Podzimní prázdniny

začaly změnou plánu - vypravili jsme se totiž do Prahy na pohřeb Jiříkovi.

Pamatuju si jako dnes na den, kdy jsme přijeli (s Emou s rukou na závěsu, protože tříštivá zlomenina pažní kosti) na první setkání modlitební skupiny. 

Jirka mě zaujal hned - ujišťoval se, že hlívový tatarák opravdu neobsahuje maso tak vehementně, že mi byl pěkně protivný.

Jenže tenkrát mi byl protivný snad každý - a dnes už vím, že chyba byla hlavně na mém přijímači, všechna moje zranění a rodové zátěže začaly vyplouvat na povrch.

Za těch pěkných pár let se to celé otočilo - Jirka mi suploval tátu, když ten můj pravý nějak nemohl.

A myslím, že ho suploval nejen mně. 

Řekl mi, jak je úžasný, že se sdílím, že jsem pro ostatní inspirativní - a řekl mi to přesně tehdy, kdy jsem to potřebovala nejvíc slyšet.

Jako zubař měl podíl na tom, že jsem překonala strach a nechala si převrtat všechny amalgámový výplně. 

A budu vzpomínat na jeho black humor a na to, jak nekecal a konal. 

A vůbec - nějak mi to pořád nedochází.  

 

  

 

Vzácný okamžik.

Blížíme se ku Praze, trhají se dešťové mraky a dere se zpoza nich světlo, z repráků zní AnMari a já se cítím úplně zaplavena vděčností - za rodinu, kterou mám, za Lukyho, za děti. 

Asi jsem s tím trapná, ale i po měsících stále za to nový auto a za způsob, jak se k nám dostalo - neuměla bych si vybrat lépe, kdybych si vybírala.

 

Kostel sv. Václava na Smíchově.

 

 

 

 

Po tradičním obřadu jsme si zavzpomínali se spolčáky, pak zašli na jídlo a s Karlem a Rourou se vydali ještě projít na Petřín.

Cestou domů jsme nakoupili pár nezbytností v IKEA a první den prázdnin byl pryč.

 
Co by to ale bylo za podzimní prázdniny, kdybychom nebyli v Dřízně ... :-)
Tentokrát s Marion, která přijela na pomazání, a Lukym - společně jsme se pak stavili ještě na hřbitově.  

 

  

V pondělí jsme zajeli do Muzea nové generace do Žďáru, kam jsem chtěla vzít holky, až povyrostou.

Nevím proč, ale tentokrát moje dojmy nebyly vůbec tak pozitivní jako poprvé.

A to nejen kvůli narvaným prostorám a blbnoucím audioprůvodcům - prostě já asi nemůžu být o prázdninách mezi lidmi :-). 

Po tomhle výletu jsme vyexpedovali děti k babičce, zrušili saunu a beďas, bo mi nebylo stále dobře a nastoupily tiché lázně.
Ty jsem si užila nejvíc.  

Nakonec Makisanova oslava, z níž si dávám fota k sobě a zpět do procesu. 

18/21

Díky rozsekaný klíčový příjezdový silnici jsme v neděli chvíli bloudili, než jsme se na naši výroční a zároveň poutní václavskou mši vydali po louce, po který by nás nikdy nenapadlo jít.
A byl to poslední nádech léta ♥.

Jako jo, dali jsme si s dětma zákusek a zašli jsme na oběd, zastavili jsme se na otočku u Aničky na místě činu, kam se stavil jen brácha s Áďou, bo ostatní nemohli a spěchali jsme vypravit děti na adapťák a na exkurzi do Drážďan.

Tak kolem nás výročí č. 18/21 spíš proletělo.
A asi je to dobře, protože si poté, co bomby začínají bouchat v rodinách čím dál blíž té naší, velmi dobře uvědomuju, že to, že jsme spolu 18 let v manželství a 21 ve vztahu, není žádná moje/naše zásluha.
Že kdybych před pár lety nezasvětila naše manželství a rodinu, a kdybychom nepřizvali do trojky největšího Bouchače, že bysme ani žádnou rodinu mít už nemuseli, protože bych si všechno dovedla pohnojit svými silami už dávno.

Myslím často na rodiny kolem mě, který ještě bojujou, anebo už ne, a svěřuju je v modlitbě.
A taky na Optimistku a její děti.
Překvapená vývojem týhle ukázkový rodiny bohužel zas tak nejsem, protože něco bylo v očích jejího muže vidět už pěkných pár měsíců zpátky, ale pořád jsem věřila, že to dají.
Nedovedu si vůbec představit, co ona a její děti teď prožívají a ještě budou.
Proroctví sestry Lucie z Fatimy o tom, že poslední zápas bude o manželství a rodinu, dostává takhle nablízko jiný rozměr.

Asi jsem to tady už sdílela, ale ještě víc (MNOHEM VÍC) si uvědomuju, že tohle je naše jediná naděje: 

Jo, jsou rodiny, v kterých druhá polovička víru a nadšení nesdílí.
ALE!
Co načerpá jeden, získá i druhej, protože manželé jsou spojená nádoba.
Jeden může druhýmu získat a vyprosit hrozně moc a přiblížením sebe přiblíží i toho druhého.  

A ještě mnohem víc. 

Podzim zpětně

 Rodinné fotky, kterých je tentokrát trochu víc, zase na uzavřeným.

Upgrade palačinkovýho narozeninovýho pro Emču (vrátím se k původní verzi, ale byl fajn)

Jeden z dárků k nám přišel sám - švagrová se nemohla zúčastnit vyjížďky na koni, kterou dostala, a tak nám ji přenechala - dokoupili jsme ještě další a holky si vyjely spolu.

Na Halloween, který se vzácně shodl ve školce i ve škole na termínu o týden dřív, jsme jako správný extrémisti nechali Makisana doma, tak nějak z principu.

Ve škole jsem byla na týhle největší propagační akci jako budoucí první třída spoluorganizátor, takže jsem dělala, co se dalo (jakože se nic nedalo) - vyšlo to na dřívější termín, lehká změna názvu, povzbuzení kolegům ohledně nabízení alternativ za krvavé horory a démony na chodbách, ale stejně tomu všichni říkali a byl to Halloween, tečka.  

Mně stačilo, že jsem se konečně po tolika letech vyslovila a hotovo - demokracie :-).

Těžkej týden to byl, jak zdravotně, tak všechno tak nějak zadřený, problémy s kytkama...

"Moje" tichá - dušičková zóna byla stejná ...

  

... jen přibyla nová aktivita.

 

Tak aspoň jeden na odlehčení :-)...

 

:-)

 

Naštěstí se vše stihlo ještě před prázdninama.
Na ty byla spousta plánů, ale vzhledem k tomu, že jsme prodělali nedávno covid (olej Dobrého Samaritána mě ochránil od všech viroz, takže návrat do školství byl jako nebe a dudy oproti první mateřské, až ten útok ze školy i z domova už jsem nevydržela. Rychlý průběh, jen ten čich no...), nebyla moc síla.
Ale chalupa zazimována, posekáno, shrabáno, uklizená trampoška, střecha na zimu provizorně zajištěna.

Bylo to to jediný, co jsme během prázdnin zvládli, kromě jednoho výletu - Dřízna postopadesátéosmé a stále jako proprvé...:-)

Vlastně ještě malou oslavu Makisana jsme stihli! Ale tu mám jen s gesichtama, takže u sebe.

Následovaly jedny Dédédéčka v novém formátu - tzv. BoscoDay, tentokrát na téma Helou duše ;-), protože 2. listopad.

Výživné, neb komplikovanější děti na nich, těžké téma a při večerní návštěvě hřbitova i neplánovaná návštěva pecí v krematoriu, když mi tam jeden kluk odešel, uff.
Přesto silné okamžiky, měla jsem i radost, že se naše hra i jídlo povedlo.
Foto od Marušky, další její krásná TADY.

Ve školce už dobrý.

 Jedna lehce odbytá květinová služba. Pár koupených kytek a roští z naší salesiánské zahrádky.

 

A dnešní návrat do reality z konference v Praze s úžasňákem Marcinem Zielińskim.

... až zpracuju, tak napíšu.

Dary lesa (s tipem na houbový jídlo)

Kdo nebyl na houbách, jako by nebyl! :-)

O minulým víkendu byly u nás "darovací dny".
Po jedný menší viroze a před jednou větší chřipkou, ze který se veelmi pomalu oklepávám, přišel balík s věcma pro Maki od sestřenky a mně po přebrání došlo, že nemusím nic shánět.
A děti byly pryč, takže celej víkend vaření z darů lesa bez ofrňování :-).
Takovej ten vděčnej pocit, že se o mně "Někdo" stará. 

A než jsem odpadla totálně, což zapříčinilo mou nepřítomnost na právě probíhajícím kurzu, na kterej čekám přes 4 roky, stihla jsem kromě řízků (zjistila jsem, že je mi po smažených houbách těžko, tak už s hamouněním končím) oprášit recept na jídlo, který mě naučila Lukorova mamka, u nás se nikdy nevařilo a ani jsem ho neznala: Chlupatý knedlíky se smaženicí a kopcem smažený cibulky.

Houskový knedlíky doma moc nejíme a když už, tak si přeju ty mamčiny, která je prostě umí, k narozeninám nebo svátku a stačí mi to.
Na chlupatých si daleko víc pochutnáme a pokud jsou brambory v sezoně a z dobrýho zdroje... a hlavně žádný špinění válu - toto je rychlovka z jedné mísy.

Při dietě jsme je hodně omezili, ale tyhle staročeský jídla stejně nedělám až tak často, takže si je občas s chutí párkrát do roka dáme.
Recept, kterej se snadno pamatuje, mám z darované starší klasické kuchařky a vždycky se povedou, tak jsem ani neměla potřebu zkoušet jiné (na dva dny nebo pro velkou návštěvu dělám z dvojité dávky):

CHLUPATÉ KNEDLÍKY
800 g syrových brambor (nastrouhám napůl nahrubo a napůl najemno)
sůl (docela dost)
1 vejce
250 g hrubé mouky (ale dělala jsem už i z polohrubé, celozrnné špaldové i hladké špaldové a pokaždé byly výborné) 

Po smíchání všech surovin se začne uvolňovat voda z brambor, takže ji po chvíli vyliju a těsto ještě jednou zapráším trochou další mouky.
Pak odkrajuju lžící těsto, druhou lžící ho vytvaruju do tvaru noků a ty rychle sázím do velkého hrnce s vařící vodou. 

Vařím asi 12 minut podle velikosti, pak vyplavou nahoru.
Vylovím je děrovanou naběračkou, ochutnám, zda jsou dovařené a v míse je omastím oblíbeným tukem, aby se neslepily.

Dělám je hlavně ke kačeně, špenátu s masem nebo vejcem, pečenému masu se zelím a v tomhle případě jsem na ně navrstvila jen houbovou smaženici (houby podušené na cibulce s vejci) a zasypala smaženou cibulí.

Dárek

od dětí a rodičů, kterej jsem dostala při odchodu na mateřskou a čerpala ho minulej víkend.

Protože to bylo pro mě citlivý, více jen u mě.