Katorovo

Začalo to nevinně.
Sedíme si tak v pohodičce na chalupě v kuchyni a tatíček můj drahý nám líčí, kterak si při povodních zničil svůj vysloužilý služební mobil. 
A že mu ho dočasně v obchodě vyměnili za "chytrý" telefon, než se ten starý pokusí opravit.
Otcovu rozhořčenost nad debilitou chytrých telefonů jsem chápala.
Sama jsem byla dlouholetým vlastníkem jedné z posledních nechytrých Nokií.
Už asi rok jsem do ní nic nového nevyfotila ani nenatočila, protože mi i přes snahu uvolnit místo smazáním asi tisíce SMS neustále při každém zapnutí hlásila: Paměť je plná.
Občas se kousla.
A asi 27 x za den se mě ptala, zda chci povolit stahování čehosi.
No nechtěla. Vlastním prehistorický nejmenovaný tarif za 10 Kč/měsíc a kromě toho, že to je skvělý argument pro odpálkování nezvaných lapiduchů všech operátorů, mám podezření, že samotný nejmenovaný operátor se snaží přinutit vlastníky tohoto tarifu, aby si ho změnili. A to třeba tak, že aniž bych si něčeho všimla, začal můj nechytrý telefon průběžně stahovat NĚCO, co ve finále na faktuře mělo podobu 1200,- Kč/měsíc. Přítrž tomu udělal můj mobilně zdatný muž, který mi v telefonu něco zablokoval a mě se teď můj nechytrý telefon pokaždé ptá, když něco takového stahovat chce, což mu samozřejmě zatrhnu.
Přesto jsem byla na něj zvyklá a když jsem viděla, že v nabídce nových mobilů už žádný takový telefon není, protože je nahrazují jejich chytří dotykoví sourozenci, říkala jsem si, co pak budu dělat. Vrtalo mi to hlavou i cestou na dovolenou, kdy hned za Brnem vytáhli všichni spolucestující své nabušené přístroje a já jen zpoza sedačky přemítala, jestli jsem jako nezaspala dobu nebo co. 
Ale pak jsem se ukolíbala, že určitě ne.
Jsem naprosto zvyklá a smířená s tím, že mám v práci z celé třídy prvňáků tu největší "šunku" a žíly mi to netrhá.
Úspěšně se mi už několik let daří před všemi Vánoci, narozkami a jinými slavnostními příležitostmi odrážet mužovy nenápadné dotazy: "... a co bys vlastně chtěla..?" zcela jednoznačnou odpovědí: " Nechceš mi dát novej telefon, že ne??!"
Pro mnoho lidí (i mého muže, který se vyžívá v úpravě a navrhování designu aplikací pro chytré telefony a je schopen se svým kamarádem zabít spoustu času) je to nepochopitelný, ale já mám požadavky na mobilní telefon skromné: Chci zavolat, chci rychle napsat a chci se nechat vzbudit. Občas něco spočítat na kalkulačce a když mám zrovna místo, ráda si něco na památku vyfotím nebo natočím. Ale jen sobě nostalgicky na památku, protože o kvalitě záznamu se nedá mluvit.
Když chci internet, film, hudbu, úpravy fotek atd atd atd, jdu prostě na počítač. I tak na něm trávím času víc, než bych chtěla. 
A když mi jeden telefon opravdu doslouží, z duše nenávidím přendávání kontaktů, zpráv, nostalgických památek nebo melodií do počítače a pak do novýho přístroje. A co teprv vytváření novýho slovníku, kterej bejvá v mým případě specifickej... 
Zkrátka to, co má můj muž jako koníček, beru já jako omezování osobní svobody a zbytečné komplikování života.
Ale vrátím se ke kuchyni na chalupě...
Drahý otec skončil monolog o vadách chytrých telefonů a žalozpěv na nedostupnost normálních nechytrých telefonů v obchodech, zadíval se na moji Nokii a prohlásil: "Za kolik ho prodáš?"
Vysmála jsem se mu, že jsem sice nejzaostalejší analfabet mezi svými vrstevníky a že díky výše vypsaným vadám má telefon reálnou cenu, kterou bych asi vystihla slovy "za odvoz", leč že je neprodejný.
Otec si ho začal prohlížet, vyzkoušel klávesnici, jestli dohlídne na displej a zopakoval svou otázku.
Do toho se můj drahý muž někam vytratil, aby se vrátil s podezřelou krabicí a provinilým úsměvem: "no, víš... když máme to výročí (výmluva - výročí chození neslavíme už od té doby, co slavíme výročí svatby)... myslel jsem, že ti ho dám jindy, ale když ona je teď asi vhodná příležitost... tak mu ho můžeš dát... no, miláčku, musíš se přece už posunout dál..."
Otec:" Tak kdy si pro ten starej můžu přijet??"
A tak jsem přestala být analfabetem a stala jsem se přímým účastníkem souboje systémů Windows Phone versus iPhone a Android.

Depresi z toho, že pokrok už nedoženu (přiznávám, že systém mi muž vybral skutečně intuitivní, navíc stejnej, na jakej jsem si nedávno zvykla na domácím PC, takže zbývá vyřešit datovou problematiku) vystřídala deprese z toho, že bych se bez svýho chlapa asi musela jít pást...
O výměnném obchodu, na kterém naše rodina z velké části funguje, jsem už kdysi psala. Mezitím ho však muž dovedl téměř k dokonalosti a peníze v naší rodině pomalu přestávají být vidět. 
Kamarád odkáže muže na kamaráda, kterej potřebuje udělat reklamu, a zázrakem máme slíbené vybourání vchodu do podkroví v novém bytě. Stejným zázrakem se nám opravuje i naše neopravitelný auto. A takhle to je se vším. 
Muž navrhl grafiku k jakési aplikaci a já z toho mám nový pekelný stroj.
Nutno dodat, že výměnného obchodu se účastní téměř výhradně on, kdepak nějaké doučování, to už dneska není potřeba, takže já jsem dobrá fakt už jen k tomu, abych udržovala v naší jeskyni oheň a vychovávala děti :-) (škoda, že jsem to nevěděla dřív, mohla jsem si ušetřit námahu se studiem :-) ).

Nu, co dodat.
Při práci jsem byla na telefonu přilepená téměř neustále. Od té doby, co jsem na mateřské, telefonování úspěšně bojkotuju. 
Kdyby se mi ztratil telefon, pravděpodobně na to přijdu až po pár dnech. Řeknu vám ale, je to svoboda, kterou bych neměnila.
S rozvojem neomezených tarifů se můj přístup k telefonování a zastižitelnosti ještě více radikalizuje. Telefonování nemusím odjakživa a co teprv ten pocit, kdy se mi vaří mozek u dlouhýho tlachání, které zpravidla končí rozpačitým: " Tak teda zatim ahooj...". Nebo když se snažím s obrovským nákupem v jedné ruce a dítětem v druhé (psa čekajícího před obchodem nepočítám) zaplatit v sámošce za vyzvánění tašky, neberu to (jednoduše na to nemám další ruku) a po chvíli volám zpět, abych si vyslechla: "Co jé, proč to nebereeš?" 
Myslím, že k dosažení vcelku jsem, a jsem asi hrozná, ale mojí tvrdohlavosti se prostě příčí to očekávání, že teď hned musím být kdykoli k dispozici, vždyť kolikrát se ocitnete v situaci, v kterých je zvonění telefonu vyloženě nevhodné.
Něco jinýho je, když člověk pracuje.
Myslím, že umění vypnout svůj mobil a vnímat své skutečné okolí ovládá dnes čím dál míň lidí.

Děkuju Ti, muži, že pečuješ o můj duševní rozvoj, rozvoj mé mobilní gramotnosti a krok s dobou.
A nezlob se, že i po 14 dnech zatím víc leží v koutě a málo si s ním hraju :-), já jsem opravdu ráda, že tu zálohu dělám naposled ...
A děkuju vám všem, že chápete, že když vám zrovna neberu telefon, jsem asi zrovna venku se zvěří bez přítomnosti krásné, bílé, naleštěné krabice.
Nebojte, dřív nebo později vám určitě zavolám zpátky.
Ale stejně by mě docela zajímalo, co budem dělat, až nastane zhroucení všech moderních informačních technologií.
Nebudem nakonec rádi, že na sebe můžem zavolat zase z kopce na kopec, orientovat se podle slunce a předvídat počasí podle tvaru mraků?

P.S. Ale je to mor, je to mor... a ten synchronizovanej rodinnej kalendář taky není vůbec  špatnej. A ten foťák ...:-) :-)

Prodloužený příspěvek ke svátečnímu prodlouženýmu víkendu... Užijte si volno!