlašské ořechy podle chuti (nebo mandle)

Pak postupně zapracuju ostatní přísady v tomhle pořadí:
3 velká nebo 4 menší vejce
170 ml rostlinného oleje (slunečnicový, řepkový)
170 ml jablečného džusu nebo šťávy z jablek (když nemám, vypomáhám si i třeba naředěnou silnou bezinkovou nebo jinou domácí šťávou)
Nakonec opatrně vmíchám 350 g nahrubo nastrouhané očištěné cukety.

Těsto naliju na vymazaný a vysypaný (nebo vyložený pečicím papírem) plech a v předehřáté troubě peču 30 - 40 minut. 
Protože mám plynovou troubu bez jakýchkoli ukazatelů, od oka to odhaduju prostě cca 15 minut na maximum, aby buchta vyskočila a pak dopékám skoro na minimum, podle toho, jak velký máte plech a jak tlustou vrstvu těsta na něm.
Ke konci pečení zapichuju do buchty špejli a když se na ni těsto nelepí, je buchta hotová.
Protože je ale vlhká, bude špejle hnědá, což neva.

Moje líné zlepšováky:
1. Doporučuju si ingredience "naměřit" na nějaký váš oblíbený hrnek, co používáte na pečení a zapsat si k receptu množství podle vašeho měřidla, abyste napříště nemuseli suroviny vážit.
2. Nesnáším mytí kastrůlku od čokoládové polevy, proto na z trouby čerstvě vytaženou buchtu vyskládám v nějakém pravidelném intervalu kostičky čokolády, vrátím do horké (vypnuté) trouby a po pár minutách čokoládu rovnoměrně rozmažu dlouhou lžičkou.

P.S. Zdravím Marki a její cuketový perník ! Ten mě láká tím kořením, půjde hned příště :-).

Stejně jako loni, vzala si babička Anku na pár dní jakože "na prázdniny" :-).

A stejně jako loni ty dny pěkně propršely.

Loni jsme si je s mužem navzdory dešti užili na horách, letos jsme o výjezdu ani neuvažovali, přesto byly fajn.

S deštěm bubnujícím na okno s jídlem v posteli, spánek, poslech hudby, povídání ... a tak :-).

Procházka s nádechem podzimu za deště do naší oblíbený kavárny, kam jsme s Ani v prenatálním stavu chodili skoro každou sobotu.

Byla jsem dokonce po roce (nechtěla jsem tomu věřit, že to je tak dávno) u kadeřnice. Úleva, hned mám o pár kilo míň :-).

Je to pokaždý nezvyk, odjíždět bez Aničky, stejně jako pak po 2 dnech odjíždět s ní :-), ale těch pár chvil ve dvou pro mě tolik znamená!  

Možná byly taky poslední toho druhu na dlouhou dobu, tak díky za hlídání.

P.S. A teď ještě chvíli slunečno, prosím! :-)

Hepy brrzdej od Anky

Málem bych zapomněla.
Asi před rokem jsem četla kdesi v časopisu článek o tom, jak založit úspěšný blog. 
Dověděla jsem se mimo jiné například to, že by se měl zaměřovat na jedno téma, jinak není dostatečně čtenářsky atraktivní.
Armáda čtenářů ale nebyla mým cílem.

Důvodů k založení mýho deníku na netu bylo u mě hned několik:
a) touha po tom, aby za mnou bylo vidět něco trvalejšího a opětovně dohledatelného (není na mateřský "dovolený" nic víc demotivujícího než opětovnej bordel deset minut po skončení úklidu, jídlo snězené do čtvrt hodiny po jeho dokuchtění apod.)
b) neschopnost vést rodinné papírové deníky bez toho, abych je pravidelně dopisovala za půl i více roku zpětně, o absenci fotek a nepořádku v nich ani nemluvím
c) shromaždiště fotek nejen pro babičky, receptů pro kamarády, prostě všeho, co nejsem schopna udržet v hlavě anebo opětovně psát a rozesílat mailem.

A tak jsem přesně před rokem (pardon, před rokem a jedním dnem) sesmolila svůj první příspěvek.
Nějakou dobu, asi měsíc, jsem sem zkušebně přispívala a zkoušela, jestli jsem schopna udržet kontinuitu příspěvků a pak opatrně rozeslala odkaz známým, o kterých jsem si myslela, že by je to mohlo zajímat nebo že jim něco, co jsem sem vložila, dlužím.
Trochu jsem se obávala, říkala jsem si, zda si nebude někdo myslet, že se považuju za blogerku nebo že se snažím fušovat do práce foodblogerům ...
Ale vlastně si říkám, ať si myslí, kdo chce, co chce :-), všechny důvody, proč jsem si deník založila, byly naplněny:
a) baví mě to a uspokojuje mě, že za mnou vidět něco, co se dá opětovně vyhledat
b) deník zachycuje atmosféru plynoucího času, mám pořádek ve fotkách, ale docela jsem se i zlepšila v psaní papírovýho Aniččina deníku
c) moji blízcí si sem nachází pravidelnou cestu a zvykli si tu nacházet všechno, co po mně kdy chtěli :-).

Ale to není všechno, můj rok v blogosféře mi přinesl i supr bonus, který jsem nečekala a o to víc potěšil.
Nějakým záhadným způsobem si ke mně našli cestu zajímaví lidi.
Lidi s podobnými názory, hodnotami a životním přesvědčením.
Prostě přesně moje krevní skupina.
Tolik podobně naladěných lidí bych v běžným životě možná nepoznala ani za celej život.
A díky tomu, že si oni našli cestu ke mně, jsem já měla možnost objevit zajímavé a inspirativní blogy a navázat virtuální přátelství.
Za to, že jste mě objevili, umožnili mi objevit vás a za milé návštěvy vás všech u mě vám děkuju.

Můj muž přišel nedávno se zprávou, že Google ruší spoustu služeb, které se mu nevyplácí.
Ne že bych chtěla šířit poplašný zprávy, ale přinesl i chmurnou prognózu, že časem by snad mohl být zrušen i Blogger.
Tak si tak říkám, co to tu pro mě za tu chvíli vlastně znamená a co si případně počnu... ?

Vedra už jsou minulostí - a byla ideální příležitostí k miminím přípravám - oblečky schly samy, stejně tak vydrhnutý kočár, autosedačka, zavinovačky a jiné prádlo... 
Takže jsem to všechno jen vytáhla ze sklepa (věcičky po Ani schované jako když jsem našla a oddechla si, že nemusím skoro nic shánět), bleskově nakoupila v lékárně věci do porodnice a je připraveno.
Teď už jen čekat na porod (nebo na stěhování).
Pomalu jsem přijala Plán B. 
Že budem muset vydržet ještě nějakej ten měsíc ve stávajícím bytě, než se novej uvolní.
Všechny svoje představy a plány jsem pomalu pustila k vodě.
Ale musím uznat, že nakonec docela ráda - že asi fakt bude lepší všechno nechat na "poté", než se do poslední chvíle honit bez zaručenýho výsledku.
Začínám být unavená, spavá a nechce se mi už nic zařizovat.
Co se dalo, jsme do nového hnízda vybrali, nakoupili nebo vyrobili, uložili, případně jen navrhli a naplánovali, teď už nic neuspěcháme.


Porod se blíží a já se zase stávám tou nervózní fenou, co si hledá svoje opuštěný místo.
Snad mě ten, kdo tuhle fázi zažil, pochopí a snad pochopí i ty (ti), kdo ji ještě nezažily/i a nebo třeba nezažijou.
Omlouvám se všem, kdo mají chuť se ještě před porodem setkat, že se začínám uzavírat do sebe a že to třeba nevyjde.
Omlouvám se, že se začínám vyhýbat společnosti a jsem radši doma.
Nezlobte se na mě, když si nenechám při pozdravu sahat na břicho. 
Časem vám třeba ráda ukážu prenatální prostná našeho dalšího potomka, ale bez přípravy při pozdravu to už nějak nedávám.
Asi též patří k bontonu pochválit nastávající máti, jak jí pěkně roste břicho/bříško/pupík/pupíček, jako výraz toho, že všechno jde jak má.
Vím, že se to asi sluší a že to myslíte dobře a pochvalně, u mě ale můžete takové zdvořilosti klidně a bez obav vypustit :-).
Vím, že mi roste břicho, protože ho každé ráno oblékám do stále menšího oblečení a nemůžu se přes něj ohnout.
Vím, že je to dobře, protože všechno běží jak má, ale současně mě to i trochu děsí.

Díky, že chápete, že nejsem moc společenská, častěji působím nevrle a spěchám si dát nohy nahoru.
Snažím se to ovládat a nedělám to naschvál, tak díky, že si to neberete osobně.


A ... vím, že je na to ještě čas, ale ... po předchozí zkušenosti vám děkuju, že chápete, že jsme se tentokrát rozhodli dodržet tradiční období hájení - šestinedělí - a pracovat v klidu na sžití všech lidských i psích členů rodiny.
Děkujeme vám za trpělivost. 
Třeba to nakonec nebude tak horké a vyrazíme ještě rádi mezi lidi, ale zatím ...
Až přijde čas, všechny čerstvé a aktuální zprávy o nás najdete tady a po šestinedělí se na všechny návštěvy budeme moc těšit.

(ještě neodcházím zdechnout do křoví, jen jsem měla potřebu to všechno napsat :-) )

Vzpomínka na minulý těhotenství - vážně i míň vážně :-)

Líbí se mi fotky mýho muže, proto jsem nikdy neuvažovala o návštěvě ateliéru a už vůbec ne v těhotenství.
Líbí se mi, jak vystihl tu intimitu mateřství jen světlem bez zbytečných rekvizit a zařízení.
A taky se mi líbí, že mě dovede zachytit, když o tom nevím a pak z toho udělá něco jako foto vpravo.
Protože ta fotka fakt vystihuje větší část mýho rozpoložení během minulýho těhotenství :-).

Převážná většina mých kamarádek mluví o těhotenství a prvních měsících mateřství jako o nejkrásnějším období života.
Pak jsou tu ale ženy, není jich moc, který na to takový pohled nemají.
I pro ně píšu tenhle příspěvek, aby si nezoufaly, že v tom jsou samy nebo že snad nejsou normální.

Trvalo mi, než jsem se odhodala tohle napsat a další čas mi to tady leží v rozepsaných příspěvcích.
Moje pocity mě v minulosti stály už dost výčitek a sebeobviňování, ale naštěstí jsem poznala, že ta deprese je jen dočasná a že i my, nedostatkemhormonůzaplavené, můžeme fungovat jako "normální" matky a že se to spraví.
Tak jsem svý pocity prostě přijala jako fakt.
Dost se mi ulevilo. 

Aničku miluju jako nic na světě, dokonce čím dál víc, jestli to jde.
Ale ta láska se nedostavila automaticky, ani pohledem na ultrazvuk, ani porodem, jak už to většinou bývá.
Láska mě zaplavila časem.
Už v těhotenství jsem si nedovedla představit, že "to", co se ve mně pohybuje, je malý člověk.
Jo, fascinovalo mě to, těšila jsem se, ale tak nějak jako "na autopilota".
Vím, že spousta žen si pochvaluje, jak se v těhotenství cítí žensky.
Já se žensky cítím spíš mimo tohle období (i když musím uznat, že o hodně víc žensky jsem začala smýšlet až po porodu), ale rozhodně ne v těhotenství.
Nemluvím jen o křivkách, těch mám dost normálně a jejich dalším zvětšováním se jen zvyšuje "tankózní" pocit :-).
Vím, že těhotenství je dar, který spousta žen nedostane, vím, že můžu být tak vděčná a nerouhat se.
Ale nazývat těhotenství jako nejkrásnější období života, to prostě nemůžu, nebyla by to pravda.
Nedovolila bych si stěžovat na těhotenský strasti, kterými si projde každá, ať už jsou to počáteční nevolnosti, bolesti čehokoli, tahání břicha, nevyspalost, nucený klid na lůžku, omezení aktivit, otoky nohou, atd...
Ani na problémy, o kterých jsem si myslela, že jsou dávno pryč, ale mají tendenci se v těhotenství a při kojení vracet a zhoršovat.
Mám teď na mysli zabitý hodiny v koupelně strávené mazáním se všemi mastmi, místy až totální nepohyblivost kvůli rozškrábané a znovu zaschlé kůži, probdělé noci strávené střídavě drbáním a střídavě sprchou a mazáním, hysterie a pláč kvůli tomu všemu, množství zničeného mastného oblečení na vyhození po každých dvou měsících ... 
To asi není to nejhorší. Vím, že zmizením těchhle problémů po opadnutí hormonů se problém nestává vyřešeným a mám nějaké tipy, co dělat, ale zatím jsem se rozhodla poslechnout svůj šestý smysl, neexperimentovat a počkat s těmi tipy až na dobu po porodu.
Jako největší problém vnímám psychický rozpoložení, asi pod vlivem kolísající hladiny hormonů.
Jo, zažila jsem samozřejmě i krásný a dojemný okamžiky.
Ale drtivou většinu času jedu na vlně deprese. 
Když bych to měla nějak časově ohraničit, tak asi tak celý první a třetí trimestr :-).
Těžko se to popisuje (a těžko to asi pochopí matky v euforii), ale je to dlouhé, nekončící období pocitu, kdy člověk nemá naprosto z ničeho radost. 
Dělá věci, který ho vždycky těšily, ale jen zřídkakdy z toho má radost jako v "nehormonálním období".
Cítí se jako letadlo letící na autopilota, jako kořen rostliny ve vegetativní fázi jen přežívající dlouhou zimu v zemi, který začne pučet a žít až na jaře.
Chraň mě ruka páně :-) (jak by řekla teta), abych si stěžovala.
Jasně, někdy si říkám (to když se mě doktoři opatrně ptají, jestli mi opravdu stojí kojení za takové problémy, proč si nevezmu účinnější léky, případně kolikrát to chci ještě absolvovat), jestli to není už ode mě opovážlivost, kolikrát ještě chci přivést na svět další dítě a doufat, že zase geny zlomíme. 
Vím, že mám štěstí, že můžu mít dítě. Že jiný ženy mají mnohem horší problémy a jdou do mnohem většího rizika. 
Že to taky může být naposled, co to zažívám a proto bych si to měla vychutnat.
Samozřejmě se snažím tomu nepoddávat, i když hodně snah je spíš marných.
Mou jedinou, ale naštěstí docela dostačující útěchou je, že už jsem si tím jednou prošla a že vím, že až hormony opadnou, bude všechno zase jako mávnutím kouzelnýho proutku dobrý.
Že to zase budu já.

Nejsem příkladná matka jako ostatní, naopak.
Ale v čem mám opravdu čistý svědomí a neudělala bych nic jinak, jsou pokusy o ne/dopadnutí genetický zátěže na Ančino zdraví. 
Zatímco jsem pro ni první dva roky pořád něco složitě kuchtila, prala se za každé posunutí očkování a zkoumala, co ještě dělat, aby po mně zdědila jen to lepší, chodila si hrát radši za tatínkem, ale myslím, že jsem v týhle oblasti nemohla udělat víc.
Ty dva roky mi za to stály a teď je zase všechno jinak, fajn.

Je mi jasné, že když něco chci, musím pro to něco udělat, něco překousnout.
To je taky moje motivace, i když mě v těhotenství a prvních měsících prostě nezavalují přívaly mateřských pudů.
Proto, když jsem zjistila, jak funguje tok hormonů, bych si tohle období ráda odbyla co nejdřív, aby si naše děti co nejdřív užily normální mámu.
Mám pár kamarádek, které to vnímají podobně a proto bych je chtěla povzbudit.
Četla jsem i o matkách, který bouře mateřských citů a návalů lásky nezasáhla nikdy.
Ani za celý život a přesto jsou dobrými matkami. 
Rozhodly se mít děti už jen prostě proto, aby oplatily, že dal někdo život jim.
Jsou snad tím, že toho hodně "táhnou" vůlí a rozumem horší matky než ty, které svým dětem v opojení lásky dopřejou a dovolí všechno?
Respekt jim, vždyť co je proti tomu pár skleslých měsíců.
I roků.

Než skončí vedra, jen zmínka o našem momentálním hitu.
Okurkový nanuky, zmrzlina, dřeň, jak kdo chce.
Zdravý, jednoduchý, rychlý, bez zbytečnýho nádobí. Jak jinak u nás :-). 
A tak dobrý.
Vychladlý, asi 8 minut svařovaný sirup z 2 deci vody a 100 g cukru (dala jsem třtinový) stačí rozmixovat s jednou očištěnou a pokrájenou hadovkou (nesvlékla jsem ji ze slupky úplně kvůli barvě) a šťávou z 1 limety nebo citronu (ať žije Babica :-) ) a šup do kelímků, tvořítek na nanuky nebo na ledové kostky.
U nás přetrvává nadšení a svítící oči - když v tom není nic špatnýho, dostala i nášup :-).

Asi nosím dříví do lesa, ale když jsem už před časem dostala od mamky k narozkám první díl Receptů z farmářského trhu Od Hanky Michopulu, nadchl mě tak, že jsem okamžitě šla a koupila si druhý díl sama.
Jo, mohla jsem počkat na další příležitost, kdy bych dostala i druhý díl, ale do té doby by mi unikla celá letní sezona.
Je to spolu s Vaňkovými Poklady české kuchyně a Kouzly kuchyně Čech a Moravy (podle kterých moc často nevařím, ale považuju za povinnost je doma mít jako náhradu za Magdalénu Dobromilu :-) ) jediný titul, za který jsem byla kdy ochotna vydat svoje peníze, protože je využitelný od začátku do konce :-).
I když nejsem zvyklá moc vařit podle kuchařek, v letním dílu hledám ispiraci fakt často, už od počátků jara, kdy se objevily první kopřivy.
Líbí se mi, že recepty jsou opravdu jednoduché, rychlé, přirozené a z dostupných surovin, přesto zajímavé a neotřelé, nové.
Jsou roztříděné do tematických kapitol podle druhů zeleniny a ovoce/ bylinek, takže v kuchařce postupuju podle toho, co a jak zrovna seženu a co zrovna zraje.
Za největší objev a recept, který jsme doma přijali okamžitě za svůj, asi považuju recept na rizoto s pečeným květákem a mandlemi.
Jak sama autorka naznačuje, v případě květáku je těžké vybočit z vaječno-bramborového stereotypu, ale tenhle recept je opravdu bomba.
Pravda, jediný, co by mohlo být obtížněji sehnatelný, je ta šalvěj - mně ještě v květníku po minulé sklizni neobrazila, takže si zatím můžeme na další voňavý jídlo nechat zajít chuť.
Nevěřila jsem, že něco tak jednoduchýho může chutnat tak dobře, ale je to tak.
Už od začátku využívám "její tip" a nemá to chybu.

P. S. Jídlo jsem naposled dělala a fotila na chalupě, kde je ve vesnickým krámku obtížný sehnat tu správnou rýži na rizoto, ale na chuti nijak neutrpělo.

Znovuobjevená genealogie je v dnešní době zase moderní - a já jsem ráda, že se lidi zajímají o svoje předky.
O rodových kořenech jsem se už zmiňovala v souvislosti se zdravím a chronickými nemocemi skoro před rokem TADY .
S tátovou pomocí jsem tehdy dávala do souvislostí více či méně dávnou rodinnou minulost s možnými příčinami zdravotních problémů některých členů rodiny.
Bylo to docela náročný - a to šlo jen o několik z mnoha rodových větví, navíc vstupem do manželství se jejich počet ještě násobí.
Nedávno jsem na chalupě v našem podkroví našla plechovou krabici a v ní ... své předky.
Až mě zamrazilo, když na mě vypadly všechny ty naše orlí nosy a vykrojené rty. 
A uhrančivý oči vojínů a pohledy upracovaných, přesto elegantních žen.
Fotili se jednou za několik let jen v počtu několika stejných kusů.
Přemýšlela jsem nad tím, jaký to byl pro ně asi svátek a jak se asi budou tvářit naši potomci, až najdou naše stovky někdy až zbytečných obrázků na v budoucnu předpotopních nosičích.
Docela jsem se styděla, že jsem poznala jen pár lidí z mnoha.
Fotky jsem si hned přefotila a v počítači dala těm lidem jméno. 
Museli mi hodně pomoct naši a u některých jsme ani neurčili totožnost stoprocentně.
Najednou se mi spojovaly osudy lidí, o kterých jsem loni slyšela, s konkrétními tvářemi.
Koukala jsem jim do očí a říkala si, jak se asi museli cítit chlapi, které naposled vyfotili před odchodem do války. 
A jak jejich ženy, když čekaly dlouhé roky po konci války na poslední legionáře vracející se od Vladivostoku a své muže mezi nimi nenašly.
Jak se cítily, když se znovu vdávaly a rodily další děti.
A jak se asi cítily, když jim některé z těch dětí umíraly - ať už na kostižer, zásahem bleskem nebo když jim nikdo nebyl schopen dát jasnou odpověď, zda se jejich syn utopil nešťastnou náhodou, úmyslně nebo mu někdo pomohl.
Jak se asi cítili moji prapředci, kteří si konečně postavili ve svém milovaném podhůří vlastníma rukama dům a pak je přinutili Němci se sbalit a odejít do nížiny, kde je to ubíjelo?
A když se mohli konečně vrátit, usoudili komunisti, že se jim jejich dům hodí k bohulibé činnosti - jako dětské zdravotní středisko?
(mimochodem ten samý dům, kam se teď jezdíme my rekreovat, kde pijem vodu ze stejných trubek jako ti Němci ...)

A to je jen část rodu.
Část mojí krve.

Pak že je dneska těžká doba. To vlastně ani nemá cenu rodit ty děti, žejo.