středa 20. listopadu 2024

Konference o evangelizaci

Tak dlouho jsme váhali ve zběsilým maratonu práce, až byla kapacitně plná.
A když jsem viděla, že je registrace uzavřená, bylo mi to líto - cítila jsem, že potřebuju nutně vzpruhu.
Zapsali jsme se jako náhradníci a vyšlo to, i když jsme přijeli kvůli práci až v pátek večer a odjeli v sobotu dřív ještě před Mostama víry ...

Prodírali jsme se pražskýma zácpama a sledovali přenos první mše na Noe - až jsme vešli do dveří a pokračovali plynule živě ...


Trochu mi trvalo, než jsem se zkoncentrovala a uklidnila myšlenky... vlastně celej pátek.
Nečekala jsem, že prostá položka "modlitební večer" bude zahrnovat modlitbu za znovuvylití Ducha (která se na Novém Svitanie v létě nějak nedoodehrála...) pod vedením Marcina Zielińského.
Ostatní měli náskok z předcházejících přednášek, ale i tak - vypnout hlavu mi bránily židle s napevno upevněnými stolky a taky světla a zapnuté kamery... O své indispozici, která přijde záhadně vždy, když někam jedu, ani nemluvím.
To však nebránilo ostatním spočinout v Duchu (jedno zadunění o podlahu znělo skoro nebezpečně :-) ) a já si v klidu brzdila.

 Spali jsme u Kristý v klášteře.


Byli jsme u vytržení ze zdejšího budíčku ♥...

A taky jsme se dověděli, že tady v klášteře bylo nahrávací studio a natáčela se tu Modlitba pro Martu...

Prostor našeho pokoje s vysokými stropy byl velkorysý ... celou noc jsem se budila pocitem, že nejsem dost zakutaná a ráno jsem se vzbudila s ucpaným nosem (jak rychle jsem zapomněla, jaký je to být od září do dubna s rýmou!).

V sále pastoračního střediska bylo taky chladno, tak jsme se nabalili, po půstu dali ranní kávu a chvály od Gedeonů a hned byl svět v pořádku :-).
Hned na úvodní sobotní přednášce Marcin řekl, že úplně opustil svou přípravu a bude dnes mluvit na úplně jiné téma, než bylo plánováno.
Trochu šířeji začal připravovat lidi na odpolední workshop o uzdravování.

Protože většina věcí, který zazněly, byla pro mě známá, zapsala jsem si jen pár pointů, který sice znám a už jsem o nich určitě psala, ale zrovna si je potřebuju zopakovat:
- svědčením se ze svědectví stává proroctví: pustil lidem v sále krátké video - pásmo svědectví o uzdravení z jeho cest, po kterém se hned ptal lidí, zda na ně mělo nějaký vliv. A mělo. (Jako další příklad uvedl příhodu, kdy mu zavolali z největšího polskýho bulváru, a přestože nepředpokládal, že mu to jeho duchovní dovolí, nakonec tam šel - díky tomu, že redaktorka všude rozhlásila zprávu o udraveném rameni (prý asi proto Pán uzdravuje v tolika případech ženy :-) ), ještě ani nedojel výtahem dolů a už na něj čekali další.)

Přestože jeho historky byly pozitivní (ta o jeho profesorovi taky neměla chybu), nezapomněl zdůraznit, že ne všichni přijmou naše snažení a naše hlásání stejně jako jeho taky zdaleka nepřijímají všichni, důležitý ale je, že jsme poslechli a byli poslušní. Zdůraznil: Odvahu!
Uzdravení jsou jen Pánovou zásluhou, mojí zásluhou je ochota/odvaha nechat se použít.
Boží logika je jiná než moje (já to říkám pořád!), z Jeho perspektivy je úspěch i to, když já dostanu od někoho čočku - protože já nevím a nerozhoduju o tom, zda moje zaseté semeno někdy vzdejde.

Já jen seju, nevidím už, že někdo jiný zalije a jen Bůh je ten, kdo nechává vzejít. Proto nemám rozhodovat o tom, zda moje modlitba byla úspěšná.
Nejvíc duchovních darů dostávají ti, kteří (se) dávají.

V pauze přede mší jsme stihli nakoupit nějaký dárky v Karmelitánským nakladatelství i u Česvelu (měla jsem hroznou radost, že mi pan vedoucí vyšel vstříc a pošle mi podklady k tisku jednoho obrazu, kterej jsem si přála, protože u nás v ČR ten motiv zrovna moc neletí) a moje duše už se tetelila.

Tyhle světýlka mě baví na každý akci Creda.

Po mši jsme si přepsali workskopy, protože Marcin měl každý na jiné téma (původně jsem myslela, že bude mít dva stejné, proto jsem se nejdřív hlásila na workshop Kláry Němcové na téma Autentický křesťan: Být či nebýt on-line? o evangelizaci na sítích. Marcin je ale Marcin, tak holt i tenhle blog bude muset být veden i nadále neuměle :-) ). A byla jsem ráda, že nemusím přecházet na TF, protože byla fakt kosa ;-).

Zašli jsme si na oběd a pak už to frčelo.

Jeden workshop byl místo plodné evangelizace o uzdravování.
Pěkně shrnul to, co jsem se podrobně naučila loni v Praze a zopakovala si v Brně (AHA moment: jeho zkušenost, že vidí do problému mnohem lépe a jasněji, když se soustředí a modlí za jednu věc a ne komplexně dohromady za všechno), mě spíš ale kromě samotné Marcinovy pokory fascinovalo, s jakým pokojem a pokornou samozřejmostí se tam odehrála všechna ta uzdravení, na kterých jsme se učili.
Prostě, že k tomu, aby se věci děly, není potřeba žádných hopšou, senzací a pičičáren :-).

Šly dolů ortézy a jedna řádová sestřička přišla bez berlí už ráno.

Během toho, co se figuranti vepředu učili a my se měli svou modlitbou přidávat, jsem Lukora poprosila, aby tu svou směřoval na mé dutiny, který v noci dostaly zabrat a ozývaly se čím dál víc.
Byla jsem z toho trochu špatná, protože kromě pracovního psycha s triádama se blížil druhej termín (na první jsem nepřišla kvůli tomu covidu) kontroly na alergologii, kde se mělo potvrdit uzdravení z Brna a mně nebylo zrovna moc fajn. Tak jsem to zase odevzdala. A něco dělo, protože mě bolelo za očima, jak kdyby mi tam někdo vyškrabával mozek z hlavy :-) - večer jsem padla a druhý den byla už ok.
Chtěla jsem, aby tu zkušenost být použit měl i on - a fascinuje mě, že to, co někde načerpám já, jde prostě do té společné manželské nádoby.


Druhý Marcinův worskhop byl o prorockém slovu.
Taky jsem už toho o tom dost četla, ale ráda jsem si vše shrnula a bylo fajn, že se to všechno mohlo prakticky vyzkoušet.
Prorocké slovo (aby bylo prorockým slovem) musí splňovat několik podmínek současně: Musí být v souladu s Písmem (a já ho musím znát, abych mohla posoudit, zda je v souladu), mělo by člověka zmocnit, potěšit a obnovit.
Prorokování nemá nic společného s věštěním budoucnosti a proroctvími ve stylu Nostradama apod.- v křesťanství jde o vidění Božíma očima - jak Bůh vidí člověka nebo situaci ze svého pohledu.
Je třeba vždy rozlišit: Dá tohle Slovo člověku naději? (dokonce i když chce Pán upozornit na hřích, ve finále to slovo vždy přináší tomu člověku naději do budoucna - proto i sv. Pavel chtěl, aby každý prorokoval).
Bůh mi může ukázat minulost (i třeba když se za někoho modlím, mi ukáže tu situaci Jeho očima), ale vždy se to děje proto, aby to dotyčného povzbudilo.
Občas proroctví sdělí budoucnost, ale není to ve smyslu věštby (to, co se má vyplnit). Je to jen "nabídka od Boha" - člověk se vždy může rozhodnout jinak.

Proto vždy musí člověk rozlišovat (a to u KOHOKOLI - i u lidí, kteří mají ten dar velký), protože část Slova může být od Boha a část z toho člověka, který prorokuje.
Myslím, že to je vysvětlení i toho, proč některý lidi mají problém s přijetím Ranhojiče.
I Marcin se učí, a každý obraz si nechává několikrát potvrdit (viz příhoda s paní v bílé čepici).

Následovala praktická část, kdy jsme se rozdělili do trojic, rozdali si čísla (1,2,3) a nejdřív se dvojka a trojka modlila k DS za jedničku a za slovo pro ni, v čem vidí Bůh dary toho člověka - pak jsme se všichni prostřídali.
Já byla ve skupině s Natálií a Zuzkou. Hustý bylo už to, že všechno, co jsem viděla (u Zuzky holubici míru, domov a zářící slunce, u Natálie pak zrození hvězdy a otevírající se dveře), obě potvrdily s tím, že to sedí na jejich aktuální situaci.


Nejhustší pro mě ale asi bylo, že aniž bych o tom věděla, jsem prorokovala bývalé farní asistentce z naší farnosti (ještě, že jsem o tom nevěděla, jinak bych se zasekla).
Ženě, kterou znám podle jména z mnoha článků, který opravuju do Farního zpravodaje, ale nikdy jsem neviděla její obličej a až po modlitbě jsme si to všechno řekly. Uff :-).
Ani Lukor nezůstal pozadu, z jeho historek mě nejvíc zaujalo, když líčil, že v modlitbě slyšel "muž utěšitel" a následně mu ten muž z jeho skupiny potvrdil, že utěšovali kamarádku po smrti jejího manžela.
Marcinovi se zase kromě jiného povedlo rozplakat jednoho muže v sále, kterýmu řekl, že Bůh vidí všechny oběti, který udělal na úkor jiného člověka, že si váží každého ústupku, ve kterým se mu obětoval, i když o tom lidé nevědí.


Pak už program v dejvickém pastoračním středisku končil a lidi se začali přesouvat do kostela Panny Marie Sněžné, kde pokračoval modlitební večer i pro veřejnost - s modlitbou za národ.
Přestože jsem věděla, že se něco děje a uzdravuju se, rozhodla jsem se nezneužívat toho a podpořit to ležením a vydali jsme se po programu už domů.

Na odchodu jsem potkala Romualda, u kterýho jsem váhala celý dva dny, zda mu něco ne/říct.
Tak jsem to řekla :-), on mi poděkoval a objal mě.
Celý dva dny jsem taky přemýšlela o tom, že poprosím o požehnání zpěvačku z Gedeonů, protože její bezprostřednost ve službě budu časem potřebovat. Ochotně se za mě pomodlila za dary dvojnásobně větší než má ona sama :-) - to bylo to druhý přetékající ♥, co viděla a taky suchou trávu svlažovanou deštěm.
Závěr bleskovýho rozhovoru byl trochu infarktovej, prostě zase mám nad čím přemýšlet.
Díky, ach nebe, za takovou injekci sil.

Tak teď zase zpátky do reality :-).

P.S.
Včera jsem byla na alergologii na kontrolní spirometrii, která vyšla i po covidu v pořádku.
Nic jsem od toho nečekala, protože paní docentka samozřejmě nic o uzdravení slyšet nechtěla a celkem rychle mě přerušila (chápu).
Nicméně ve zprávě pro praktika se objevilo "dysfunkční dýchání (ztížený nádech) ustoupilo vlivem psychoterapie".
A to mi stačí.

neděle 17. listopadu 2024

Podzim zpětně

 Rodinné fotky, kterých je tentokrát trochu víc, zase na uzavřeným.

Upgrade palačinkovýho narozeninovýho pro Emču (vrátím se k původní verzi, ale byl fajn)

Jeden z dárků k nám přišel sám - švagrová se nemohla zúčastnit vyjížďky na koni, kterou dostala, a tak nám ji přenechala - dokoupili jsme ještě další a holky si vyjely spolu.

Na Halloween, který se vzácně shodl ve školce i ve škole na termínu o týden dřív, jsme jako správný extrémisti nechali Makisana doma, tak nějak z principu.

Ve škole jsem byla na týhle největší propagační akci jako budoucí první třída spoluorganizátor, takže jsem dělala, co se dalo (jakože se nic nedalo) - vyšlo to na dřívější termín, lehká změna názvu, povzbuzení kolegům ohledně nabízení alternativ za krvavé horory a démony na chodbách, ale stejně tomu všichni říkali a byl to Halloween, tečka.  

Mně stačilo, že jsem se konečně po tolika letech vyslovila a hotovo - demokracie :-).

Těžkej týden to byl, jak zdravotně, tak všechno tak nějak zadřený, problémy s kytkama...

"Moje" tichá - dušičková zóna byla stejná ...

  
... jen přibyla nová aktivita.
 
Tak aspoň jeden na odlehčení :-)...
 
:-)
 
Naštěstí se vše stihlo ještě před prázdninama.
Na ty byla spousta plánů, ale vzhledem k tomu, že jsme prodělali nedávno covid (olej Dobrého Samaritána mě ochránil od všech viroz, takže návrat do školství byl jako nebe a dudy oproti první mateřské, až ten útok ze školy i z domova už jsem nevydržela. Rychlý průběh, jen ten čich no...), nebyla moc síla.
Ale chalupa zazimována, posekáno, shrabáno, uklizená trampoška, střecha na zimu provizorně zajištěna.

Bylo to to jediný, co jsme během prázdnin zvládli, kromě jednoho výletu - Dřízna postopadesátéosmé a stále jako proprvé...:-)

Vlastně ještě malou oslavu Makisana jsme stihli! Ale tu mám jen s gesichtama, takže u sebe.

Následovaly jedny Dédédéčka v novém formátu - tzv. BoscoDay, tentokrát na téma Helou duše ;-), protože 2. listopad.

Může jít o obrázek 1 osoba a text

Výživné, neb komplikovanější děti na nich, těžké téma a při večerní návštěvě hřbitova i neplánovaná návštěva pecí v krematoriu, když mi tam jeden kluk odešel, uff.
Přesto silné okamžiky, měla jsem i radost, že se naše hra i jídlo povedlo.
Foto od Marušky, další její krásná TADY.

Ve školce už dobrý.

 Jedna lehce odbytá květinová služba. Pár koupených kytek a roští z naší salesiánské zahrádky.


 
A dnešní návrat do reality z konference v Praze s úžasňákem Marcinem Zielińskim.

... až zpracuju, tak napíšu.

sobota 19. října 2024

Dary lesa (s tipem na houbový jídlo)

Kdo nebyl na houbách, jako by nebyl! :-)

O minulým víkendu byly u nás "darovací dny".
Po jedný menší viroze a před jednou větší chřipkou, ze který se veelmi pomalu oklepávám, přišel balík s věcma pro Maki od sestřenky a mně po přebrání došlo, že nemusím nic shánět.
A děti byly pryč, takže celej víkend vaření z darů lesa bez ofrňování :-).
Takovej ten vděčnej pocit, že se o mně "Někdo" stará. 






A než jsem odpadla totálně, což zapříčinilo mou nepřítomnost na právě probíhajícím kurzu, na kterej čekám přes 4 roky, stihla jsem kromě řízků (zjistila jsem, že je mi po smažených houbách těžko, tak už s hamouněním končím) oprášit recept na jídlo, který mě naučila Lukorova mamka, u nás se nikdy nevařilo a ani jsem ho neznala: Chlupatý knedlíky se smaženicí a kopcem smažený cibulky.

Houskový knedlíky doma moc nejíme a když už, tak si přeju ty mamčiny, která je prostě umí, k narozeninám nebo svátku a stačí mi to.
Na chlupatých si daleko víc pochutnáme a pokud jsou brambory v sezoně a z dobrýho zdroje... a hlavně žádný špinění válu - toto je rychlovka z jedné mísy.

Při dietě jsme je hodně omezili, ale tyhle staročeský jídla stejně nedělám až tak často, takže si je občas s chutí párkrát do roka dáme.
Recept, kterej se snadno pamatuje, mám z darované starší klasické kuchařky a vždycky se povedou, tak jsem ani neměla potřebu zkoušet jiné (na dva dny nebo pro velkou návštěvu dělám z dvojité dávky):

CHLUPATÉ KNEDLÍKY
800 g syrových brambor (nastrouhám napůl nahrubo a napůl najemno)
sůl (docela dost)
1 vejce
250 g hrubé mouky (ale dělala jsem už i z polohrubé, celozrnné špaldové i hladké špaldové a pokaždé byly výborné) 

Po smíchání všech surovin se začne uvolňovat voda z brambor, takže ji po chvíli vyliju a těsto ještě jednou zapráším trochou další mouky.
Pak odkrajuju lžící těsto, druhou lžící ho vytvaruju do tvaru noků a ty rychle sázím do velkého hrnce s vařící vodou. 

Vařím asi 12 minut podle velikosti, pak vyplavou nahoru.
Vylovím je děrovanou naběračkou, ochutnám, zda jsou dovařené a v míse je omastím oblíbeným tukem, aby se neslepily.

Dělám je hlavně ke kačeně, špenátu s masem nebo vejcem, pečenému masu se zelím a v tomhle případě jsem na ně navrstvila jen houbovou smaženici (houby podušené na cibulce s vejci) a zasypala smaženou cibulí.

středa 9. října 2024

Fejkový pralinky :-)

Na svůj uzavřenej přidávám pár fotek z oslav sv. Václava u Salíků a sem si ukládám recept na takový jako fake pralinky, kt. jsem zahlídla v nějakým reelu a dělám je moc ráda, protože člověk uspokojí chuť na sladké a zároveň vyživí tělo (mám teď takový chutě).

Pardon za rychlé foto :-).


MRKVOVÉ KULIČKY s OVESNÝMI VLOČKAMI - 1 DÁVKA (dělám vždy alespoň ze dvou):
80 g ovesných vloček s klíčky nebo jiných vloček
1 nahrubo nastrouhaná mrkev
40 g datlí
(dávám datlový sirup, ale výborný byly i s rozinkama)
40 g vlašských ořechů
lžička chia semínek

trocha skořice a sušeného zázvoru podle chuti

Vše rozdrtím v sekáčku/mixéru a z hmoty vytvořím kuličky (pracuje se s ní skvěle).
Dám na chvilku zmrazit (stačí, než se rozehřeje čokoláda).
Rozehřeju tabulku bílé čokolády a kuličky v ní obalím, dávám uschnout na pečicí papír. Uchovávám v lednici.

neděle 6. října 2024

Září zpětně

První chvály s Páňovým uzdravováním mimo zajeté koleje spolča - na pozvání úžasnýho pana farenheita - srdcaře ze Starého Města první pátek.
S prosbami za zdárné dokončení prací, aby vše na posvěcení kostela (shodou okolností ho dnes přenášela TV Noe) bylo ok.
Když jsem tady byla naposled v říjnu 2022 na obnově s exorcistou Matúšem Marcinem, nikdy by mě nenapadlo, že bych se sem, na takové místo, někdy mohla dostat takhle.

(Dnes přidávám po dlouhý době i uzavřenou verzi článku pro registrované.)

Ale ne všechno bylo růžový.
Třeba školkovej začátek.

Řev při příchodu a hlavně při odchodu, kdy to z ní všechno spadlo a lkala, že ji tam tatínek nechal.
Psycho v práci, kdy hodiny mý práce vůbec neodpovídají úvazku a hlavně na tu práci doma nemám klid, tím pádem se s ní crcám celej den. U toho jsem sbírala neustále produkty vylučování, protože přestože jsme nočník zvládli, jak se ochladilo a přidali jsme oblečení, Maki měla pocit, že má plínu a začala se podle toho chovat... naštěstí už je to dobrý.
Mimoňství, kdy v tom krátkým čase v práci někoho pořád jen stíhám a lovím.
Pocit jak za covidu, takovej ten pocit, že dělám něco 24/7, ale v práci v klidu bych to měla mnohem dřív.

Nás se povodně nedotkly, ale měli jsme modlitební řetěz.

První ♥.

Kadidlovník od Karla. Krásně voní a ještě ty kvítky.

Lukor a jeho nový projekty. Díky tomu jsme snídali, obědvali i večeřeli makronky a epesní zákusky.

 A 17. oslava na místě činu.

Těšily se na koťátka a pořád na ně číhaly venku, starší se styděly a náš oprsklej benjamín se ve školce tak otrkal, že bez obalu a bez pozdravu vybalil na domácího tátu hokejistu: Tak kde je ta kočka?! A táta slavných hokejistů byl z naší holčičky, kterou sám neměl, pěkně poprděnej a celej večer se jí věnoval :-) ♥.

Mezitím se stihly další chvály a další zásadní setkání, no letí to.

neděle 22. září 2024

Marry me tofu

Nedokonalá fotka, ale luxusní jídlo, pro masožrouty z kategorie KdybyMiToNěkdoVařilTakToJímPořád, který i Lukor po ochutnání vyměnil za nejoblíbenější kuře na paprice, to jsem totiž uvařila ostatním.
Nečekala jsem ho tak dobrý, proto jsem ho fotila narychlo při setmění, jako poslední dobou každou druhou fotku.
Výstižnej název má.
Vychází z receptu Marry me chicken, a do veggie verze ho upravila Surová dcérka, já ho neudělala úplně čistě veggie, ale i tak myslím, že každá, co ho milému uvaří, se může vdávat :-).
Použila jsem do něj velké bílé tofu od Živiny (ne, nemám s nima spolupráci), který jsem objevila na Scuku a konečně ho vyzkoušela.
A přestože přírodní tofu skoro nikdy nekupuju, jen to marinované a uzené jsem taky vzala na milost, jsem fakt nečekala, že ta marináda z něj udělá skvost. 

Surová dcérka radí tofu před použitím nejdřív zmrazit (klidně i dvakrát) a pak vymačkat všechnu vodu, já čas na mražení a rozmražení neměla - tak jsem ho prostě jen vybalila, zabalila do několika papírových utěrek a v hrnci zatížila, aby se z něj dostala voda a stačilo.

Mezitím jsem si v míse umíchala marinádu:
3 lžíce olivového oleje
3 lžíce tamari omáčky
2 lžíce vody
1 lžíce lahůdkového droždí
lžička octa
lžička oregana
lžička sušené papriky (pokud máte uzenou, dejte taky)
chilli vločky podle chuti
2 stroužky rozmačkaného česneku

Do promíchané marinády jsem natrhala rukama tofu a v marinádě ho několikrát obrátila.
Dala ho uležet do lednice - potřebuje aspoň 1-2 hodiny, ideálně přes noc, já ho naložila ráno a jídlo vařila večer.
V původním receptu cibule nebyla, ale koupila jsem na Scuku pytel krásný farmářský cibule všech barev, tak jsem dvě bílé do základu nakrájela.

V hluboké pánvi jsem roztopila další olivový olej, a přidala
2 menší bílé nadrobno nakrájené cibule
3 stroužky nasekaného česneku
100 g pokrájených sušených rajčat v oleji (přidala jsem i trochu oleje)
podle chuti koření: oregano, tymián, špetku chilli
Základ jsem osmažila dozlatova.
V receptu mouka není, a teď mě asi někdo ukamenuje, ale já jsem základ zaprášila trochou špaldové mouky, protože máme omáčky rádi hutné. A měl by se zalít zeleninovým vývarem (ehm, zalila jsem vše hrnkem vody a přidala cibulovou sůl s bylinkama) a provařit.
Takže trochu Jirka Babica, ale vy si to můžete udělat po svym :-).
Přidala jsem 3 lžíce lahůdkového droždí a podle chuti dosolila, dopepřila a vlila kelímek smetany.
Kdo chce pure veggie, nalije rostlinnou.
Nechala jsem pár minut probublávat a ochutnávala a áchala.

Mezitím jsem do marinovaného tofu přisypala dvě lžíce kukuřičného škrobu a promíchala, aby se všechny kousky rovnoměrně obalily. Zprudka jsem ho opekla na oleji.

Jako příloha skvěle poslouží rýže, na servírování využijete i plátky citronu a čerstvou bazalku.

neděle 8. září 2024

Svaté oleje

Recepty na svaté oleje ke mně doputovaly od kámošky ze skupiny a pochází ze stránky Revelaciones Marianas, kterou sleduju už nějaký čas, ale těch receptů jsem si nevšimla.
Poselství daná Luz de Marii de Bonilla jsou od roku 1992, kdy se jí začala Boží Matka zjevovat, církevně zkoumaná a dokud trvají, nelze je schválit ani vyvrátit.  

Z jejích poselství bych uvedla třeba varování vydané osm dní před 11. zářím 2011. Jejím knihám s poselstvími byl imprimatur udělen 19.3.2017, biskupem z Nicaragua - Juan Abelardo Mata Guevara, SDB. Mezi poselstvími jsou právě i recepty na tzv. léky z nebe, přírodní léčebné prostředky a svaté oleje, které jsou v poslední době znovu často zmiňované.

Já míchala poprvé Olej Dobrého Samaritána a Olej sv. Michaela, archanděla.
Proces přípravy olejů má probíhat v sobotu či jiný mariánský den, u mě to byla památka Panny Marie Královny, v modlitbě a pokání, já byla ještě ze středy v půstu, po ranní mši a generální zpovědi.
Padly na to dva růžence a chybí už jen etikety, protože dnes si udělaly s Karlem výlet na Cvilín a jsou tedy i exorc. požehnané :-).

Jako jsem si vědoma, že nezasvěcenému člověku to může připomínat různé ezoaktivity, andělské ezoprojekty, aromaterapii a pro mnohé lidi v tom není rozdíl, jenže já jsem už skálopevně přesvědčená, že právě ten proces výroby "s Bohem" dělá ten rozdíl, stejně jako jde dělat úplně všechno bez Boha, ze sebe (nebo v horším případě i s někým jiným).
Hranize ezoteriky a víry je prostě tenká, každý den se přesvědčuju, že napodobit jde dnes snad úplně všechno.

Suroviny jsem pořizovala v co nejlepší kvalitě, nejlépe bio od zavedených firem, ale ne u všech esenciálních olejů se mi to podařilo zajistit biokvalitu. 

Lahvičky s kapátkem a skleněné dózy jsem koupila na Allegru - chtěla jsem, aby se ty dva oleje nepletly, tak jsem pořídila záměrně dva různé druhy balení, ale je fakt, že tu dózu na olej sv. Michaela, jehož základem je kokosový olej, který v zimě tuhne, mám v těchto vedrech v lednici. V zimě to bude v pohodě i v pokojové teplotě - no nevím, co za balení je pro tento olej lepší, ale kapátko by v něm v zimě asi ztuhlo.

Pracovala jsem v gumových rukavicích s rouškou a skleněnou mísu, ve které jsem vše míchala, jsem předtím sterilizovala.

Před použitím by se oleje měly ozkoušet na předloktí kvůli možné alergii a uchovávat dobře uzavřené v chladu a temnu, ten tekutý je potřeba před použitím protřepat.

OLEJ DOBRÉHO SAMARITÁNA
se používá při epidemiích a všude, kam musím a je tam nemoc, případně na křížek na čelo (- dá se i koupit už hotový na Allegru z Polska, ale ne všechny recenze byly ok)
- nedoporučuje se dětem do 3 let a těhotným
Použití:
- kápne se na ušní lalůček, pokud jdu přímo mezi nemocné, tak pak i na hrdlo a obě zápěstí. Pokud má někdo citlivou pokožku, tak jen na chodidla nohou.
- pár kapek se může kápnout i na šálu nebo šátek k ochraně úst a nosu, k pomazání veřejí dveří
- ke zničení viru v prostorách stačí pár kapek do aromalampy (s vodou) nebo difuzéru nebo do obyčejnýho hrnce s vroucí vodou
Účinek oleje byl vědecky ověřen jako antibakteriální, antivirotický a antifugální.

Recept (základní, dělala jsem rovnou dvojitou dávku):
- 250 ml olivového oleje extra virgin (příp. mandlový)
- 10 ml rozmarýnového esenciálního oleje
- 10 ml citronového oleje (sicilský typ nebo citronová tráva)
- 10 ml hřebíčkového oleje
- 10 ml eukalyptového oleje (nejlépe radiata)
- 5 ml skořicového oleje (je silný)
Smíchat ve skleněné nádobě (použít rukavice) a plnit do tmavých lahviček.

OLEJ SV. MICHAELA ARCHANDĚLA
obsahuje geranium, které pomáhá v léčbě kožních chorob, ulevuje při bolestech svalů, je antibakteriální, antimykotický, antiseptický, používá se k čištění kůže, ulevuje při menstruačních bolestech, léčí rány, obnovuje buňky
Já ho používám i jen tak na zápěstí, když přijdu hotová z práce, geranium mi prostě voní a uklidňuje mě + na křížek na čelo.

Recept:
500 ml panenského kokosového oleje
5 ml esenciálního oleje geranium (muškát)
5 ml esenciálního oleje levandule

Hrozně mě to bavilo, prostě Pokoj.

Kromě techto olejů jsou v poselstvích doporučené další jednoduché prostředky: pití dostatku převařené vody k očistě organismu, med a denní příjem vitamínu C v podobě syrového zázvoru nebo česneku (co kdo lépe snese), česnek a oreganový olej nebo oreganový výluh jako antibiotikum, moruše jako čistič krve, pelyněk, ginko, velmi opatrně výluh borovicového jehličí na dýchací problémy, divizna, rozmarýn, hloh a echinacea při epidemiích... je to poměrně rozsáhlá tabulka včetně poznámek o použití a rizicích.
Našla jsem se i v poznámkách o pití převařené vody (každej se tomu diví, ale už asi 8 let to dělám a došla jsem k tomu jaksi spontánně, prostě ráno do žaludku něco teplého, ale když nemám byliny, tak prostě jen převařenou vodu, protože u ovocných a jiných konvenčních čajů jsem měla pocit velké kyselosti, a chutná mi to... :-) někteří lidi jsou hotoví z toho, když řeknu, že si dám čaj bez čaje :-).

A byla tam uvedená také svěcená voda při prolévání dýchacích cest (kdo četl moje lednové příspěvky o dutinách, ten ví...)
(jo, je to vlastně hodně mírně slaná voda, ale ta nesvěcená mi nic nedělala).

Je jasný, že bez víry je samo o sobě tohle všechno k ničemu (čímž nechci říct, že by to nepomohlo nevěřícím/nepraktikujícím), nefunguje to magickým a pověrečným způsobem.

Co jsem tak četla v těch poselstvích, zdůrazňuje se modlitba (v době pandemií hlavně k Předrahé Kristově Krvi), přežehnávání jídla apod.

čtvrtek 29. srpna 2024

Takový ty tři dny

v roce, kdy se snažíte na sebe naladit a zvyknout si, že vám neskáče do řeči žádný z dětí se svýma urgentníma potřebama a když se to naladění konečně podaří, přistanete u chodíku vašeho baráku a čeká vás návrat do reality.
Čímž si nestěžuju, protože vím, že jsou lidi, kteří nemají ani to, jen popisuju realitu.
Tak takový tři dny jsme měli o minulým víkendu.

Dokonce jsme to nafotili tak, že nemusím ani dělat speciální příspěvek na soukromý blog :-).

Ve čtvrtek před ním konečně nastal ten pravý čas k míchání svatých olejů, o tom napíšu někdy samostatně.
A odpoledne jsme vyrazili na štreku do Polska se zastávkou v Neratově.


Jako z fotky opět nádhera a vím, proč tam skoro nejezdíme v létě, ale poprvé za tu dobu, co to tam znám, se mi stalo, že se mě to vůbec nedotklo.
Nebylo řvoucí ticho, protože nějaký hlučný práce, což chápu, ale nějak jsme oba s Lukorem nedali to, jak je celý kostel zastavěný těma (krásnýma) židlema, jako kdyby to nedýchalo, nebo jak to říct. 

V hospodě nás obsloužila dcera známých z kostela, dali jsme si večeři a pokračovali směr Čenstochová.

S jednou mycí pauzou kdesi v polském poli jsme k modře osvícené katedrále dorazili po jedenácté večerní a vyhodnotili všechna parkoviště jako příliš osvětlená, pročež jsme spolu s pizzaři využili menší plácek za opevněnou katedrálou.

Ráno jsme vyrazili tak, abychom na půl osmou byli u odhalování obrazu Matky Boží Čenstochovské.
Obešli jsme pevnost (zajímavý příběh, který bohužel nemám čas rozebírat, ale je všude k vygooglení)...

Asi jsem to nějak špatně vyčetla (na dvojích stránkách byly různý informace a na informačních tabulích na místě ještě jiné), protože jsme do malé baziliky dorazili právě když končila jakási poutnická mše. 

Asi za minutu ovšem navazovala další, navíc jsme pochopili podle nátřesku, že odkrývaný obraz bychom asi přes ty lidi stejně neviděli, takže cajk.

Proměňování všichni stejným směrem a přijímání taky hezky přirozeně.
Po mši bylo jen pár chvil, než začla další (tentokrát v latině) a tak nastal čas absolvovat "kolenní" cestu k obrazu a zpátky (v podstatě tam jede jedna mše za druhou, takže vlastně můžete přijít skoro v kteroukoli denní dobu)

Cesta vede za oltář a dál okolo a ty rýhy v mramoru byly... výmluvné.

Přímo za oltářem relikvie. Fotila jsem hlavně tátovi jeho idola uprostřed.

Ty protézy!

Pak jsem šla ještě jedno kolo a to už jsem bolestí málem zaplakala, holt úmyslů je mnoho a zrenovovaná kolena jen jedna :-).
Pár dní poté se ke mně dostala informace, že minimálně jednomu ze zde odevzdaných (člověk s oboustranným zápalem plic v posledním tažení) modlitba prospěla, tak třeba i ta moje, protože jsem nebyla zdaleka sama, kdo se za něj modlil. 

Pak jsme obešli celou Jasnou Horu po hradbách. Monumentálních!
Jsou tak vysoké a křížovou cestu obchází lidé po nich - jednotlivá zastavení jsou umístěna na vysokých kamenných "věžích" po vnějším obvodu hradeb.


Nakonec jsme zašli i do velké baziliky a prošli konečně hlavní branou ♥.

 

Pak jsme se vydali na snídani a pokusili se vyfotit přes brýle halový jev.
To moc nevyšlo, ale podívaná to byla krásná!
Přímo nad Jasnou Horou kolem slunce kruhová duha.

Po snídani jsme si "zašopingovali" v devocionáliích a vydali se zpátky k autu a tím potom nabrali směr Zlaté Hory (z Jasné na Zlaté).


Ve Zlatých Horách jsme dali obědovečeři, prošli se po městě, dali sprchu a večer si vyjeli zase až ke klášteru jako loni.
Trochu jsme nepočítali s tím, že tam instalovali závoru a byl tam zákaz parkování karavanů, ale s pán nás nakonec nechal přespat stejně jako loni.
A božskej klid jako loni!
Řvoucí ticho a v tomto smyslu to tu nahradilo Neratov.

Dopoledne jsme dali mši pro 8 lidí (a jednu čistou duši) se stejně fajnovým knězem jako loni, fakt Velký Pokoj tady.
Nezbytný nákup jesenických marmelád na Vánoce (exkluzivní malina a rybíz, vše bez zrníček), čokoládičky, obrázky, tužky ...
a nechce se, ale pokračujeme dál směr Velké Losiny - máme v plánu výšlap někde po cestě a koupel večer v sirným bazéně v Losinách (nojo, Saturnia inspirovala...) .

Na parkovišti ve Videlském údolí něco řeklo stop a my to parkli a na ceduli si přečetli, že na Švýcárnu to je 3 km. Ideální čas na pozdní oběd, takže jdem.
Doufáme, že bude otevřeno a že berou karty.
Asi ve čtvrtině cesty jsem začala pochybovat, zda byl dobrej nápad vyrazit si s hladovým diabetikem do tříkilometrovýho krpálu bez jídla, jen s jedním zapomenutým hroznovým cukříkem.
Zastavím se a přednesu své obavy, načež Lukor praví, že na něj se vymlouvat nemám a že když už propotil tričko, že nemám dělat dášu.
Přidal se k tomu hlas v hlavě "... a co takhle vyzkoušet, co umí tvoje nový plíce?"
Takže jdeme.
A byl to dobrej úlet, protože díky zvýšený kapacitě plic (ani si nepamatuju, že by se mi do nich někdy vešlo tolik vzduchu) mě fakt brzdily jen moje zkrácený lýtkový svaly - a i tak jsem šla rychleji než obvykle.
K tomu bych dodala, že jsem stále bez léků a je mi ještě líp než dřív, jak kdyby se něco zahojilo nebo tak.
Přijde mi, že v postní dny (středa, pátek) se mi snaží "někdo" namluvit, že se mi to všechno jen zdálo.
Pak jsou tu ale všechny ostatní dny a tyhle zážitky, kdy vím, že prostě nezdálo.
Takže go.

 To bylo radosti na Starým bělidle, výborný jídlo, milá obsluha a brali karty. Radost až na kost.

... a zpátky.






Nakonec z toho byl pěknej výšlap.
V Losinách měli plno, ale my stejně neměli stání a i když původní plán byl ještě přespat a druhej den se stavit v Králíkách, nakonec jsme se jen prošli parkem (od dob, kdy jsem se tam léčila, se toho hodně změnilo) a vyrazili k domovu. Dobře jsme udělali a sirný koupele jsem si koupila v lékárně.
Nákup v Šumpru, trošku výčitky, protože jsem se nepomodlila za člověka, za kterýho jsem měla (myslím jako s ním, za něj ano) a v pozdním večeru už parkujeme u nás před barákem.
Jako nestihla jsem nic.
Chtěla jsem cestou přečíst dvě knížky, nahrát si do diktafonu další boje... a nic.
Prostě jen cestování a spánek, ale asi je to třeba.

***

Teď už jsem na konci přípravnýho týdne a vidím světlo na konci tunelu. (ještě, že tenhle příspěvek jsem napsala z větší části předtím).
Dva dny jsem byla lehce hysterická, to když jsem pracovala několik dní v kuse asi 16 hodin denně, v podstatě ora et labora (a spánek) v praxi.
Už se těším na děti. Možná to tu bude trochu váznout a nestíhám nikomu odepisovat, ale bude dobře, doufám.