Cesta ke světlu

Před prvním adventním víkendem jdu poprvé na hematologii (rozšířenou verzi dávám K SOBĚ). 
Okukuju modřiny po těle (poslední příznak, který mi chyběl k autodiagnostice leukémie :-) ) a jak mi je blbě, jen doufám, že mi jako něco dají.
Paní dr. nějak neví, co se mnou. Řeší, jestli jsou chybějící krvinky důsledkem nemoci nebo jsem nemocná, protože je nemám. 
Nakonec mi vezmou další krev, což mě odrovná a přijďte před Vánoci. 
Pak to prý bude podle výsledků směřovat na imunologii nebo na UZ břicha. 
Ty dlouhé časové prodlevy mě otupují, budu se tedy muset spolehnout zase na své z/Zdroje. 

Sběr chvojí na věnec a nachozený kilometr je pro mě nadlidský výkon.

Když povolí mrazy, oklepu se. 
Lukor zateplil půdu (Ranhojič stále zdůrazňuje, že černé rakovinotvorné plísně musí pryč) a doma je znatelně tepleji. 
Odlehají mi dutiny a už mám jen normální rýmu.
Otrnulo mi a jdem frajersky na Neposkvrněné početí do kostela, kde je největší kosa. 
Cestou zpět zastávka na adventním trhu podívat se, kdo to tam řídí :-).
Ve stánku vidím formičky na ořechy a nutně je musím mít.  

 Táta je zdárně po operaci, uff. 

Přemýšlím nad sebou a nad svou nepéčí o svoje tělo. 

Přehodnotila jsem svůj zvyk, když jsem unavená, sednout si, "odpočinout si" a scrollovat (haha).

Doslova to ze mě vysává sílu.

Lukor mi nastaví na mé přání na mobilu parenťák a sítě omezí na 10 minut denně. 

Překvapilo mě, jak moc to ovlivňuje energii. 

Fyzioterapii teď nedám, ale aspoň jsem si ji úspěšně naplánovala :-).

A přestala jsem čekat na to, až zhubnu a než se tak stane, koupila jsem si o číslo větší džíny.

Hned si připadám zase jako člověk :-). 

 

Nezvykle dlouho jsem nebyla na službě, a tak jsme zvládli o jednom víkendu i výlet, když byly děti u babičky.

Neměla jsem nic hotovýho, tak jsem z toho měla trochu divnej pocit, ale byl to ten nejlepší nápad.

Teda na prohlídce jsem si frkajíc ještě říkala, jestli jsem nepřecenila síly, ale pak jsme si sedli v kavárně a bylo to asi nejlepších dvacet minut spočinutí, kdy jsem si hověla v ušáku s vídní a dokonale se zastavila.  

 

 

Fotila jsem samozřejmě jen to, co budem vyrábět příští rok :-).

S těstama jsem se pomazlila.

Tak dlouho jsem v listopadu hystericky vykřikovala, že letos nepeču, ale kupuju a Luke neméně hystericky odpovídal, že to radši nic, až jsem udělala všeho ještě víc.

Kromě perníků na ozdobu linecký na dva způsoby, rohlíčků dva druhy, kromě svých vlašákových ještě pistáciový - přijímáme do rodiny!

Ořechy jsem nečekaně zvládla, což se divím, byla to piplačka a bylo jich hodně. 

Ale dobře se u toho modlí. 

Plněné medovníky podle Surové dcérky jsem asi podělala v tom, že jsem místo náhražky dala máslo, takže v tomhle provedení opakovat nebudu. 

 

 

 

V Doronu jsem nechala ranec (na fotce zlomek).

Už jsem vše zabalila, ale chtěla jsem si je teda fakt nechat všechny. 

Tak snad mi je obdarovaní půjčí :-). 

 

Štěpána milého jsem přelouskala v rámci omezení telefonu za pár večerů a opět boží, proto jsem ho hodila do košíku 4x, věnuju mu samostatnej post.  

 

 

 

Ve škole na mě děcka plivala všechno možný, až jsem si říkala, že to nemůžu přežít do Vánoc, dokonce i holky padly, a já stále jen s (přežitelnou) rýmou. 

 

Abysme se nenudili, dostala poukaz k urgentní hospitalizaci Andulí.
Stejně jako já v devítce, hormony se bouří a ona už nemá na obličeji skoro žádnou kůži, vypadá jak Freddy Krueger, o zbytku těla ani nemluvím.
V noci chodí za námi "maminko, pomoz mi".
Myslela jsem, že za týden do Vánoc ji stihnou dát z nejhoršího dokupy, aby si odpočala a nezameškala před přijímačkama, ale kliniku před Vánoci zavírají, takže dostává obří injekci a masti a jedou domů. 

Já mám jít znovu do nemocnice, máme před besídkou a už dochází síly.
Celý tohle náročný období poslouchám tohle a v tý nevětší krizi s Andulí chytnu nad cukrovím hysterickej výlev kolem desátý minuty:

 

Takovej, jakej chytám při osvobozování. Asi něco odešlo, něco se zlomilo, protože se nakonec všechno nějak udělalo. 

Ve čtvrtek jsem se dostavila do nemocnice podruhý.

Narozdíl od první návštěvy, kdy jsem doufala v pomoc, jsem teď seděla v čekárně, pozorovala prokouřený a nadváhou zadýchané spolusedící i úředního šimla, bylo mi z toho úzko a říkala jsem si, co tady dělám. 

Pomoc, chci se léčit jako doposud, byliny a tak!

 

Po hodině čekání jsem se v ordinaci dověděla, že moje testy, který mi odebrali minule, vyšly úplně v pořádku.

Že už tam nemusím chodit.

První, co mi proběhlo hlavou, bylo: "to jste mi to nemohli zavolat?".

Vůbec mi to nedocházelo (i když někde vzadu jsem v to doufala), vyšla jsem ven a píšu Lukorovi:

"Tak už na mě nemusíš bejt hodnej :-). Poslední testy vyšly úplně OK. Takže chvilková slabost, špatný léky, chyba laborky nebo si ten druhej ze mě prostě jen udělal pr--".

Lukor obratem odpovídá: "A nebo taky mega zázrak". 

U druhých to vidím hned, ale tohle mi docházelo několik dní. 

 

Besídku pro rodiče (doják) i besídku pro děti jsme přežili, jdu domů a stále nechápu.

Vyspím se a na vánoční setkání k Ranhojičovi jedu jen s Emou.
Přijíždíme mezi prvníma a vítá mě mezi dveřma slovy: Tak co zdraví?
Odvykládám celou story a jen na mě mrkne: "Však jsi byla v Praze, ne? Ale ta plíseň musí pryč!"
Je fakt, že Praha by mě nenapadla jako zdroj požehnání, když jsem to tam proseděla v rohu jak naštvanej sourozenec.

Totální vděk pokračuje dál.

Táta přivezl krásnej stromek z chalupy (od obchoďáků nevoní a já ho možná letos ucítím) a když ho vidím šourat se do schodů, měknu.
Na zpověď jdu na poslední chvíli ke knězi, ke kterýmu obvykle moc nechodím.
Opět mi Pán ukazuje, že přestože s některými kněžími v mnohém nemůžu souhlasit, že jsou Jeho pověřenci se vším všudy, a že to mám vždy ctít.

Poprvé mi to ukázal v listopadu, když jsme měli děcáky a kněz, se kterým je děláme, onemocněl. 
Přestože je trochu zmatkař a s některými věcmi nás úkoluje na poslední chvíli (což těžko nesu), názorně jsem viděla, jak chyběla jeho duchovní autorita.
Přijely totiž nejtěžší diagnosťáky a v rámci jedné hostem řízené aktivity to tam začalo duchovně houstnout - velmi.
Musela jsem se mu v duchu i osobně omluvit, pochopila jsem, že on jako pomazaný tyto útoky Jeho mocí odráží. 
To samé jsem pocítila u zpovědi a na následných rorátech pro děti včera ráno, kam jsem se poprvé odvážila (sama s Emou) vzít i hyperaktivního Makisana a byl to doják.    

 

"V tobě naši otcové" mě tentokrát nějak rozsekalo.

 

Není všechno růžový, pooperační nález u táty se nějak zkomplikoval, Anička, i když je stabilizovaná, nastoupí do nemocnice pravděpodobně v lednu.

Mám dál rýmu, ale dá se to vydržet. 

Všechno se nějak zvládne. 

Vděčnost level jedenáct z deseti, navíc jak letos vyšlo před Vánoci pro mě ve školství více volných předvánočních dní, stres není.

Dnes jsme dokonce zvládli výlet s mamkou na betlémy a na jmelí do lesa - dříve třiadvacátého nepředstavitelné. 

Pálím purpuru, dokud ji cítím a kadidlo, který jsme si přivezli z Nevers, a cítím, že dostáváme jen tolik, kolik zvládneme. 

Panna Maria rozvazující uzly jeden po druhým, no ♥.

 

 

Díky všem za podporu, cítila jsem ji.

Radosti postelní

Z modlitby za vylití DS jsem byla dlouho na obláčku, přišlo k nám pár těžkých případů, došlo na slzy, Luke viděl, já se modlila a Pán konal ♥. 
Měla jsem opravdu dobrej pocit z naší company a byla jsem vděčná, že jsme mohli, i když ty přípravy nejsou krátký (a bez přípravy bych nikam nešla). A to i přesto, že když jsme přijeli dom, zjistili jsme, že Anka zvracela (už mě nic nepřekvapí asi).

Jenže obláček netrval dlouho, jakmile šly teploty pod nulu, zase to začlo.
Nevím, jak jsem mohla zapomenout :-). 
Takže dlouho očekávaný volný víkend a já pro změnu odpadla do postele.
Těšila jsem se na plánovaný koncert v Chru, holky tím žily. 
Dva orchestry ze dvou ZUŠek našeho města se spojily v jeden velký, vede ho Lukeho kamarád z akolytskýho kurzu a ten Duch je to na tom fakt znát. 
Tři měsíce se sehrávali, na soustředění pilně trénovali a teď to neuvidím? 
Uvažovala jsem, zda někomu nepřenechat svůj lístek, ale nakonec jsem se hecla, nabalila se a na koncert vyrazila. 
A zůstala jsem v úžasu, co se zase událo v mojí skoronepřítomnosti.
Jak kdyby vedle mě stál a říkal: Podívej, jak se starám o tvoje děti... tak můžeš být klidná a jet dál.

Naše mašlička ♥.

Přestože nahrávka (dávám si k sobě) zní hůř a o dost méně nabitě než live, připadalo mi to jako celkem profi výkon (na jaře mají hrát v Senátu) a Jirka ten pravý vůdce :-).
Navíc to bylo opravdu po dlouhý době, co jsem vyrazila za kulturou s otevřenou hlavou a nestačila jsem se divit (hrálo více orchestrů a já s otevřenou pusou sledovala přehlídku posilovny ega versus hraní Bohu do oken).
Po našem orchestru přišel na řadu proslulý orchestr z Ústí a já pusu nezavřela- sledovala jsem, jak na Ančinu vyhřátou židli dosedl na úplně stejnou pozici syn mojí kamarádky z vš - a jak kromě šikovnosti vyrostl do krásy (zdravím, Zdeni!)♥!
Prostě stárnu, byla jsem málem solidně za plačku :-).

Zbytek víkendu jsem poctivě ležela, ale v pondělí jsem se dorazila na vánočním výletě...
Perfektní zimní vibe, i když kvůli kalamitě (... a u muzea čtyři :-) ) se z toho stal hon za stihnutím oběda.

 

přejezd do Třebechovic... 

 

 

 

V úterý jsem to už neudýchala a k svátku si dopřála neschopenku. 

Mám blíže k Sienské, ale tato Alexandrijská ... hmmm (i když je to AI).

Od mojí asistentky nejen na zítra ♥.

Výhled z dočasný postele... opravdu ten advent dýchl. A to ticho, léčí!

... a protože už mě z toho válení bolí záda a mám pocit, že to ležení to snad ještě zhoršuje (prospala jsem dva dny a nezdá se, že by mi chtěly dutiny odlehnout), udělala jsem si dvojitý kafe (prokrvení, žejo) a jdu se vrhnout na okna - buď se to spraví nebo už nevím.

Škola v přírodě a jiné radosti

Před odjezdem se sjela výjimečně k nám část naší skupiny na jednu větší evangelizační a uzdravovací akci.
Šlo o akci protestantů (běžně tam nechodíme), proto jsme dost rozlišovali, zda tam vůbec můžeme jít.
Prvních pár (deseti)minut jsme byli v šoku, protože některý charismatický projevy byly dost i na nás zvyklé :-).
Navíc jsem vzala děti, který byly trošku v šoku z osvobozování jedné paní (těžký případ, vše dobře dopadlo).
Ale nakonec jsem tam došla velký úlevy, i když jsem si myslela, že už mě v duchovní sféře toho moc nepřekvapí.

Dva muže, který jsem vyhodnotila jako důvěryhodný, jsem poprosila o modlitbu za dokonalý odpuštění (rozumově by to šlo, ale ve vnitřním prožívání mám prostě rezervy).
A dostala jsem zase ještě víc: osvobození od neodpuštění, ale taky od bolesti zad (už jsem chtěla jít k dr.) a od ducha strachu, kterýho poznávám u druhých, ale sama jsem si na něj asi už zvykla a myslela si, že jde v mým případě jenom o charakterový rys. S ním byl propojenej problém poruchy příjmu potravy (zajídám problémy).
Nejdřív jsem šla k zemi, pak to se mnou trochu zacloumalo, ale strašně, strašně se mi ulevilo.
Nejenže už mě nebolí břicho ze vzpomenutí na jisté osoby, ale ani se mi nekroutí vnitřnosti při mluvení před lidmi, přišel pokoj, smíření a klid.
Pak druhý kolo ještě při modlitbě za Aničku, to už bylo jemnější.

Jsem ráda, že jsem překonala předsudky.
No, evidentně jsou mezi námi lidi, kteří se za druhý modlit mohou, napříč denominacemi.

Obnovená záda jsem hned zatížila na škole v přírodě - osvědčený místo a pecka - hodně jsme toho viděli, zažili, nachodili.
Měla jsem divnej pocit z toho, že budu týden bez svátostí a na konvenční stravě, ale jako by vedle mě stáli a všude mě doprovázeli.
Dlouho jsem si pracovní akci tak neužila.  

Asi se budu opakovat, ale ... 

Muzeum Sýpka v Rokytnici.

♥

Na zteč!

Malovat hrnky na Kopeček ♥.

na Zemskou

Osvědčená táborová hra...

Výleeet!

Jdeme všichni sborem ... za Punťou.

Vrchní Orlice nám krásně zapadla do vlastivědy - probírali jsme druhou světovou...

Náš horský průvodce (zpátky jsme ho svezli busem).

Hotel Bartošovice (dříve Zemská brána) měl za covidu problémy, střídali se tam majitelé.
Teď se vrátil pan Saksl a nikdo jiný ho asi vést neumí.
Neskutečný jídlo (snídaně formou bufetu, co si kdo vzpomene, obrovský porce výbornýho jídla, domácí buchty ke svačině), zútulněná hotelová část (nové koberce), lidová cena na žáka s 
pedagogy zdarma, hřiště, kulturní i turistický vyžití v okolí.
Opravdu doporučuju. 
Potřebovala bych další takhle osvědčený a vytuněný místa.

******************************************************** 

Hned po návratu karavana nezpomaluje, naopak: 

2x předškolička pro budoucí prvňáky, rozlučka s páťáky (ještě se mi nestalo, že by se se mnou chtěl někdo po roce loučit a zahrnul mě takovými... ehm, dary...)

Do výuky chodí nově příchozí, scházím se s budoucími rodiči, pedagogická rada, kino, mobilní planetárium, piknik s mými páťáky, papíry, papíry, papíry... a do toho velká evangelizační akce na domečku u Ranhojiče, první promluva, ...

... takové ty vzkazy z nebe :-) ...

Kárl se vrátila z dovolené po Itošce, kam vyrazila na autodovolenou částečně po stopách našich, částečně její cíle, ze kterých nám růžencovým domácím zahlcuje telefony létem (hustý). 

Přivezla tašku suvenýrů, mimo jiné fajnovej oliváč z italské farmy a koření z Orvieta, na kterým jsem si po jejím vzoru udělala závislost...

Orvietské koření: sušený česnek s chilli, bylinkama, solí... a olej. Nejdřív jsem to pojala jako ochutnávku, ale normálně si to dávám s křupavým kváskovým chlebem jako regulérní jídlo - prázdniny v hubě předem! ♥

 ... a 22 po nocích psaných dopisů (hru dělám s každou končící třídou) a kompletování dárečků...

Poslední školní den jsem si vyrazila nalehko a říkala jsem si, jak je fajn mít tu rozlučku takhle předem.
To jsem ještě netušila, že domů potáhnu to samé co jindy ♥ (a to jsem se ještě podělila), ještě, že jsem měla k ruce Emču.

Nemám ráda sdílení toho, co kdo dostal, ale tady si konzervuju ten pocit, že to se mnou snad nebude tak hrozný - přesto, že pro to sama nic nedělám, docela často vlezou nečekány, nezvány vzpomínky na výhrůžný komenty pod "extremistickým" příspěvkem.

Tak tímhle, závěry inspekce a téměř neschopností vyhovět rodičovským požadavkům na budoucí pančelku, si trochu pofoukám sebevědomí na horší časy, pardon ...

 

nestačím se divit, co za ty tři roky soudruzi nevymysleli :-), holky šťastný z čajových medvídků ♥

těším se moc ♥

... nechci bejt nezdvořilá, asi to je úchylka, přemotávat kytky ...

No a včera mi začaly docházet baterky... rozbolelo mě v uchu a v krku, usnula jsem...
Holky jsem nechala sbalit se na tábor samy, buchtu upekl a dnes je vyexpedoval Lukor...
čímžto mu děkuji a já jdu teda brzdit.