Začalo to u příspěvku sceložitným chlebem, pod který se ozvala
Kačenka s odkazem na recept, který jsem dlouho měla v záloze. U něj
byla tak sexy fotka chleba s máslem a klíčky, že jsem se dala hned do
díla. Dělala jsem vždy takovou tu klasiku - mungo a řeřicha na
vatě. Ale ta při odstříhávání nechávala zbytečnej a nevzhlednej odpad,
zaschlou vatu na talíři a já chtěla takový ty dlouhý klíčky, co se na ně
srdce směje... Takže jsem se rozhodla zakoupit pořádný vybavení. Funkční, ale aspoň trochu hezký, protože jsem nechtěla dyzajnový klíčící
misky za tisíce, ale ani levnější plastové nevzhledné továrny na život. Takže
jsem nejdřív koupila pár klíčících sítek a umístila je do misky, ale z
nich ty semínka padaly a vyplavovaly se při navlhčování ... až jsem na
lovu v domácích potřebách objevila přesně to, co jsem potřebovala -
nerezový síto na mouku, který krásně sedí na bílým hlubokým talíři s
vodou a činí kompromis mezi funkčností a přijatelným vzhledem :-). No a semena jsem nakoupila online ve velkých baleních v biokvalitě, protože jíme rostlinky celé a jíme jich hodně. Nejdřív řeřichu, hořčici, alfu a ředkvičku, pak znova ředkvičku a hlavně koriandr. Ten mám hrozně ráda a Lukorovi dělá dobře na slinivku, jenže mi vždycky v květináči brzy zhyne. Klíčí déle, ale funguje to!
Když o tom Vašek básnil, brala jsem to s rezervou, ale vážně to bylo fajn. Dneska mě to zvedlo z prachu. Inspiraceodsud.
.............................................................................................................. Musím přiznat, že mě optimismus v posledních dnech trochu přešel. Strachy
šly naštěstí stále celkem mimo mě a suchej březen taky dobrý, ale po deseti
dnech na telefonu a mailu v kuse jsem začínala bejt zralá na psychouše. Až teď konečně začíná fungovat pud sebezáchovy, aby nedošlo k sebezničení. Děti byly skvělý (školní i domácí), ale tím ten výčet asi končil. Mail jsem otvírala s odporem, telefon bych nejradši ztratila. Přes
týden máme s holkama režim jakžtakž zajetý, sice je ráno honím, 3x
týdně obědváme palačinky a asi tak od dvou hypnotizuju hodiny, kdy už dorazí
otec vlasti (ještě, že nějakýho máme). Ale víkendy jsem doteď moc nezvládala (ano, má je to vina, psychologicky nevidím hranici mezi pracovním dnem a víkendem, snad se to naučím) - ale mám práci! Rouška
mi způsobuje pocity klaustrofobie a dechové nedostatečnosti, připadám
si jak v Gileádu, nepoznávám známý, lidi v nich chodí jak Robocopové a neodpovídají na pozdrav, celý to je takovej divnej Matrix - ale díky za ně, babičko a Kájo a respekt všem prodavačkám, které v nich vydrží celý den! Se psem chodím radši v noci, abych se v lese mohla nadechnout jara (který už je teď spíš zase zima).
Je dobrý si pořád připomínat ty výhody: - dělám si věci (práci) po svým - děti se srovnaly tím, že jsem víc s nima a ani já už tak nehysterčím, jako když přijdu vymluvená z práce - Ema nemusí do školky, do který chodí jen proto, že to máme nejblíž do práce -
taky se naučila tím, že vyžaduje stejný typy úloh jako Anka, jen na
nižší úrovni, číst, psát a počítat (i když nevím, jestli zrovna tohle je
výhoda) - mám větší kontrolu nad tím, co jíme - pracuju v teplákách a šetříme prádlo :-) - hlasivky odpočívají - výuka houslí a cella se rozjíždí a zase je to chytlo (měly krízi) a vlastně ... - voláme si s bratrem (ave corona!) :-) :-) :-)
P.S. Šít umím jen v ruce, ale modlíme a postíme se za všechny. Přijímá se jakákoli, i sebemenší oběť . Kdo by se cítil nevyužitý a chtěl by se přidat, neostýchejte se. Rouška a upřímná modlitba stačí! Teď už se nemůžeme vymlouvat na zlou církev, ta je zavřená, nejde ani tak o konkrétní texty (můžu ale poskytnout), jako o odevzdání se B. ochraně. Ještě chvíli budou čísla skákat, ale bude to dobré. Snažte se držet střeva v čistotě, omezte cukr, vynechte pšenici, alkohol, najeďte na žito. Spěte, hejbejte se. Dobře bude!
Paradoxně prožívám po mnoha letech jaro, kdy jsem celkem dost v kondici. Když jsem po Vánocích na 14 dní byla mimo provoz, nastal dobrej odraz k tomu, abych zatočila s popíjením (stříčku). Následným únorovým půstem za Frantu a kúrou u Ranhojiče se konečně daly do pohybu další dlouhodobý
boje: strava, střídmost, cvičení, pití, pravidelný půst, životopráva - ale že to je každý
rok boj, uff! Rozjela jsem ve velkým klíčení - začínáme bejt úplná farma :-)! (o tom někdy jindy) Stihli jsme: Společný den a setkání třetího druhu zase v Dojči na Slovensku (s tím teď máme utrum). Návštěvu Klokanovic klanu u nás - jsou ještě větší milouši nežna blogu!
Jen mobil a sítě jsem od začátku moc nezvládala a od úterka jsem téměř pořád on-line. Neskupuju dezinfekce, pořád používám místo chemie ocet, neperu se o toaleťák... ale včera jsme byli na nákupu a jsem za to ráda. Nebojíme se, věříme v ochranu modliteb a půstů - vzpomínám na předky, co tahle vyprosili konec moru. (Že nemáme strach neznamená, že se nám nic nemůže stát.) Nákupy nesnáším a vyhýbám se jim dlouhodobě, dlouho jsme nebyli, tak nás to včera donutilo. Ne že bychom dělali zásoby na půl roku, ale obvyklý větší nákup, hlavně mouku na chleba, rýži, velká balení semen na klíčení. Debordelizaci lékárny jsem provedla už před pár měsíci, ale nákup pořád nic, taky až včera, decentně. Nesnáším
extrémy. Brakování marketů na jedné straně, stejně jako zlehčování
situace a bezohledný zatajování lyžovaček v zahraničí na straně druhé. Je to nebezpečný hlavně pro starý, tak to jako můžou (pardon) vychcípat? Nedělám
si iluze o AB a jeho pohnutkách, korona zakreje jiný věci... - v lednu
debatu na tohle téma utl, dneska už jeho laborky testují za dvojnásobek
ostatních. Ale není čas řešit Andreje, v tomhle má výjimečněpravdu . Včera poslední mše (přišly 4 babičky). Budeme zvát kněze na oběd :-). Jedni z nejlepších přátel jsou od včerejška v nařízené karanténě. Lukor chodí průběžně na noční zavádět stále přísnější pravidla pro MHD. V práci už nám zakázali i těch málo porad, co jsme měli v plánu, takže se hlavně učím a pořád vymejšlím, mozek je v práci stále. Na
jedné straně strach nemám, přestože jsme cílovka (astmatik a diabetik,
to je dvojka! :-) ) na druhé se cítím zodpovědná za výuku "svých" dětí a
koumám nad tím skoro neustále. U nás houby zle, navíc se pro mě jako asociála moc změn neděje. Ale říkám si, jak to asi zvládají ostatní - extroverti/ti, co neumí vařit/nejsou soběstační... A budou jiný skupiny, který budou potřebovat naši pomoc. Už se dá registrovat jako dobrovolník na drobnou výpomoc seniorům. Můžete
pomoci podnikům a restauracím, které mají navařeno, od zásob (pobočky
VegGo vyprodávají svoje skvělý jídlo za směšné ceny). Asi si zaplatím lekce angličtiny u kolegyně, která je OSVČ. Zrní vydalo novou desku. Ale nemůže hrát = živit se, proto žijí z dobrovolných sbírek a merchu.
Přes to všechno si ale myslím, že na některý věci je šance. Nejen na restart školství a církve, ale i na srovnání hodnot, ukotvení v rodině, naučit se dělat věci jinak. A na uvědomnění vlastní omezenosti, že ta bezbřehá svoboda, co tu už dlouho panuje, není samozřejmost. A že si opravdu nemůžu dělat úplně všechno, co chci, i když je to asi teoreticky možný. Jsem celkem zvědavá, jak tohle všechno dopadne.
______________________________________________
P.S. Už roste! Sluneční teplo, bečení, česneková vůně a tlukot datla byla injekce krystalickýho optimismu! Jen když jsme odcházeli, jsem mírně dostala strach, jestli se všichni z nákupáků nepřemístili brakovat sem...
To takhle kolegyně potřebovala doplnit stav dětí, aby mohla otevřít kroužek a já souhlasila - teď supluje moje mateřský povinnosti a Anka chodí šít, tvořit a vařit. Když přinesla ušmudlanej a pomačkanej vzorek tohohle salátu, byla jsem dost skeptická k jeho konzumaci, protože si umím dost dobře představit, jak asi vznikl :-). Když se na mě ale Lukor výhružně podíval, překonala jsem se a ochutnala. Nadšená Anna cestou ze školy přesvědčila otce k okamžitému nákupu surovin a tak hnedle vyrobila salát znova pro všechny, dokud si ho pamatovala (a s jakýms takýms hygienickým dohledem :-) ). Od té doby jsme ho udělali v mnoha variacích - některé lze totiž stihnout i do 10 minut a hlavně: je silně návykový. Čemuž jsem nechtěla věřit, ale je to pravda, stejně jako to, že se po něm utlučou zarytí odpůrci zeleniny (potvrzeno Emou). NÁVYKOVÝ BROKOLICOVÝ SALÁT
Začnu tím, že na suché pánvi opražím dokřupava 15 dkg minikostiček anglické slaniny/pidikostiček marinovaného tofu s tamari omáčkou na kapce olivového oleje společně s osolenými slunečnicovými semínky (protože musí vše vychladnout) - množství semen podle chuti, my dáváme hodně :-). Zkoušela jsem také se zbytkem pečeného masa + balíčkem hotových pražených slunečnicových semínek (prodávají v Lidlu), takže tuhle fázi lze dost urychlit.
1 hlávku brokolice rozeberu a nastrouhám (nejsem bionácek, ale když ji tepelně neupravuju, kupuju radši bio, jo a používám sekáček - za pár vteřin je hotovo). Přidám najemno pokrájenou malou červenou cibuli a dvě lžíce posekaných rozinek (nevynechávat!) :-). Sůl, pepř, spojit majonézou/sojanézou a/nebo kapkou dobrého oleje. Hotovo dvacet, užijte si slast :-).
Dýňová co dům dal - první letos až v únoru, nějak jsme byli přejedeni ještě z loňska. Cibule
a dýně opečená na kokosovém oleji, zalitá zeleninovým vývarem,
rozmixovaná s trochou ovesného mléka a lžící zbylé smetany. Ke kokosovýmu ocasu se hodí opražená slunečnicová semínka a cákanec dýňového a hlavně chilli oleje. Symfonie.
A kdyby někomu docházela inspirace, tak ještě jedna - pečená dýně a jáhly se žampiony od Cuketky. Místo petrželky koriandr, a protože Lukor musí mít vyvážený jídlo a různý bílkoviny, tak s krůtími nudličkami a slunečnicovými semínky. Jako příloha výborný, samotný taky moc dobrý - dýně se hlavně musí dobře ochutit a propéct. Za foto pardon :-).
