Vysočinou

... co jsem zameškala v létě s haksnou, se snažím dohnat na podzim.
S blouděním mezi cyklisty a kolečkolyžaři na běžkařských tratích u Novýho Města na Moravě.
Kdeže jsou doby, kdy jsem chodila s plnou polní pade (ale uštvat se a odrovnat končetiny není žádný umění, takže se učim od píky).
13 km do Slavkovic tentokrát bolelo ještě dva dny, ani mi nepřišlo, že mám takovou "kondičku".
Možná i kvůli tomu rychlýmu výstupu na Harusův kopec (cedule s nápisem Test zdatnosti mě měla varovat) a závěrečnýmu tříkilometrovýmu běhu.
Ale krásnej den to byl.

...

... tak dlouho mouzovala, že jsme museli jít na hodinu už včera, ještě se "svěrací kazajkou" :-).
Myslím, že jí jde hlavně o to, aby se mohla s tatínkem zavírat do pokoje stejně jako Anička.
Každopádně jako šprtka trénovala doma ten den hned dvakrát... 
Tak uvidíme, jak jí to dlouho vydrží :-).

Zpětně srpen z lazaretu

... to jsme si tak hezky užívali (asi tak před měsícem) všechny sporty v pardubickým Sportovním parku (konečně vzaly pohyb na milost, nejvíc jim šlo asi ragby a největší zážitek byl z dračích lodí, kde byla nejvíc fajn parta a mohla jsem si zajezdit s nima :-) ).

Aji beseda s filozofem Danielem Kroupou a Mikulášem Minářem byla výborná.

Koupačky byly taky skvělý (i když jsem musela zasahovat ve stylu baywatch) ...

... no a pak jsme slyšeli ránu a jelo se do nemocnice.
Emouš se (jako obvykle, jak jsme zjistili až zpětně) zavěsila na žebříkový topení v koupelně, aby pověsila ručník a to se s ní utrhlo a spadlo na ni.
Tržná rána na zátylku od skříňky a tříštivá zlomenina pažní kosti.
Vypadalo to na okamžitou operaci, ale nakonec se povolaná rada starších usnesla, že zkusí ruku zasádrovat a počkají na dětskýho chirurga na ráno.
Ten rozhodl, že to risknem jen se sádrou a speciální ortézou proti pohybu. 

Doják si dávám k sobě, ale... Ten večer jsem byla hodně vděčná.
A další den taky.
Druhej den naběhla nemocniční učitelka pro Emouše do herny a v závěsu za ní nutriční terapeutka, která od sestry slyšela, že nám nedělá dobře mléko a přišla nám nabídnout málem modrý z nebe.
Neříkám, že naše zdravotnictví nemá problémy (má) a že není co zlepšovat (je), ale pozlatit ruce doktorům, kteří sedí na pohotovosti do tý doby, dokud všechny neodbaví, i když už měli bejt dávno doma s rodinou a svatozář sestrám, který slouží tolik směn navíc, aby byla zajištěná péče.
Nedivím se, že pak spousta z nich vyhoří.
Naposledy jsme byli v nemocnici loni v srbských horách a myslím, že tady můžem bejt hodně vděční. 
Za pohodlí většinou jak na hotelu, televizi a rádio na pokoji, jídlo pod nos, který sice mnohdy není moc dobrý, ale pár dní člověk přežije, že to není zrovna raw lokální biostrava.
Není na místě frfňat, jak se na mě támhleten křivě podíval a tamta kráva sestra byla nepříjemná.

Emouš se druhej den probudila a vystrčila hlavu jak surikata, oklepala se téměř okamžitě a už jela: "Kdy bude snídaně? Kdy půjdem do herny? A co bude k obědu?"

Prej: "Pořádně ji zatoč, ať se kočka pořádně proletí!!"

Jak říkám, jsem hodně vděčná.
Asistence sice nutná, ale na plánovaný setkání ala Nádherná zelená jsme stejně odjeli...

A na plánovanej sraz rodiny na babiččinu chaloupku, kam jsme nakonec ze vzdálenějších příbuzných dorazili jediní :-), taky.

 

Poslední tejden prázdnin si zašel Lukor k doktorovi (rychle zhubl, neustálá žízeň a tak) a dostal po 12 letech od operace slinivky zpátky inzulinový injekce.

Musí hodně odpočívat, protože je vyčerpán a byl 2 měsíce v permanentní hyperglykémii (díky, že to s ním nešvihlo na cestách!), Emouš místo školky dojíždí k babičce a já se znova (pokolikátý už?) snažím nezabřednout do práce až po krk a vařit jídlo na čas.
No, moc mi to nejde, ale snažím se. 
Tuším, že to všechno asi nějak souvisí s tím, že se teď některý věci pohly k lepšímu, tak se snažím toho nevšímat.

Je vám vedro? Broskvová zmrzka za pár vteřin.

Jsem bez foťáku a dějou se věci, že není čas psát, snad to někdy doženu.
Ale s čím bych se chtěla podělit ještě, než přijde studená fronta, je tenhle skvost.
Přivedly mě na něj děti ve škole, kterým jsem nechtěla věřit, že práci odvede obyčejný tyčák za pár vteřin, ale předvedly mi to názorně a fakt.
Tuna broskví od Lukorových rodičů skončila převážně v marmošce s vanilkou, ale část nakrájených oloupaných broskví jsem si zamrazila v menších balíčcích.
Stačí vyndat z mrazáku, nechat povolit (lze urychlit strčením balíčku na chvíli pod vodu) a v misce rozmixovat tyčovým mixérem s troškou cukru a malým množstvím (ovesnýho nebo jinýho) mlíka.
Asi by to šlo i bez cukru, ale jak jsem vyšpízovala z rozhovoru s paní z (podle mě) nejlepší zmrzlinárny v Pardubicích, cukr dělá zmrzlině strukturu a stačí ho opravdu trochu.

Tak zítra pravou! 
:-)