Radosti před/během/ponarozeninové

Nejvíc nejlepší těsně přednarozeninový dárek od Lukora.
Ze starýho poškozenýho nočního stolku (z toho plánuju dětem vyrobit kuchyňku) jsem dělala bordeliště, v šuplíkách byly naštosované věci, na který jsem dlouho nesáhla.
Takže jsem si přála už jen minimální odkládací plochu, maximum krásy.
Omyvatelnou blackandwhite břízu :-).
Fetuju a jsem z tý vůně úplně naměkko.
Nikdy jsem si nevšimla, jak březový dřevo (a jeho míza) nádherně voní!

Radost narozeninová.
Triko od Zrní.
Narozkovej den jsem zabila v Praze na školení, takže oslavy pokračovaly posléze.

Radost těsně ponarozeninová.
Výprava s kamarádkou na česnek, brzy ráno.
Ticho, mlha (a jinovatka) a dejsipozornales.
Lesní foto made by Lenka - Karel. 

Radost další ponarozeninová.
Šeřík od dětí - moje každoroční narozeninová kytka.

K narozkám jsem si upekla tenhle dort. 
Je zcela lactosefree, vegan (což nikdo nevegan absolutně nemá šanci poznat) a ultračoko.
A skvělý, doporučuju.
Ale vyměkla jsem, jak už nejsem na čokoládu zvyklá, myslím, že si ji zase dlouho nedám :-).


Hezký čaromájový víkend!

Jak šel čas - ve výklenku

Přiznám se, že jsem nejdřív docela váhala, jestli dávat na blog podrobnější fotky z rekonstrukce.
Můj "deníček" přece o bydlení nikdy nebyl. A pak je tu jakože bezpečnost, soukromí a tak.
ALE!
Chci zaznamenat průběh prací pro všechny dříče, kteří tu nechali kus života a zdraví.
Taky tak chci poděkovat všem, kdo nás podrželi hlavně psychicky na dálku a přátelům na telefonu.
Pak myslím, že za to, co jsem všechno vyserfovala z netu, bych měla něco málo virtuálnímu světu vrátit. 
A nakonec v dnešní době stále platí (a možná ještě víc) Nebát se a nekrást.
No, upřímně bych řekla spíš Hlavně se z toho nepos--t, ale to se tak nehodí :-).

Nevím, kde bych začala, protože máloco máme hotové.
Nejvíc se Lukor nadřel asi v koupelně.
Ale na tuhle jeho vychytávku jsem asi nejvíc pyšná, i když jsem byla k tomu řešení nejdřív skeptická.
Takže dnes na téma Výklenek neboli díra ve zdi.

Přišel s tím na poslední chvíli, že to viděl na webu jakéhosi architekta a že ušetříme místo.
Pro neobeznámené s problematikou: všechny byty našeho typu mají jídelní stůl buď v malé kuchyni (kde se pak člověk nehne) nebo v obýváku (kde my potřebujeme mít mimo jiné hlavně pracovní stůl a pokud možno taky trochu vzduchu).
Do nějakýho zásadního bourání jsme se z časových důvodů nechtěli pouštět.
Proto Lukor chtěl posadit stůl na částečně vybouranou stěnu.
Obávala jsem se toho hlavně proto, že když dva dělají totéž, není to (většinou) totéž a taky jsem měla pocit, že by to mohlo fungovat víc na papíře než naživo, přece jen jsme pracovali s mnohem menším prostorem než páni architekti :-).
Ach ta moje (ne)představivost! :-)
Všechny obavy byly naštěstí liché.
Funguje to skvěle!

19. 12. 2015

 16. 1. 20016

 23. 1. 2016

30.1. 2016

 27. 2. 2016

2.3. 2016

11. 3. 2016

a nynější stav ...  :-)

Dost místa na vaření, stejně jako blízko k prostírání a servírování a v obýváku je taky prostoru dost (v rámci možností).
Když přijde návštěva, nejsem v kuchyni odřízlá zdí.
Holkám polohovací židle ke stolu přesně pasujou.
Na běžnodenní sezení stůl bohatě stíhá ve složeným stavu, když si chci sednout k holkám, dám si židli do uličky.
Na nedělní nebo slavnostnější oběd si naši půlku bleskově roztáhnem.
A když přijde víc lidí, roztáhneme buď obě půlky nebo stůl sundáme, přišroubujeme zpátky nohy a umístíme do prostoru.
Stůl je deset let starý Bjursta z Ikea (v tomto případě neplatí, že Ikea vyrábí jen šunty ;-)! ). 
Někdy časem se třeba propracujeme k masivu, ale zatím jsme toho chtěli využít co nejvíc z bývalého bytu (a ani jsme nečekali, že výsledek bude tak uspokojující).
Děda nám k němu udělal falešné rohy do děr po nohách a vymyslel úchytný systém.
Na to, že je to obyčejná dýha, toho vydržel až až.

Jak je vidět, nemáme ještě všude ani zástrčky, lišty, ... délku záclon jsem špatně odhadla, protože jsem si nevšimla, že ve starém bytě byla okna níž atd.
Tak už aspoň víte, proč děláme se vším takový ofuky :-).

Neratov podruhé

Při třídění starých fotek jsem sice nenašla nejstarší fotku - ještě bez přístřešku + kterak z pravého postranního okna vyrůstá břízka, zato jsem aspoň našla fotku, jak to vypadalo v neratovským kostele před 12 lety.
Srovnání stavu z července 2004 se stavem na přelomu říjen/listopad 2015:

a ještě pohled dozadu:

Zdroj: http://na-kopecku.blogspot.cz/2015/11/neratov-ve-dne-v-noci.html

Black and white

Nedávno někdo při stěhování prohodil: "Nojo, dyť vy to tam máte takový black and white".
V tu chvíli mi poprvé došlo, že to tak vlastně je.
Nic jsme nedesignovali, nepromýšleli, prostě jsme jen skládali naše oblíbený prvky a všechno vyšlo tak nějak samo. 
Bílá, aby bylo světlo (ona bude stejně brzy špinavá) a tmavá, protože se nám líbí. 
A dřevo/decentně hnědé barvy, aby bylo teplo.
Kupodivu to ani moc není "každý pes, jiná ves" (pokud to v téhle kombinaci vůbec jde), toho jsem se bála, protože nemám absolutně žádnou představivost, takže zařizování pro mě bylo jedno velký dobrodrůžo až do poslední chvíle :-).

Jaro došlo konečně i k nám.
Předtím, než jsem dostala zákaz ztmavovat dále kuchyň, podařilo se mi jako pozadí za kuchyň (ono ho totiž moc není) procpat jednu bouřkovou stěnu.
Kvůli kytkám a kvůli těmhle křivým vázičkám, který jsem si hrozně přála a těšila se na ně asi nejvíc :-).

A tohle zůstalo skoro beze změny.
Když jsme si bezmála před deseti lety vymalovali kuchyň šedou barvou, hodně návštěv chodilo a: 
"hm, hm ... ale je to takové chladné a depresivní ... to bych doma mít nemohl/a ..."
Dnes se musím usmát, když se podívám na Pinterest a kdo nemá šedou, jako by nebyl. 
Vzali ji na milost i ti naši návštěvníci :-).
Líbí se mi u druhých teplé barvy, ale neumím je vybírat a kombinovat (vrchol mého umění bylo navrhnout jednu nebílou a nešedou teplejší stěnu do dětského pokoje a předsíně, ale vlastně ani nevím, jestli je ten odstín vůbec teplý).
A šedá se mi ani za těch deset let neokoukala.
Uklidňuje mě, dobře se doplňuje barvami, hodí se k ní všechno, vypadá dobře jako pozadí pro kytky.
Bohužel tenhle pruh ve výklenku (končí přesně tam, co fotka) je jediný, co mi po naší celošedé stěně zbylo, protože Lukor rezolutně odmítl ji udělat znova a vzít bytu další světlo (chápu).
Ty fleky v rohu jsou uvnitř objektivu, ne zatím na stěně, naštěstí.

Pěkný víkend mějte! 
U nás už snad skončily střevní chřipky a nemocný už je jen Forrest.
Asi nějaká adaptace na nový prostor nebo nevím.

Říkala jsem si, že mi bude fakt chybět ta plaňka před okny "na starým".
Ale naštěstí mám stejnou i pod novým oknem.
Přistihla jsem se, že ani nemám chuť zprovoznit myčku, když mám při mytí takovej výhled.


Člověk si říká, proč tak blbnu, když bydlíme jen o dvacet metrů vedle, ale i tak se chytám všeho známýho.
Práce se zastavily, pořád spíme a Lukor dnes odpadl se střevní chřipkou.
Prý je to normální.

Od podlahy

... a pak jsme se ráno probudili a byli všichni spolu (ostatní zvládnem za chodu).
Po těch měsících dost divný, ale parádní (prekérní, ale krásné)!
Dali jsme si spolu míchaný vejce a kafe.
Vařila a pekla jsem poprvé komplet menu a skoro ucvrkávala z toho, jak jsem si tu kuchyň za ta léta pěkně naplánovala a všechny mouchy vychytala.
Taková první normální noc (a ráno) v novým bytě, po týdnu, už načisto.
Vylezli jsme ven a zjistili, že vykvetly (a odkvetly) skoro všechny stromy.
Tak příště.

Stěhování národů

Poslední nedělní ve starém. Před 14 dny. Zítra bude první nedělní v novém.

Neděle před týdnem. 
Mysleli jsme, že zvládnem přesun během soboty, ale nebralo to konce, i když naběhlo spásné, nejen úklidové komando (díky!).

Mezitím na bytě.
Pořád se něco zdržovalo a pořád se něco vytelovalo.
Tady například zjištění, že lavice do výklenku po dveřích je o 5 cm delší :-).
Měřili jsme určitě správně :-).
Tak dědové řezali, zkracovali.

Neděle večer. 
Díky dalšímu z nebe seslanýmu komandu, který nám pomohlo vystěhovat sklepy.
Voláme kupci, že klíče jsou volné. 
Poslední mošt a tak.
Přesun (Forrest nechápající, kam to jdeme) a první noc v novém bytě. 
Nevím, co mě to popadlo: i když se podařily realizovat skoro všechny představy, seděla jsem na vaně a připadala si jak na hotelu.
Všechno bylo najednou příliš nové, světlo příliš silné, nemilosrdné, moje pleť příliš do krve rozedřená.
Nastěhované věci se zdály být ušmudlané.
Seděla jsem na vysněné vaně a bulela po naší kobce, kde jsme toho tolik zažili.
Vím, že to zní ujetě, jen si to zaznamenávám.
Prostě únava dolehla a přicházela i další dny těsně po půlnoci.
Šla jsem a připla na ledničku všechny kraviny a kýčovitý magnetky, který jsem se zařekla, že při nejbližší příležitosti vyhodím (úleva).
Zdály se mi podivný, přerušovaný sny o policovém systému Algot :-).

Pondělí večer.
Noční směny pokračujou.
Až do čtvrtka jsme bez funkční kuchyně, takže babiččiny dobroty, fastfood (ble) a k večeři víno a krekry.
Na všudypřítomnou omítku, prach a hobliny (na a i v krabicích) už rezignuju.
Každá jobovka spolehlivě zazdí tu předchozí (na křivdu od realitky už si v tom ajfru člověk ani nevzpomene).
Lupe dlaždice v masivní dlažbě v koupelně, musí se vyříznout a vyplnit.
Truhlář, kterému chlápek přijímající naši objednávku neřekl, že máme masivní kuchyňskou desku, odvaří při prořezu nářadí (a ta vůně táboráku! ;-) ) .
Jiný úchytky a dodatečný shánění těch našich.
Kamarád, který nám vytrh trn z paty při zapojení vody a plynu, ale o jeho odborné "revizi" naší samostatné práce radši pomlčím :-).
Nefunkční půlka elektriky po instalaci kuchyně.
Pračka, která málem boří skříň (zapomněli jsme na nožičky a pojistky bubnu pro převoz).
Truhlář (ale vážně šikovnej chlapík, fakt!) na rozpacích z toho, že chlápek přijímající objednávku na posuvné dveře šatní skříně špatně změřil výšku stropů a kterýmu jsem všechny ty obří desky pomáhala snést zpět do auta.
Cesta do Prahy na školení a pokus o neusnutí.

Ve středu jsme si přivezli děti a já se přestala cítit jako na hotelu.
První noc v novém bytě č. 2, v kompletní sestavě. 
Bohužel, ani druhej pokus nevyšel o moc líp.
Příslib spánku nenaplněn, Ema prozvracela celou noc a pokřtila celej pokojíček jako z cukrkandlu.
Vana bez lišt plná pozvracenýho prádla.

Tempo unavené, pokroky malé.
Doháníme v noci.

Ale dnes...
Poslední noční směna, do 4.30.
A pak ...

Jak to před lety začalo,

tak to pomalu ve starém končí - na zemi.

Ten pocit ...
- když už dobu nevíte, co je za den v týdnu a taky pořád váháte, co je vlastně za měsíc, taky když čas dělíte už jen na "děti vzhůru" a "až děti usnou" případně na "s dětma" a "bez dětí" nebo "až přijde tatínek".
- když máte pískem smazaný otisky prstů a zase totálně zhnisanej obličej, ale víte, že to všechno zmizí, až se vyspíte a přestanete se hrabat v plísních a starým prachu.
 - když máte podezření, že už vlastně vůbec nejste alergický na prach :-) a když se vám už tejden ve stejnej čas spustí krev z nosu a nejde zastavit.
- když zjistíte, že se vaše děti během dvou měsíců staly závislý na pohádkách a televizi a pocit marnosti, že s tím teď fakt nemůžete nic udělat.
- méněcennosti, když přivlečete dítě do obuvi pro nový boty a obuvník nad vámi spráskne ruce a prohlásí, že vaše dítě má mít boty o dvě čísla větší (pak vám dojde, proč potomek tak divně chodí a pořád chce nosit).
- když se táhnete z venčicí procházky, vztekle zhodnotíte tempo chůze slovy: "Jako nemohli byste jít trochu rychlejc? Se táhnete jak smrad..." a vzápětí zjistíte, že vás z balkonu pozoruje sousedka.
- lítosti nad vlastníma dětma, že poslední měsíce musí snášet bydlení s vámi (a pocit nezaslouženého, když dorazí od babičky a slyšíte: "Maminko, Tě zas tak ráda vidim...").
- paniky, když 3 dny před přesunem lehnou děti s horečkou, vy potřebujete balit a místo toho škrabkáte záda a čtete pohádky.
-  zděšení, když spočítáte, kolik vína jste po všech dietách za těch pár měsíců po nocích vypili (nejdřív decentně, když byly fakt špatný večery, potom, abyste vydrželi noční směny, protože tak vydržíte pracovat, ale narozdíl od kávy pak nemáte problém usnout a nakonec kvůli dezinfekci, abyste taky nezačali zvracet).
- když odvalíte skříně a podle věcí za nimi můžete sestavit časovou osu vašeho působení v bytě za posledních osm let.
- když vás ve 3.20 při prosbě o pomoc s likvidací obrovskýho množství (do jistý míry nebezpečnýho) odpadu seřve druhá polovice, jestli jako fakt chcete, aby se už zhroutil a vy celou dobu, co spolu mlčky kmitáte mezi popelnicema a chodbou, trnete, aby se mu něco nestalo, protože se vážně motá tak, že čekáte, že sebou řízne a vyčítáte si, že jste nemlčeli a neodnosili to sami, protože máte ještě pár hodin spánku náskok.
- vděčnosti za to, že jste se za ta léta naučili hádat bleskově (nebo na to možná už jen nemáte sílu :-) ) a že hádky jsou jak jarní bouřka - náhlá a hned pryč.
- když jdete spát a přemýšlíte, kterej pták to zrovna zpívá.
- radosti, když vidíte, že když něco potřebujete a jste ve srabu, všichni z rodiny se nakonec spojí, aby vám pomohli, kamarádi podpoří.
- sounáležitosti, když všichni při práci fórujete a pak si objednáte pizzu v krabici, i když ji jinak vůbec nejíte. 
- když zjistíte, že z oken nový ložnice vidíte ptákům do hnízd a v jeden moment koukáte přímo do očí krkavci na větvi (Rumburak?).
- vděčnosti za to, že když jste to nejvíc potřebovali, seslalo vám nebe letní počasí a sušení desítek várek prádla na balkoně šlo samo. A sotva jste sebrali poslední cíchu, přihnaly se černý mraky.
- radosti, když vidíte, že konečně hubnete :-).
- kdy nevíte, jestli máte větší radost z toho, že to všechno končí a nebo že je jaro.
- když jste nejdřív naštvaní, že vám neberou telefony lidi, kteří rozdělali práci, o kterou jste je požádali a následný pocit radosti, že jste to zvládli dotáhnout sami a přitom se naučili všechny zásadní věci, který se budou určitě ještě hodit.
- hrdosti, když vidíte, jak vašeho muže plácá rada starších po ramenou.
- když na internetu vidíte článek o rekonstrukci, o který pochybovali, že se dá stihnout za 4 měsíce (s pomocí firem), a hřeje vás, že vy to stihli za tři (a něco málo) jen s pár blízkýma.
- když se podíváte na novou koupelnu a vidíte sebe jako pár. Vidíte zas okamžik "tohle je ONA" (dlažba), moment radosti nad tím, že se podařilo vygooglit všechny věci, který jste si malovali a představovali, muž nic nenamítá (a dokonce i párkrát utrousí, že jste měli v něčem lepší nápad). Chvíli, kdy nám v koupelnovém studiu řekli, že mají na skladě přesně na kusy množství dlažby, který my potřebujeme, včetně vystavenýho vzorku. A hlavně hodiny Lukorovy samostatné noční práce začátečníka v každé vykutané a znova přilepené dlaždičce, protože nebyla dost rovně (japa jája, jupi jupi jééj). 
- obdivu k neúplným rodinám/svobodným matkám, kdy jednotlivci zvládají sami to samé, co my děláme společně.


Říká se, že kdo není šťastný tam, kde je, nemůže být šťastný ani tam, kde by chtěl být.
A i když si myslím, že to naprosto platí, a i přesto, že jsem v tomhle bytě byla šťastná, posledních pár let jsem na stěhování čekala opravdu jako na smilování.
Ne pro ty věci, který jsme neměli nebo pro ty nedokonalosti nebo že by byl snad byt špatný, to vůbec ne, naopak.
Zpočátku byl pocit svobody a otevřené budoucnosti docela fajn, postupem času mě ale dohnal pocit dočasnosti.
Chtěla jsem v klidu zahnízdit.
Podvědomě mě vyčerpávalo nevědět, jestli bytovou otázku budeme řešit až s dětma při práci nebo kdy vlastně a jak.

Do příchodu Emy se tu žilo celkem fajn, ale po jejím narození se vedle řešení zdravotních problémů pořád jen přeskládávaly věci z kouta do kouta, kupily se hory věcí na nedostačujících úložných prostorech a při únavě z nemoci se odsouvalo dělání nějakýho zásadnějšího pořádku ve věcech "až na stěhování".
Zaseklé to bylo celkem asi 4 nebo 5 let. Ke konci jsme už ani neuměli odpovědět kamarádům, co budem dělat v létě a kolik máme vlastně "volných" peněz (to ale teď můžu říct naprosto přesně - nemáme žádné a dlouho mít nebudeme :-) ), unavovalo mě dlouhodobé schraňování věcí a peněz neurčitě "až na někdy".  
Někdo si dokonce myslel, že si vymýšlíme, když tak dlouho vykládáme, že se budem stěhovat. 
A i když jsme to čekání nesli celé roky těžce, myslím, že se vyplatilo, protože jsme se opakovaně přesvědčili, že jinde bydlet nechceme. 

Proto pro mě tenhle přesun neznamená jen stěhování, ale takové definitivní nastolení pořádku v životě.
Dovalení balvanu, který s sebou táhnem už roky, (jakžtakž) do cíle.
Při balení věcí objevuju spoustu "kostlivců", který řeším za pochodu, ale definitivně a s radostí.
I přes únavu se s naprostým uspokojením vrhám do třídění, balení a úklidu.
S každou vyhozenou věcí (nebo spíš surovinou) se víc a víc nadechuju. 
(A taky začínám rozumět tomu, proč známý kněz a léčitel Ferda tvrdil, že lidstvo neumoří rakovina, ale plísně - ty zvenčí i zevnitř.)
Pořádek ve věcech, pořádek ve zdraví, pořádek v životě.
Vím, že už teď budeme zdraví.
Ale stejně při balení dětských peřinek ty slzy v koutku prostě mám.

P.S. Nemám čas, ale musela jsem si to zapsat, potřebuju volnou kapacitu :-).

To je venku krásně ...

... když mají v hospodě umytý okna :-).
(pamatujete na placky s tímhle textem, co frčely tak před 15 - 20 lety ve většině trafik?)

  Nejvíc radostnej pocit (spolu s výpravou na medvěďák) za poslední 3 měsíce.
Nestíhám, je ještě z minulýho týdne.
A umím si ten pocit přivolat i přes to, že bezprostředně po něm přišly další jobovky.
Který jsou už ale naštěstí s Boží pomocí vykryty.

A co ta sklenka? 
Měla jsem hlídání a chtěla jsem si vyzkoušet ten chlapáckej pocit, kdy si člověk k práci pustí hudbu a naleje si něco dobrého (pivo z flašky si dám jindy).
(Předcházelo tomu překvapení, kdy jsem musela zavřít oči, postavit se doprostřed bytu a naslouchat hudbě téměř v kinokvalitě :-). 
Lukor si celej život ujíždí na hudbě a zvuku - kamkoli jedeme na dovolenou, tahá s sebou přenosný bedničky, protože oblíbená hudba u nás dělá hodně z celkovýho dojmu.
A tady, nepozorovaně, když byl byt zcela rozbombardován, "natáhl hudbu" do celého bytu včetně koupelny. Uff.)

Musím říct, že už chápu to dobrý naladění, s kterým po ty tři měsíce přicházel domů, tedy dokud jsme nezačali jet na střídačku "noční směny".
Vytváření hodnot v takových podmínkách bylo krapet zábavnější než likvidace plísní za zvukového doprovodu dětského vytí a nářku po tatínkovi.
Ale neporovnávám. Takovou zodpovědnost, jakou měl, bych nejspíš nezvládla.