Když se zeptala, komu má napsat věnování, řekli jsme svoje jména a ona hned: "... a vy fakt máte rádi, když vám tak říkají?" No ne, no :-).

Měsíc a půl před plánovanou besedou s Jiřinou Prekopovou pod názvem Jen v lásce přežijeme (tak se jmenuje její nová kniha) přesto, že na ni zval jen strohý wordový letáček, nebyly lístky.
Vytrvale jsem nás ale hlásila jako první náhradníky :-), takže jsme se tam nakonec s mužem dostali.
Chtěl jít se mnou, sám od sebe :-) (teď mu trochu křivdím, protože v současnosti víc "studuje" u nás on).
JP začala tak, že stála před sálem a každýmu účastníkovi se podáním ruky představila.
Samotnou besedu zahájila v reakci na to, jak ji její spolupracovnice představily (její životopis třeba tady ), slovy: "Cožé? Jaká že jsem to já psycholožnice?"
Byla vtipná, od začátku až do konce.
Laskavě, optimisticky a srdečně vtipná.
Přiznám se, že si moc nepotrpím na silná slova ani na "sluníčkové dníky, srdíčka, dušičky a lásečky". 
V tomhle článku se ale navzdory tomu slovo "láska" asi bude vyskytovat často - pro mě ta atmosféra prostě láskyplná byla, bez jakýhokoli patosu a přehánění.
JP nazývala věci pravými jmény, kolikrát používala výrazy, co byste asi u svojí babičky neslyšeli a na to kolik jí je (oslavila letos 85 let) jde dosti s dobou.
Přemýšlím, co k tomu všemu napsat, protože probíraných témat bylo mnoho.
Tak jen pár postřehů, co se mi vryly do paměti:

- Začalo se zmínkou o nové knize, která odráží myšlenku, že stejně tak, jako všechny vzdělané civilizace nakonec zanikly, i ta současná spěje k zániku. Např. Německo bude časem turecké a protože se Evropanům nerodí děti a místo toho se děti rodí přistěhovalcům, evropská kultura se časem "ztratí". Nic nového pod sluncem, ale v této knize (ještě jsem ji nečetla) prý "předkládá JP srozumitelné rady a úvahy vycházející z přirozených zákonů, které jsou pro investici zvanou rodina klíčové: zájem o druhého, schopnost odpuštění, každodenní projevy zájmu."
A proto "jen v lásce přežijeme".
Subjektivní pocit "láska" (láska = mám se/tě přese všechno ráda!) rozebrala po lékařské stránce na nakresleném schématu (poznámky k němu dám pod článek).
Dodala, proč je důležité, aby se konflikt v rodině vyřešil "do slunce západu" (moje slabá stránka, viem).
A proč je důležité, aby se konečné usmíření dělo před dětmi (my jako děti jsme vídali hádky běžně a někteří z nás se umí i správně pohádat, usmíření ale většinou probíhalo kdesi v soukromí, nejčastěji v ložnici, proto nemáme vzor, "jak se usmířit").

Potom líčila, jak se v rámci celostní medicíny provádí metoda "rehabilitace porodních zážitků", zejména když po porodu došlo k oddělení matky a dítěte a jak se provádí metoda "smíření s matkou".
(O těchto metodách jsem už četla a navíc jsem na smiřování s celým rodem pracovala už s MUDr. Hofhanzlovou , plánuju ale jít, co se týče celostní medicíny, víc do hloubky.)

Následovat měla beseda, ale publikum se ještě ostýchalo, proto:

Následovala ukázka "emoční konfrontace" na manželském páru z publika. Ten se měl správně "pohádat" a JP do "hádky" vstupovala se zajímavými poznatky a moderovala ji, potom je oba navedla do efektivního a láskyplného řešení. Já osobně fakt vidím po přečtení např. knihy JP Aby láska v rodině proudila řešení ve "vciťování se", nejen do vychovávaných dětí, ale i do partnera, přátel... a musím z vlastní zkušenosti říct, že to pročištění vztahů (i když mám samozřejmě ještě rezervy) je hmatatelné. 
JP nám pak ještě vštěpovala heslo: "mazat, mazat!" :-) (jako motor, aby se správně rozběhl a fungoval - stejně tak "mazat" a před samotnou hádkou začít dobrými stránkami a pozitivními sděleními partnerovi).
Díky tomuhle manželskému páru nám retrospektivně JP demonstrovala na příkladu z praxe dobrání se příčiny žádosti o rozvod. 
A kolikrát za ní stojí i pěkná banalita :-(.

- Emoční konfrontaci si chtěl vyzkoušet i mladík z publika. Vyzval pána ve věku jeho otce, aby představoval jeho otce a chtěl si vyzkoušet konfrontaci s ním ohledně jeho alkoholismu. Začal trochu zostra a JP ho ihned umravnila: "ale moment, vy tady nejste v pozici vychovatele, to není váš problém. Vy jako dítě z principu nemáte právo vychovávat rodiče". Celé to bylo emotivní, až mi v jeden moment vhrkly slzy do očí, ale nakonec si oba pánové vyzkoušeli aspoň láskyplný a ohleduplný dialog a byli všichni spokojeni.

Zmíněna byla taky problematika rodinného řádu a hierarchie členů rodiny, na pohádce o Sněhurce a o Popelce bylo poukázáno na příčiny dysfunkcí vztahů v rodině. Rozebíralo se pořadí narození dětí a výchovného přístupu k nim podle něho. Problematika prvorozených a "sendvičových" dětí. Problematika tělesných trestů. Proč je nutné se umět ovládat a naučit to i dítě (aby člověk nezničil sám sebe).

Dalších pár myšlenek, které mě zaujaly:

-  Rodiče musí dělat chyby (a nebezpečí, že podlehneme chybě, je nám dáno).
-  Největší chybou ve výchově je, když rodiče nedají dítěti lásku. Láska je princip. Když dítě není milováno rodiči a necítí se být milováno, nedovolí si jít svou cestou. Nenaučí se od nich přijímat lásku a dávat ji dál (zní to tak samozřejmě, vím).
-  "Super" nebo "šikulka" není srdečná a plnohodnotná pochvala pro dítě.
- Děti zatěžuje, když jim jejich rodiče dávají neustále v něčem vybrat a je pro ně "obtížný šum", když rodiče dětem dlouhosáhle "promlouvají" do duše bez jasného postoje/činu a hlavně jeho dodržení.
- Usmíření se s vlastními rodiči hraje v rodičovství důležitou roli. Než se partneři vezmou, měli by se smířit se svou maminkou a tatínkem, pochopit jejich příběh a přijmout je ve svém srdci. Lze jim říct: „Sice jsem od tebe, táto/mámo, nedostal všechno, co bych potřeboval, ale to podstatné ano a já to beru s úctou a vděčností. Zbytek doženu sám s tou životní silou, kterou jsem od vás dostal.

Pak se lidi v publiku přestali ostýchat, tak se začaly řešit konkrétní výchovné situace, kdy tazatel představoval dítě a JP rodiče a předváděla se možná řešení výchovných situací.
Nakonec jsme měli možnost vidět použití tolik kritizované terapie pevným objetím, které je JP "vynálezkyní". Vytrženě z kontextu nebo bez bližších informací může tato metoda na někoho působit jako akt nadřazenosti, ale teprve v praxi a ve "fundovaném provedení" lze vidět, že o nějaké nadřazenosti nemůže být řeč, naopak je to láskyplný akt a plně se s ním ztotožňuju.
A hlavně: Metoda nespočívá v tom, že někoho obejmu a "je vyléčenej", terapeutický objetí je už jenom jako třešinka na dortu, kterýmu předchází bezvýhradná láska v rodině, časté "normální" objímání a vyjadřování lásky dětem, zdravé vztahy a zdravé řešení konfliktů. 
Nošení dětí v šátku je také vlastně taková terapie pevným objetím odmalička.
Sympatické byly v průběhu večera zmiňované výchovné souvislosti, kdy se JP odkazovala mimo jiné na kulturní dědictví naší země, na Naomi Aldort, Berta Hellingera, ale i bibli nebo na různé etnografy, zkoumající výchovu v různých kulturách.
Prostě mi to nejen v dějinných souvislostech a nejen v mém životním přesvědčení všechno do sebe zapadlo.
A nejlepší pro mě byla ta samozřejmost, nenásilnost a přirozenost, se kterou nám svoje poznatky JP předávala.
Jako neskutečně vtipná a bystrá babička :-), jako někdo z nás, ne z druhé části planety.

Tímto děkuju našim babičkám, které se na tyhle výživný tři hodiny postaraly o naše děti.

V případě zájmu můžu zaslat mailem odkaz na záznam této přednášky.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

poznámka pod čarou (Moje výpisky, jak jsem je pochopila já, a který nechci zapomenout. Zapisuju poněkud pozdě, proto možná nebudu přesná v terminologii, a kdo jste tam byl, klidně mě opravte, myšlenka snad zůstává.):

nákres: mozek rozdělený vodorovnou čarou na spodní (zvířecí) část zodpovědnou za naše emoce a city a vrchní (racionální) část. Rozpínající se "kružnice" zasahující ze spodní části mozku do té vrchní znázorňují situaci, kdy se dítě/člověk cítí milován. Uspokojená potřeba lásky se odráží v racionální části mozku, tzn. milovanému člověku se obvykle daří v rozumové oblasti života, dobře a rád se učí, poznává, dobře si pamatuje atd.
Černé šipky směřující ze spodní části mozku do vrchní znamenají strachy, co rodiče zasejou do dětí neuváženými výroky ("ty mě snad přivedeš do hrobu", "mě z tebe snad odvezou do blázince", či dokonce "tatínek odejde, protože nás nebude mít rád"). Dítě je bere jako pravdu a strach zasáhne obě oblasti mozku, obě části se vzájemně ovlivňují.
Nakonec nastává kompenzace těchto strachů - činnostmi, které jsou pro dítě bezpečné a ono je opakuje, protože jsou pořád stejné, opakují se, jsou jen "jeho vlastní" - okusování nehtů, závislost na PC hrách... atd.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka pod druhou čarou (předpokládám, že kdo dočetl až sem, že ho asi problematika zajímá, proto ještě jeden dodatek):
Před lety, když jsem JP ještě neznala ani o ní nic neslyšela, jsem dostala její knihu od tety (díky!). Mrkla jsem do ní.
Po pár stránkách jsem zjistila, že mě to baví (bylo to v době, kdy jsem moc nestíhala číst a kdyby mě nebavila, vůbec se nenamáhám), tak jsem ji přečetla.
Ztotožnila jsem se.
Díky tomu, že jsem toho pak od ní četla víc, mi přišlo, že tomu, co hlásá v TV a médiích, rozumím.
Možná proto, že mluví o životě a ne o psychologii.
Přišlo mi to všechno naprosto přirozený.
Ano, možná před deseti a více lety bych všemu nerozuměla, chyběly by mi některé zkušenosti, možná by se mi v mé omezenosti něco zdálo zastaralé.

Takhle mi její myšlenky vždycky fakt sedly, i ta její svéráznost a to, jak říká věci naprosto bez obalu.
Možná pro někoho drsně, ale zase bez "vaty" a pravda se někdy nemusí poslouchat úplně lehce.
O to větší bylo moje překvapení, když jsem po přednášce sedla k internetu a zjistila, jaká je druhá část jejího mediálního obrazu.
Jak je všechno relativní.
A jak lze vidět jednu věc dvěma totálně opačnýma pohledama.
No, co k tomu říct.
Jsem fakt ráda, že jsem tyhle věci neznala.
Že jsem nečetla a nesledovala názory cizích lidí "o ní" a udělala si názor jen podle toho, co jsem viděla, slyšela a četla přímo a na základě svýho pocitu.
Možná to znamená, že mám v sobě nějakýho vnitřního netvora, když mě to, co JP dělá, nepohoršuje.
K tomu ale chci říct jedno: na besedě se téma autismu moc neřešilo, ani nemám moc zkušeností s autisty (s těmi pracuje na canisterapii můj muž).
Takže nemohu posoudit, jak (ne)ní metoda pevného objetí vhodná pro ně (pro zdravé jsem jednoznačně pro).
Co si pamatuju, myslím, že na besedě nikdo neříkal, že metoda pevného objetí je vhodná pro všechny plošně (pro všechny lidi i pro všechny autisty), navíc funguje opravdu jen tehdy, když je prováděna s láskou. My ji doma v různých formách prováděli, aniž bychom věděli, že ji vynalezla JP, hlavně muž se mnou a po přednášce jsme ji zkusili i s Aničkou.
Sama JP říkala, že kolikrát stačí emoční konfrontace, kolikrát je to tahle metoda až úplně poslední možnost a zvláště její kritizovaná forma, která, přiznávám, vypadá na první pohled všelijak, ale pro někoho je jedinou pomocí (a vyžaduje důkladný studium a dohled zkušeného terapeuta).
Nevím.
Když způsob pevnýho objetí (a co u toho říkat) JP ukazovala několika lidem z publika, kteří se na něj ptali, zpočátku se ti lidi bránili, jakože "to je dobrý, stačí, když to jen vysvětlíte... to přece nejde, tady a teď?! Před lidma?", ale pak jsem na nich viděla, jako by z nich spadla jejich hradba a oni uviděli tu jednoduchost a prostotu nabízenýho řešení. U několika z nich jsem dokoce viděla dojetí, jako kdyby je dlouho nikdo prostě jen neobjal.
Přijde mi, že naše společnost si opravdu už dělá dopředu ke všemu takovej obrannej, odmítavej přístup a odmítá vidět tu prostotu, jak funguje jen to samotný "mít rád" (aby "to nebylo trapný", "nebudu dávat svoje city všanc, co kdyby je někdo neopětoval" apod.) .

Na besedu dorazila spousta lidí, co jsem znala od vidění, učitelé a vychovatelé ze Svítání (speciální školy, kam muž s Forrestem dochází na canisterapii), ředitelka Andulčiny lesní školky, moje kamarádky.
Tak snad nežijeme v hromadným omylu ... ;-)

Včera se nám zželelo psa a že mu dopřejem trochu tý radosti ze života. A okoupem si na písáku nohy při tý příležitosti.

Pes (v pravém horním rohu) skočil do vody, zmizel v dáli, dal si tak pět rybníků bez přerušení a kdybysme ho naněkolikrát nepřivolali, pravděpodobně by plaval doteď...

A protože voda byla fakt nečekaně teplá, Anka usoudila, že kraťasy a triko je to samý co plavky...

Smála se jak Viktorka u splavu a byla prostě šťastná.
Úplně mě píchlo u srdce, když jsem si uvědomila, kolik si toho se mnou za poslední necelý rok "užila"...
Takže jsem se hluboce zamyslela nejen nad svými vždy dlouhými rukávy, a když jsem dnes ráno viděla, že je teplíčko stejně jako včera, nechala jsem doma ranní bordel bordelem, jídlo jídlem, Emčiny nejedené příkrmy příkrmama, povinnosti povinnostma, sbalila pár nejnutnějších věcí a děti a vyrazila s nima na vlak, abysme se tam vrátili.
Cestou se k nám neplánovaně přidal ještě bratr s jeho milou, tak to bylo hned veselejší.
Anka výskala radostí, držela jako svátost kelímek s ovocným smoothie, a při výstupu řvala na celej vlak: "Děkujeme vlááčkuu!".
No prostě jak kdybysme nebyli sto let mezi lidma ...

Jako stále nikde nikdo, jen horkej písek a teplá čistá voda, to mě dostalo!

Anka se nás začala sama pouštět a taky ztrácí trochu pud sebezáchovy...

Tahle světlá chvilka pro mě nastala, když se obě unavily.
Zaplavala jsem si.
Takovou koupačku (bez lidí) jsem si neužila hodně let zpátky, když nepočítám loňský moře.
Pořádně mastnej bramborák (ale dělanej v ještě čistým tuku ;-) ) v opuštěným kiosku, co jako by vypad z filmu Poslední plavky ;-).
A točený Svijany.
Nebe na zemi.

Kéž by se ještě poštěstilo to zopakovat.

Stačí jedna akce mimo zajetej režim a nestíhám, poslední dobou. A to teplíčko!
Třeba v pondělí jsme byli na besedě s Jiřinkou Prekopovou, to ještě zpracovávám, ale určitě o tom ještě napíšu.
"Tááťkáá má narozeninyy, myy máme přání jedinýý..." zazpívala mu dojemně dneska Anka po návratu z práce.
Naše společná oslava kulatin a půlkulatin ještě bude v létě a jeho vysněnou dýmku jsem předala z nedočkavosti hned po doručení, což bylo už před měsícem a půl, přesto jsme se dnes snažily o minipřekvápka.

Takže drobnosti, co by se mohly hodit:
Obrázek pro tatíčka z oboru :-): vyrytej Andulínou do pěnovýho tácku, hustou akvarelovou (vodovkovou) barvu jsem naválela já lahví od Valihrachovy frankovky :-), otisk na papír.

Home made bomboška - višňový pralinky byly stejně jednoduchý.
Pravda, je to trochu vyjetý z raw kolejí, ale muž si přál něco "ultračoko", takže je dostal jako bonus k dortu z čokoládový pěny .
100 ml smetany ke šlehání jsem přivedla k varu, stáhla z ohně, rozlámala do ní tabulku (100 g) sedmdesátiprocentní čokolády a dohladka rozmíchala.
Přidala jsem 50 g pokrájených sušených višní a dvě lžíce griotky (teda spíš naší jeřabinový domácí verze), pro chlapy bych ale přece jen dala víc alkoholu, klidně i tvrdšího :-).
Po vychladnutí jsem nechala ztuhnout asi hodinu v lednici.
Tabulku mléčné čokolády jsem nastrouhala.
Pak jsem lžičkou tvarovala z vychlazené pralinkové hmoty bonbóny a obalovala je ve strouhané mléčné čokoládě.
Ráda bych svedla ty v časové tísni vzniklé "dokonalé" tvary na Anduli, ale ta jen vkládala bonbony do košíčků, takže je to zase na mě :-).
Jo, a nejlepší jsou vychlazené ... 

Horkohlavej Emoušek zůstal o víkendu doma a ven jsme vyrazily jen s Ančí - zátěžovej test její nový bundy a mých holin proběhl úspěšně (mobilem).
Překvapivě neremcala kvůli chození a ve výsledku jsem ji ani nemohla dostat domů.
V dešti je nejakčnější, tak minimálně v tomhle jí bude lesní školka svědčit (z technických důvodů se nástup odsunul na září).
Snad je to jen nějaký období, ale taky začala být zničehonic úzkostná a poprvé za svůj život brečela u babičky.
Vyhodnotila jsem to tak, že si asi konečně všimla, že Ema zůstává s námi doma a ona je ta "odložená"...
Takže doma si teď hrajeme na loučení (to vymyslela sama a ve všech rolích nás nadirigovala) - musíme jí říkat, že nám bude hroozně chybět, po jejím "odjezdu" musíme propuknout v usedavý pláč, jakože "kde je ta naše Aničkaaaaa, co si bez ní počnemééé, bůůů...." :-), následuje její vynoření se zpoza rohu a její rozzářená hlava: "Neplakejte, maminko a tatínku, přece jsem už tady! Už sem se vrátila!", pak bouřlivé: "Jupííííí!" a hromadná šťastná objímačka.
Dnes venku jsem s ní dokonce musela trénovat přivítání v podobě vběhnutí do náruče s rozběhem a mohutným zatočením ve vzduchu, dokud se mi nedělalo špatně :-).
A žádný šolichání, musela jsem běhat vstříc, a "rychle běžet, maminko!" :-).

Tmavošedý holiny jsem zakoupila zcela neplánovaně v Albertu za stopade :-), řekla jsem si, že na popocházení na chalupě budou stačit.
Po domácím ohledání jsem si uvědomila, že jsou přesně takový, jak když jsem byla malá, včetně vzorku na podrážce.
Po zátěžovým testu při vymetení všech louží včetně dočasnýho rybníku za domem jsem je shledala minimálně pro tuto chvíli odolnými a rozhodla se, že se mi vlastně docela líběj a že se v nich nebudu stydět chodit ani ve městě.
S takovýma úzkýma džínama - outfit jak víno, cha!

No a když už jsme u toho psího počasí, ideální jídlo do deštivých dní jsou pro mě jednoznačně krůtí kuličky v tomatové omáčce s bylinkama:

Recept odsud .
Místo kuřecího jsem použila krůtí a kuličky udělala rovnou z dvojité dávky na dva dny, jen jsem střídala přílohy a jsou neuvěřitelně jedlé.
Těstoviny jsou k tomu moc dobré, jasmínová rýže skvělá.
Ale s domácím chlebem, kterým se pak vytře talíř, je to asi úplně nejlepší.
Bylinky jsem použila čerstvé, hlavně náš oblíbenej libeček a trochu bazalky.
A do základu na omáčku jsem k cibuli přidala pokrájenej zatoulanej lilek, rozmixovala až nakonec a dala i míň smetany.
Tenhle recept se u nás zaručeně zabydlel, je to fantazie!

Abych nezapomněla.
Na ty měkkoučký špíčky, kterýma se chodím kochat k zrcadlu před každým koupáním.
A na ty propnutý vepřový nožičky :-).

Škoda, že se nedají uchovat vůně.
A hmatový vjemy, třeba jak mě něžně ošahává, nejen při krmení.

Hezký zbytek "mateřskýho" dne všem matičkám a hezký týden všem!
Ryze ženský víkend byl moc fajn, ale ulevilo se nám, že se nám vrátila mužská část rodiny ze školení canisterapeutů v pořádku domů...

Jak jsem psala v minulým příspěvku, na tuhle hříšnou kombinaci jsem přišla asi v patnácti a od tý doby nedělám palačinky jinak.
Navíc teď ve zdravější, ale pořád hříšné, verzi.

Původní nezdravá verze:
Palačinka z bílé mouky, na polovinu rozetřít lžíci domácí jahodový marmelády, bohatě zasypat Grankem (pro větší prasárničku místo Granka Nutella), zarolovat, kopec šlehačky.
Za mě nejlepší palačinky, ještě mám ráda s jahodovou marmeládou a tvarohem od mužovy maminky, ale pak už žádný jiný :-).

Zdravější verze na chuti neutrpí, ba možná naopak:

ŠPALDOVOU PALAČINKU dělám se stejným poměrem surovin jako z obyčejné mouky, jediný rozdíl je v tom, že těsto ze špaldové mouky nesmí dlouho stát, jinak se palačinky trhají:

Ve 1/4 litru tekutiny (používám čerstvý farmářský mlíko a když nemám, dávám vodu) metličkou rozšlehám  
1 vejce, přidám  
lžíci třtinovýho cukru a  
4 vrchovatý lžíce celozrnné, jemně mleté špaldové mouky.

Množství vystačí na 3 - 4 palačinky.

Domácí jahodová marmeláda zůstává.
Místo Granka nebo Nutelly "živé Granko". Nebo živá nutella, o té někdy příště, ještě zkoumám poměry.
Vtip je v tom, že marmeláda MUSÍ bejt jahodová a MUSÍ bejt domácí, s kusama jahod, ne žádnej jablečnojahodovej gel z obchodu.
Kakaa MUSÍ bejt hodně, aby to vytvořilo s marmeládou takovou sladce pikantní čokojahodovou kašičku.

Navrch palačinky buď ta ušlehaná smetana nebo jako na fotce bílý (třeba domácí) jogurt.
Ten je na fotce ještě pokapaný agávovým sirupem.

Za spokojenost ručím.
Ještě na sobě zkoumám účinky, ale zdá se, že po živým kakau a živých čokoládových dobrotách (bez průmyslově upravovaného mléka) se fakt asi nedrbu.

Už odmalička jsem měla zakázanou nejen čokoládu a kakao kvůli ekzému, přesto se u nás spotřebovalo hodně Granka.
Nejvíc v noci, kdy se záhadně ztrácelo a bráchům na ranní kakao zůstalo v piksle jen na dně, přestože mamka kupovala často nový.
Až jednou jsem se šla v noci napít a přistihla náměsíčnýho tátu, jak bagruje Granko polívkovou lžící.
Následně ho zapil vodou z kohoutku a šel zase spát.
Inspiroval mě a začala jsem na Granko chodit taky, protože ho přede mnou zapomněli schovat :-).

Zakázaný ovoce nejvíc chutná a všechno s kakaem a čokoládou zbožňuju dodnes.
Granko jsem snad od patnácti dávala třeba do mojí speciální náplně na palačinky nebo na ovesnou kaši. 
Jenže Granko je samej cukr, kakaa málo.
Proto jsem přišla (a určitě nebudu sama) na zlepšovák - dělám si totiž "raw Granko" ;-).

Výroba je skoro primitivní, ale v jednoduchosti je krása :-):
V hmoždíři roztluču trochu třtinovýho cukru (můžete použít i robot), přidám raw kakao a ještě jednou rozetřu paličkou, aby se cukr s kakaem spojil. 
Jako sladkej závislák jsem začínala na poměru třtinovýho cukru s kakaem 1:1, ale cukr postupně ubírám. 
Snažím se pořád dochucovat raw kakaem v kombinaci s javorovým a agávovým sirupem, tohle "Granko" používám tam, kde je třeba sladší kalibr :-).
Třeba na už zmíněné hříšné palačinky, na jablečnou ovesnou kaši, návštěvě na mléčnou pěnu na kafe.

Raw (nepražené, tzv. živé) kakao je trochu světlejší než pražené a má krásně plnou chuť.
Nepražené kakaové boby obsahují významné množství hořčíku a organické síry, 2 x víc antioxidantů než třeba červené víno nebo zelený čaj.
Díky množství antioxidantů se řadí do skupiny tzv. superpotravin  ("superfoods").
Obsahují taky vysoké množství draslíku, vápníku, sodíku, mnoho přírodních složek jako např. serotonin (proti stresu), triptofan (proti depresi), anandamid ("chemikálie štěstí") a dopamin.
Kakaové boby kromě dalšího obsahují i kyselinu olejovou a jednoduché nenasycené tuky prospěšné pro zdraví srdce a zvýšení hladiny tzv. "dobrého" cholesterolu.
Tyto zdraví prospěšné vlastnosti se ale nachází jen v nepražených kakaových bobech, pražením se ničí.

Např. na webu Živá strava se v souvislosti s alergiemi píše:

"Čokoláda zapadla do škatulky "špatných a nezdravých potravin", slabostí, které bychom si měli odříkat. Vede k nadváze, alergiím a způsobuje akné. To vše je pravdou ovšem jen v případě masově produkovaných čokolád vyrobených z praženého a jinak přepracovaného kakaa s přídavkem cukru, mléka, ztužených tuků a aditiv. Černá čokoláda bez rafinovaného cukru je zdravá. Je více než pravděpodobné, že alergie a akné jsou důsledkem spíše obsahu mléka, respektive mléčných derivátů a dalších lahůdek v čokoládě obsažených, neboť konzumace syrového kakaa žádné takové problémy nezpůsobuje. 
Masově produkovaná čokoláda vzniká pražením, kapalněním, mletím a následným smícháním kakaových bobů s rafinovaným cukrem, aditivy, mléčnými prášky, hydrogenovanými tuky, konzervanty a jinými dodatky a z původních hodnot nezbývá prakticky nic. Naopak, díky cukru a aditivům vzniká mnoho prázdných kalorií a psychických závislostí." 

Takže tak :-).
Příště dodám recept na moje vytuněný špaldový palačinky. 
Plánuju taky vyzkoumat, jak udělat zdravou, nejlépe "živou" nutellu.
Hezký týden!

Příroda ...

... folklór ...

... pohoda ...

... humor ...

... ale zase o trochu víc pocítění obchodního ducha než třeba loni.

Takový byl letos sobotní Den otevřených sklepů v Mutěnicích mýma očima.
(fota mobilem, kromě té třetí, ta je od mušky)

Ještě v pátek v deset večer, po Andulčině odjezdu k babičce, jsme pořád váhali, jestli vůbec jet.
Nakonec jsem Emě nachystala na sobotu spoustu dobrot, pro případ odmítání sbalila i láhev mlíka a rozhodla se ji motivovat k příkrmům poněkud razantněji (poslední dva měsíce moc pokroku neudělala, je hezký slyšet od doktorů "už byste jako fakt měla odstavit", ale když jí tak málo ... ?!).
Ema na nás od rána až do večera skoro beze spánku tiše dohlížela z kočárku, ani nedutala, jako energie sbalená na cesty :-).

Na startu jsme si s celou letošní výpravou pochvalovali, jak vstupný (obzvlášť v porovnání s akcemi podobného typu v jiných městech) stojí pořád stejně (celodenní degustace, voda, sklenička, katalog vinařů a taštička na krk za 500,- Kč, z toho za kupony ve výši 300,- Kč si odvezete vína domů), přitom se úroveň akce pořád zvyšuje.
Letos byla příjemným překvapením nová, větší sklenička, o jejíž hrdlo si člověk neodírá nos a katalog vinařů, kde každé vinařství mělo svou stránku k prezentaci s volným místem na poznámky k ochutnaným vzorkům.

Já osobně se letos zaměřila z červených vín na Zweigeltrebe a Svatovavřinecké, z bílých původně na Veltlín a Neuburg, ale postupem času jsem už jen chodila a ptala se: "...a máte vůbec něco suššího?" s tím, že co někdy byla schopna omladina vydat za suché víno, jsem se nestačila divit.
No a dostávám se k jádru pudla.

1) Vím, že vzhledem k poloze Mutěnic se prostě od přírody daří v Modrých horách červeným vínům a ne až tak bílým.
2) Nejen od mušky vím, že loňský rok nebyl co do počasí pro víno úplně vydařený.

Ale:
Už po příjezdu, kdy jsem se vydala do odlehlých částí lokality Búdy hledat klidný místo k poslednímu dnešnímu nakojení Emy, jsem se divila, že je všude tak živo. 
Přesněji řečeno, že někteří vinaři radši pracujou ve vinohradě než aby se účastnili otevřených sklepů.
Byli jsme tu už počtvrté, takže myslím, že máme s čím porovnávat.

Další, co mě mrzelo, byly uzavřený sklepy několika vinařů, u kterých jsme si většinou brali lahve domů.
Pravda, fronty se u nich v minulých letech zrovna nestály, ale byli to převážně dědečci s upracovanýma rukama a prodávali za dobrou cenu výborná přírodní vína v lahvích se skromnou (nebo žádnou) etiketou. 
Vína, jaká máme rádi, ne sladký šťávičky často doslazený cukrem natolik, že chuť jednotlivých odrůd často splynula v jednu, a který se postupně staly hitem - letos jsem snad neslyšela před sebou ve frontě nikoho, kdo by řek něco jinýho než: "... tak já bych zkusil tu Pálavu... a ten Muškát... a Tramín, jéé vy máte i Rulandské šedé? Tak to taky..." 
Nic proti gustu, vím, že některé mé ne úplně oblíbené odrůdy se dají udělat dobře, ale drtivá převaha vystavených vín s označením polosuché, polosladké a sladké mě prostě šokovala.
A i ve většině sklepů, kde nám prezentovali víno jako suché, jsem si připadala jako blázen.
Možná jsem byla moc dlouho zavřená doma, ale bílá vína, která jsme ochutnali, prostě chutnala skoro všechna nasládle, podobně, bez kyselin, většinou i bez typické vůně anebo naopak lákala odrůdovou vůní, ale v chuti bylo těžký něco najít.
Nechci a ani mi nepřísluší kritizovat, protože je mi jasný, že nabídku určuje poptávka, ale byla jsem v tomhle ohledu docela zklamaná.
Nečekala jsem nějaké zázraky, jen prostě chtěla nějaký poctivý bílý víno domů, protože mi teď nedělají na ekzém dobře třísloviny v červených, byť výborných vínech.

Že se mi to asi jen nezdálo, potvrdil i číšník z restaurace v penzionu U Urbana, kde jsme se stavovali na polívku.
Říkal, že nám dá víno rád ochutnat, ale sklep mají zavřený, protože se jim nevyplatí ho otevírat.
Shodou okolností jsme si tu vzali dvě lahve výbornýho (zase červenýho) Vavřince.

Pár ostatních dobrot jsme koupili i na osvědčených místech, kam módní vlna ještě nedorazila v plné síle.
Stejně jako loni to bylo uhlazené cuvée Zweigeltrebe a Neronetu dělané metodou karbonické macerace (= kvašení celých neporušených nebo částečně pomačkaných bobulí v atmosféře oxidu uhličitého) od Milana Rylky ve sklepě č. 51. 
V bílém víně mi nechal muž volnou ruku, ale najít nějaké, které bych si chtěla odvézt, nebylo vůbec lehký.
Jen hodinu před odjezdem jsem se rozhodla naposled vyrazit bezi búdy a vrátit se k Vydařilému pro jeden z mála dosucha udělaný typický rýňák v pozdním sběru z ročníku 2012 a jeden suchý, po broskvích voňavý i chutnající veltlín v pozdním sběru z vinařství Trávník jako zástupce posledního ročníku.
Cestou na vlak jsem mezi podnapilými nadšenými slaďouši ulovila za střízliva a za poslední kupon ještě neoznačenou lahev Chardonnay, které nikoho (naštěstí nebo naneštěstí?) nezajímalo.

Výlet jsme si zkazit nenechali, ale s mužem jsme se shodli v tom, že je nejvyšší čas přesunout se jinam. 
"Nákupní cestu" na Moravu zakončila nečekaně skvělá cesta domů.
V Kobylí přistoupila milá parta, se kterou jsme měli společnou část cesty už ráno a která jako jediná měla u sebe vývrtku :-).
Můj poslední devětadvacetiletý den jsme na cestě do Brna oslavili společným přípitkem Vavřincem od Urbana a následně i jejich kobylskými vzorky - výborným Zweiglem a Kernerem.
Dík za oslavu :-)!

Přeju všem krásný zbytek prvomájového dne!