Září

(Obličejový dávám k sobě)

Rozjezd na nové škole a vlastně na všech školách proběhl nějak nečekaně klidně... naštěstí si holky už spoustu věcí zařídí samy. 

Dokud to šlo, léto v misce...

V práci asi nejvíc hektiše september, co pamatuju...

Nově trenéři do škol (skvělý), bilingvní tandemy 2x týdně (oblíbila jsem si, jak se doplňujem), školení ke Kreativnímu učení s mojí sochařkou, dvě děcka mi chodí na některý předmět o ročník výš, takže stavění IVPéček, schůzky s rodiči, neustále ve střehu kvůli převodům, cestovní kancelář na začátku roku, dvě hodiny u páťáků, což je jiný živočišný druh :-)... ale aspoň to všechno odsejpá a rychle utíká... ani bych neřekla, že je září pryč... 

snažím se mít na paměti...

Jeden výlet na hrad Rychmburk prodloužil pocit léta...
(jela jsem tam omrknout výstavu o planetách a chytli jsme zrovna Dny pardubickýho kraje, takže jsme šli všichni grátis) 

Běžná expozice taky milá.

Krounka skoro vyschlá...

Pocit léta prodloužil i víkend s drahým - až v září, bo letos nám výlet ve dvou o prázdninách nějak nevyšel...
Na obnovu s Manjackalem jsme se tentokrát táhli až do Rožňavy, což byla sice v porovnání s našima letníma cestama pohoda, ale těch necelých 7 hodin byl i tak slušnej opruz... 
V noci bylo 7 stupňů, ale aspoň nepršelo a nebyla jsem indisponována, takže takový fajn táboření u hvězdárny nad Rožňavou s poslední letošní venkovní sprchou to bylo...
O. James si tam dovolil říct víc než v ČR, a k tomu spočinutí, ze kterýho jsem se zvedala jak s dvěma promilema, a od té doby dost posun se mnou... (fotky nemám).

Hezký učení v lese všemi smysly na Podhůře ještě za tepla... (většina stěžejních supr fotek je ale nepublikovatelná, bo gesichty)...

v lese a ještě s chlapem!

(naštvaná kudlanka)

Péči o tělo jsem vzala letos vážně, protože i když sice Luke vyjednává s firmami ohledně zateplení domu, letos se to nestihne a až se ochladí pod 10 stupňů, očekávám "nahromadní" stav.
Takže se tomu snažím předejít vybudováním kondičky (hehe) a už měsíc poctivě chodím několikrát do týdne něco kolem 6 km najednou odpoledne, ve zbytku týdne méně, ale všude pěšky, a o víkendu i víc - oblíbenej okruh kolem letiště má 10 km.
Dokonce jsem si došla jednou i na lymfu, ale jaksi se mi to nepodařilo víckrát zopakovat.
Tak snad mi permice nepropadne, ale nejsem schopná plánovat moc dopředu a na to je to chození lepší - seberu se a jdu. 
Zezačátku to dost bolelo - když jsem po čase stoupla na váhu a objevila 10 kg navíc od dob, kdy jsem čekala Maki, vyděsila jsem se. 
Záda, ztuhlý tělo, mimo jiné jsem si taky sama nejen na základě článků kolegyň :-) diagnostikovala perimenopauzu, plus nezvyk na pravidelný pohyb.
Teď už jsem snad z nejhoršího venku, kila jdou dolů sice pomalu, ale je mi tak dobře, že i kdybych dál nehubla, jsem v poho. 
Taky jedu stále na houbovým kafi, ve spojením s pohybem je to další level.
Baví mě tyhle chvilky s Lukem, kdy si po práci zavoláme a jdem chodit, někdy s dětma na koloběžce, někdy bez nich.
On hlídá tepy, časy, kilometry a já se vezu...
Vytvořilo to čas na rozhovory i na modlitbu, obojí mi prospívá. 
No a ten spánek asi taky dělá hodně - dřív spát a dřív vstát.

K tomu jsem si začala hlídat bílkoviny (ne nijak ortodoxně ani extrémně, stáhla jsem si dvě různý kuchařky Restartujem - asi bych to zvládla i bez nich, neb dost podobně vařím, ale spíš kvůli know-how a koupila si jejich tyčinky, který mi pomohly na začátku zahnat vlčí hlady, když jsem vyhodnotila jako nejrizikovější čas přežírání návrat z práce, kdy jsem schopná sežrat úplně všecko. Tím, že jsou skoro bez cukru, mi pomohly stáhnout chutě na sladké. Teď už nepotřebuju ani tyčinky, ani kuchařky, jen jsem se inspirovala.)

Taky nějakej tréning šedý kůry mozkový bude :-), abych měla papír na to, co znám jen z praxe (ale to si dávám jen k sobě) ... 

V září jsme taky měli první výjezdní chvály v Čechách (obávala jsem se, co na to jiný mrav, ale hezky nás přijali) a další byly v pátek na místě s hodně drsnou historií - mazec, jeden splněný úkol, se kterým jsem otálela rok, jedno promítání fotek pro seniory, chystání děcáků, dále jsem si taky prošla jednou duchovní zkouškou, kdy jsem musela vyjít z komfortní zóny a srovnat si priority, jestli se přihlásím veřejně k Tomu, kdo mě zachránil, i za cenu ztrapnění, nebo si budu vše šudlat dál inkognito - a to si myslím, že mě ve finále asi nejvíc posílilo.
Nevím, po čem konkrétně přišel takový příval energie, jakej nepamatuju (jestli po Portugalsku, po obnově s Manjackalem, po zkoušce nebo...?), ale vím, Komu za něj vděčím a taky, že to není moje síla.
Tak se snažím držet všema silama v sedle, abych zase někde brzy nespadla... a jsem zvědavá, jak mi to odhodlání dlouho vydrží...

Tradiční vycházka na místo činu (19/22) netradiční cestou... 

 Tak hezký říjen!