 |
| Zdroj obrázku TADY. |
Nikam se mi nechtělo, natož pak na nějakýho nekatolickýho pána, kterej nás to bude učit zase jinak.
Jak jsem se pletla!
Původně jsem si řekla, že pojedu aspoň na výcvik služebníků, když už ho mám zaplacenej a mám kvůli němu vyměněný hodiny v práci.
Jenže pak jsem přijela i v sobotu s Aničkou.
A nakonec i v neděli.
A názorně jsem viděla, co dělá s člověkem delší setrvání v Boží přítomnosti a déletrvající chvála.
Jako by všechno na Velehrad navazovalo a ještě víc se zpraktizovalo, usadilo.
Součástí vyučování byly chvály (moc pěkné), přednášky a praktická cvičení.
Kompletní zápis si dávám zase k sobě.
A popořadě:
ČTVRTEK dopolko
Učíme se na cvičným golfovým odpališti :-), v hale, kde je děsná zima, protože někdo "zapomněl v noci zatopit", takže sedíme celý den v bundách.
Začátek je takový těžký, chvály moc nejdou, lidi se musí poznat a naladit.
Hlavní myšlenka:
Nemusíme žít v atmosféře/realitě tohoto světa, ale v atmosféře Božího království (pro mě dříve nemyslitelné, dnes normální).
Mám na výběr, jednoduchá otázka: soustředím se na to, co dělá nepřítel nebo na to, co dělá JK?
Stejně jako Abrahám a ostatní, i my jsme dostali zaslíbení.
Zaslíbení přepsaná do první osoby, aby se lépe rozjímala v modlitbě, jsme dostali přímo na místě vytištěná, ale můžete si je i stáhnout TADY.
Jsem-li nemocný/á, přestávám věřit v tato zaslíbení.
Ale Ježíš nás přivádí do otevřeného nebe a hledá lidi, toužící po jeho zaslíbení, kteří jsou ochotni je přijmout, i když je realita tohoto světa jiná.
Když vidíte zkázu světa a práci nepřítele, jak svět ničí, podívejte se na mne!
Zázrak není žádný řetěz na sebe logicky navazujících situací, ale je průlomem reality nebe do naší omezené reality.
A svědectví, jak už jsem psala několikrát, je receptem na tento zázrak (je proroctvím, že se to samé může stát i mně).
Uvědomila jsem si, že sama jsem se po celou dobu modlení za uzdravení (kdy modlitba byla mnohokrát úspěšná, ale jindy ne) pořád snažila vymyslet, co by na ten problém mohlo zafungovat, JAK se za toho druhého pomodlit...
Jenže i když jsem mnohokrát měla řešení přímo před nosem, pořád jsem o tom přemýšlela moc rozumově, "hlavou".
Někdy Pán používá skutečně divná prorocká gesta (jako pomazat blátem oči a poslat slepého přes celý město umýt se do rybníka Siloe) a taková gesta používají i jeho služebníci.
Mně to vždycky přišlo takový ujetý, tak jsem se asi nevědomě snažila nacpat do té škatulky "přímluvná nebo přikazující modlitba", ale tady jsem přímo zažila, že přílišný mudrování věci moc neprospívá, spíš způsobí, že začnu pochybovat, a že mám stejně jako děti dělat jen to, co vidím, a co mě první napadne.
A proto jsem největší pokrok zaznamenala u uzdravování tímhle ujetým způsobem, ale o tom později.
Teď jsme ve fázi, kdy o tom jen posloucháme (a Chuck sám vyzývá, abysme to neřešili jen racionálně, nepsali si jak prdlí, ale nechali na sebe působit tu Boží realitu).
Zase mnoho svědectví (jedno za všechny: paní na vozíku, která evangelizovala účastníky jiné konference spolu s Chuckem v terénu, pak došlo na modlitbu, která byla sice účinná, ale pořád tam zbývala nějaká bolest, dokud někdo neměl vidění, že pomůže "našroubovat na nohu kohoutek" - nechali to udělat desetiletého kluka - a při otevření tohoto pomyslného kohoutku bolest odtekla a žena z vozíku vstala).
Boží pravda vítězí nad pozemskými fakty.
Jak vstoupit do této reality?
Zůstat v Boží přítomnosti, i když mám strach z budoucnosti.
Zní to trochu otřepaně, mnohokrát jsme to slyšeli, ale tohle jsme se tady fakt učili, zůstávat v Boží přítomnosti - a o tom to celé je. Pro mě totální přelomovej objev :-).
Prostě praxe k tomu, co už jsme se učili mnohokrát teoreticky.
Strachování se ještě nikdy žádný problém nevyřešilo.
ON je odpověď na každý problém, proto je třeba dovolit Jeho slovu, aby zůstalo přítomné, přijmout zaslíbení.
Odmítám pokušení dívat se do minulosti (pamatuješ, jak to minule nevyšlo?) i do budoucnosti s obavou, hanbou, výčitkou.
Když zůstávám v Ježíši a on ve mně, nezůstávám se svými výsledky, ale s JEHO výsledky - a on uzdravil přece každého (v Bibli).
Snažíme se tedy o tento trvalý stav ("mír ve svém pokojíku" - modlitba, svátosti, ...), učit se s Ním chodit v průběhu celého dne.
Chuckova nejčastější modlitba během dne (i víc než 100 x): "Óó, Ty jsi tady..." (Zrovna se mi rozbilo auto a TY JSI TADY...)
Proto Chuck vypadá tak vyzenovaně, opravdu se mu člověk podívá do očí a vidí celé nebe, protože je na něm vidět, že to žije 24/7.
A v tomto rozpoložení se mnoho problémů samo vyřeší.
Duch Toho, který vzkřísil JK z mrtvých, je tady a dává život mému smrtelnému tělu.
Tvůj život je větší pravda než jakýkoli fakt a já přijímám zaslíbení jako své vlastní, jdu vstříc Tvým zaslíbením.
Zůstanu tady a odmítnu jakékoli pokušení nebýt sám sebou/ soupeřit s druhými... apod.
Proto v Bethelu nevyučují žádný postup, protože každý má svůj způsob, jak být s Bohem.
Nemít strach z chyb, "být jako navigace" - Duch sv. je ta navigace, pokud špatně odbočím tady, stane se jen "přepočítávám" - dokud nenajdu správnou cestu k Božímu záměru (navigace mi taky nenadává, mluví stále stejně nezúčastněně).
Když přijde průlom kamarádovi, čekám na vlastní průlom.
Ve čtvrtek navečer Chuck nastínil, jak to funguje v jejich Bethel - Healing rooms, jejichž je ředitelem.
Z celého konceptu (a z videí, která jsem viděla, jak tam třeba zdobí květinami) je vidět, že tady se nešetří na chválách, protože ON JE TOHO HODEN.
1. místnost - Uvítání, lidi vyplní formulář ohledně jejich zdravotního stavu.
Už tady mnoho z nich přijme slovo poznání, modlitbu za uzdravení, někteří jsou uzdraveni už tady.
2. místnost - modlitba za zbavení lží, kterým by mohli věřit (nejsem dost dobrý... atd.)
3. místnost - místnost setkání.
Tým chváličů 5 hodin v kuse chválí, tanečníci s darem tance tančí, malíři malují z Ducha (někoho se vnitřně dotkne obraz, někdo se tímhle "dotykem" dokonce uzdraví).
Týmy 3 lidí mají úkol hostit Boží přítomnost, dětské týmy jsou "speciální jednotky".
Uzdravení se dějí díky této přítomnosti, ne kvůli modlitbě samotné.
Když se modlím za uzdravení a nic se neděje, mám dvě možnosti - buď skončím nebo zpomalím a řeknu: "Já to vzdávám, co děláš Ty, Ježíši?"
My se nesnažíme Boha dotlačit k tomu, aby něco udělal, jdeme rozbalit dárek, který jsme už dostali (Ježíš už zaplatil, dar je uzdravení, otázka je, kdy si ho rozbalím).
Nejsme pracovníci, ani dělači něčeho.
Neklademe člověku podmínky (až tohle všechno uděláš...) ani ho neobviňujeme (máš kletbu/ potřebuješ odpustit - i když to je třeba pravda, ale když člověk zakusí Jeho přítomnost, odpustí přirozeně jako vedlejší produkt radosti z Jeho přítomnosti.
Mně osobně se to doplňuje s učením Encounter, protože tam se to taky děje přirozeně a v lásce, jen prostě nemůžeme bejt ignoranti a musíme poslouchat).
Ježíš vše udělal už před 2 000 lety.
Intelekt je dobrý sluha, ale špatný pán, chce mít vše pod kontrolou.
Proto často fungují zdánlivě nesmyslná prorocká gesta (kohoutek).
Římanům - 8. kapitola.
Chuck popsal člověka, který přišel s tím, že má dědičnou nemoc, na kterou zemřeli i jeho předci včetně jeho otce.
Lékaři mu řekli (na tomhle místě je třeba říct, že ani nikdo z Bethelu neodrazuje lidi od klasické léčby), že na ni za krátký čas zemře taky.
Chuck ale viděl realitu života, ten člověk v to ale moc nevěřil a nechápal, že Boží realita může být i jiná. Tak mu řekl, ať napíše na tabuli svůj genetický kód.
Něco ho tam nechal načmárat, pak vzal houbu a aby mu to jako racionálně založenému člověku vysvětlil, prostě ho smazal a napsal tam jiný, že tohle právě dělá Ježíš. Ten člověk nezemřel.
Někdy člověk ani nemá ponětí, co dělá ("opravuje mozek" apod.)
Chuck uvedl mnoho takových svědectví ("čudlík na snížení tlaku", "zlomená záda" francouzského vojáka, "výtah do 3. nebe" a vyrovnání se se smrtí matky, tím pádem vyléčení se z vleklých problémů s imunitou).
Trochu mě děsilo, jak je to podobné různýmu vynucování zázraků formou magie a okultních úkonů, který jsem bohužel zažila, proto jsem dlouho měla problém to přijmout (a myslela jsem, že už další den nepřijedu).
Je hrozný, jak druhej napodobí úplně všecko, jen s malým detailem, a to: udělám to A já sááám, dycky sááám).
Musela jsem hodně rozlišovat a museli mi pomáhat nejbližší kamarádi (kteří tu okultní zátěž nemají, takže s tímhle problém neměli).
Dost mi tady pomáhalo i společenství lidí sice ekumenické, ale žijící v Pravdě bez ústupků v biblickým učení i výběr knih v prodeji, které se tu prodávaly z mnoha odvětví křesťanství (ale ať jsem se podívala do kterékoli z nich, vždy jsem našla jen Pravdu, což se o některých knihkupectvích říct nedá).
Když se symptomy vrací, káráme je (druhá strana chce uzdravení vzít).
Bůh se k nám nikdy nechová podle naší povahy, ale podle Jeho povahy.
Nečeká až ho budeme milovat, nečeká až odpustíme, vyznáme hříchy (to ale neznamená, že to nemám dělat). Přestaňme klást podmínky!
Přestaňme si taky myslet, že obdarování (dar poznání, prorokování, uzdravování) mluví o mně, protože mluví jen o Něm - jaký je On!
Ke každýmu mluví jinak (vidění, slyšení, myšlenky, vůně, vzpomínky...) - shrnuto do pár vět celé jedno školení z Velehradu.
"Souhry okolností" jsou jazykem lásky Boha.
Následuje jedno kolo modlitby za uzdravení - modlí se za mě a moje průdušky, kterýma se "někdo" snaží, abych sem už dál nejezdila, Tomáš (?). Úleva.
ČTVRTEK navečer a večer
Zázraky se dějí i bez modlitby, když tělo chválí Boha. (potvrzuji)
Nebo díky slovu z Písma, které přišlo shora (pro někoho stačilo říct verš z Písma: "Veškerý tuk patří Hospodinu!", aby upadl mocí Ducha, chvíli se klepal a vstal o 20 kg lehčí - škoda, že to musí přijít shora :-) ).
Buďte jako děti: Paní s nohou kratší o 10 cm, která skromně přišla jen kvůli tomu, že ji bolí záda :-). Dítě z týmu: "Ty máš ale krátkou nohu. Můžeme s tím něco udělat?"
Přikázal ve jménu JK a vyrostla.
Ó, ty jsi tady!
Jednou Chuck srovnal křivou čelist způsobenou dávným úrazem (rána od otce) pouhým láskyplným pohlazením - přímo pod rukama se dívce vyrovnala a pak dostala ještě Otcovské požehnání.
Bůh je potěšen, když může rozdávat své království, zdarma.
Tím, že přijímáme, se šíří kultura Božího království.
Židům 1 - Ježíš je dědicem, zdědil vše pro nás (lidstvo vše v Edenu odevzdalo nepříteli, proto se vrátil jako člověk, aby znovu zdědil co nám patří).
Římanům 8 - jsme spoludědicové všeho.
Program "musím se snažit/zasloužit si..." - je fajn se snažit být lepší, ale když se vše točí kolem mého výkonu, pak potřebuji uznání a porovnávám se s ostatními.
Pokud je to soutěž, dochází ke kontrole a porovnávání výkonu a tím i k vyhoření.
Výkon zvyšuje soutěživost, vede k oslavování se navzájem.
Milovníci nevyhoří.
Království je dar zdarma, jsem milován a přetékám - uctívám Krále a nejde o výkon, protože jsem milován a je mi všechno jedno.
Přetékám a proto se modlím za nemocné a evangelizuju, ne kvůli uznání.
Zakusila jsem a je to super, nejde to ze mě, opravdu bez výčitek ohledně pýchy.
Jak se posunout do kultury nebes?
V Healing rooms mají asi 800 dobrovolníků - střídají se po skupinách po 200 lidech
- kdyby se snažili, aby se všichni shodli na všech bodech, byl by problém tolik dobrovolníků najít, proto se shodují mimo základy (Ježíš, Bible...) alespoň na 4 základních bodech
(Chuck říkal, že jeden z těchto dobrovolníků nechtěl sloužit s katolickým knězem a říkal Bohu: "s tímhle člověkem asi nemůžu spolupracovat, nemůžu se s ním na všem shodnout", reakce Boha: "však já se s tebou taky na všem neshodnu a stejně s tebou spolupracuju." :-) )
1) Boží přítomnost
"neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich..."
- proto se hodinu před službou schází, aby setrvali v Boží přítomnosti a hledali Boží přítomnost v sobě.
- dříve sloužilo třeba 30 modlitebníků a nic moc se nedělo, teď se jen nechávají přemoci Boží přítomností a přivést do ní i lidi, kterým slouží - přenést toto do místnosti uzdravení a nechat na lidi působit atmosféru nebe
- když uznáme, že Ježíš je tady, musí se v nás začít dít změny (tiší tančí, extroverti mlčí...)
- nejdůležitější věci a zaslíbení jsou věčné
- cílem je přivést lidi do Boží přítomnosti
- každou sobotu vypadá služba jinak - někdy oslavy, někdy tíha (jo, to taky máme stejné)
2) Rozeznat Boží přítomnost
"ňuchňat si Ho", hostit HO...
- "necháme vytvořit atmosféru nebe a nikomu ji nenutíme" - koná sama
3) všechno, co Bůh dělá, je zázračné
- jen my potřebujeme změnit smýšlení
- hledá partnery k zázraku (jako Jericho, lidi dodrželi jeho plán, ale On shodil hradby)
- učedníci všude ohlašovali, On potvrdil zázrakem
- já předám všechny deficity a On předá všechna aktiva
4) pokaždé, když se sejdeme, koná zázraky
- služebníci mají připravená slova poznání a když přijdou lidi, hledá se pak už jen člověk, který daný problém má, často Bůh přivede sám potřebného k danému týmu (jako třeba 7letý kluk přišel s tím, že se má modlit za vzteklinu, kterou nikdy nikdo z nich neviděl)
! když se nechám přemoci DS, nepřemýšlím nad tím, co (ne)dělám!
To jsem zažila a chci si to pamatovat.
PÁTEK
Jak pozvat "oslužované" do otevřeného nebe?
1) Díkůvzdání - s úžasem a díky za to, co Bůh dělá
- někdy je to risk, když děkujeme za to, co se zatím neděje
(svědectví o tom, jak chodili vařit vyladěná jídla do hlubokých a odlehlých lesů, kde se konaly různé pohanské, okultní a ezoterické festivaly - vždy si tam udělali zázemí, ohraničili prostor a vyhlásili na tom místě Boží království. Tím, že se o ty lidi starali jak nejlépe uměli, s láskou, jim prokazovali službu a přirozeně je evangelizovali + svědectví o rozmnoženém jídle - jakmile začala naběračka drhnout o dno hrnce, jen děkovali, zakryli hrnec poklicí, a rozdali dalších 400 porcí)
2) Sdílení svědectví - tím ostatním prorokuju
3) Smích - lidi s úzkostmi a depresemi pozvat do otevřeného nebe (uzdravování modlitbou společně se smíchem praktikuje Ranhojič už nějaký čas, je to dar - a modlíme se tak poslední dobou i online za svět. Přesto je příjemný zpětně vyslechnout, že to není mimo.)
Pozvat! Ne natlačit. (asi i proto jsem nakonec zůstala ve spolču, i když jsem měla zpočátku mnoho pochybností)
- svědectví o uzdravení ze 4. stadia rakoviny pouze smíchem
"Bůh se směje plánům nepřítele..."
4) Vkládání rukou (jak jsem u kaťáků opatrná na to, kdo mi sáhne na hlavu, tak tady jsem se cítila fakt bezpečně), koule uzdravení
5) Vyhlašování Boží pravdy
"život a smrt jsou v moci jazyka"
- když své problémy odložíme a sloužíme Hospodinu, uvidíme věci (potvrzuji! Kolikrát jedu na službu a lidi kolem mě nechápou... jako proč jedeš na službu, když řešíte doma toto a tamto? Jenže když sloužím, ty problémy se i samy vyřeší nejlíp, jak je to možné. Jakmile nesloužím, "protože problémy", trvá to mnohem déle a stejně to musím nechat nakonec Bohu. Většinou to je tak, že problémy stejně nevyřeším a ani nesloužím...)
Osvědčená zkušenost: Po 1 písničce obešli všechny přítomné a nechali je říct nějakou Boží pravdu (ne pocit jako "je mi blbě", ale pravdu v Boží realitě - "jsem Boží dcera", apod.), pak pokračují ve chvalách
- chválicí tým není ten, kdo má vše oddřít
"Bomba slávy"
- co říkám, to dává moc (i temnotě) (taky to zní ezo, ale je to pravda)
6) Prorocké gesto - výtah do 3. nebe apod.
Pak byl praktický výcvik - rozdělili jsme se na dvě poloviny a jedna polovina měla myslet na nějakou oblast, kterou potřebuje akutně řešit - zdraví, vztahy, nouze... a druhá polovina se měla prorocky zeptat, co má řešit a za kým jít s prorockým slovem.
Já byla v té první a myslela jsem na ženské vztahy v našem rodě.
Dlouho za mnou nikdo nešel, až pak přišla paní s tím, že vidí kapradinu pod mikroskopem - nádhernou, křehkou, v detailu a vedle ní nějaký veliký a těžký kladivo, že prý tomu obrazu nerozumí. Tak jsem jí vysvětlila, že jsem myslela na tvrdost žen v našem rodě, že bych chtěla zlepšit svůj vztah s mamkou a potažmo i s prvorozenou, kterýžto jsou touhle rodovou tvrdostí postiženy. Pomodlila se za osvobození od tvrdosti a bylo to hustý.
Protože se blížil konec výcviku, posledním bodem bylo předání pomazání.
Zase jsme si stoupli do špalírů a všichni z týmu od Chucka i z týmu KMS chodili a předávali, co mohli. Někdo se tiše pomodlil, vložil Ježíše do srdce, udělal nějaké prorocké gesto, mně třeba Chuck podle těch, co to viděly, otevřel vidění. A pak tam byli lidi, kterým lidi sedali/lehali jen pod položením dlaně nebo házeli "koule smíchu" - to se pak člověk začal tak smát, že se za břicho popadal.
Přiznám se, že některá dřívější videa smějících se lidí mě bez kontextu spíš děsila, ale takhle jsem neměla žádný nepatřičný pocit, šlo to prostě od srdce a dlouho jsem se tak nezasmála. Hanička dostala hned několik zásahů, já jen sedla a zbytek jsme se smáli jak prdlí. Těžko vyvětlovat nezasvěceným, lidi, kteří v tom vidí něco špatného, si asi myslí, že to je nedobrovolné. Já si ale myslím, že kdyby se člověk rozhodl, že se smát nechce, že by to na něj nepůsobilo.
V jednu chvíli jsme se tam váleli smíchy všichni a Hanička vždy odpálila novou salvu "se na nás podívej! Ph.D a válí se tady po zemi, bišonek! A učitelka od nadaných vedle ní!".
Přiznám, že jsem byla trošku zklamaná, představovala jsem si asi něco "hlubšího" (to je ten můj problém, představy a očekávání...), záchvaty smíchu v plánu nebyly, ale bylo to vlastně potřebné a dost očistné a zpětně to vidím tak, že přesně tak, jak to mělo být (protože tak to je vždycky).
Pak jsme s Móňou spěchaly na vlak.
SOBOTA
Jedem ráno s Aničkou a je to o moc příjemnější - buchta, (ne)kafe ... ♥
Chvály najíždí o dost přirozeněji, vlastně stačí začít a nebe je tu.
Židům 11
Žalm 103
Utrpení, kterým procházím, je dočasné, zaslíbení je však trvalé a JK za něj zaplatil vlastní krví.
Jeho ranami jsme byli uzdraveni...
Chuck na fotkách a videích s jeho žáky na pláži v Kalifornii demonstruje, jak se soustředit na Boží přítomnost.
Na zataženém nebi ukazuje jeden průzor, kterým je vidět modré nebe za mraky, jinak je celé ocelové šedé.
Mraky = nemoc, modré nebe = Boží plán pro mě.
V Ježíšově jménu prosí o průlom - postupně mraky ubývají a je modro.
Přiznám se, že tady jsem se zase trochu zatvrdila, protože mi to připomínalo vyprávění, jak bývalý kamarád s kurzisty na jednom ezokurzu měnili počasí magickou hůlkou.
A vůbec všechno, co se tady říká o té "realitě" a tak, mi připomíná, kolikrát jsem slyšela "to je ve tvý hlavě", "tvoř si svou realitu" tak blbým a manipulativním způsobem, že to dlouho nepobírám a kdybych necítila ten Pokoj s velkým P, nepobrala bych to nikdy.
Tak jsem to jen odevzdala s "ale Ty jsi tady".
Pak byl prostor na otázky, ty byly zajímavé (role půstu, oběti, modlitby apod.), ale nejsem schopna je tu všechny vypsat.
Jako poslední šel na řadu starší pán na vozíku, který se ptal, co má tedy dělat s tím, že mu mnozí prorokovali, že už zůstane na vozíku, a že na něm vjede do Božího království a ještě další podivnosti s tím, že je křehký, že i kdyby přišlo uzdravení, že by to nedal...
To Chucka nadzvedlo tak, že nejdřív autoritativně zlomil všechna prokletí a vyzval, abychom Vláďovi prorokovali pořádně.
Následuje popis intimní scény, kterou si dávám jen k sobě, ale hodně mě posílila.
Pak jdeme na oběd.
Chuck na podvečerním shromáždění navázal na dopolední dění a zase shrnul chyby při prorokování, který jsme slyšeli už minulý týden na Velehradu.
Proroctví nemá nikoho obviňovat, protože obviňování nikoho nepozvedne (sv. Vincenc to dělal nezávislými příklady a i já vždycky mluvím jen o tom, s čím mám problém a co funguje mně, aby se nikdo nemusel stydět).
Následovalo svědectví o proroctví prostitutce, kterou před celým sálem vyzvedl, že je nádherná Boží dcera, čistá. Přítomní chlapi, kteří věděli, jak se věci mají, se začali pochichtávat, ale Duch sv. zadržel jejich pošklebky, že na to nakonec nikdo nereagoval.
Po nějakém čase ona přišla na jeho konferenci, a žila opravdu jiný a zasvěcený život, přesně tak, jak řekl.
Příliš času přemýšlíme nad tím, abychom nehřešili.
(Potvrzuji, stejně tak to mám i s půstem - nejlíp se postí, když mám zaměření na jiný velký věci. Je lepší být zaujatý Jím a jako vedlejší produkt nedělám svoje zlozvyky).
Večer nastalo další vzájemné uzdravování, mě nic z vyhlašovaného netrápilo, takže jsem se šla modlit za druhé.
Následuje další intimčo, které dávám zase jen k sobě.
Pak Chuck vyzve, jestli je někdo, koho ještě něco trápí a nebyl omodlen, tak se přihlásím a přijde ke mně Jirka - mladej kluk z Plzeňskýho KMS.
Poprosím o modlitbu za imunitu a on se za mě modlí ještě s naší Zuzkou.
Dávám taky k sobě.
NEDĚLE
je ještě pohodovější, prázdný vlaky, v podstatě jen stačí vejít do sálu a člověk je v nebi.
Chvály jedou úplně samovolně a já jsem v nich a neskutečně si to užívám a protože nejsou vlajky, vystačím si s velkým šátkem.
Vláďa přijel taky a vypadá o moc líp.
Požádal nás o číslo a říkal, že by nejradši letěl s Chuckem zpět do USA, zůstal aspoň měsíc v Bethelu a realitě nebe a pak se vrátil po svých...
Pak má Chuck poslední přednášku o čekání na ty zázraky.
Tlačíme se k Tobě, Bože, než se splní zaslíbení.
Jako u mraků vím, že za nimi je ta modrá obloha a slunce, i já vím, že v mé nemoci je za těmi mraky Bůh a uzdravení, které vypluje dříve nebo později.
Nemoc není moje identita. Jen jí mám projít a čím je to rychlejší, tím lépe.
Máme upírat zrak k Pravdě a nekoukat na fakta.
Na příkladu s dvoudenním zpožděním letadla a změnou naštvaných pasažérů ve vysmáté cestující ukázal, jak je možné pustit svou Boží řeku mezi lidi.
Když přichází nepřítel, Duch Páně jde proti němu a smete ho, stáváme se "spolupřemožiteli".
Když si začneme stěžovat, přemůže nás zlo.
Je rozdíl hledět na Pravdu a hledět na fakta.
Přirovnání k Boží řece v korytu: kameny v korytě jsou fakta (mraky, bouře, problémy, nemoc).
Požádat o průlom nebe do naší reality - nebe protrhne přehradu a řeka smete všechno v cestě.
Což jsme si taky hned zkusili prakticky.
Pak začnou zase chvály a nějak se tu rozmnoží vlajky, Karel rozbaluje svoje a půjčí mi.
Vypínám hlavu a jen si užívám radost, která přišla sama a neskutečně roste, poskakuju jak Viktorka u splavu a lítám bosa po celým sále a je mi úplně jedno, kdo na to co řekne (a asi neřekne nikdo nic, protože takhle blbne dost lidí).
Vzpomínám, jak mě tihle lidi vždycky iritovali, a teď tady paříme spolu... :-)
A světe div se, něco se asi děje, protože nejdřív si přijde paní pro požehnání k tanci (jako fakt zrovna ke mně? V naší skupině jsou jiní tanečníci...), pak asi dva lidi přijdou pod moje/Karlovy vlajky "se ovlajkovat", z toho jedna paní o berlích se vrací opakovaně a dožaduje se ovlajkování i na konci, dokud neslyším Amen (konec).
Všichni už stojí frontu na závěrečně požehnání od týmu včetně "firemana", stojí tam hodně lidí v řadě a já si blbnu podle libosti a narážím na limity svojí kondičky :-).
Pak mi přijde prorokovat nějaká paní a nakonec mi nějaká paní přijde dát pomazání k prorockým písním s překladem, sice nevím, co to znamená, ale oukej :-), beru všechno :-).
Pak dojede fronta a je konec, zvonec a my se teď máme vrátit do reality všedního dne, uff.
Anička ještě jde dopředu a překládá Chuckovi Vláďovu prosbu a Chuck se za něj modlí.
A my jedem s Karlem a Michalem domů, kde usnu jak dřevo a jsem na všechny nezvykle dlouho milá, užívám si úplně novýho rozměru vnímání chval a milosrdenství.
Přiznám se, že jsem tuhle akci dlouho vstřebávala, musela jsem přehodnotit některý svoje zvyky a postoje, růženec jsem musela jet celej odznova (klasický vedlejší efekt ekumenických akcí), a musela jsem se hodně zamyslet nad strachy, tlakem na výkon a nad svou přílišnou pozorností druhé straně.
Celkově mi to ale zapadlo do té velké mozaiky a myslím, že to byly hodně důležitý dílky, přelomová akce.
V kombinaci s Velehradem a všemi příběhy svatých z knihy Svatí charismatici mi to dává ucelenej smysluplnej obraz.
A taky vím, proč takhle akce byla tak jiná. Když jsem si přečetla Chuckův příběh, jak žil před obrácením, a že po radikální zkušenosti s Ježíšem nepotkal 5 dalších let žádného křesťana, tak se to na tom příběhu asi podepíše.
Byla jsem pak nemocná, což taky beru jako pokus mi to vzít, ale aspoň jsem si všechno zapsala, utřídila a prožila znovu.
Bála jsem se, že přes nemoc, kdy jsem se tolik nemodlila, o všechno přijdu, ale nebe mi dává průběžně znamení, že požehnání stále trvá (narozeninový dárek, čarodky ... atd.)
Zhodnocení a vysvětlení toho, proč si myslím, že to ovoce nemohlo být z druhé strany, si taky dám jen k sobě.
