Náročný víkend a ještě náročnější nástup novýho pracovního týdne :-) - ještě, že je ve čtvrtek svátek.
Sobotní poslední den s dvojkou na začátku strávenej na milovaný Moravě na Dni otevřených sklepů (o tom někdy později).
A přes noc třicítkou :-).
Tak jsem zvědavá, jakej že bude ten nejlepší věk :-).

Zatím to vypadá, že budu muset dospět a že "díky" mužovi budu muset po dvanácti letech oprášit učebnici autoškoly.
O kondičních jízdách mluvím asi pět let. 
Ale na druhou stranu si kladu otázku, jestli někdo tak labilní jako já svým usednutím za volant neohrožuje všechny okolo a jestli se s mou panickou hrůzou z vražedného nástroje jménem auto nesmířit prostě s tím, že nemůžu umět všecko.
No uvidíme.

Taky se říká, že po třicítce člověka všechno tak nějak dojímá.
Nevím, jestli jen po třicítce, ale Andulčiny tematický kresby na mužových dárkových "voucherech" mě teda dojaly velmi.
Dlouho ji kreslení nebavilo.
Pak najednou ze dne na den začaly vznikat hlavonožčí rodinky, slunka, kytky a tak :-).
A na dort mi vysázela třicet lentilek, za který by sama vraždila :-).
Do toho šeřík, moje narozeninová kytka. 
Kam se hrabou všechny složitý okrasný vazby :-)!
 Maliňácká keramika mu sluší stejně jako třešním...

A celej víkend jsem nemusela vařit, jako fakt.
Moc děkuju za všechna přání!

Když se mě před časem Evča ptala, jestli taky nechci pro holky uháčkovat kytičky do vlasů, řekla jsem jí, že budu ráda, až nebude mít někdy co dělat.
Pustila jsem to z hlavy, protože na týhle dovolený je pořád co dělat, žejo :-).

Když dneska zvonila pošťačka, že má pro mě doporučenej dopis, řekla jsem si, že jde nejspíš o nějakej pozdrav z úřadu práce.
Jenže měla pro mě dneska dopisy tři.
Když pominu, že mi jakýsi ústav hrozně chtěl půjčit peníze, v druhé obálce bylo vzorně předem poslaný narozeninový přání od tety - díky! (na pohlednici se psalo, že originál byl malován ústy a Ema se ji rozhodla ústy i dodělat) a třetí vybublinkovaná obálka skrývala kromě přání i háčkovaný kytičky.

Kytky na dětský plešce se mi sice vždycky moc líbily, i když jsem zatím nikdy neměla pocit, že by je naše holky musely mít taky.
Ale musím říct, že mi teda udělaly obrovskou radost.
Zbylo i na mě.
Asi ze mě na starý kolena bude žena ;-)...
Evi, díky!

Exploze barev a vůní kolem domu (mobilem).
Během pár dní se z holých stromů staly zelený a barevný hradby.
Vždycky ta změna proběhne během pár dní (div ne hodin) a mně pak připadá, že už si ani nepamatuju, jak vypadaly stromy holý.
Než jsem fotky přetáhla do PC, rozkvetly ještě šeříky a magnolie.
Pyly v rozškrábaným ekzému sice nic moc, ale stejně mě tohle období baví.
Asi budu mít brzy narozeniny ;-)...

Po velkopátečních manévrech, kdy jsme trávili den hlídáním usínající Anky, která si rozbila hlavu, proběhl zbytek Velikonoc parádně.
Tak jen pár obrázků, jak se lišily od těch loňských:
Z nedělní honby za pokladem (obyčejná šipkovaná, ale mluví o ní s očima navrch hlavy ještě dnes :-)... ).
Chtěla jsem jí prostě jen dát možnost vydobýt si taky nějaký ty sladkosti (u nás holky v pondělí koledovat nechodí, tak ať si na svou genderovou roli zvyká od začátku :-) :-) ).

... vejce tentokrát zdobila se mnou - každýmu koledníkovi vymalovala na vejce jeho hlavonožčí podobiznu :-).
Za pírka díky Lindiččiným oškubaným slepicím :-)!

"... Beránku, děkuji, marně jsi neumíral, děkuji... "

 

Důkladný prožití Velikonoc vám všem!

Andulčina výzdoba a zvířectvo ze školky.
Ještě nedávno jsem o tom jen četla (že, Optimistko Baru :-) ) a už nás to dohnalo taky.
Zápis do klasický školky jsem jako "správná" matka propásla, protože mám za to, že byl loni v dubnu.
A když jsem se letos v březnu "probudila", bylo už po něm.
Zas až tak mi to nevadilo, protože jsem Anku zatím do školky stejně dávat nechtěla, navzdory neustálým poznámkám okolí:-), takže jsem byla vlastně docela ráda, že se to samo vyřešilo.
Jenže zvrat v jejím chování nastal docela radikální a já musím uznat, že dětský kolektiv prostě potřebuje, a to už akutně.
Tak jsme se byli podívat na předvelikonoční akci v lesní školce, kde nabírají děti pořád a díky výměnným službám nám bylo vyjito vstříc i finančně.
Učitelky moc fajn, milý, outdooračky, kytaračky, asi jako na táboře.
Dětí jen kolem dvanácti, takže prostředí téměř rodinný.
Jsou většinu dne za každýho počasí v lese.
A vaří jim zdravě, takže nemusí mít ani žádný stravovací omezení. 
Co víc si přát? Asi nic.
Přesto ...
Muž byl celou dobu takovej zamlklej a jak jsme vyšli ven, oba jsme se na sebe podívali a téměř jednohlasně vyhrkli, že ji nikam dávat nechcem.
Oběma nám bylo úzko, jako bychom šli do novýho kolektivu sami.
Oba jsme byli takový "cíťové" a úplně se nám ty pocity vrátily.

Od tý doby na to pořád myslím, vypukne to od května.
Končej nám prázdniny, začíná režim :-( :-).
Ale vím, že to potřebuje a že to je v daný situaci ta nejlepší péče, co může dostat.
Že jí já sama nemůžu nabídnout to, co bude mít tam.
Ale stejně ... ach jo!
:-)
---------------------------------------

... no a jinak asi naše jediná výzdoba s jarně - velikonoční tematikou :-).
Nemůžu si pomoct, ale ... když jsou Vánoce, jde to všechno samo. 
Jako před oslavou narozenin :-), baví mě vymýšlet přání, péct, vymýšlet překvápka, balit dárky, zdobit stůl ...
Na Velikonoce mám ale problém sama se sebou - ustát všechny pocity, ztišení sama sebe, velkopáteční depresi ze sebe sama a pak najednou "přepnutí" na radost ... 
... a když už to všechno zpracuju, nemám už moc síly na vejce, vyvařování, výzdobu, koledu ...
Každým rokem je to se mnou horší, ale budu se teda do budoucna snažit, kvůli dětem, fakt! :-) .

Díky za všechna milá přání! Naše snad ještě nějaké, bohužel už jen tady ... časem, když se zadaří ... děkuji za pochopení. 
A hezké prožití přeju!

Jeden dlouho slibovaný příspěvek pro pár (zatím) bezdětných nebo "raně dětných" kamarádek o boji s prvními příkrmy a přitom o snaze při přechodu na "normální jídlo" předejít různým alergiím.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že nejedna moje kamarádka hleděla zpočátku na jídelníček našich dětí skepticky s tím, že jejich dětí se alergie a ekzémy netýkají (a jejich děti opravdu mají rodiče s alabastrovou kůží, ne jako ty naše) - že stačí zavádět jídlo tak, jak to běžně doporučuje většina pediatrů (tabulka níže). Přesto pak některé dodatečně zaváděly jídelníček šetrnější, vylučovaly dočasně mléko a mléčné výrobky a začínaly znovu, některé z dětí dokonce nejí mléko a výrobky z něj dodnes.
U nás je to zatím tak, že Anka už jí v umírněném množství skoro všechno (sladkosti teda hlavně domácí nebo ze zdravé výživy, občas i kousíček kvalitní čokolády nebo nějaké sušenky).

Předem a na rovinu říkám, že jde jen o moje zkušenosti, o to, co se osvědčilo mně u našich dětí, nikomu nic neradím a nehodnotím, co je správné a co ne.

Bohužel (nebo bohudík?) neexistuje žádný univerzální postup zavádění příkrmů, navíc každé dítko je jiné, takže vřele doporučuju řídit se vlastním instinktem a pocitem (ono vám ani nic jiného nezbyde :-) ).

Takže:
Otázka první: Kdy?
Aničce jsem první příkrmy začala dávat mezi 5. a 6. ukončeným měsícem. Pediatři tvrdí, že ve vývoji dětí nastává v tomto období jakési "okénko", kdy děti snáze přijmou nové věci.
Dokonce se prý podle nových studií propaguje nabízet příkrmy ve všech případech už od 4. ukončeného měsíce, někteří lékaři zase naopak říkají, že pokud dítěti mateřské mléko stačí a prospívá, může být plně kojeno i další měsíce bez příkrmů (zejména v jarních měsících, kdy je na trhu nedostatek kvalitní zeleniny).
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že ačkoli jsem Emě ze zdravotních důvodů nabízela příkrmy už od 4. měsíce, moc jsem si nepomohla a přechod nijak neurychlila - jídlo vzala až v době jako Anička, tzn. začala plnohodnotně jíst až kolem ukončeného 6. měsíce. I proto myslím, že je fajn začít nabízet jídlo koncem 5. měsíce, protože nějaký čas trvá, než si miminko na příkrm zvykne a sní celou dávku. Umění jíst lžičkou stejně souvisí s motorickou zralostí - dítě je schopno naučit se jíst lžičkou až tehdy, když ovládá rotační pohyby - tedy se otáčí (převrací) na obě strany. I tak je třeba hodně trpělivosti, protože kolikrát dítě nemusí ani odmítat jídlo jako takové, ale učí se ovládat jazyk, aby nevystrkovalo jídlo zpět jazykem ven z pusy.
Některé kamarádky, které naopak dlouho kojily bez příkrmů, si pak stěžovaly, že jejich dítě příkrmy vytrvale odmítá.
Proto se řiďte svým citem, myslím, že když dítě začne jevit o jídlo zájem ("závistivě" kouká, když jíte a sápe se vám po jídle :-) ), je ideální chvíle.

Otázka druhá: Co dávat jíst?
Nedávno jsem procházela dětskou sekcí v supermarketu a divila se, co všechno pro děti existuje.
Rozšmelcované "cosi" (vypadající většinou skoro ve všech případech stejně) s názvem Telecí roláda s jarní zeleninou a bramborem, Boloňské špagety s mletým masem, ... přesnídávky v "amarounovém" pytlíku s uzávěrem (hlavně bez práce, což jedení lžičkou bez pochyby je :-) ), dokonce jsem viděla sterilovanou skleničku "Jahody s jogurtem" (ve složení zdaleka nebyly jen tyto dvě složky), to jsem málem padla :-).
O cenách ani nemluvím.
Můžete být v klidu, nic z toho potřebovat nebudete (pokud nechcete).
Nechci zavrhovat všechny kupované skleničky, pokud nemáte zdroj kvalitní zeleniny, je to jedna z možností (i mně trvalo, než jsem našla spolehlivého dodavatele - paní Zitu - krom farmářských a podobných trhů a obchůdků je dobré obhlídnout třeba Mapu surovin, rozhodit sítě po příbuzných a známých se zahrádkou nebo klidně obejít zahrádkářské kolonie s inzerátem, že koupíte přebytky ze zahrádky).
Kdo sleduje moje příspěvky delší dobu už asi ví, že jsem na podzim zeleninu a ovoce k výrobě prvních letošních jarních příkrmů mrazila (domácí dýni, cuketu, mrkev, petržel) a zavařovala (dýni, cuketu a jablečnou, hruškovou a meruňkovou přesnídávku bez cukru).
Některé kamarádky si stěžovaly, že děti navyklé na kupované skleničky odmítaly jíst doma uvařené jídlo a já měla zase opačný problém, když jsem koupila Aničce na dovolenou jídlo ve skleničce a zkusila jí ho před odjezdem nabídnout, nechala si první sousto v puse, dokud ho nevyplivla a nedostala jsem do ní vůbec nic - i když to samé doma uvařené jídlo měla ráda.
To nechci strašit, jen popisuju možné scénáře :-).

Takže co, kdy a jak?
Před prvním příkrmem u Andulky jsem studovala různé zdroje.
Všude se psalo něco jiného.
Mnohé se opakovalo.

Jedna tabulka za všechny (obecně by se dalo říct, že toto je postup doporučovaný většinou pediatrů a společností vyrábějících dětskou výživu - tato tabulka konkrétně od firmy Nestlé):

... když se ale začnete zajímat o alternativní postupy, zjistíte, že ty doporučují něco jiného, zejména co se týče zařazení mléčných výrobků, vajec a masa.
Z vlastní zkušenosti doporučuju dát si opravdu pozor na vaječnou bílkovinu - jakmile jsem Aničce do jídla zamíchala vařený žloutek podle výše uvedeného rozpisu, začala strašně zvracet a taky ke všemu, co s tím žloutkem měla, začala mít odpor, např. k pohance, kterou do té doby jedla bez problému ...  znovu v roce a půl přijala to samé v pořádku.
Proto doporučuju aspoň si přečíst i alternativní postup TADY a pak se rozhodnout podle svého pocitu.

Pro zajímavost, zejména pro představu: srovnání obsahu bílkovin v různých potravinách (2. odstavec) a pojednání o kravském mléce:

HOFHANZLOVÁ, Judita. Atopický ekzém, alergie, astma. Calendula, občanské sdružení, 2009. s. 130-131. ISBN 978-80-903971-1-8.                               

No a teď si vyberte, žejo :-).
Jako v ostatních oblastech života, vybrala jsem zlatou střední cestu a živočišný bílkoviny nevylučuju, ale dávám na ně pozor (dávám později a v malém množství).

Pozn. Ač si MUDr. Hofhanzlové jako člověka hlubce vážím a obdivuji její publikace v oblasti výživy miminek i atopiků, považuji za důležité zde uvést, že jsem se po 15 letech rozhodla definitivně skončit s léčebnými experimenty v oblasti homeopatie, autopatie a dalších podobných směrů. 
MUDr. Hofhanzlovou cituji pouze ve spojení s výživou, od homeopatie a dalších metod propagovaných paní doktorkou se zcela jednoznačně z mnoha důvodů distancuji.
Kompletní důvody mohu uvést soukromě.
  Začátek prakticky
Ač skoro všichni v mém okolí začínají přikrmovat mrkví, dva ze dvou pediatrů se vyjádřili ve smyslu, že mrkev může být občas alergenem. Proto jsem začala bramborou.
Bramboru (nezelenou, nenaklíčenou) rozkrájenou na malé kostičky jsem bez jakéhokoli koření a soli uvařila v kojenecké vodě (zpočátku jsem používala kojeneckou vodu, když začaly děti pořádně jíst, používala jsem obyčejnou filtrovanou kohoutkovou) a propasírovala přes jemné sítko.
Moje zkušenost je ta, že dítě přijme snáz novou věc s něčím, co už důvěrně zná, proto jsem bramborovou hmotu zředila mateřským mlékem a vznikla jakási bramborová kaše :-).
Ačkoli jsem zastánce toho, aby děti jedly čerstvě uvařené jídlo, úplně první příkrmy jsem po troškách mrazila, protože zpočátku děti snědí fakt jen pár lžiček a je to plýtvání časem i materiálem :-).

Bramboru jsem podala k obědu.
Je dobré spojit podání lžičky (malé a plošší) s nějakým pokynem, třeba: "ham".
Trpělivost :-)!
Zpočátku sní děti fakt jen pár lžiček, proto se musí dojíst u kojení jako obvykle.
Obecně platí, že na každou potravinu by si měly děti zvyknout, takže je třeba ji podávat minimálně 3 dny, pro jistotu ale klidně 5 dní nebo týden, zejména u dětí ohrožených alergií. Přiznám se, že u Emy už jsem tak důsledná nebyla :-).
Po těch 3 - 5 (7) dnech můžeme ke známému přidat další druh zeleniny (a postupně jsem ubírala i mateřské mléko).
U těch úplně prvních příkrmů jsem postupovala v pořadí: brambora - dýně - cuketa - mrkev - chřest.
Brambory jsem měla od známých, uskladněné, čerstvé, ostatní zeleninu mraženou - je sice pravda, že mražením přijde o část vitamínů, ale než si miminko zvykne na příkrmy, bude na trhu zeleniny dost.
Právě teď je k dostání v Albertu dobrý slovenský bílý chřest v biokvalitě, takže ten dávám čerstvý.
Petržel se sice může dát už mezi prvními zeleninami, ale je dost aromatická, tak jsem ji nechala nakonec.

S přípravou to není žádná věda, všechnu zeleninu (brambory na pidikostky, aby se uvařily stejně jako ostatní zelenina) nakrájím do kastrůlku, zaliju vodou a deset minut vařím (bacha, v malým množství se voda snadno vyvaří a už jsem párkrát drhla černý kastrůlek :-) ).
Přidám (do hotového, nevařit) na špičku nože másla (dávám čerstvé máslo od Mléko z farmy , má trvanlivost necelý týden) nebo dýňového nebo olivového oleje kvůli vstřebávání vitamínů rozpustných v tucích. Rozmixuju i s tím vývarem (konzistence řídké kaše, ale každému dítěti vyhovuje něco jinýho), hotovo.
Po zvyknutí na příkrmy dávám do hotového i nějakou čerstvou bylinku (řeřichu, petrželku, pažitku, vojtěšku alfalfa, na jaře můžete i lístek různých planých bylin - bršlice kozí nohy, kopřivy, sedmikrásky apod.), jsou důležitý hlavně z hlediska příjmu vitamínu C), ale nedávám je úplně od začátku, protože některé jsou dost aromatické a ztěžují zvyknutí na příkrm.
Do té doby stejně získávají děti vitamíny hlavně z mateřského mléka.

Postupně, jak si dítko na příkrmy zvyká, se zvýší objem snědeného příkrmu a zmenší množství přijatého mléka k dopití.
Když sní dítě celou porci ( 100 - 150 g kalíšek), vynechávám obědové kojení.

Další moje poznámka směřuje k bramborám.
Neměly by se (hlavně kvůli špatně stravitelným škrobům) dávat dětem moc často, tak 1 - 2x týdně.
Proto když si zvyknou na zeleninu s bramborem (holky ji s bramborem přijaly nejlíp), začínám nahrazovat brambory obilninami, brambory pak dávám už jen občas.
Začínám bezlepkovými obilninami v přibližným pořadí: bílá rýže, jáhly, kukuřičná krupice, pohanka ve formě lámanky.
Všechno, s čím začínám, se snažím sehnat v dobré kvalitě (bio, domácí), samozřejmě čím dýl to vydržíte, tím líp, ale nechci bejt za food a bionácka, takže se řiďte jako vždy pocitem :-).

Když děti jí bezlepkové obilniny, začnu přidávat lepek.
Nejdřív ovesné vločky (do polívek, sladké kaše s ovocem dělám z jemných ovesných vloček s klíčky, jsou hotové už za minutu), pak žitno-pšeničný chleba na žužlání (ke kváskovýmu jsem se zatím nedopracovala, protože peču spíš nárazově, ale tenhle je taky vynikající a very výživný :-) ), ječné kroupy třeba do polévky a až nakonec přichází pšeničný lepek, protože je nejagresivnější a vyskytuje se na něj alergie častěji než u jiných obilnin - takže těstoviny, kuskus, bulgur, špalda třeba do polévky ...
Alergie na pšeničný lepek (gliadin) se pozná podle časté, průjmovité, mastné a hojné stolice (konec voňavé vložky :-) ).
Naše pediatrička tvrdí, že na pšeničný lepek je taky třeba zvyknout co nejdřív, podle MUDr. Hofhazlové se zase pšeničný lepek zařazuje až kolem roku, no, takže zlatá střední cesta - až přijme dítě bezlepkové obilniny a ostatní obilniny s lepkem, prostě navazuju s pšeničným lepkem :-).

Když si dítě na plnou porci oběda zvykne a produkce mateřskýho mlíka po vynechání obědového kojení klesne, začínám podávat zeleninu (a to, co jsem popsala výše, prostě to, co uvařím k obědu) i k večeři.
Tak nahradím další kojení.
Jakmile se produkce mléka zase upraví a trošku klesne, začínám s odpolední svačinou: nejdřív ovocnou přesnídávkou.
Začínám hruškovou, je přirozeně nejsladší a nejméně ostrá, pak jablečnou a nakonec meruňkovou. Pokud máte švestky, tak i švestky, v zásadě se, co se týče ovoce, přibližně řídím zmíněnou tabulkou.
Mezi prvními dávám i banán a v létě postupně zařazuju i další ovoce, děti mají rády hlavně vodní meloun.
Citrusy a jiné ostřejší tropické ovoce nedávám vůbec a nejím ho ani sama (vyjma citronové šťávy, tu dětem taky až po roce).

Kousek masa z dobrého zdroje (kuřecí, krůtí, králičí, později i libové hovězí a vepřové) přidávám jako zpestření jen 1 - 2 x týdně (moderní teorie říkají až 5 - 6 x týdně, ale to mi připadá moc, jsem zastánce toho, že i naši předci měli maso jednou týdně a snažím se o to usilovat i ve stravování celé rodiny) přibližně od toho cca 8. - 10. měsíce. 
Prostě podle mojí intuice bych nejdřív zvykla tělo na ten lepek a pak teprve na maso, ne všechno nové najednou.
Rybí by se podle tabulky mělo dávat v roce a podle jiných teorií ještě později než v roce (kapra na Vánoce jsem ochutnat dala, ale pravidelně ne).

Vejce (nejdřív dobře uvařený žloutek, bílek ještě později) nedávám po zkušenostech s Ankou dřív než v roce.

Když jsem nahradila 3 výše popsaná kojení, kojila jsem stále ráno a večer.
Když začala produkce mléka dál klesat, odbourala jsem i večerní kojení (někdo nechává večerní jako poslední, když je dítko zvyklé u prsa usnout) a zavedla večerní kaši.
Asi jediné kupované jídlo pro děti byla nemléčná kaše Sinlac , byla dobrá i na cesty, jinak nejsem moc příznivec dehydratovaných výrobků.

Asi v 10 měsících se Anička sama odstavila, takže jsem jako poslední odbourala ranní kojení.
K snídani měla ráda polívku z ovesných vloček :-).
Pak jsem dávala domácí chleba (odkaz výše) s máslem, zeleninou atd., po roce i třeba jogurt apod.

Mléčné výrobky jsem začala dávat až po roce, jen kysané a v malém množství.
Kaše jsem vařila ve vodě nebo ve vodě s pár kapkami smetany (ale o tom jsem už taky psala x krát).
Řídím se tím, že nejlepší je všechno v co nejpřirozenější formě, nejlíp to, co už existovalo před 100 lety :-).
Nekupovala jsem žádné dětské jogurty ani dezerty.
Všechno, co jedla Anka poprvé, jsem se snažila minimálně zezačátku doma vyrobit.
Kromě chleba třeba domácí jogurt, Lučinu a později i tvaroh .
Domácí šunku .
Občas na chleba plátek tvrdého sýru pro děti se sníženým obsahem soli (Eidámek, myslím, je tuším prakticky dvousložkový). 
Ne vždycky jsou ale výrobky pro děti dobrý pro děti, chce to fakt číst obaly.
A když potom už kupované mléčné výrobky, tak co nejpřirozenější.
Raději bílej jogurt (Bio i obyč Hollandia) s přidaným ovocem než slazený ochucovaný jogurty. 

V průběhu prvního roku ubírám u mixovanýho jídla na jemnosti, i když Anka měla zuby pozdě, vyrostl jí jeden až po roce. 
I tak by se měly děti postupně začít učit kousat. Po prvních narozeninách už se může začít trochu solit, sladit, kořenit, přidávat jídla, co už jí doma všichni, jen třeba méně osolená a okořeněná.
I tak sladím nejvíc javorovým a datlovým sirupem a pak třtinovým cukrem nebo ještě lépe karamelem.
Další věci už souvisí se stravováním celý rodiny.
Důraz kladu na suroviny. 
Maso a vejce už vůbec nekupuju v obchodních řetězcích, máme domácí zdroje, drůbeží bereme z drůbežárny na Vysočině.
Zeleninu hlavně sezonní a vypěstovanou u nás.
K pití čistou vodu (zpočátku převařenou, i když během kojení se pití dávat nemusí, pokud není parno), čaje bylinkové (od naší rodinné bylinářky), později i ovocné mošty a šťávy, rakytníkovou šťávu místo citronu.

Jinak už jsem o tom (ne)jednou psala - Anka vůbec nepřijala po odstavení žádné umělé mléko (Hipp, Nutrilon, BeBu ani Sunar). 
Tenkrát jsem si ještě myslela, že na tom visí stravování dětí. 
Když jsem tehdy líčila doktorce, že po všech umělých mlékách zvrací, vynadala mi, jestli jí chci přivodit anafylaktický šok, který může vést i k úmrtí. 
Asi jsem byla kvalitně zmasírovaná reklamou se spokojenými otesánky o životně důležitých živinách, prostě až u doktorky jsem se dověděla, že dítě umělé mléko vůůůbec nepotřebuje (nemyslím miminka, co nemůžou být kojena, ale mluvím o umělém mléce po skončení kojení).
Všimla jsem si, že při preferování přirozené stravy Anka nemusí dodnes vůbec polotovary a průmyslově vyrobené jídlo (to se zlomilo až teď, když poznala čokoládu :-), ale podle mě pořád lepší kousek dobré bezmléčné čokolády než barevný bonbony, oplatky s levným ztuženým tukem a jiný náhražky) a dodnes má moc ráda zeleninu v jakýkoli podobě.

Jo a ještě jedna věc.
Jíst se má pestře, ale všichni výživoví poradci vám řeknou, že pestrá strava neplatí pro batolata.
Batolata mají ráda, zejména zpočátku, když přechází na normální stravu, jídlo, na které jsou zvyklá a určitý stereotyp v jídle, takže si nedělám hlavu s tím, že jí jídlo uvařené k obědu i k večeři nebo s tím, že mívá podobné snídaně.

A poslední tip: na výlety, cestování, dovolené apod.
Když Anka odmítala kupované skleničkové příkrmy a nemohla jíst ještě to, co my, tam, kde nebyla kuchyňka, jsem s sebou brala malý skládací outdoorový vařič s plynovou kartuší (který jsme brali předtím na vandry) a mixér.
Ráno, než jsme se vykumprdili na výlet, stačilo dát v mezičase vařit trochu zeleniny třeba s rýží (v jednom hrnci - příprava zabere tak 3 minuty plus var 10 minut), projela mixérem a vzala s sebou. 
Moje zkušenost je ta, že i v obyčejné skleničce jídlo vydrželo minimálně do oběda teplé (nebo jsme ho dali později ohřát v hospůdce, kde jsme se stavili na oběd), odpolední přesnídávka nebo ovoce přihřát nepotřebovalo a na večerní zeleninu a kaši už jsme většinou byli zpátky.
Ale existujou i praktický termosky na jídlo, ve které vám jídlo vydrží teplé celý den.

Takže tak.
Doufám, že se v tom jde aspoň trochu vyznat, případné dotazy zodpovím v diskuzi ;-).

Update:  2.8. 2016 
Přestože myslím, že zdravé děti mohou dodržet tento postup, po problémech s ekzémy jsme se vrátili k bezmléčné stravě. 
Z mléčných výrobků používáme jen čerstvé máslo.
Řeší se tak pro nás nejen ekzémy, ale zbavili jsme se zahlenění, nejsme skoro nemocní.
Na bezmléčné stravě jsme již rok a půl a necítili jsme se lépe (všichni).
Doporučuji k nahlédnutí stravovací zásady připnuté v příspěvku na úvodní straně blogu nebo na příspěvky pod štítky Dieta pro zdraví střev a Návrat zpátky. 

Máme rádi jména krátká, prostá, výstižná :-).
Proto Anna, proto Ema.
V rodině ani v nejbližším okolí žádnou Emču nemáme, tak jsme byli mile překvapení, že slaví svátek stejně jako Anička skoro přesně půl roku po narozeninách a ještě navíc v mým narozeninovým měsíci.
Když mi včera její jméno svítilo celej den na displeji telefonu, nemohla jsem se vynadívat - moc se mi líbí - ta prostota tří písmen.
Ema byla při výběru jmen stejně jako Anna poměrně jasná volba.
Tušili jsme, že jí budem říkat Emi, Emčo, Emičko...
... ale netušili jsme, že úplně nejvíc jí budem říkat vlastními tvary.
Konkrétně Emouch a Emiš. 
Emiš vzniklo od našeho oblíbenýho Hamishe - přítele Williama Wallace ze Statečnýho srdce :-).

Oslavenkyně měla tradičně dobrou náladu a to i přes kašel, kterej dostala jako poslední z rodiny.
Tahle koláž mi trochu připomíná fotky, co sbíral Nino ve filmu Amélie z Montmartru v samoobslužných fotokabinkách a lepil si je do alba :-).

Oslavenkyně dostala mimo jiné chrastící ponožky.
Tyhle jsou zrovna kupované (firma Babymoov), ale zjistila jsem, že by se daly docela dobře a možná i vkusněji vyrobit - já bych teda musela v ruce, ale vím o spoustě šikovných šicích strojů :-).
Uprostřed zaječí hlavy je rolnička a v uších má všitý šustivý celofán.
Vděčná hračka - v tomhle období, kdy jsou nohy největším objektem zájmu.

Návštěvě jsem upekla parádní a hlavně parádně jednoduchý švédský dort Kladdkaka.
Recept odtud , ale přiznám se, že fotky mě mnohem víc motivovaly TADY  :-).

Moc díky za všechna milá přání k Emouchovu prvnímu svátku!




Pro ty, kdo neklikají dál, recept i tady:

 Kladdkaka   

(čti "kladkáka" - od slova "kladd", což znamená mazlavý či patlavý, takže dort připomíná brownies - po okrajích je křupavý a uprostřed nedopečený, proto pozor, ať ho nepřepečete)

100 g másla - jsem rozpustila a nechala trochu vychladnout. Přidala jsem
220 g cukru (v receptu je pískový, já dala třtinový a příště zkusím dát míň)
a 2 velká vejce. 

Zamíchala jsem. Pak jsem přidala zbytek ingrediencí:

4 lžíce holandského kakaa
60 g hladké mouky
2 lžičky domácího vanilkového extraktu (nebo lžičku vanilkového cukru)
špetku soli.

Zase jsem zamíchala, nalila do dortové formy o průměru 22 cm vyložené pečicím papírem a dala péct do vyhřáté trouby. 
Měl by se péct 20 minut při 170 stupních, v plynových troubách bez ukazatele skoro na mimimum, zkrátit dobu pečení a kontrolovat, aby nebyl dort přepečený.
Po vychladnutí se jemně popráší moučkovým cukrem.
Servíruje se s ušlehanou neslazenou šlehačkou (bez ní to nejde:-)! ).

Bästa kladdkaka! :-)

 

"Někdo mi v noci vlezl do zahrady,

polámal angreštové keře

a já jsem pozval svoje kamarády

a nechal otevřené všechny dveře..."

Ne že bych chtěla zveličovat, ale ... stejně mi od včerejška zní v hlavě.
A asi bych to už rozebírat neměla, ale nemůžu si pomoct a dělat, že se nic nestalo.
Kdo ví, o čem mluvím, ví, kdo neví, tomu se omlouvám, že dneska hlavně pro ty, co ví.

Opět se mi potvrdilo moje přesvědčení, že "největší anonymové" bývají z blízkého okolí  a "mají důvod" být anonymní.
Nejhorší je, že jejich příspěvky se pokouší a někdy i dovedou vzbudit hlodavý pocit v těch, co Markétu osobně neznají, že věřili něčemu, co neexistuje. Znělo to skoro, jako by paní J., píšící jako jedna z posledních (tedy pod křestním jménem, vzhledem k opakujícímu se tématu "třicetiletých", "tlačení", atd. je dost možné, že psala beze jména a bez zábran už delší dobu) bydlela s Markétinou rodinou a jejími rodiči v jejich domě. 
Nikdy si na tohle nezvyknu, ale všímám si, že se tyhle věci dějí všude, kde je otevřenost, pozitivní smýšlení a důvěra.
Tam, kde se nikdo očerňování nebrání a neoplácí stejnou měrou, ať už jde o politiku, mezilidské vztahy nebo jen "blbé" blogy.
A bohužel není jiné řešení, než je ignorovat a spolehnout se na ty, kdo se nenechají strhnout.
 
Věřím tomu, že první anonymové beroucí Markétiny příspěvky doslovně měli jen nutkavý pocit se vyjádřit, jak sami pisatelé přiznali, jako na různých diskuzích v Blesku, na idnesu, což mluví za vše a dá se to proto pochopit. 
Nemusím zrovna bratry Nedvědy, ale mají jeden text, který je výstižný: "... nesoudit a když, tak jenom sebe, sílu mi dej..." Každý psycholog (a nejen psycholog) vám řekne, že pokud se nechcete někoho dotknout, neměli byste říkat názor bez toho, že by se na něj někdo ptal, protože takový věci (narozdíl od názoru na bydlení, fota, hadry atd.) nechceme slyšet nikdo, přiznejme si to, ani právem, natožpak neprávem (což ti, co Markétu znají vědí, ale ti, kdo ji neznají, to uznat nemusejí a my je o tom nepotřebujem přesvědčovat). 
Je tak osvobozující řešit jenom sebe a netrápit se ostatníma! A přesto to tak málo lidí dělá.

Uznávám, že s některými obecnými věcmi se dalo občas i souhlasit. 
Možná, že jsme i my čtenáři naším reagováním na nekonečné anonymy přispěli ke konci blogu (omlouvám se, zkusila jsem to jednou taky a bylo to ode mě naivní). 
 Markétin blog byl jeden z nejotevřenějších, způsobem, jakým bych to já ani spousta dalších lidí neuměla a neumím si ho představit jiný, uzavřenější nebo s omezenějšími tématy.
Byl první, který jsem dlouho četla a který mě po dlouhé době i inspiroval nejen k založení toho vlastního. 
Každopádně jsem k němu měla vztah skoro rodinnej a, ačkoli oblíbených blogů mám od té doby spoustu, po jeho skončení mám (a nejsem sama) pocit opuštěnosti v blogosféře.
Je pro mě velkým zklamáním (ale ne překvapením), že člověk fakt může žít tak, že se nemusí za nic stydět a nic skrývat a stejně existujou lidi schopní jeho vlastnosti otočit proti němu samému a ještě se tvářit, že mu dělají vlastně dobrou službu.

Spousta zásadních názorů už v diskuzi na Markétině blogu zazněla, tak se nechci opakovat.
Jen si myslím, že ještě asi do středy šla situace uklidnit. Že anonymním ležela celá vzniklá situace nejspíš na srdci, když se chodily k Markétě skoro každý den obhajovat. 
K Markétinýmu úryvku, co anonymy tak "spravedlivě rozhněval", bych dodala snad jen to, že bych opravdu chtěla vidět ty, kdo nemají pocit, že by se mohli se svými dětmi více mazlit, méně křičet, více je POSLOUCHAT a povídat si. Já nikoho takovýho, kdo je se sebou takhle navýsost spokojený, neznám. A samy některé anonymní pisatelky si protiřečily, když přiznávaly, že malým dětem se snáze říká "lásečko", to ovšem neznamená, že ty starší se méně milují. 
Myslím, že tenhle citovaný Markétin příspěvek byl jen špatně pochopen a ještě to šlo si všechno, byť částečně anonymně, vyříkat. Protože mají všichni práva na názor, ale i na názor na názor, tak si ho už skoro všichni řekli a mohlo se jet dál. Práva, práva... vem to čert už.

Celou dobu se některé diskutující tvářily, že jejich výtky nepatří Markétě, ale ve čtvrtek přišel zvrat. Po rozjetí diskuze následující po tom jednom příspěvku, o kterém jsem přesvědčena, že kdyby byl pravdivý, byl by podepsaný, protože sebepravdivější příspěvky bez podpisu jsou bezcenné, jsem tušila, že je s blogem konec.
Ač jsem doufala v jiný, respektuju Markétino rozhodnutí.
Nerozumím tomu samému, co ona. Chápala bych ještě, kdyby se takhle někdo rozčílil třeba na Facebooku, kde příspěvky člověka bombardují bez toho, aby je člověk žádal (i když není nic snažšího než příspěvky od lidí, kteří vás rozčilují, vypnout, nemít v okruhu přátel ty, koho nechcete nebo takovýho člověka z "přátel" vyjmout), ale na blogu, který si musí každý aktivně vyhledat a především chtít ho vyhledat... tomu asi nerozumím.

Jsem dlouhodobě přesvědčená, že tohle všechno a respektování odlišných sebevíc poškozujících názorů patří k té svobodě, za kterou mnozí z nás bojují a můžeme to přijmout třeba jako to, co pro tu svobodu můžeme udělat. 
V dnešní době zahlcený informacema a názorama je zneužitelný už snad úplně všecko a není snadné si udržet zdravý rozum.

Některé zainteresované si možná budou myslet, že jejich "dobře míněné rady" padly na úrodnou půdu a že měly pravdu, ale myslím, že by si neměly tak fandit.

Marki, díky za všechno, pozdravuj rodinu a ahoj v lepších časech!

Včera - Kutná Hora, kostel sv. Jakuba (mobilem).

Jediná ze včerejšího pohřbu.
Bylo to milý, pokud se to tak dá o pohřbu říct, ale myslím, že dá.
I když jsme původně dorazili k úplně jinýmu kostelu :-).

Za "naše" mluvil Ivoš.
Hezky.
Ač to zní neuvěřitelně, málem jsem zapomněla, že jsem fakt nikdy nepoznala člověka, který opravdu nikdy o nikom neřekl nic, co by mělo sebemenší negativní nádech.
Kdo v každým viděl jen to dobré a když se mu někdo přiznal se slabostí, dal mu přátelskou herdu do zad a řek jen: "Katkoo! Tos nebyla ty, tos přece nemohla nikdy udělat..!" :-)
Taky asi proto jsem si večer uvědomila, že se celej den tak jako lehce usmívám.

Na hřbitově bylo hezky.
Sluníčko, kvetoucí stromy, v dáli třpytící se vinohrady.
Ema, která začala "zpívat", když dozpíval sbor i kytaráci.
A Anka, kterou jsem nemohla dostat od hrobu (fascinovaně tam dlouho zírala, musela jsem ji držet za kapuci, aby nepřepadla přes bednění a pak s hlasitým: "Tři, dva, jedna, téééď!" pustila na rakev svoji kytku a pak ji ještě zasypala spoustou další zeleně z košíku).

Když se všichni rozešli a i my se pomalu chystali k odchodu, vrátila se zpátky už odešlá Hanka a zeptala se: "... a nezazpíváme mu ještě?"
Bylo to přesně to, co jsem měla pocit, že chybělo a nebyla jsem to schopna pojmenovat.
Tak jsme tam stáli, část bývalýho "Schodišťanu", a zpívali jen tak nasucho jeho oblíbenou.
Brácha pohotově vygooglil text na mobilu, protože jsme původně dali z hlavy dohromady jen refrén (kde bysme bez těch technologií byli, žejo), tak jsme tam tak stáli nad hrobem, zpívali s mobilem a bavili se o tom, jak nás dal vlastně dohromady :-).
Díky, Hani, žes to navrhla.

Jsem ráda, že to i děti zvládly.
Bez ohledu na životní přesvědčení nebo náboženský vyznání jsem pro snahu o přirozený přijmutí faktu, že smrt k životu prostě patří - a děti v tom mají kolikrát větší jasno než dospělí.
Netvrdím, že je to veselá a bezbolestná záležitost a vím, že ne všechny pohřby jsou takové, ale myslím, že se společnost ze smrti hroutí právě proto, že se jí vyhýbá a vytěsňuje ji.
Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové je podle mě jedna z nejcitlivějších pohádkových dětských knih, která se tohoto tématu dotýká.

Domácí jaro z farmy ještě z neděle (díky!) a domácí zábava.
Anička - kozí nožička krchle jak tuberák (naštěstí nic vážnýho), tak jsme zalezlí doma a každá drobná zábava se hodí.
Zbytek domácí modelíny se hodil k vyspravení zkažených zubů a k osvětě na téma dentální hygiena a vliv sladkostí na dětský chrup ;-).
Anku spravování vyžraných zubů tak bavilo, že v zápalu boje chlapečkovi zaplombovala i tváře a nakonec i oči a nos :-).

Grafičku a ilustrátorku Janu Kloučkovou Kudrnovou asi nemusím mnohým z vás představovat.
Její materiály (volně ke stažení na jejím blogu TADY) mě prostě baví a využívá je i můj muž s dětmi na canisterapii s Forrestem.
Její přání, plakáty, placky, trička atd. obdivuju třeba na jejím profilu na Fleru a už se těším na nákup do dětskýho pokoje.

Náš domácí skřítek Doby ;-).
Ve vzpřímené poloze, třeba v náručí, musí mít o všem přehled, otáčí hlavou jak na obrdlíku a to jí pak říkáme Oko Sauronovo :-).
Nebo surikata.
 

A na mě jde nějaká jarní únava.