Máme 3 týdny zpoždění, tak hurá na to.
Aničce se nejspíš vlivem nastupující puberty strašně zhoršil ekzém.
Strašně.
Až jsme si řekli, že pro to budem muset zase něco udělat.
Takhle blbý to měla naposled před 5 lety, kdy nám pomohli v Brně na klinice specializující se na nemoc motýlích křídel.
Tehdy
jsme v rámci naší balkánský cesty navštívili Medugorji, kde si sama
poprosila a do 14 dnů bylo po ekzému - na dlouho byl pokoj.
Když se
lidi z naší modlitební skupiny začali domlouvat, že tam vyrazí na výročí
zjevení, vzala jsem to jako znamení :-), protože jsme o dovolené HR -
Bosna uvažovali ještě předtím a zabukovala tedy napevno apartmán v chorvatským Igrane (jo,
tam jsme taky byli, když jsem čekala Emu).
Sekla jsem se pouze v
domněnce, že když budeme bydlet u moře, že to kromě zdravotních benefitů
v podobě inhalace solí bude s dětmi snažší a že si zvládnem trochu
odpočinout (naivní představa) :-).
Jinak jsem neměla očekávání žádný, to,
že to bude s mimoňským pubertálem, akčním sendvičem a miminem a vařením
příkrmů masakr, jsem tušila :-).
Přestože jsme v Medugorje strávili jen dva dny, byl to hlavní cíl výpravy a jedinej čas, kterej opravdu za něco stál.
Ostatně už od té doby, co jsme se tam rozhodli jet, vládlo doma psycho.
Cca
měsíc před to byly tři provozní věty s Lukorem večer před usnutím,
mluvení jinou řečí, záchvaty vzteku ne nepodobný mým dááávným stavům.
Sbalit
všecko jako puzzle s Makisanem za zády mi trvalo asi týden, pár hodin
před odjezdem jsme museli ještě unavení na Aniččinu školní rozlučku.
Místo
v devět večer (kvůli M) jsme vyjeli v jedenáct, rozhádaní za
nanožeberoucího řevu batolete, který sedělo v hov-ech, na pokraji sil.
Plus ještě moje indispozice, takže zastávky co dvě hodiny s texaským masakrem motorovou pilou se stavy na omdlení.
V
Chorvatsku nás čekalo navzdory mimosezónní dovče pár kolon v úporným
vedru a splavená posádka se nestačila rosit vodou z
rozstřikovače, kterýmu se hned porouchal větráček :-) :-).
Cestu trvající necelých 11 hodin jsme jeli skoro 19 a do Igrane dorazili nevyspalí a vyčerpaní večer.
Apartmán
byl na Booking.com nádherně nafocenej, ale musela jsem si v něm nejdřív
uklidit, všechno bylo ulepený jakýmsi tukem a všude mravenci, což mě v tom posledním
tažení celkem rozladilo.
Asi budu vypadat jako nespokojenej
rypák, ale při tý vší únavě jsme tak tak sebrali síly na výjezdy do
Medugorje (samotné dojíždění, když už jsme se sbalili, bylo super, člověk se stihl aspoň
vyklidnit, pomodlit a pokochat přírodou), a nějaký další dovolenkový aktivity
se moc neodehrály.
Pláže byly prý (podle mínění jiných) poloprázdné,
ale já si moc neumím představit, jak teda vypadají v sezoně - tenkrát jsme
tu byli dřív, ale toto bylo na mojí hranici snesitelnosti (původně jsme
měli jet už začátkem června místo Andulíniny školy v přírodě, ale Luke
nedostal dovolenou). Ale my se na pláž stejně vykotili většinou až
odpoledne (snídaně kojenec - snídaně zbytek - vaření kojenci - má hlad i
zbytek a kojenec zase spí :-) ), takže dobrý.
Každej den přijela do blízkého okolí nějaká parta lidí, co se hned první den hlasitě společensky unavila a nedalo se do tří ráno spát.
Taky se mi na jednom místě špatně vnímá čas - na cestách nadivoko líp funguju tady a teď.
Ale brala jsem to, že když něco chci, je třeba něco obětovat a že všechno má svůj smysl.
*******************************************
Prvním dnem, kterej jsme strávili v Medugorji, byla neděle.
Návštěva kostela, cesta na Podbrdo a výstup, zpátky do centra na mši, svěcení předmětů, modlitba za uzdravení.
Všechny, koho jsme vezli s sebou, jsme složili pod kámen k patě kříže hned nad místem, kde se zjevila Panna Maria.
Pak jsme jeli zase ve středu.
Věděli jsme, že už dorazili lidi ze spolča, který sem jeli na celý týden a měli na starost jinčí věci.
Nejdřív jsme se vydali na Križevac, tam jsme minule nebyli.
Celou první půlku křížový cesty mě provázel tak nehoráznej vztek, že mi bylo jasný, že je asi důležitý ji dojít.
Bála jsem se, že MM nebo i ostatní budou mít úžeh, že jde bouřka (i když nešla), prostě tisíc důvodů se otočit na patě a jít dolů.
Nakonec jsme se kousli a šlo to.
 |
| Volim Tebe Isusi (na šutru dole) |
Čas nás tlačil, bylo potřeba stihnout mši.
Cestou
dolů jsme sebrali ztracenej kolobrc, Anička se docela rozšvihala a
rozsekala sandále, takže to zpomalilo náš sestup a na mši jsme dorazili
pozdě, ale přece :-).
Po ní jsme konečně potkali spolčáky.
Doteď jsme nebyli u sochy Zmrtvýchvstalého Krista.
O
té jsme slyšeli už dřív u Ranhojiče, ale považovala jsem za důležitý
nejdřív vykonat "výstupy" na Podbrdo a Križevac a ani jsem vlastně
nevěděla, kde ji hledat.
Vzal nás tam Julek, je hned v parku za kostelem.
Když jsem viděla to srocení lidu, neměla jsem nejdřív ani potřebu se dostávat nějak blíž a kdyby mě právě on nepovzbudil, ať se proderu dopředu a podívám se na to, možná bych to předčasně vzdala.
Dovedl mě před frontu lidí čekajících s kapesníčky na to, až bude Kristovo koleno ronit zvláštní tekutinu (slzy/pot nebo co to vlastně je).Nejdřív
jsem nic neviděla a říkala jsem si, co to tam ti lidi šudlí, ale to
bylo tím, že někteří koleno utřeli kapesníčkem ještě dřív, než se na
bronzu (do pasu vylitého betonem), ze kterého je socha odlita, udělala
kapka - Julek říká, ať počkám, až TO někdo nechá vytéct.
Když jsem poprvé uviděla, jak se na bronzu krůpěj vytvořila a začala stékat po lýtku dolů, přišlo mi, že už jsem se definitivně zcvokla, neměla jsem slov, asi jako v Lancianu, šel mi mráz po zádech, rozbulila jsem zas jak malá a koukala se znova a znova.
Luke se vyjádřil, že to tady voní jako u Ranhojiče.
Děti byly úplně perplex, nemohly uvěřit vlastním očím a chtěly jít okamžitě do fronty.
Odrazovala
jsem je, že jsme to viděli a můžeme si to v sobě uchovat a že k těm
lidem ve frontě patří ještě další, kteří sedí na okolních ochozech, že
to bude dlouho trvat, ale měla jsem radost, že jsou odhodlané, přece jen
v poslední době toho na můj vkus moc nevydrží.
Nakonec jsme tu frontu vystáli, trvalo to asi dvě hodiny.
Moc
jsme nedodrželi silentium, protože děti reptaly proti těm, co měli na
jejich vkus moc kapesníků nebo těm, co "jakože předběhli" z těch ochozů.
Taky jsem se bála, že se vzbudí Markéta, kterou vozil v parku Lukor
s Julkem nebo že vystojíme frontu a slzy/pot přestane téct, protože,
jak říkal Julek, jeho kamarádka tam byla několikrát a neteklo to.
Ale, když na nás konečně před půlnocí došla řada, fungovalo to
- na každý z růženců a posledních kapesníků pro nemocné doma ihned
vytekla kapka, tak jsem ani nemusela moc zdržovat a ještě zbyl čas i na
vlastní (rychlo)emoce.
Jako by mě někdo polil živou vodou.
Tohle je to, z čeho teď žiju, ne z moře (od téhle chvíle jsme si ale celkem užili těch posledních pár dní bez karambolů).
Později jsem slyšela, že čím víc lidi pláčou, tím víc ty slzy socha roní.
Z Medugorje jsme odjížděli kolem půlnoci.
Jsem
ráda, že jsem si všechna svědectví o uzdraveních, který skrze tyto slzy
přišly, všechny technický detaily a nakonec i ty hejty a
teorie (no, moc toho všeho není a je to dobře) přečetla zase až po všem.
Stejně jako v Lancianu můžu říct, že tady už moc pro víru prostor není :-).
P. S.
S některými to beztak nehne a další řeknou, že to mám vsugerovaný 
(pak mi do toho ale nezapadá ten "špatný program" strachu, že to nedopadne jako tenkrát) ale:
- I
když jsem se bála opovážlivě spoléhat, že průběh bude jako tenkrát,
Anička při odjezdu na tábor měla po týdnu ekzém stabilizovaný (v moři
byla za celý pobyt asi 2 - 3 x na pár vteřin a odjížděla ve velmi podobném stavu).
Když jsme ji v pátek vyzvedávali, byla jsem úplně dojatá, protože se jí asi z 70 % zahojil.
Teď pravila: ještě pár dní a bude pryč.
-
Pan vedoucí z komunity, kde se brácha léčí (pracuje se závislými celý
život a pozná, když to člověk myslí vážně) se vyjádřil, že se bratr
definitivně rozhodl už nikdy nevzít. Do Chorvatska mi přitom mamka
ještě psala zprávy o tom, že se láme chleba a že na něj máme myslet, absťáky a chtěl odejít. Na návštěvě vypadal o moc lépe.
- S růžencem, co byl na kolínku, se modlí samo. A já jsem k sobě milosrdnější.
♥ Nastotisíckrát děkuji a klaním se nebi ♥.
Komplet fota dávám k sobě.
