Teplo je, léto je!
A když jsem na trhu uviděla paní Zitu a ucítila vůni domácí zeleniny a bylinek, hned jsem se cítila jak na dovolený.
Ta dáma prostě JE!
Nejen že už si chtěla užívat zaslouženýho důchodu, ale v zimě prodělala mrtvici, po který málem zemřela a dneska už zase plná síly, opálená, s upracovanýma rukama stála na svým místě a ještě mě zvala na kafe.

Takhle vázaly zahradní kopretiny moje babičky.

Málem bych zapomněla napsat, že Aničku vzali do státní školky.
Dlouze jsme probírali možnosti, ale mimo jiné proto, že se za rok vracím do práce, chtěli jsme, aby si zvykla na větší kolektiv ve školce vedle naší školy (kam pro ni budu po o běhat), když zatím ještě tak "nemusí".
Takže se dny v lesním Perníčku chýlí ke konci a nám se taaak nechce!
Věřím ale, že je všechno o lidech a že na nás ve státní mašinerii čeká taky nějaká fajn učitelka :-).

Takže si tak rekapituluju ty zážitky a vzpomínám.
Na tajemnou lucerničkovou podzimní akci spojenou s úklidem kolem školky zakončenou ohněm v týpíčku, kdy bylo asi nejvíc vidět, jak se děti učí nejlíp od rodičů.
Na naprosto pohodovou atmosféru vánoční besídky, kde si každý užil to svoje.
Vlastně na všechny akce, kde jsme si připadali jak na táboře a mezi svými a přitom se toho děti tolik naučily.
Vzdělávací plán má lesní školka jako každá jiná, Perníček navíc se zaměřením na angličtinu (čehož jsem si zpočátku ani nevšimla, dokud mi Anka nezačala doma spíkovat s výslovností lepší než my) ale kromě motorických činností a dovedností, které se běžně děti učí, stíhají být ještě hodně času na vzduchu a zkoumat život v přírodě.
A to nejen běháním po lese, ale i pomáháním při běžných činnostech na zahradě, při pěstování ve školkovým skleníku, pozorováním u "hmyzího hotelu".
Perníček má oproti jiným lesním školkám tu výhodu, že má zázemí jak v budově pro jídlo a spaní, tak na zahradě a v týpíčku (to když není zrovna nejlepší počasí) a zbytek činností absolvuje převážně v lese. Navštěvuje i solnou jeskyni a nedalekou farmu.
Nevím, jestli to je náhoda, ale Anka měla několikrát za rok rýmu a tím to haslo, je otužilá a je pro ni přirozený být dlouho venku.
Přátelská a rovná komunikace rodičů s "pančelkama" je radost a rozhodně nepřipomíná styl "tak podívejte se, maminko..." 
I komunikaci učitelek s dětmi vidím jako "zlatej střed", tedy laskavý a individuální přístup, ale "nenechat si skákat po hlavě".
Další kapitolou je jídlo, líbí se mi, jak a co vaří, kombinace zdravých jídel s klasikou.
A nejen při dietě jsme moc ocenili, že se do školky nesmí nosit konvenční sladkosti. 
Asi nejvíc mě dostala míra individuálního přístupu: jednou, když jsem přišla po naší zdravotní návštěvě na Moravě pro Aničku, mě učitelky poprosily, abych jim doplnila seznam potravin, které nesmí. Na papíře už měly potraviny, na které si Anka sama vzpomněla.
Divila jsem se a říkala jsem, že po nich nechci, aby vařily podle její diety, že si to ohlídáme doma a s tím, jak vaří, jsme spokojení.
Seznam si stejně dopsaly s tím, že když budou moci, jídelníček Ance přizpůsobí.

Dostává mě, jak tyhle dámy makají a jak jsou neskonale vynalézavé v činnostech, místo aby si válely šunky na mateřský (jako já :-) ), přičemž zatím vydělají akorát na provoz školky.
Mají můj obrovský obdiv.
Na Pardubicku lesní školka zatím tolik nadšenců jako na jiných místech republiky nemá, což si nějak moc neumím vysvětlit.
I některým našim přátelům přijde zvláštní, proč by jejich děti měly být víc venku.
My si ale jsme jistí, že jsme tímhle rokem Aničce prospěli, jak nejvíc jsme mohli.
Škoda, že nemůžem zůstat déle.
Děkujeme moc!

Kdyby někoho z vás nabídka Perníčku zaujala, na příští rok mají ještě pár volných míst.
Nebo kdyby se hodila nabídka příměstských táborů...

Včerejšek rodinně doslaven.

Koláčodort jsme krájeli bez dostatečnýho odležení, proto vypadá, jak vypadá, ale je tak skvělej, že málokdy do uležení vydrží.
Je to asi nejjednodušší zabydlená a ustálená verze jablečnýho koláče podle diety, a protože byl výjimečnej den, doplnila ho neslazená šlehačka (tu jsme si omluvili tím, že je to vlastně předchozí fáze másla :-) ).

Nic jednoduššího už asi vymyslet nelze a o jednotlivých fázích už jsem se zmiňovala spoustukrát, takže jen malé shrnutí.
1. Těsto: Staré známé. Čtvrt kila celozrnné jemně mleté špaldové mouky, půl kostky rozehřátého (125 g) másla, špetka soli a 8 lžic studené vody. Vtlačit do koláčové nebo dortové formy, udělat vyšší okraj.
2. Jablečná vrstva: Nastrouhaná jablka s hrstí nesířených rozinek. Hodně jablek :-).
To se upeče skoro dozlatova. 
3. Těsně před dopečením se potře až do krajů sněhem z 1 bílku velkého vejce (nebo dvou menších), tahle vrstva koláč uzavře a vytvoří podklad pro karamel.
3. Karamel: Přiměřeně cukru (cca 8 vrchovatých lžic), plátek másla a deci ovesného mléka (nebo smetany) svařit do požadované hustoty a nalít na koláčodort.
Máme rádi i slaný karamel (do karamelové polevy se přidá sůl nebo se jemně posolí hotový koláč).
Vychladit, nejlépe do druhého dne, pokud to vydržíte.
Šlehačku nechám na vás, ale teda... bylo to epesní! :-)

Hezký víkend všem!

Až teď, když prší, dostávám se ke stažení fotek z mobilu.
Já jsem si svůj první letošní celodenní cyklovýlet užila už před měsícem, když děti chtěla babička (místo úklidu :-) ).
Od tý doby jezdíme s Emičkou všude na kole.
Je to rychlý, levný a zdravý :-).
Anička sice oprášila dovednosti po zimě poměrně rychle, ale pak se vybourala a na kole se bála.
Navíc je chudák po mně tak trochu hysterka a i když se k ní na dopravním hřišti někdo jen přiblíží, vyje a zmatkuje.
Tak už jsme psychicky nevydrželi to plácání kolem domu a pořídili tažnou tyč.
S tatínkem se (ani mezi auty) samozřejmě nebojí a je z ježdění s ním naprosto na větvi, tak konečně můžem všichni vyjet i dál za hranice všedních dnů :-).
Malá testovací jízda k babičce proběhla minulý týden a tyhle fotky jsou z pondělka, kdy jsme využili posledního sluníčka.
Napoprvé 22 km, to je fajn, spíš Emizna se už nudila.
Léto bylo! 

veslaři a trenér hecař na kole :-)

od té doby, co jezdím s Emou, si užívám ten pocit déja vù - jak před 3 lety!

První euforie.

P.S. Já měla velkou čokoládovou politou čokoládou. Moc jsem si na ní (neplánovaně) pochutnala.
A vůbec mě to nemrzí ! :-)

Jen tak na chuť

Tyhle semínkové cibulové krekry jsem viděla už několikrát, jak ve verzi pečené v troubě (a to my raději, děláme je déle, aby křupaly) nebo sušené v sušičce na ovoce.
Hodí se k pomazánkám nebo dipům, na saláty, ale i jako zobání k vínu. 

Potřebujete jen
400 g semínek celkem (dala jsem dýňová, slunečnicová, lněná a chia -  měly by být přibližně ve stejném poměru, můžete dát i další jiná, třeba sezamová)
250 ml vody
1 střední cibuli
lžičku sušeného česneku (můžete dát i 2 stroužky čerstvého)
sůl (podle chuti, zarovnaná lžička stačí), případně další oblíbené koření (pepř, chilli ....)

Do smíchaných semínek jsem najemno nastrouhala cibuli, přisypala sůl a česnek (případně další koření) a zalila vodou. 
Po promíchání jsem nechala směs asi půl hodiny odstát, dokud semínka nenabobtnala a potom jsem ji rozetřela na plech vyložený naolejovaným pečicím papírem.
Tupým nožem jsem ji nakrájela na čtverečky (můžete i na jiné požadované tvary) - po úplném upečení se dobře lámou, takže stačí naznačit.
Krekry stačí v troubě vysušit, ale já je pekla dozlatova.


No a pokud to máte radši sladké, tak tyhle jahelný kuličky jsou naší oblíbenou stálicí.

Kdo dělá jahelník, určitě zná, takže jen pro pořádek.
Hrnek propláchnutých jahel stačí uvařit ve dvojnásobku ovesného (nebo jiného) mléka s hrstí rozinek a se lžící sladěnky.
Pokud po vychladnutí zbude nějaká tekutina, lze směs zahustit strouhanými ořechy nebo kokosem.
Pak z ní tvořím kuličky a obaluju je v kokosu.
Snažím se je nedělat moc často, přece jen kokos = tropy, že ...

Návrat zpátky: Kontrola po třech měsících

nedělní momentka, aby tu něco bylo :-)

Na prodloužené víkendy jsme měli velké plány a nakonec jsme je tak nějak prokaučovali (jeden zabitý vyjednáváním jak to teda jako všechno bude a druhý strávený odpočinkem v teple domova - a to jsem ve čtvrtek protestovala proti diagnóze nachlazení v počátečním stádiu...)
Ale čtvrteční cesta na Moravu stála za to (na konci článku i obecná doporučení všem).

Tak předně se muž blíží ke konci diety (má kromě jiného i dalšími svými aktivitami deset kilo dole, za což ho v nemocnici minulý týden pochválili), po příští kontrole (v plánu začátkem července) už s největší pravděpodobností bude moct jíst všechno (i když druhá věc je, že se na místě rozhodl brát ohledy na děti).
S mým stavem střev to vždycky bylo horší než s jeho, takže já jsem teď někde v polovině cesty, ale i tak to vidím pozitivně, navíc mě hodně motivovalo vidět, jak se někdo blíží s dietou do cíle (ještě jsem osobně nepoznala nikoho, kdo by byl tak blízko :-) ).
Taky mě motivujou zkušenosti lidí, s kterými si dopisuju - lidí, kteří na tom byli stejně jako já a kteří si stejným procesem prošli, dopředu mě žene hlavně fakt, že i když už dietu nedrží, problémy se nevrací.
Jinak je fajn, že mi nevadí pyly, neslzí mi oči.
Dále jsem zase úspěšně o další kousek omezila kortikoidy - už je mažu (ředěné) na malá místa "jen" obden (což jsem si ještě před pár měsíci nedovedla představit), další omezení budou následovat.
Na každý vysazený den tělo reaguje pálením kůže celého těla asi týden.
Ale naštěstí se nová ložiska netvoří a dá se to vydržet, třeba oproti odvykačce, kterou popisuje aktérka v  tomhle videu (smekám, a úplně jsem zapomněla jaký to je, takhle vypadat). 
Navíc jsem se po takové době (kdy se přiznám, že už jsem žádný zásadní a nový informace nečekala) dopracovala k příčině mýho ekzému i příčinám dalších potíží.
Takže se opět potvrdilo to, na což jsme byli upozorněni už na začátku, že na prvním, ani druhém "vyšetření" se prostě nemůže jít hned do hloubky a nikdy se toho na člověka nenahrne tolik, aby to nemohl unést.

Nejvíc mi vyhovuje, že se nerozebírají pravděpodobné obecné příčiny (protože na mě nikdy neplatilo to, co na většinu ostatních ekzematiků) a nepostupuje se metodou "pokus-omyl" jako při mých dosavadních zkušenostech, diagnóza je prostě na míru a dokonale sedí (sama bych na ni ani neměla šanci přijít) a viditelné výsledky se dostavují sice pomalu, ale jistě hned od začátku (tedy v případě dodržení všech doporučení). 
Sezení mělo tentokrát i velký psychologický rozměr - fakt nářez a přesný postřehy, navíc to propojení, jak všechno souvisí se vším.
Přiznám se, že jsem si asi před týdnem říkala, jestli máme jezdit takovou dálku tak často (v tuhle chvíli, kdy je každá koruna tak potřeba), jestli nepoprosit o víc čajových cyklů najednou. 
Ale ne.
Pravidelná práce na sobě i na rodinných vztazích se vyplácí a i kdybychom tam měli jezdit jen pro tu psychologickou péči a povzbuzení, které se nám dostává a pro to sblížení mezi sebou, tak to za to stojí.
Léčbu svých neduhů se už rozhodla podstoupit celá rodina z mé strany (švagrové, která začala chvíli po mně, vyšly testy krve na endokrinologii po měsíci pití čajů a držení diety zcela v pořádku, i když jí původně prorokovali braní prášků na celý život), takže je fajn, že se můžem všichni podpořit a dosahování těch společných rodinných cílů jde hned snáz.

Jinak holky dostaly svoje čaje, protože po očkování se Aničce ekzém vrátil a u Emy se po něm poprvé v nepatrné míře objevil.
Takže začátek termoskový smršti byl trošku psychozní, ale už jsme to dostali do ruky :-). 
Zlepšení kůže je u nich patrné už po necelém týdnu pití.
 
Přiznám se, že v posledních dvou týdnech jsme v dietě trochu polevili (doma ne, tam to držím pevně v rukou, ale venku a na výletech), ale vrátila se mi chuť zase jet.
Všechno se posunulo i co se týče jídla venku - v restauracích, kde jsme dřív jedli jídla odpovídající dietě, nám přestalo chutnat - cítíme v jídle přísady, které jsme dřív brali jako normální a vše se nám zdálo dobré a "přírodní".
Takže v současnosti jsme schopni se najíst jen v pár restauracích ve městě.

No a pro ty, co dočetli až sem, bych si dovolila poslat dál doporučení, která jsme dostali:
V případě konzumace "zelených potravin" si dejte pozor na zelený ječmen vyrobený v Americe (i když značky jako Greenways a spol. jsou obvykle jedny z nejlepších) - v současnosti jsou náhorní plošiny, kde se ječmen pěstuje, stále ovlivněny a poškozeny následky havárie jaderné elektrárny ve Fukushimě. To samé platí i pro potraviny a zejména tropické ovoce z různých částí USA dovážené.
Ze stejných důvodů, pokud se chystáte na dovolenou k moři, zvažte pobyt u moře s malými dětmi. 
Fukushima je sice daleko, ale šíření radioaktivity vodou (a že ta voda do moře stále vytéká, není žádná novina) probíhá jinak než vzduchem.
Koupání v takto poškozeném moři (nejvíc v oceánu v exotických oblastech, ale do určité míry i v našich mořích) může poškodit plodnost dětí, zejména holčiček.
Proto teď vlastně nejíme ani mořské ryby, plody moře i tropické plody a i když jsme uvažovali o nějakém nízkonákladovém vandru k moři kvůli ekzému, změnili jsme plány.
Jak jsem koupila, tak prodávám, ze zdroje důvěryhodného, vědecky ověřeného.
Pěkný týden přeju!

 
 Tahle písnička se mi vybavila, když jsme vyřešili dilema posledních dnů.
Byla jsem skoro rozhodnutá vrátit se v září do práce z mnoha důvodů, z nichž jeden je pravděpodobně hypotéka (kvůli vybouchnutí našeho krásně nalajnovaného finančního plánu bez zadlužení) a docela jsem se i těšila.
Ale pak začaly padat z nebe důvody, proč to i přes to všechno dobrej nápad není a pocítila jsem zase zvláštní zadní pocit, že to nemám hrotit.
Takže se nám udělalo jasno a do práce se vrátím normálně za rok.
Nevím jak to bude.
Budem asi trochu socky, možná i zadlužený socky :-), ale aspoň s čistým svědomím, že jsme pro tu naši Emílii udělali, co jsme mohli :-).

Včera jsem poznala mužovy (a švagrovy) sestry.
Kluci už náskok jednoho setkání měli.
Fajné to bylo ;-).

Nejdřív jsem nepsala, protože jsme se nemohli nabažit pobytu venku.
Teď na to nemám moc pomyšlení, protože řešíme skoro existenční otázku a rozhodnutí ovlivní hodně věcí.
Takže se pravidelným nahlížečům omlouvám, že to tu teď nebude možná tak pravidelné.
Jinak medvědí česnek nás pořád baví, ale tyhle dva saláty (na motivy receptů letní farmářské kuchařky Hanky Michopulu) taky nejsou k zahození :-).
Obzvlášť tenhle fenyklový je parádní:

SALÁT S FENYKLEM, RUKOLOU A HRUŠKOU

Potřebujete:
1 bulvu fenyklu
1 velkou hrst rukoly
1 velkou zralou hrušku

Na zálivku:
2 lžičky sladěnky (nebo medu)
3 lžíce olivového oleje
1 lžičku kvalitní, nejlépe domácí hořčice
šťávu z půlky citronu
sůl a pepř

 rostlinný parmezán (nebo originál) na posypání

Fenykl jsem očistila a nakrouhala na tenké plátky, hrušku zbavenou jádřince a slupky taky.
Promíchala jsem společně s rukolou, pokapala zálivkou umíchanou z uvedených ingrediencí a posypala parmezánem.
Je opravdu osvěžující.

SALÁT Z QUINOY S AVOKÁDEM, ŘEDKVIČKOU A HRÁŠKEM

 
Potřebujete:
1 hrnek quinoy (1 malé balení)
1 až 2 hrnky sladkého hrášku (může být i mražený)
1 zralé avokádo
1 malý svazek ředkviček
šťávu z půlky citronu
3 lžíce olivového oleje, lžičku mletého kmínu, sůl, pepř, sušený česnek, příp. špetku chilli
oblíbené bylinky (já dala pažitku a trošku máty)

Quinoa (semena merlíku čilského) je přirozeně bezlepková plodina. Výhodou je, že obsahuje vysoký obsah bílkovin, řadu vitamínů a ještě navíc je významným zdrojem minerálů (vápníku, železa, draslíku, zinku, hořčíku). Díky vysokému procentu vlákniny je lehce stravitelná, po vegetariány a vegany představuje významný zdroj aminokyselin.
Kvůli obsahu saponinů ve slupce je třeba quinou před vařením propláchnout horkou vodou.  Pak jsem ji uvařila jako rýži (propláchnutou a zlehka osmahnutou jsem zalila dvěma díly vody, osolila a uvařila).
Mražený hrášek stačí zamíchat do právě uvařené quinoy, pak jsem vše nechala vychladnout. 
Přidala jsem nadrobno pokrájenou zeleninu a bylinky, zakapala citronovou šťávou, a zalila okořeněným olejem.

Salát si můžete dát jak jako přílohu k masu nebo volskému oku, ale je výborný i jako samostatné jídlo.