Únor/březen zpětně a jedno poprvé

 (fejsová verze u mě)

 ... poslední kytky před dobou postní:

valentýnská

 Na tradiční Masopust do Malých Svatoňovic se vydal jen zbytek rodiny.

 ... první teplejší dny a matika na stanovištích venku ...

 

 

 ... pak se rozjely choroby kašlové... sama jsem byla úplně odrovnaná na dlouho.

Tady už jsme to nevydrželi a vydali se na česnek choroba nechoroba ...

 

 

 

... konečně je po přijímacím řízení (každej čtvrtek jsem chodila testovat a už mě to docela zmáhalo)
Ale moc šikovní a milí byli ♥.

 

A na parádní interaktivní výstavě na pardubickým zámku jsme se školou byli:

 Imaginárium tvoří už přes deset let významnou část aktivit Divadla bratří Formanů...

 

 

Nechci moc prozrazovat, mají toho tam mnohem, mnohem víc, takže asi půjdem i s rodinou.

 

A to nejlepší na konec:

Jak jsem byla oslabená ze vší tý únavy a marodění, měla jsem zaječí úmysly a už už jsem volala Rahojičovi, že nepřijedu vést mou první samostatnou (hromadnou) modlitbu za uzdravení - byla jsem totiž na řadě.
Absolutně jsem se necítila na něco takovýho, prostě v tu chvíli sci-fi.
Zároveň jsem registrovala klacky pod nohy až depresivní stavy, který indikovaly snahy z druhý strany a to mi nedovolilo podlehnout.

Neměla jsem absolutně ponětí, co tam budu dělat, žádnou inspiraci, ale z Písma přicházelo samý "neboj se" a v sobotu ráno ještě od Sarah "nesnaž se vyřešit věci dříve, než nadejde jejich čas", tak jsem si řekla no co, tak kdyžtak se necháme sami uzdravit a v sobotu brzy ráno jsme se vydali na
cestu na Moravu.

Sotva jsme vyjeli, za městem nás zastavili silničáři - lesníci totiž začali kácet stromy přímo přes naši cestu.
Pozorujeme kmeny padající přes silnici, chlapy s motorovkama, jak je bleskově porcují a kulatiny nakládají na kamion a říkáme si co to jako je.
Naštěstí jsme vyrazili s předstihem, takže jsme na místo činu dorazili včas.
Někteří lidi si oddechli, že jsem na místě a že za mě nemusí nikdo zaskakovat, Ranhojič mě ujišťuje, že stavy, který prožívám, jsou normální a že jo, fakt tu mám dnes bejt.
To mě taky fascinuje, mnoho lidí u nás nemá mobily a stejně všechno klapne jak má.

Moje panika dosahuje vrcholu, čekají na nás jak spolčáci, tak lidi zvenčí, který jsem viděla poprvé a já pořád nevím, co budu dělat/říkat, inspirace nula, prostě vymeteno.
Uklidňovalo mě jen to, že lidi, kteří to vedli přede mnou, to měli prý stejně.
Překvapivě na místě čekala i Marion, se kterou jsme se neviděli snad rok.
Polívalo mě horko a říkala jsem si hlavně, aby sem ti lidi nepřijeli zbytečně.

Byla to zkouška a jsem ráda, že jsem nakonec nevyměkla, protože veškerý racionálno mě přesvědčovalo, že to přece takhle nejde.
Jenže Pán to takhle ustanovil už v listopadu, chtěl, aby si to každý zkusil, spolehnout se výhradně na Něj a tak jsem si prostě nedovolila odporovat.
Od toho listopadu jsem se těšila, že se na to připravím, že budu modlitebně v kondici, jenže moje soustředění a veškerý cítění odešlo s nemocí a pracovním vypětím, výpadek svátostí mě hodil na sucho. Lenka to komentovala "vždyť je doba postní, jsme s Pánem na poušti". To sedí.
Zpovědi, modlitby a eucharistie za poslední týden to moc nevytrhly.
Říkala jsem si tyjo, tak jestli tohle byl ten plán, dostat mě na dno, abych viděla, že ze sebe nezmůžu vůbec nic, že se musím totálně spolehnout na Boha, tak jo, Pane, a teď se prosím postarej o ty lidi tady.

Ztěžka jsem dosedla na židli, rozhlídla se po tvářích plných očekávání a cejtila jsem, že ti citlivější vnímají mou nervozitu a paniku, i když jsem se snažila o pokrfejs vyrovnanosti.
Protože jsem nevěděla co, otevřela jsem Písmo, dokonce dvakrát to samé, když jsem zpanikařila, že je to málo jednoznačné. To se mi stalo snad jednou za život. Tak pardon za pochybnosti :-).
Přečetla jsem Slovo, vytáhla jsem mírně vypsychle až z paty asi dvě věci, který jsem uslyšela, že chce Pán uzdravit a ticho.
Zapadla jsem do židle, zavřela oči, smířila se s trapasem a najednou všechno přesně viděla jak na postavě člověka: levé oko, dutiny čelní i lícní, mízní uzliny. "Přeskakující" žebra, cysta na játrech, klky tenkého střeva, poslední úsek tlustého. Hojení zlomeniny pažní kosti, pooperační stav čéšky kolene, křečové žíly, průtok lymfy, a další. Moc si toho nepamatuju, ale byly i nějaký strachy z budoucnosti, depresivní stavy, noční můry, a tak.
Ranhojič občas v mé nejistotě potvrdil diagnózu a upřesnil, o co se přesně jedná a za chvíli jsem slyšela už jen oddychování usnuvších a vyklidnila jsem se v tom Pokoji, který na mě sestoupil.
Chvílema jsem to viděla, chvílema slyšela, říkala jsem si, že to je fakt šílený, že táhnu rodinu přes celou republiku kvůli tomuhle - co když se mi to všechno jen zdá a ty lidi žádný takový problémy nemají.
Pak všechno utichlo, tak jsem poděkovala a po-ma-lu se pomodlila několik modliteb, který mi přišly na mysl a cítila, jak mi zase žhnou ruce.
Ani nevím, jak se to všechno událo a najednou bylo třičtvrtě hodiny pryč.
Všichni se probírají a Anička na mě haleká, že se nemůže ani zvednout, jak ji všechno brní a že to je síla.
V podstatě holky řekly to samé, co Marcel o prázdninách (že působím nejistě a nervozně, ale když se začnu modlit...)
Když mi pak naši, kteří vidí, říkali, co během uzdravování viděli, bylo mi do pláče, protože kdybych se měla řídit jen svýma pocitama a ne pokynama shora, nic by neproběhlo.
Já prostě jen z vnuknutí vyjmenovala ty nemoci a modlila se, ale ostatní viděli co se děje a jak se to děje a řekli mi to, až když bylo po všem.
A nakonec mě rozsekala úplně cizí paní, která mi přišla říct, že pokaždé chvíli předtím, než jsem vyslovila její uzdravovaný orgán, ji přesně to místo začalo bolet a jakmile jsem to řekla, tak okamžitě bolest přestala.

Byl to pro mě naprosto novej a cennej pocit, být použit, i když se cítím totálně bezmocně a vyřazeně z provozu, jakože na mých emocích a subjektivní "kondici" absolutně nezáleží, Pán si mě stejně použije jak potřebuje. A ta bezmoc mě drží na zemi.
Ranhojič mi na rozloučenou říká, že Pán potřebuje, abychom tuhle zkušenost spolehnutí výhradně na nebe získali, abychom věděli, že když On zavelí, že se nemáme ohlížet na svoje omezení a neschopnost - a taky naopak: jít když On zavelí, ne ze sebe kvůli slávě, jako se rozhodují "svévolníci".
Tak mi to všechno šrotovalo a dotékalo ještě během výletu na Hostýn (kam jsem se potřebovala jet vyklidnit, abych přežila do konce roku školního) a během totálně pokojný návštěvy u Marrka a jeho rodiny.
A vlastně nechápu ještě teď, ale jsem vděčná.

 

Dlouhodobě na mě sedí (a v tomhle období zvláště a někdy docela krutě :-) ), že doma není nikdo prorokem, tak jsem ráda, že moji nejbližší byli se mnou, a že i Maruška byla - neberu jako náhodu, že se "náhodou" probudila hodinu před odjezdem a že dojela zrovna na tu moji. 

 

P. S. Právě teď, když to publikuju, přijel Lukor s Aničkou od očního s poukazem na nový - slabší - brýle... jsem vedle jiného úplně zapomněla na její oční vadu, která se celá ta léta ani nehla a najednou... 

Fake uzený losos

mě nadchl, chutná fakt autenticky.

Proužky mrkve se dají udělat dvěma způsoby: buď lze mrkev uvařit vcelku skoro do měkka (cca 8 - 10 minut podle velikosti) a pak ji naškrábat škrabkou, nebo se proužky udělají zasyrova a pak jim ve vroucí vodě stačí 3 minutky.

Tak jako tak je vychladlé stačí naložit do marinády a nechat aspoň pár hodin v lednici, vydrží několik dní.
Na marinádu jsem smíchala (množství na 4 celé mrkve):
2 lžíce slunečnicovýho oleje
2 lžíce rýžovýho octa
1 lžičku medu
2 lžíce nori vloček (neměla jsem řasu ve vločkách, tak jsem natrhala jeden plát řasy nori na sushi do sekáčku a rozdrtila, akorát to vyšlo)
1 lžíce uzené soli (mám od Sonnentor) - ta udělá celé kouzlo :-), lze koupit ve zdravé výživě

Na sendviče, chuťovky nebo do sushi je výbornej.

Suchej únor?

Nikdy jsem ho nevydržela a teď ho mám skoro dva roky v kuse :-).
Přiznám se, že jsem vlastně nikdy neměla v plánu přestat pít svoje oblíbený víno a pivo.
Ale člověk míní... :-) A vlastně vůbec nevím, jak se mi to povedlo.
Spíš bych řekla, že to byla velká milost shora, protože sama bych to nikdy nezvládla.

Přečetla jsem si nedávno v deníku (celej ten zamindrákovanej sešit je smutný čtení), že jsem ke 14. narozeninám dostala svý první víno a colu.
Dnes a v kontextu událostí mi to přijde děsivý - neumím si představit, že bych tohle dala před pár měsíci Aničce, ale tenkrát mi to přišlo normální.

Naše rodina byla taková disidentsko pařmensko - rozevlátá bohémská, jako by vypadla z filmu Pupendo (Bolek je úplně můj táta) :-).
Moje dospívání bych přirovnala asi k filmu Občanský průkaz.
A v obou se prostě nějak pilo, no :-).

Na základce ani na církevním gymplu jsem moc nezapadla a tak jsem svoje nízký sebevědomí doháněla černýma hadrama i chemlonem na hlavě, pyramidovejma páskama a okovanýma botama.
Alkohol (zpočátku víno s colou, abych to vůbec pozřela) pomáhal odbourat zábrany, osmělit se.
Jenže já nikdy nezůstala u jednoho drinku, takže jak mi nejdřív komunikaci usnadnil, záhy ji dost zkomplikoval.
Nechci vypisovat, co všechno by se v mým životě nestalo, kdybych nepila, třeba fakt jednou dopíšu knihu :-).
Okno jsem asi nikdy neměla, takže jsem se mohla druhej den krásně stydět.
Abstinenti pro mě byli nudní patroni, na vysoké jsem učila pít některé slušné moravské spolužačky a za většinu mých průšvihů a duchovních zranění, ze kterých jsem se dlouze dávala dohromady, mohl právě alkohol.

Už na škole jsem potkala Lukora. Láska k dobrýmu vínu a pivu nás spojovala (už to nebylo žádný víno s colou ve studentský knajpě), jenže jeho jsem narozdíl ode mě nikdy neviděla opilýho.
Svoje popíjení jsem povýšila absolvováním sommeliérského kurzu a myslela si, že kvalitnějším pitím a tím, že vím, jestli tam cejtit kopřivy nebo broskve, budu asi lepší, haha.
Nejvíc mi šlo asi o to boření ledů, jak byl svět hned barevnější, o ten hřejivej pocit v žaludku a rozproudění krve.
Nepila jsem, myslím, moc (no, pár výživnějších období by se asi našlo).
Ale že něco není v pořádku, jsem si uvědomila, když mi třeba doktorka napsala antibiotika a já sama se sebou smlouvala, že si je nasadím až později, protože stále je co oslavovat, žejo.

Na mateřské jsem se těšila na večerní odměnu v podobě skleničky, během těžkých období jako třeba stěhování jsem to dotáhla na celou láhev, někdy i víc. Dovolená by nebyla dovolenou bez dobrého pití.
Jenže jak přibývalo pracovní zátěže, uvědomovala jsem si, že přes týden pít prostě nemůžu.
Dobrou náladu, kterou jsem si večer vypůjčila, jsem musela druhý den draze splatit.
Stal se ze mě víkendovej píč (místo abych si odpočala) a myslela jsem si, že to je ta dospělácká umírněnost, no problema.

Přes týden jsem pila kombuchu - ta od Magu slibovala zážitek něco mezi proseccem a Red bullem, takže jsem to zkusila a opravdu mi pomáhala nepít - odměna s bublinkama ve vinné skleničce chutí podobná sektu proběhla, v břiše pošimrala, ale bez bolehlavu.

Když jsem poprvé přišla do naší modlitební skupiny, vyděsilo mě, že tam nikdo nepije.
Řekla jsem si, že to je snad náhoda a jela jsem na svou oblíbenou písničku o nudných patronech, tohle se mně nikdy nestane.
Nikdo po mě nepití nevyžadoval ani o tom nemluvil (jen když jsem přijela na setkání po pařbě, věděla jsem, že se něco děje, protože jsem nikdy nebyla vybrána na službu a chválové vlajky svištěly nejvíc nad mou hlavou), prostě jsem nějakým zadním smyslem tušila, že se službou alkohol prostě nejde dohromady.
Proto jsem se pořád zdráhala do toho jít a říct svoje "tady mě máš", nechtěla jsem dát svůj životní styl, protože mě ani nenapadlo, že bych mohla dostat nazpátek mnohem víc.

Myslela jsem si, že ti lidi prostě nepijou proto, že jsou prostě jen nudní patroni.
Jenže když se otevřela některá témata, jen jsem hleděla, co měli za sebou - svůj předsudek o svatouškovství jsem si musela notně poopravit. Tušila jsem, že některá svědectví o vysvobození z alkoholu padla kvůli mně.
A když jsem se zeptala svojí dobrý kamarádky, která kdysi opravdu zbožňovala víno: "Ty už jako nikdy nebudeš pít? ", odpověděla mi: "Teď už vím, že ne. Víš, co to pro mě bylo? Já - největší milovník červenýho vína s kamarádama výhradně vinařema ... jenže najednou jsem pokaždý, když jsem se napila, začala slzet a kýchat, dokud jsem prostě nepřestala. Tak jsem po čase kapitulovala a řekla: dobře, Pane, tak jak chceš. Nebudu pít, očisti, prosím, můj rod."
Obdivovala jsem to a říkala jsem si, že takový oběti já teda určitě nikdy schopna nebudu, pro mě prostě úplný scifi.
Víno a pivo bylo takovou součástí mýho životního stylu, že jsem si to prostě neuměla představit, navíc všichni naši kamarádi pili a hlavně s Lukym to byl náš obřad, dát si spolu lahvinku. Taky táta vařil fakt výborný pivo.

Jenže jak říkám, člověk míní...
Začala jsem kombuchu vyrábět doma, protože to lezlo do peněz.
Při její výrobě jsem se modlila, protože jsem měla hodně závazků a složila i nějaké sliby.
Čím víc jsem se modlila, tím méně jsem pila, protože modlit se s těžkou hlavou prostě nejde.
Snažila jsem se přestat úplně, protože brácha nastoupil na léčení a já jsem věděla, že když nebudu pít, bude to mocný zásah do našeho rodu z druhé strany.
Až zpětně jsem si uvědomila, že vlastně piju už skoro jen kombuchu, jako vedlejší efekt jsem za odměnu dostala čistá střeva bez úporných diet.

A to zbylé "pití" bylo jen kvůli "špatnýmu programu" v hlavě.
Zkoušela jsem to pořád a pořád (třeba ochutnávat od někoho), protože jsem si myslela, že na to mám chuť - ta chuť nabíhala pořád stejně a tělo si žádalo odměnu.
Jenže ten pocit, na kterej jsem byla zvyklá a po kterým jsem toužila, se nedostavil.
Když už jsem si dala víno, rozbolela mě strašně hlava a po půl deci mi bylo zle, jak kdybych vypila celou láhev. To, co jsem předtím vyhledávala, bylo teď nežádoucí.

Poslední hlt (slovy jeden) vína jsem měla pár set kilometrů před Lurdami (jak symbolické!) u moře v Montpellier (v horách potom už měl Luke sám), kdy už jsem nepila docela dlouho, ale říkala jsem si, že být ve Francii a neochutnat jejich víno by byl hřích :-).
Tak mě to vyčerpalo, že jsem si musela jít hned lehnout, byla jsem jakoby v zimnici. A vůbec se mi děly takové divnosti, že mi bylo jasné, že to mám podobné jako ta moje kamarádka.
Lukor mou skleničku dopil a lahev jsme přivezli celou domů, stála ještě pár měsíců v lednici, než jsem ji vylila a pak už jsem neměla nic.
Naprosto nechápu a teď teprve, když o tom píšu, vidím ty souvislosti ♥.

Až skoro rok poté jsem o tom dovedla promluvit ve skupině, připadalo mi totiž, že lidi, když pijou moji kombuchu, omezují alkohol, tak jsem se chtěla zeptat někoho, kdo má lepší rozlišování a taky jsem cítila, že už mám vyhráno a chtěla jsem svědčit.
Ranhojič ani ostatní o mém boji nevěděli (ale cítila jsem, že spíš proto, že nebe nechtělo dopustit mou potupu).
Věděla jsem, že se za mě někdo modlí, ale nevěděla jsem, kdo (až po dvou letech jsem to zjistila).
Dostala jsem potvrzení shora, že tím, že jsem závislost překonala a při výrobě kombuchy se modlím, dostala moje kombucha milost pomáhat přestat pít lidem kolem mě.
Neznamená to, že vyrábím nějakej kouzelnej nápoj, kterej udělá za člověka veškerou práci, ale pomůže a podpoří, když člověk opravdu chce přestat ve smyslu "člověku přičiň se a nebe ti pomůže".
Takže pomáhá cizím (škoda, že brácha nechce, no, ale doma není nikdo prorokem a navíc chápu to neustálý zkoušení, když si člověk myslí, že na to má chuť - taky mi to trvalo dlouho...)

P. Láďa Heryán psal v některé ze svých knih, že "alkoholismus je nejvyšší forma touhy po Bohu".
Někde jsem četla, že alkohol a duchovní prožitky sídlí na stejném místě v mozku, což by odpovídalo výše uvedenému citátu, jen myslím, že už vím naprosto přesně, kdo z těch dvou je ten napodobovač a podvodník :-). A proč nejde mít v jednom centru obojí.
Myslím, že jsem se nepokoušela přestat proto, že jsem si ani neuměla představit, že by mi to nechybělo. Protože jsem si neuměla představit, že když něco odevzdám, dostanu mnohem víc zpátky.
Že mi bude spousta věcí úplně jedno, protože moje pozornost půjde úplně jinam a budou prožitky mnohem silnější a lepší než neustálá navátost. 

S Lukorem jsme si vybudovali jiná pojítka a jiné rituály a naše intimita, myslím, ještě vzrostla - nechápu, čeho jsem se bála.
Bála jsem se taky, že když on nepřestane (on v rodě ten problém nemá), že to neustojím, že mu budu závidět - ale když si večer otevře svoje černý pivo, je mi to úplně volný a dokonce ho nemám potřebu ani moralizovat :-) :-).

Ze zvyku jsem si koupila na Vánoce nealko víno a na Silvestra nealko sekt. Zpočátku mi to spolu s Birellem pomáhalo jako šidítko a cítit se ve společnosti pijících "sounáležitě".
Teď už vím, že příště už peníze vyhazovat nebudu, už nepozřu ani to. Asi to zní šprťácky, ale nikdy jsem ani ve snu nedoufala, že stejný požitek budu mít z perlivý vody s citronem nebo domácí limonády (už ani tu kombuchu nemusím mít).
Jde jen o ochotu přepsat ten program a nezapomenout si vědomě říct: "ne, chvíli to vydržím, vypadá to, jako že mám chuť, ale je to léčka" a pak už to jde.

A proč jsem o tom vlastně začala psát teď?
Všechno se mi propojilo, když jsem nedávno viděla Zápisník alkoholičky, vlastně mi úplně stačil trailer k tomu, aby se mi při některých scénách z hlubin vynořily pravěký vzpomínky, až mi bylo do pláče.
I když jsem nepila tolik a ani tvrdý alkohol, jako Tereza Ramba ve zmíněným filmu, dýchlo to na mě dokonale.
A i když to Luke stále popírá a říká, že přeháním, v tu chvíli jsem si asi poprvé naplno přiznala, že jsem vlastně abstinující alkoholik (což mi ostatně zpětně vyšlo i v testu ).

Taky mi stále zní v hlavě Ranhojičovo nabídni pomoc i ostatním.

Tedy: pokud by se můj článek někoho dotkl a cítil by se být rozhodnutý, že chce s alkoholem přestat, nabízím podporu, případně samotnou kombuchu - hotový nápoj nebo i houbu (nebo lišejník?).

Můžu se za vás i pomodlit, když o to budete stát (podle mnoha zdrojů má v oblasti účinnou modlitbu ten, kdo problém sám překonal).
Bude dobré, když se i vy při její výrobě budete modlit za své osvobození.
Z nebe jsem dostala, posílám dál.

P. S.  Nestala jsem se žádným přesvědčeným bojovníkem proti lidem, kteří se díky alkoholu dovedou normálně radostně poveselit. Oslovuji jen ty, kteří cítí průšvih.

Růženec z nebe

Někdy loni v lednu jsem poprvé pocítila hlubokej pocit, že se máme v našem kostele vrátit k modlitbě růžence, se kterým se skončilo před rekonstrukcí.
Ještě několikrát přišel takovým jako zaplavujícím způsobem - a stupňovalo se to, až jsem začala mít intenzivní pocit nesplněnýho úkolu.
V říjnu se konečně zadařilo (jsem flexibilní, že) - rozjeli jsme růženec za farnost a za svět každou středu po mši.
Pár střed jsme tam seděly jen s Luckou (přidaly se děti), ale vůbec to nevadilo.
Měly jsme problém se ten růženec vůbec pomodlit, protože po mši jsme začaly kecat a nešlo přestat :-) - probíraly jsme těžká duchovní témata, měly z toho husinu :-) a sbližovalo nás to.
Navíc když už na modlitbu došlo, chvilka v tichým tmavým kostele jen s jednou rozsvícenou bodovkou byla relaxační, ba úplně nabíjející.
Pak se přidala Karel s Majdou i další a dnes už můžu říct, že se s námi modlí různě i kněží, tak mám radost z toho, jak to pomalu roste.

Lucčin tatínek i dědeček se znal s Aničkou Tomanovou (jediná česká stigmatizovaná mystička, už jsem o ní mnohokrát psala), o jejím dědečkovi se psalo dokonce v knize Chudobka z Orlických hor.
Jednou u ní byl, když byla zrovna v extázi, mluvila s Pannou Marií a pak sáhla do vzduchu, odkud vzala růženec a dala mu ho, ať se ho modlí - a on se ho modlil celý život. 

Lucka slíbila, že až se s taťkou uvidí, zeptá se ho, kde dědečkův růženec teď je a případně vyfotí - a nejdřív poslala tuhle fotku:

Byly jsme z toho obě docela perplex, jenže když jsme začaly víc pátrat, zjistily jsme, že tento růženec sice tatínek taky dostal od Aničky Tomanové, ale dědečkův "růženec z nebe" je tento:

Dědeček byl elektrikář, který křížek obalil páskou, aby se neošoupal :-) ♥.
Po jeho smrti dostala růženec teta, která pásku nechala tam, kde je a modlí se na něm jen svátečně, protože korálky jsou už notně používáním zmenšené.
Medailky byly dodané později.

Jestli vám to hlava nebere, buďte v klidu, taky jsem měla problém to pobrat :-) a to i přesto, že tahle realita je pro mě všednější než ta "skutečná".

Hrozně by mě zajímalo, jak ten křížek vypadá. ♥

Čočková placka

letí sítěma, takže určitě znáte, u nás vyzkoušeno, vychváleno a zařazeno do stálého repertoáru.
Chuť něco mezi palačinkou, tortillou a bramborákem, záleží na dochucení.

Červenou čočku je nutné aspoň na 6 hodin máčet, nejlépe přes noc (z půlky balíčku bylo asi 8 placek).
Průběžně jsem ji několikrát propláchla.
Pak jsem vodu slila a zalila čistou vodou malinko nad čočku, je lepší dát vody míň a pak případně hustou směs ředit, naopak se to dělá těžko :-).
Rozmixovala jsem čočku s vodou ponorným mixérem, konzistence "těsta" by měla být asi jako hustější těsto na palačinky.
To jsem osolila, opepřila, přidala trochu sušeného česneku, ale můžete použít jakékoli oblíbené koření nebo bylinky.

Pak už smažba. První jde trochu hůř, jako u palačinek.
Co jsem tak vypozorovala:
Oleje tak akorát.
Je dobrý mít dobře rozpálenou pánev a nalít jednu naběračku najednou a rychle rozlít po ploše pánve (přidáváním dalšího těsta se pak placka trhá).
Trvá to déle než palačinka a je dobré mít silnější plamen.
Obracet, až když je opravdu zlatohnědá (celou dobu to nejde, nejde a pak až je opravdu upečená, tak ji obrátíte).
Zpočátku vypadá, že je tvrdá (okraje krásně křupou), ale na talíři a po naplnění změkne. 

Plnit se dá skoro čímkoli, my se nechali zlákat reklamama na Shiitake pesto (tyhle houby teď u nás jedou) a musím říct, že reklamy nelžou, no, je prostě strašně dobrý (i když vím, že se slovo strašně nemá spojovat se slovy kladného významu ;-) ).
Takže mě asi poprvé v životě (ne)štve, že tohle fakt není spolupráce s Živinou :-) :-) :-).
Úkol zní jasně: rozluštit tajemství co nejdřív :-).
Dále jsem plnila opečeným marinovaným tofu a oblíbenou zeleninou (leďák, rukola, cibulka, koriandr), je dobré přidat i nějakou omáčku.
No, Luke byl nadšen, děti doma nebyly, takže o hodně přišly :-). 

 

Tam, kde čas plyne jinak

Jakože jarní prázdniny jsme měli tentokrát jako první.
Sníh už (nebo ještě?) nebyl a jaro taky ještě nebylo.
Naopak jsme se s kolegy shodli, že síly by ještě byly (však vánoční prázky byly dlouhé), tak bychom ještě vydrželi, protože vydržet potom bude drsný.
Už tak byl ale zázrak, že jsme mezi sebou dotočili všechny choroby a do Neratova (kam jinam) vůbec odjeli.

Je to pokaždý stejný.
Balení jak na severní pól, a i když se letos podařilo odjet včas, tak stejně - než jsme ten severní pól přemístili do Poutního domu, vybalili a zpacifikovali všechna smráďata, byla zase na první procházku tma.
Pokaždý si říkám, jestli mi to za to stojí, ale vím, že jo a že to musím jen přežít - pak totiž nastanou ty dny, kdy čas plyne jinak, kdy se 3x za den vyjevím jako "co je dnes za deeen?!", uklidňuju se, že času dost a vím, že to narušení rutiny prostě potřebuju. 

 Verze ksichtová u mě.

 

... tolik ještě k Vánocům a v neděli už Hromnice!

S naší scholou ♥.

 

 

 

 

Po vydatné snídani v obědovém čase velká sáňkovačka za farou ...

 

 

... a pak obhlídnout sjezdovky a na kafe a zákusek do Kyhanky (to jsem si dokonce vypila oběma rukama, protože to Makisan zalomil v autě, jupí).

 

 

 

I druhé rozšířené vydání knihy Kluků z Café Neratov má na zadním přebalu moji fotku ♥.

 

Zatímco Lukor s dětmi jeli na obhlídku sjezdovek a půjčit lyže, já měla čas na pěší procházku s modlitbou z Nové vsi do Neratova. 

Cestou jsem se měla pomodlit za smíření u zchátralého sudetského stavení a taky u pomníku z 1. světové o kus vedle.

 

 

 

 

 

 

 

Pak na véču do hospody a na kafe za známýma ze scholy, který obývají nedalekou chalupu.

V pondělí zase dlouhá snídaně s výhledem a pak Lukor bere starší holky na lyže do Bartošek.

Makisan si nezvykle samostatně hraje v koutku a já předpřipravuju věci na večeři, bo hospoda je dnes zavřená.

 

  

 

Odpolko se za nima vydáváme autobusem.

 

 

 

 

Nejlepší bramboračka ever.

 

 Pak se vydávám zase sama na další minipouť Vrchní Orlice - Neratov.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak ještě na mši a hurá na véču.

 

V úterý jdu první na výlet (a polední slunce) já - Lukor mě tak tak vyveze na Mezivrší a než se vrátí a sežene děti na lyže, jsem cca za hodinku po modlitbě zpátky - po žluté k horním neratovským chalupám a pak krosem po lukách rovnou za faru, bo se mi nechtělo riskovat držkopád po ledovaté cestě ve stínu.

... těchto útulen jsme si všimli až letos. Bivakovali v nich vedle nás otužilci po dva večery.

 

... Luke mi předá štafetu, jdu uspat Maki a dát si ještě rychlý kafe na sluníčku.
Resty dočteny a konečně došlo na vánoční knihy.  

 

Kolem čtvrté vyjíždíme znova busem, tentokrát opačným směrem - na Černou Vodu, kam se vydal zbytek famílie na odpolední lyžování.

Je to tam moc zympátiš, útulné, na konci světa, daleko od silnice.
Sáňujeme a bobujeme až do červánků, bohužel mám jen tuhle fotku.
Při vyletění z bobů v jednom obzvláště hlubokým rigolu mi zůstane ruka pod nima, takže konec šmytec a zase domů a na meš a na jídlo do hospůdky.

Ve středu se hrabeme dlouho z postele, v družstvu vládne horská únava.
Lukor zavelí, že tentokrát bude výlet společný a s lyžováním uvidíme.
Unavené ženstvo se líně plíží, takže jen na Zemskou bránu, na procházku kolem Petrovic po Stezce Českem (na rozhlednu jsme nedošli, holt není každej den posvícení), pak zastávka v Klášterci a rychle za Kubou zpátky do Petrovic.

 

 

Anička Tomanová má nový hrob.

Všude led a sníh (v Klášterci je kosa i v létě) a na jejím hrobě kvetou opatrně sedmikrásky.

Kuba nás vítá od oltáře, sotva vtrhnem do dveří, škoda, že číslo tři má sklon vyrušovat a dělat návštěvě od Pardubic ostudu :-), po mši rychlej pokec a na poslední chvíli zachráněná večeře v chatě Na Rozcestí, pak už spěcháme k nám, protože přijde na oplátku návštěva za námi.

Ve čtvrtek zase stěhujeme severní pól do auta, rychlá snídaně, a už nabíhá úklidová četa klientů, nabereme vodu, vylezeme na věže a pak už jedeme se zastávkou v Rokoli (protože na jubilejních poutních místech Pán nachystal nějaké bonusy ♥) domů.

Budou varhany! Jsme teprve dnes zjistili... :-)

Takže H2O č. dvě a hurá domů.
Měla jsem jet na službu, ale jaksi jsem zůstala v pátek ležet.
Naštěstí je vše naplánováno dokonale a stihla jsem se vyležet ještě před prací.
Díky, ach nebe, a teď už kolotoč až do prázdnin :-)!