Perníkový adventní kalendáře.
Pro Anduli.
Pro muže, aby si náhodou nemyslel, že už je odsunut na druhou kolej :-).
A část výzdoby.

V kuchyni mi to teď voní, jako když paní Tichá každý rok před Vánoci navěšela na to obří množství smrků v kostele svý nádherný, veliký a naprosto úžasně nazdobený anděly, holubičky a srdce.
Dodnes nechápu, jak to mohla zvládnout. 
Ale pamatuju si přesně, jak jsme se těšili na Tři krále, kdy jsme si mohli orvat, co jsme chtěli :-).

Recept na perníky jsem uvedla už dříve TADY. Poté, co se snesly dotazy ohledně délky jejich pečení, jsem se tamtéž rozhodla dopsat něco málo o pečení a vykrajovátkách :-).

P.S. Zase jsem někde ztratila předlohy, podle kterých se chystám každý rok malovat perníky, tak díky mé "fantazii" mají zase stejný nátěr. Navíc jsem zjistila, že v naší kuchyni už od 11 hodin dopoledne nelze fotit :-) ...

Trocha zámeckého a předvánočního naladění z adventních trhů na Kuksu...
Spolu s kohoutovským letním řemeslnným jarmarkem mají asi nejnižší koncentraci stánků s levnými šmejdy a kolotočářským zbožím...
Jen trochu škoda, že jsou každý rok tak brzy (půle a konec listopadu) a počasí připomíná spíše jaro ... :-)

Maminka dostala včera od dcéry vlasti taky jeden originál (v režii jejího tatíčka)... :-)

Mám tu další recept na přání - zadání znělo "Kuře na plechovce" od Pohlreicha.
Nevím, jak se dělá kuře na plechovce podle kuchařky Šéf na grilu, ale já dělám Ožralý kuře už asi deset let takto:

Malé kuře očistím, osolím a potřu marinádou (mělo by stačit koupání v marinádě 2 hodiny, ale nechávám přes noc).
Kouzlo udělá to pivo, na kterým bude kuřátečko sedět, na marinádě podle mě až tak nesejde. 
Marinádu můžete použít asi jakoukoli oblíbenou, třeba co máte rádi na gril, určitě bude dobrá medová nebo bylinková. 
Šéf má určitě má nějakou speciální (až mi přijde kuchařka pro bratra, kouknu se), v receptu, jak ho znám já, je tato:

3 lžíce oleje (řepkový, slunečnicový)
3 lžíce dobré sojové omáčky
1 lžíce worchesterské omáčky
2 lžíce rajského protlaku (plus lžíce cukru a špetka chilli) nebo kvalitního ostrého kečupu
sůl a pepř dle chuti
lžička sušeného česneku
lžička sladké papriky
3 lžíce sušených bylinek (dávám majoránku, ale může být oregano, tymián, petrželka, celerová... co kdo chce)
případně čerstvé bylinky (kuře na obrázku jsem vycpala všude možně čerstvým rozmarýnem a bylo to moc dobré)

Doporučuju pekáč vystlat několika vrstvami alobalu, pod který nebude zatékat a který se po použití jednoduše vyhodí, protože připečenou marinádu už z pekáče nedostanete :-( a nalít do něj trochu vody, aby měla marináda kam skapávat.
Následuje nejvtipnější část - kuře posadíte do pekáče na malou plechovku piva, kterou jste předtím otevřeli, udělali do víčka ještě jednu díru otvírákem na konzervy a cca třetinu vyl(p)ili. 
Upozorňuju, že když kuře posadíte na půllitrovou velkou plechovku, do trouby ho nejspíš nenarvete. Ale pokud neseženete malou plechovku, úplně s klidem můžete pivo nalít do skleničky od výživy a na ni kuře posadit, udělá vám naprosto stejnou službu (vyzkoušeno).
Tak, kuře nám sedí, vypadá, jako by si hovělo na pláži, jen do křídel slunečník a drink :-). 
Mřížku ve vyhřáté troubě posuňte na nejspodnější patro, na ni položte pekáč s opalujícím se kuřátkem a pečte na minimum alespoň hodinu a půl (čím déle, tím lépe).
Doporučuju minimálně na hodinu zakrýt celé kuře alobalem, protože marináda se snadno připaluje a rychle uhelnatí (to není případ kuřete na obrázku, neděste se tmavé barvy od husté tmavé sojovky). 
No a máme hotovo. Abstinenty a řidiče uklidním - v kuřeti po upečení opravdu žádný alkohol není :-). Grilovaný kuře bez použití grilu je uvnitř krásně šťavnatý, zbývá nějaký dobrý zeleninový salát (teď na podzim třeba coleslaw) a můžete si na něm pochutnat kdykoli během zimy stejně, jako byste ho cmudili na zahradním grilu za třicetistupňových veder :-).

Moje mamička má už víc než hodinu narozeniny...
Buď zdráva ve všech směrech a rovinách! Máme Tě rádi.


Na cukroví je ještě móře času, ale perníky chtějí ležet... (to někdo z Perníkovic musí vědět, že:-) ) 
Tak jim přeju dobrú noc a mám pro vás recept, kterej nikdy nezklame.
Dělám perníky podle něj odjakživa a nikdy se mi nestalo, že by se nepovedly... 
Chystám se vyzkoušet perníky z žitné mouky, jak se dělaly dřív, ale není čas experimentovat, konec světa se blíží :-) :-)

P.S. konečně jsem se dočkala pracovní síly... pohrála si pěkně :-).

______________________________________________________________________________________

Perníčky
(bez jejich ozdoby si neumím svátky představit, ale jsou dobré i k jídlu - omlouvám se, ale ve tmě se fotí dosti špatně)

320 g hladké mouky
120 g cukru moučky
lžička jedlé sody
lžíce čistého kakaa
půl lžíce skořice
půl lžičky anýzu a 5 hřebíčků společně utlučené v hmoždíři - vím, že se prodávají hotové směsi, ale ta linoucí se vůně je nezaměnitelná...
2 vejce
50 g rozehřátého medu
30 g rozehřátého másla (rozehřívám s medem společně)

... s těstem se skvěle pracuje, nelepí se, všechno je hotové dřív, než se stačíte vánočně naladit.
Ideální je, když ho uděláte večer před pečením a přes noc necháte rozležet v lednici.
Válím ho tak na půl centimetru (pokud máte malá vykrajovátka, možná válejte o milimetřík tenčeji), po upečení je třeba každý perník ihned potřít rozšlehaným vejcem pro lesk jako blesk.
Musí se nechat vychladnout na rovné podložce, jinak se vám zkroutí.

Tak a ještě jedno doplnění. Omlouvám se, že jsem to nenapsala rovnou, ale připadalo mi, že rozdíly mezi perníky jsou jen v těstech, tak jsem uvedla jen recept na těsto (nečekala jsem, že se vás tolik rozhodne podle mýho receptu péct a těší mě to!).
Takže: Neměřila jsem přesnou dobu pečení, ale můžu říct, že to trvá cca 10 - 15 minut.
Troubu mám starou plynovou bez ukazatele teploty (když ona tak dobře peče, že se jí nechci zbavovat!).
Plech s perníkama dám do trouby vyhřáté předem na střední teplotu a počkám, až vyskočí (nedivte se, opravdu se docela změní jejich velikost co do velikosti i tloušťky) a pak troubu ztlumím a dopeču je téměř na minimum. Většinou zkusím po té době pečení jeden perník odloupnout a podívám se, jestli je upečený zespodu (svrchu to poznáte většinou pozdě, až když je spodek černý, protože nepomašlovaný perník tak trochu klame tělem :-) ).
No a ještě k formičkám (vykrajovátkům). Vyplatí se na nich nešetřit. 
Obecně platí, že to, co vykrojíte z těsta jako ostrou hranu, po upečení ostrá hrana nebude a  zaoblí se.
Tudíž to, co vykrojíte jako zaoblenou hranu, bude ještě více zaoblené, místy vám může připadat, že perník tak trochu ztratí tvar. 
Proto používám ostré železné formičky, raději méně tvarů kvalitně udělaných formiček než více levnějších (z vlastní zkušenosti o dvojím kupování vykrajovátek můžu vyprávět :-) ) a možná, že raději železné, než plastové (alespoň ty zaoblené, co znám já, ale je možné, že plastové už vyrábí taky s ostrými hranami, ale to už je na vkusu každého).

Polevu dělám z 1 bílku a 200 g prosátého moučkového cukru + pár kapek citronu.
Poslední roky už ale jen od oka, protože dost závisí na velikosti vejce, ze kterého bílek je, z velkého vejce je poleva řídká, proto dokud bílek pojímá cukr, tak sypu :-).
Zdobím sáčkem (igelitovým) s odstříhnutým rožkem.
Ale o tom zas někdy příště :-).

Tento týden jsme samá kultůůůra :-).
A včera byl krásnej den, kdy jsme se měli možnost seznámit s dobrýma, zajímavýma a inspirujícíma lidma.
Nám milé ZRNÍ totiž natáčelo v pražským Café V lese klip k Rychtě z novýho alba Soundtrack ke konci světa. 
Na klip uspořádalo mezi fanoušky sbírku a kdo přispěl, mohl se natáčení účastnit.
Jen u mála kapel bych o to stála (a ty více známé by asi těžko něco takového uspořádaly), ale tohle jsme si s mužem nemohli nechat ujít.
I když bych svůj spokojeně poklidný život neměnila s nikým, zase jsem ráda nahlídla do toho světa, ke kterému jsem "čuchla", když jsme s tátou chodili natáčet.
Právě nadšený táta vzal Anku na parní mašiny a my se se Zrním a asi dvaceti skalními fanoušky zavřeli do hustýho kouře sklepa do atmosféry před apokalypsou :-). Chtěli jsme být prostě jen u toho, ale nakonec jsme taky skryti za rozené "herce" dělali křoví.
Abych toho moc neprozradila... nedělá mi normálně problém tvářit se znuděno-naštvaně, ale naštvanost na členy Zrní byla dosti náročná herecká práce :-), tak jsme se vcelku úspěšně ukryli vzadu, užívali si "koncert" a doufali, že nás kamera vynechá :-).
Režie klipu se ujal Bohdan Bláhovec , který už má na svědomí klip k písničce Vězni a podle průběhu včerejšího dne to vypadá, že i novej klip bude solidní úlet :-). Představovala jsem si to všechno všelijak, ale tak, jak to proběhlo, teda určitě ne :-).
Musím říct, že i když byl celý den protkán čekáním, rozhodně jsme se nenudili. Štáb si dal pauzu snad jen na guláš, kterej byl mimochodem výbornej a byla radost všechny profíky pozorovat při práci. Všechno běželo jako na drátkách, všichni pečliví, disciplinovaní, kapela žádný vyhrávky do mluvení (jak jsem zvyklá odjinud), jen když se čekalo na techniku, krátila nám čekání svýma písničkama.
Který byly naživo mimochodem perfektní!
Trochu jsme se báli, aby nám Rychta večer nelezla i ušima, ale líbí se mi ještě víc, jestli to teda jde.
Zahráli ji během dne tolikrát a pokaždý naprosto přesně, nabitou emocí.
Už jsem o Zrní psala, ale pro ty, co je neznají:  Hudebně kapela vychází z lidových písniček, přírody, inspiruje je jejich rodné Kladno, elektronické zvuky dnešní doby, Radiohead. Mně osobně chvílemi připomínají Sigur Rós, ale škatulkovat se nedají, mají jednoduše vlastní osobitý styl, něco, co na naší scéně není a co má naději, že tu ještě dlouho bude... 
Nejsou to žádní zelenáči, hrají spolu více než deset let, rozvíjející se kariéru si pomalu a poctivě zasloužili a spolupracovali např. s Radůzou nebo Markétou Irglovou. Vidět jste je mohli i v Medúze (s klipem Jabloně, o kterém jsem psala minule) a nedávno vyhráli letošní ročník největšího soutěžního festivalu mladého umění Český Tučňák v sekci Hudba. Kritici chválí, občas někdo upozorní na určitou míru patosu (Líto), ale je to přesně ten druh patosu, kterej já (narozdíl od všech jiných) můžu, vlastně vyžaduju. Podle mě todlenc může vadit jen někomu, kdo je buď nezná anebo je emoční... pardon, hlupec. Co jinýho dokáže probudit lidi z emoční letargie, když ne toto?
Ráda bych upozornila ještě na blog kapely , kterej moc ráda čtu.

Tak abych to nějak ukončila: šli jsme do toho proto, že je velmi pravděpodobný, že kapelu Zrní brzy objeví zbytek republiky a už se nám asi víckrát nepoštěstí říct v budoucnu našim dětem: "...a my jsme mohli být u toho!" :-)

Ne že bych neměla o čem psát, ale...
V úterý večer jsme s mužem byli na skvělé akci v divadle s názvem Noc Grácií. Základní škola a Praktická škola Svítání, kam dochází muž s naším psem na canisterapii, udílely ceny svým podporovatelům, povětšinou sponzorům a politikům.
V druhé polovině večera hrál Hradišťan.
Díky tomu, že jsem si inteligentně zapomněla paměťovou kartu z foťáku v počítači, složitě teď prosím přes několik lidí o fotky z akce, o které se chci podělit. 
Pro ilustraci teď přikládám aspoň jednu fotku vypůjčenou z facebookového profilu školy.
Chtěla jsem psát o úchvatném úvodním tanci, který provedly děti z tanečního kroužku školy. 
O úžasné, až něžné spolupráci holčičky na vozíku a vychovatele, který s ní tančil. 
O tom, co mně osobně připadá na chlapech sexy.
Během úvodních chvil, mimo to, že jsem si říkala něco o voděodolnosti šminek, jsem si zase uvědomila, že jsem tak ráda, že je můj muž toho všeho součástí a jak jsem na něj a na všechny chlapy, co dovedou být takhle "měkcí" hrdá.
Jak obdivuju přístup a kreativitu učitelů a vychovatelů školy při takovém počtu pořádaných akcí!
O profesionalitě Hradišťanu, který hraje jako z cédéčka a o tom, že Pavlica neřekne ani jedno nadbytečné slovo, které by nemělo hluboký smysl, ani nepíšu.
Možná se mi podaří sehnat videozáznam toho tance (pro inspiraci, teti). Tak třeba příště :-).

Sv. Martin se se svým běloušem už asi dostatečně vyřádil minulý měsíc, tak si teď někde dává oraz, husu jsem nechala ještě odpočnout pro vzácnou návštěvu, kterou čekáme za 14 dní, ale Martinská vína jsme si ujít nenechali!
Anduli si vzala na sobotu natěšená babička (díky!) a my s mužem vyrazili ještě s dalšími nadšenci na otočku do našich milých Bořetic.
Ochutnat mladá vína letošní, ale i ročníky starší, hlavně ten loňský.
Porušila jsem zcela plánovaně svou podzimní očistnou kúru a jsem moc ráda, že jsem si zase mohla osvěžit to, co jsme za celá ta léta nasáli a "nachutnali", vidět se s částí moravského příbuzenstva a užít si den v otevřených sklepích i jejich útulně vytopených presúzech.
Modré hory opravdu dostály svému přízvisku, protože, ač jsme ochutnali pár dobrých bílých vín, hlavně veltlínů, naprosto nadšení jsme byli (jako vždy) z těch červených. 
Nafasovali jsme domů několik lahvinek vynikajícího loňského Dornfelderu v pozdním sběru s typickou chutí i vůní z rodinného vinařství Jedlička a Novák, v mém soukromém souboji ale vyhrál se svým mladým vínem prezident "na furt" svobodné spolkové republiky Kravihorské, pan Václav Petrásek. Jeho naprosto skvělá letošní vína, hlavně Svatovavřinecké a André  ("prezidentovo mladé víno pro přátele a známé") chutnalo celé naší výpravě - podobně dobrá mladá vína mělo i několik dalších sklepů, ale pan prezident na furt prodával lahev za 50,- Kč a tím svou konkurenci v našich očích úplně zdrtil :-).

Postupem času mám dojem, že nejlepší obchod je ten výměnný :-). 
Připadá mi, že takový obchod nemůže být špatný, protože když někomu dobře posloužím, i on se snaží mi vyhovět co nejlíp.
I můj muž na to přišel, tak si za některé své služby nenechává platit penězi, ale "platbou v naturáliích".
Vždycky se "nějak přihodí", že zprostředkovatel toho, co zrovna potřebujeme, potřebuje "náhodou" naše (resp. mužovy) služby. 
Jo, vyžaduje to sice důvěru, ale je z toho fajn pocit.
Myslím, že postupem času lidstvo stejně dojde k přesvědčení, že výměnný obchod je sice návrat zpátky na stromy, ale vlastně krok vpřed.
Pro základní potraviny máme už docela dobře vybudovanou síť domácích dodavatelů, supermarkety potřebujem jen okrajově.
Když už jdu nakupovat, jsem ráda, když vím, co od koho nakupuju. Ať už je to hubatý řezník nebo Vietnamka z krámku na náměstí, která když mě vidí vejít do dveří, okamžitě hlásí: "Jasmínová rýže přijde zítra a melouny v poslední zásilce nebyly dobré, tak musíte počkat na příští..." - tak to bylo celé léto :-).
No a zvláštní kapitolou je nákup zeleniny u paní Zity. Už jsem o ní psala, jak celý rok stojí ve svém stánku a i když by už dávno nemusela pracovat, zachraňuje městské, nejen dětské žaludky svou domácí zeleninou.
Jsem moc ráda za vztah, jaký spolu máme. Někdy se nákupy díky povídání prodlouží.
Když se zdržím, schová mi mrkev pro malou nebo mou oblíbenou zeleninu a pak se se mnou hádá o každé dýško. 
Před Vánoci jí dáváme péefko, občas jí zjišťuju některé věci na internetu a ona nám v poslední době nosí buchty :-). 

Tuhle vrazila Aničce do ruky moc dobrou věc. Vypadá to jako štrúdl, ale je to vlastně taková malá štrúdlová buchtička. 
Je to praktické, protože náplň malým dětem nikam nepropadává jako u kusu normálního štrúdlu. 
Náplň je klasická jablečná, ale paní Zita do ní přidala ještě mletý mák a byla to velká dobrota!
Můžete použít listové těsto a upéct malé štrúdlové buchty s jablky a mákem.
Nebo, pokud máte kupovaného listového těsta plné zuby, použijte tohle domácí. 
Našla jsem ho před časem u Kačky Žvýkačky, která ho prý přes kamarádku získala od Livie Klausové.
Ne že bych musela mít to, co Klaus :-), ale ten recept je jednoduchý a skvělý!
Krásně se s těstem pracuje, protože je plné tuku, stačí pár prohňácání a je to.

Takže: 
500 g hladké mouky
kostka másla (já ho rozpouštím, ale stačí nechat změknout)
kelímek smetany ke šlehání
1 vejce
špetka soli.

Těsto necháte vychladit tak hodinku v lednici, když spěcháte, šupnete ho na chvíli do mrazáku.
Z uvedného množství jsem udělala 4 nohavice, protože těsto válím hodně dotenka, ale Kačka prý dělá jen dvě. 
Mně napoprvé přišlo toho těsta moc, tak dělám čtyři. 
Vydrží krásně křupavé i druhý, i třetí den... Další už nevím, protože tak dalece u nás nevydržel :-).
Jéé, to jsem se dneska rozkecala... Tak dobré chutnání a pěkný víkend přeju!

Říká se: Až se tě zima zeptá, cos dělal v létě, co odpovíš?
Tak jsem minulý týden pracovala na tom, abych měla co odpovědět :-) a tvořila zimní zásoby.
Hruškové přesnídávky pro Anduli,  zásoby pečeného čaje a taky převratnou novinku, která se u nás okamžitě zabydlela: hroznový džem. 
Původně jsem na netu plánovala, kam vyrazíme okoštovat Svatomartinské.
Když jsem pak na stránkách jednoho vinařství viděla, že je u nich možné ochutnat palačinky s hroznovým džemem, moje chuťový buňky se okamžitě postavily do pozoru :-).
A fakt chutná přesně tak, jak jsem si ho představovala = skvěle.
Postupovala jsem úplně stejně jako u jahodového džemu, který dělám v létě, takže jsem použila Gelfix Super 3:1. 
Vyhovuje mi, že výsledný džem má větší podíl ovoce (pokud znáte ještě lepší způsob, jak zvýšit podíl ovoce a snížit podíl cukru, ale aby džem držel, sem s ním...) 
Důležitý je ten poměr v názvu 3:1, protože Gelfix existuje ještě v poměrech 2:1 a 1:1 a to už můžete použít rovnou samotný cukr.
Ačkoli na moravskou révu nedám dopustit, byla jsem nevěrná a hrozny jsem koupila z dovozu bílé, středně zralé s velkými bobulemi a menším množstvím pecek. Nechtělo se mi pasírovat :-).
Nejzdlouhavější je rozloupnutí každé bobule a vyndání pecek, ale pak už to jede (chtěla jsem jemnější konzistenci, tak jsem mixovala).
Nejdřív se mi zdálo, že džem tuhne podezřele pomalu, ale jakmile úplně vychladne, drží opravdu krásně.
Zase se ukázalo, že réva je prostě boží :-).

Podzim je zpátky!
Není to už originální, ale nemohla jsem nás na prochajdě nevyfotit - tentokrát všechny...
Ta kredenc vpravo je prosím náš pózující pes :-).

Světlo věčné ať jim svítí.

Předdušičkové zpytování svědomí v jedné dokonalé větě s úžasným provedením najdete v čase 4:10 této nahrávky.

"Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, to není pevné. 
List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale co já...?" 
(V. Holan)

_______________________________________________________________________________________


"Prznitel lidové hudby" (podle současného pana prezidenta) zkomponoval a provedl v roce 2007 s Hradišťanem, Filharmonií Brno a hudebními soubory Altai-Kai a Jumping Drums parádní projekt s názvem Chvění s texty básní Jana Skácela, Vladimíra Holana, Jiřího Brabce a nejstarších dochovaných staroslověnských a staročeských památek z 9. a 14. století. Doporučuju.