středa 28. června 2023

Extremistou - editováno

Psala jsem minule, že to bude dlouhé a neučesané a že to upravím, tak nazrál čas k první úpravě (průběžně doplňuji, co mě napadá) – nejdřív jsem uvažovala nechat obě verze, aby mě někdo neobvinil, že couvu před výhrůžkami nebo mažu stopy, ale paní anonymní už screeny má :-) a já nechci vše rozpatlávat do více článků: budu se snažit, aby článek byl stravitelnější pro lidi, kteří jedou více mainstream, nepatří ke katolickým ultras a aby nepůsobil konspiračně, i když se tomu možná úplně nevyhnu: Za těch 18 let, co s přestávkami k Ranhojičovi jezdím, se mi sice ještě nestalo, že by se mýlil v něčem jiném než detailech, ale protože vím, že v médiích se vše projeví až se zpožděním, zásadně o těchto věcech nepíšu - mimozně to však působit může.

Tento článek je jen novější verze toho předchozího, doplněný o text i další odkazy, pokud by někdo stál o starší verzi, mám ji zálohovanou.

Tedy znovu: Netušila jsem, že se extremistou může stát i takový pacifista jako já, ale co se dá dělat :-).

Minulý týden jsme byli s dětmi na představení Boom vol.2 v královéhradeckém kině Širák (Cirk LaPutyka). V závěru představení dostala mladá generace od režiséra Rosti Nováka příležitost vyjádřit, co pro každého z akrobatů znamená svoboda. Byl to zajímavej mišmaš od upřímného výroku "já vlastně nevím, i když v ní celej život žiju" až po urostlé vysportované chlapce v podpatcích a sukních. 

Obdivuhodné akrobatické výkony - zatleskala jsem, respektuji obsah i formu vyjádření.

Chápu toto pojetí svobody, i když pro mě posledních pár let opravdová svoboda znamená hlavně nebýt otrokem nikoho a ničeho.
Tužeb, závislostí, zážitků, zlozvyků ani žádných lidí.
Ještě nejsem úplně svobodná, ale snažím se :-), protože myslím, že bychom měli pomáhat ze všech sil lidem přeskočit, ne snižovat překážky.

****** 

Práce s (dez)informacemi byl v práci můj denní chleba.
Tím, že jsem měla ve škole dvojí vedení a i rodiče sledovali každé mé slovo, jsem musela mít vše, co vyřknu na školní půdě, neprůstřelně podložené a nedělalo mi to problém.
S dětmi jsme dohledávali původ zpráv, i na prvním stupni se hodně věnovali ověřování zpráv a vyvracení dezinformací - ještě když to nebylo moderní :-).
Co jsem neměla dostatečně podložené, o tom jsem mlčela - takže jsem mlčela hodně :-) (to by bylo ticho na světě, kdyby to tak dělal každý :-) ).
A mlčela jsem vždy a důsledně i k otázce koho volím a v co věřím, i když jsem byla tázána, protože škola je přece sekulární prostor, kam nepatří náboženství ani politika :-). Jak vidím, někteří toto úplně neřeší a ještě u toho vypadají dobře :-).

Rodiče mých dětí věděli, že jsem věřící (viz. křížek a obal mobilu), ale nikdy jsme se o tom nebavili a ani si na mé vedení nestěžovali, naopak se svěřovali i s takovými věcmi, že plánují odhlásit své děti z hudebky, protože před Velikonocemi jim učitel četl z Bible (kvůli pašijím, aby věděli, co se tam zpívá? Ale to vy byste nikdy neudělala a jste taky věřící) nebo vyjadřovali přání, aby sexuální výchova nebyla „ve stylu Jochové“ – tu jsem vlastně poznala až díky nim :-). A když jsem se pak přihlásila k odběru článků Aliance pro rodinu, abych si udělala názor u zdroje, byla jsem překvapená, že jejich aktivity dávají hlavu a patu, i když v médiích mají status totálního mimoně. Nesouhlasím s nimi ve všem a některé osobní názory nesdílím (třeba ten s volebním právem žen mi přijde úlet, ale proti gustu...), ale nemůžu se ubránit pocitu, že je na ně pro jejich jiný pohled pořádána štvanice a je potřeba je odstranit.

Třeba má někdo dojem, že se ze „zajímavého člověka stala troska“, v tom případě vás bohužel zklamu, že většinu názorů mám po celou dobu psaní blogu, jen jsem se je odvážila ventilovat (pouze ve svém prostoru!) až v poslední době, protože se právě v poslední době troskou přestávám cítit a mám pocit, že se v toleranci začíná měřit dvojím metrem a tvoří se tu sociální vrstva arbitrů dobra. Tak to berte třeba jako takový můj coming-out, to přece každý berem ;-), alespoň se můžete svobodně rozhodnout, zda vůbec chcete tento blog ještě číst.

O tom, že mi přijde divné označování některých dezinformací, jsem už jednou psala, takže se nebudu opakovat.

Jenže to začíná vypadat, že někteří kujóni pochopili, že stačí kdeco nazvat dezinformací a lidi mávnou rukou a přestanou se zajímat ve stylu "jó, to je hoax, tak ok, v pohodě" (co na tom, že zpráva sice není pravdivá, ale realita je občas stejně špatná nebo i horší).

Byla jsem dotázána, zda „vůbec znám web Manipulátoři“ :-). Na něm a na webu hoax.cz jsem dlouhá léta začínala svá pátrání - a pokračovala na další weby a mainstream platformy. Poznatky, který zmiňuju, vznikly vlastně právě tak, že jsem se pokoušela vyvracet dezinformace jiným “katolickým ultras” stejně jako paní nebo slečna anonymní mně (občas jsem také za sebou chtěla zavřít dveře a ještě jsem si myslela, jak jsem chytrá a studovaná). Tak to teď mám :-). A právě proto, že jsem chtěla mít vše neprůstřelný a nechtěla se ztrapnit, jsem studovala snad všecko, co na to který téma vyšlo a zjistila, že vlastně nemůžu s jistotou říct, že mám pravdu. To nevím ani teď. Ukáže čas. 

Vyvracím některým známým i takové do očí bijící kraviny jako cvrčci v jídle nebo žabička na obalu potravin a i když díky Bohu za Manipulátory a podobné weby, často ve věcech, které nejsou právě tak jednoznačné kraviny jako cvrčci nebo žabička, vyjadřuje názory jednotlivce.
Zrovna v den, kdy mi paní nepřímo doporučila doplnit vzdělání na tomto webu, “náhodou” Lucka Sulovská na Facebooku gratulovala advokátu Jakubovi Křížovi k ukončení soudní tahanice právě s Manipulátory – aby nedošlo zase k nedorozumění, neřešme holčičky s pindíky (ty mě proti učebnicím, který jsem viděla já, nechávají celkem v klidu), sdílím vše hlavně proto, abychom si uvědomili, že i v této redakci sedí lidi a ne stroje, proto nestačí jen nekriticky přebírat jejich produkty. Jsme v informační válce a myslet si, že všechnu pravdu najdu na jednom webu, mi přijde bláhové... Vše o soudu je TADY.

To samé ovšem platí i druhým směrem- pokud sdílím v diskusi (povětšinou názorový, abych se neopakovala) článek vyjadřující mou zkušenost a poznání, např. Margit Slimákové, neznamená to, že danou osobu beru jako autoritu ve všem ostatním, co sdílí. Zrovna v těchto dnech sdílela článek o nových normách pro školy, ze kterého vyplývá, že v některých případech (třeba z kapacitních důvodů) bude umožněno ponechat na školách některá wc jako smíšená (z hlediska silných populačních ročníků nebo zakládání nových škol dobrý nápad), ale pod příspěvkem to způsobilo reakce, jako by se měly záchody ve všech školách přestavět na genderově neutrální... :(

Některá média jsou důvěryhodnější než jiná, ale dělit zprávy na pravdu a lež jen na základě autora a webu mi nepřijde právě šťastné - už proto, že liberálnější média asi těžko budou sdílet konzervativní pohled a naopak.

Z bezpečí mateřské pozoruju, že v rámci boje za demokracii a proti dezinformacím (tu frustraci chápu, je to zlo) přestávají být už i některé nikoho nepoškozující názory žádoucí a lidi, se kterými jsem postávala na stejných demonstracích, začínají šmahem odsuzovat názory jiných víc než ti lidi, se kterými jsme nikdy moc společného neměli, ale respektovali jsme se.

V závěru pohádky Alice Nellis Sedmero krkavců vypravěč říká: "lidé si prostě vypráví ledacos, hlavně, aby se to dobře poslouchalo. Ale ať už si vyprávějí cokoliv, na pravdě to nic nezmění. Ta létá někde vysoko nad námi - tak vysoko, aby ji slova - ani dobrá, ani zlá, nemohla nikdy doopravdy zničit." 

Asi mi ve společnosti chybí to vědomí, že nás něco přesahuje, prostě všichni musíme ke všemu zaujmout vyhraněný postoj s nulovým připuštěním, že se mohu mýlit, všichni máme na všechno právo a když to někdo vidí jinak, bereme si to osobně proti sobě, a myslím, že porozumění psanému textu v národě také nic moc. Ke všem menšinám i většinám mám úctu, nenapadlo by mě řešit nebo komentovat kohokoli činy a už vůbec ne je posuzovat, pokud nezasahují do práv jiných. Kdo by nás chtěl nařknout z nenávisti k menšinám, nechť se přijde podívat na naše playlisty a odběry ze sociálních sítí :-).

Začalo to asi za covidu, kdy jsem měla očkovací dilema vyřešené tím, že jsem byla těhotná.
Když mi praktická lékařka řekla, ať na tetanovku přijdu až porodím a dokojím, ani mě nenapadlo, že bych si nechala píchnout cokoli jiného, to bylo prostě vyřešené (etický aspekt jsem řešila až potom).
Nesympatizovala jsem ani s jedním táborem - vakcinačním (snažíte se být celý život ohleduplní, když ale máte zkušenost těžké a nevratné reakce na jednu z vakcín a nikde se nedovoláte a na nikom si nic nevezmete, jste prostě obezřetní a vyhodnocujete jinak případná rizika), ale ani antivaxerským (kreativita kolujících zpráv byla úsměvná, kdyby to nebylo spíš k pláči).
Byla jsem zalezlá doma, nikoho jsem neohrožovala, když byla potřeba vyjít mezi lid, testovala jsem se (pro mě základní ohleduplnost).

Mám v tomto ohledu čisté svědomí. Jasně, tápu, zkoumám, pochybuju... a chápu, protože kdybych těhotná nebyla, kdo ví, jak by to dopadlo.
Proto mě docela překvapilo, jak nepochybují a mají jasno v tom, jaké mám mít svědomí, jiní lidi - většinou političtí blogeři, které jsem dlouhá léta četla a souzněla s nimi, ale i někteří kněží.

Dnes jsem zpětně ráda, že jsme si mohli dovolit se neočkovat a že je po všem, a že se dva roky staré informace od Ranhojiče nejen o původu covidu už běžně objevují v tisku. Prosímvás, tím nemyslím nic konspiračního, Ranhojič prostě říkal od začátku, že covid unikl z laborky, už v době, kdy to bylo označováno za těžkou dezinformaci. Dnes je tato informace běžně dostupná a oficiální ve všech médiích. Když vyplouvají na povrch další informace (jako třeba TATO ) - je mi jasné, že pro někoho asi zdroj nebude dost dobrý, ale já jsem třeba Echo četla od jeho založení ...), je člověk nakonec rád, že do toho nevidí a že to skončilo.

Asi neočekávám, že by někdo přiznal, že by se v čemkoli mýlil, co bych naopak očekávala, je, že budeme do budoucna nějak... obezřetnější? Pokornější k neznámému? Chci tak moc, aby byli novináři informátoři a přinašeči informací o dění a ne arbitři pravdy s ambicemi soudců? Nespoléháme tak trochu pyšně pouze a jen na svoje "neomylné" poznání?

Už v té době jsem si všimla, že je kolem mě docela dost lidí (včetně lékařů a zdravotníků), kteří se tenkrát očkovat nenechali, ale ze strachu, aby je někdo nezařadil mezi dezinfoantivaxery, raději mlčeli. Začínají promlouvat až teď. Tak ty chápu asi nejvíc.  

V mlčící většině je ale mnoho lidí (a často byste to do nich netipli), kteří mají jiný názor, a nestojí jim za to s ním vycházet na světlo, protože nepotřebují být atakováni, naopak křičící menšina (a teď fakt nemyslím tu sexuální) vytváří dojem, že má pravdu a že je to norma.

Docela se mě dotýká, že všechno jde ještě dál a neočkovaní se pro mnohé moje dříve oblíbené blogery nebo novináře stávají proruskými dezoláty, jen třeba proto, že nepodporují jiné pokrokové názory, jako manželství pro všechny, ratifikaci Istanbulské úmluvy atp.

Už pod jedním z mých minulých příspěvků se v diskuzi pod článkem objevily sugestivní otázky jako z čeho přesně máte strach ? A četla jste IÚ vůbec? Myslím, že jsem problematiku nejen IÚ  zkoumala déle než většina pod články diskutujících lidí a všechny zásadní věci jsem zodpověděla v uvedené diskuzi (ty, které chyběly, jsem doplnila, takže koho to zajímá, vše se dočte tam, abych to tu nenatahovala).

Jedno shrnutí za všechny: "Problém Istanbulské úmluvy není to, že směřuje k potírání násilí na ženách a podpoře obětí násilí. S tím odpůrci úmluvy pochopitelně problém nemají, byť většinu požadavků v tomto směru Česko dávno splňuje. A pokud ne, stačí upravit naše stávající zákony, nepotřebujeme k tomu předtím schvalovat mezinárodní smlouvu.

Problém je, že úmluvu zřejmě psaly horlivé absolventky gender studies, které násilí na ženách nevidí jako individuální selhání ale jako pilíř strukturálního útlaku žen ze strany mužů a nástroj, jakým si patriarchální společnost vynucuje podřízenost žen. Jakoukoliv nerovnost považují za výsledek diskriminace a více než o cokoliv jiného jim jde o boj s genderovými stereotypy, které, údajně, en bloc k násilí vedou. Na boj s patriarchátem pak úmluva samozřejmě povolává média a neziskové organizace, případně požaduje úpravu školních osnov a řádné proškolení populace.

Že nejde jen o nějakou omáčku kolem „toho hlavního“, jak občas říkají zastánci úmluvy, ale o rovnocennou část se samotným potíráním násilí dokazují zprávy orgánů dohlížejícího na provádění úmluvy GREVIO, které kritizují signatářské země přesně z těchto pozic – vadí jim důraz na rodinu, nedostatek intersekcionálního přístupu anebo genderově neutrální přístup.

To, že se úmluvou do českého právního řádu dostává nejen pojem gender odlišný od pohlaví, ale také genderová identita, je už jen taková třešnička."  

Andrej Duhan k podcastu Notorické konzervy: Proč neratifikovat Istanbulskou úmluvu .

Jenže já nemám strach.
Jen mám prostě jiný názor a nechci na tom mít žádný podíl, to je vše a to mi i stačí, jakkoli je to pro některé lidi nepochopitelné :-).
Můžu se samozřejmě mýlit, ale za mě takto:

1. Konzervativní pohled je v euroamerickém kulturním okruhu legitimní součástí společenské diskuze.

2. Máme demokracii. Její pluralita se pomalu začíná vytrácet, ale každý, kdo má možnosti, si může vybrat, koho bude finančně či názorově podporovat. Někdo podporuje samoživitelky, někdo psí útulky, někdo uprchlíky, někdo PraguePride, někdo adopci na dálku/nablízko, někdo postižené roztroušenou sklerózou/ALS/nemocí motýlích křídel (zde si dosaďte, co zrovna podporujete vy), někdo hospicovou péči a někdo děti z dětských domovů a nenarozené, kteří nemají svůj hlas. Já jsem si vybrala to poslední, ale neznamená to, že budu bojovat proti těm, kdo se rozhodli jinak. Když mi nic neříkají psi, mám právo je nepodporovat, neposílat peníze útulkům, ale ani nebudu jejich majitelům nadávat, že jsou pošahaní pejskaři. (lepší příklad mě nenapadl). Vysvětlím později.

3. nepomohla mi v mých vleklých zdravotních problémech ani klasická, ani alternativní léčba.
Až poznání a léčba rodu a rodových zátěží ve fyzické i psychické rovině mě nasměrovala k vyřešení příčin.
Ruku v ruce s manželstvím pro všechny (etymologie slova mnohé napovídá) jde také adopce a problematika surogátního (náhradního) mateřství.
Kdo to nevidí, lže si do kapsy. 

Myslím, že každé dítě by mělo mít právo znát své rodiče a svůj rod.
Kdo má větší právo - rodiče na děti nebo děti na to, aby znaly své rodiče? Hm?
Neumím si absolutně představit, že by některé děti byly o tuto možnost ochuzeny a zůstaly by ve svých možnostech nejen léčby bezradné.

Uvědomuju si, že nic není černobílý a není mým cílem cokoli odsuzovat. Mnohdy je dítě za každou cenu dobré řešení, protože mít a nemít ho je pro někoho otázka sebevraždy. Současně si ale myslím, že toto si má rozlišit každý sám a že by se tyto věci neměly řešit plošně a univerzálně, protože většina, které se to doteď netýkalo, má pocit, že může vše.

Když bylo v roce 2006 uzákoněno registrované partnerství, připadala jsem si hrozně důležitě, když jsem vše podporovala jako důkaz o toleranci, ohleduplnosti a otevřenosti k osobám jiné orientace a divila jsem se, proč můj volnomyšlenkářský otec není v této bohulibé aktivitě zrovna úplně volnomyšlenkářský.
Někdo mi kdysi řekl: To je fajn, ale pokud jakkoli podpoříš toto, stáváš se spoluzodpovědným za vše, co bude následovat a kam se to později vyvine. Jak víš, že registrované partnerství bude stačit?
Tehdy jsem to viděla tak, že někdo "slyší trávu růst", dnes musím říct, že na tom něco je.

Už jste někdy "páchali" dobrý skutek, o kterým jste byli sami ve své rozumnosti přesvědčení, že je skvělý a pro dobro všech a pak jste s odstupem času viděli jeho důsledky v pravém světle? Já jo - a toto mi tu zkušenost velmi připomíná.

Chápu naprosto, že je potřeba, abychom měli všichni stejná práva a jejich narovnání jednoznačně podporuju, o tom žádná.
Rozumím i tomu, že některé homosexuální páry mohou být a jsou lepšími rodiči než my hetero (a než já určitě). Karel Schwarzenberg v prezidentské předvolební debatě před lety řekl to samé - něco v tom smyslu, že si je vědom, že homosexuální rodiče mohou být lepšími rodiči, ale že by rád, aby se upřednostnilo svěření do péče rodině s oběma vzory, a nevím, že by to tenkrát spustilo nějakou vlnu odporu. Je to asi blbé a nekorektní přirovnání, ale někteří jednonozí uběhnou maraton, přitom všechny jednonohé na běh automaticky nedáváme, nikdo jim to ale nezakazuje a nevím o tom, že by jim to jakkoli ubralo na osobní důstojnosti.
Proto myslím, že by stát neměl přebírat zodpovědnost za rozhodnutí dospělých svéprávných lidí, stejně jako by neměl zasahovat do dalších otázek svědomí a přesvědčení jednotlivce.
Kdo chce mít děti a příroda ho k tomu neuzpůsobila, ten je má - říkají sami homosexuálové, kteří nepodlehli tlaku aktivistů.
Zařídí si to (zde vidím výhodu na straně leseb oproti gayům).
Aktivisté, které dlouhodobě sleduju (nejen o tom, jak funguje lobbing za Manželství pro všechny, podává rozhovory Antonín Vavruška, mladý gay, který svou vyzrálostí strčí do kapsy leckteré starší moudré. Transexuálové se zase postavili proti tomu, aby si je brali jako rukojmí aktivisté k protlačení dalších kontroverzních zákonů), jsou finančně podporovaní z domácích i zahraničních zdrojů, ale prstem se zcela "demokraticky a netmářsky" ukazuje na Alianci pro rodinu, která je údajně placená z Ruska, i když ti, kteří obvinění vznesli, je nikdy nedokázali - proč taky, stačí když se o tom napíše a pak už je to jedno.

Zcela demokraticky se proto ohrazuji proti snahám odstavit Alianci pro rodinu z poradních orgánů státních struktur.
Jana Jochová nebo jiní lidé kolem Aliance možná nemusí být sympatičtí všem, střet jejich světa se světem odpůrců je velký. Nemusím s nimi ve všem souhlasit, ale mám zkušenost, že se jejich výroky občas rády ohýbají tak, jak se to hodí. Kdo jiný ale chodí diskutovat do agresivních a emočně vypjatých debat a hájit práva dětí? Kdo jiný na to má nervy a žaludek?
Díky mým přátelům, kteří mají vazby na lidi z Aliance, vím, že leckteré boje vybojují ještě dřív, než se kolem nich udělá (dost často zavádějící) haló.

Aliance pro rodinu nemá žádné rozhodovací pravomoce, pouze doplňuje širokou paletu poradních hlasů.
Vliv na rozhodování mají všichni - i všechny menšiny, tak proč ne ty konzervativní.
Výzva k odvolání Aliance pro rodinu ze struktur státu byla adresována minulý týden vládním představitelům ze strany uskupení Pastoral Brothers, ale podpořili je i další, včetně katolíků.
Mluvčí premiéra Václav Smolka k tomu říká: „Je třeba v obecné rovině konstatovat, že v různých radách a komisích v rámci Úřadu vlády je zastoupeno opravdu široké spektrum názorů a postojů. A tuto diverzitu je třeba v demokratické společnosti považovat za klíčovou výhodu.“
A o tom pluralitní demokracie je a o to jde i mně.

Aby nedošlo zase k nedorozumění: byla bych pro to, aby nebyl vyzýván k vyhození z poradních orgánů kdokoli, i lidé z jiných názorových proudů.

Je snad náhoda, že výzva k odvolání aliance přišla před hlasováním o manželství pro všechny a dalšími "důležitými" ideologickými věcmi, které je třeba vyřešit ještě před prázdninami, protože po prázdninách už na to nebude prostor kvůli předvolební kampani? Nemyslím si.

Podepisuji: "Stát je doslova obrostlej levicově liberálními neziskovkami, které jsou bohatě financované z eráru i evropských peněz, prakticky si zprivatizovali pojem občanská společnost a jejich experti nám takřka dennodenně kážou z veřejnoprávních médií. A na koho si navzdory tomu vyšlápnou progresivní křesťané? Na Alianci pro rodinu, zřejmě jedinou konzervativní neziskovku, která se alespoň trochu dostala ke koridorům moci, aby hájila rodinu a práva dětí. Totální klauni." (Andrej Duhan - Podcast Notorické konzervy)

"Manželství je svazkem muže a ženy a všechny ostatní svazky nechť v pohodě existují, ale nenazývají se manželstvím. Nejsou to jen jazykové hrátky, je to otázka významu.
Na jedné straně je RODINA a na druhé různé pozoruhodnosti, které nechť si pro svou existenci najdou jméno a pod tímto jménem vystupují.
Nemám nic proti homosexuálním párům, děsí mě „patchworková“ seskupení, kde děti mají dvě maminky a čtyři tatínky a dále skutečnost, že porodnost v minulém roce klesla pod úroveň, pod níž nebyla nikdy předtím.
Také mi není jasné, proč křesťanské hodnoty jsou zavrženíhodné, když na nich byla postavena - vedle Aristotela - morálka. A morálka, jak píše Greene, je soubor psychologických pravidel užitečných k tomu, aby společenství veskrze sobeckých jedinců mohlo těžit z výsledků společné aktivity. Zakažme Desatero a můžem se začít vraždit na každém rohu.
Pak ještě nechápu ty osoby, které Alianci pro rodinu daly nálepku téměř militantní sekty. To už je RODINA opravdu tak odporná skutečnost, že její podpora má téměř protistátní perverzní charakter?"
Radkin Honzák, psychiatr

Kdybych měla koule, vložila bych odkaz na názor na náhradní mateřství od Martina Hranáče, kterej mi vypad automaticky na FB večer po editaci, když jsem o sobě zase začala pochybovat. Jenže koule nemám :-).

*****************************

Až bude schválené manželství pro všechny, dojde řada i na adopce a surogátní mateřství.

Adoptovat děti z dětského domova ale dávno může i jednotlivec.
Přednost sice mají manželé, ale přesto se na Dnech pro dětské domovy přistihnu u přemýšlení nad tím, jak to, že jich tu je tolik, nikdo je nechce a že bych si je domů vzala snad všechny.
Takže, čím to asi bude?
Díky Bohu za všechny lidi hetero i homo, kteří si nedělají právo na árijské novorozeně s fajnovým rodokmenem a IQ 160 a přijali i jakékoli jiné dítě, a smekám před nimi.
Nebo jsem opravdu tak zvrácená extremistka, že mi přijde šokující video jinak sympaticky vyhlížejících lidí , vybírajících embryo, které bude určeno k odnošení náhradní matkou stylem vybírám si nové kolo? (k náhradnímu mateřství, opět: umím si představit, že v rodině to někdo pro někoho rád udělá, i když je to pro mě nepředstavitelné, ale nevidím důvod, proč by se na tom měl plošně podílet stát a jeho zákony. Když vidím, co všechno má vliv na naše fyzická i duševní zranění, si absolutně neumím představit následky přetrhání biologických pout mezi matkou a dítětem. O byznysu s dělohami ani nemluvím. Bylo mi do pláče, když jsem na začátku války viděla fotky z ostřelované porodnice, kde zůstaly děti ze surogátního mateřství a nikdo si je nevyzvedl. A o genetických rizicích spojených s dárcovstvím se už taky napsalo dost. Nejen o problematice surogátního mateřství hodně mluví Katy Faustová, Američanka vychovaná lesbickým párem. Přestože svou matku i její přítelkyni miluje, hovoří otevřeně o rizicích výchovy stejnopohlavními páry. Chápu, že pro někoho je nepředstavitelné mít skutečně rád všechny lidi - homosexuály nevyjímaje a současně být proti některým jejich aktivitám, ale já to tak mám...)

Možná si někdo myslí, že slyším trávu růst, ale už začátkem tohoto roku jsem psala připomínku Evropské komisi ohledně přeshraničního uznávání rodičovství. Jde o vyjití vstříc párům, které účelově cestují do jiné země EU, kde je uznáváno stejnopohlavní rodičovství a náhradní mateřství za účelem zapsání rodiče bez ohledu na biologickou realitu. Do připomínek k takovým návrhům můžete příště napsat, i když jste pro - takových lidí tam ale moc nebylo.

Možná někdo v tom, že někdo někam napíše dvě věty o tom, že s něčím nesouhlasí, vidí aktivismus, já si ale myslím, že jde o využití svého občanského práva a řešení toho, když chcete mít čisté svědomí, že jste udělali v rámci svých možností a práv, co jste mohli - a víc neřešíte. I politici chtějí zpětnou vazbu a myslím, že každý hlas je počítán, nemám ráda takové ty poraženecké řeči typu "ti nahoře si stejně udělají co chtějí" - není to pravda.

Přála bych si, aby všechny bytosti byly šťastné, včetně všech, kdo se cítí být znevýhodněni.
Ano, mám kolem sebe lidi, kteří se svou orientací trápí, cítí se sami a vím, že by byli skvělí rodiče, (a přeju jim to, pokud svou situaci vyřešili pro mě zapovězeným způsobem, a to i těm heterosexuálním, kterým se nedařilo).
Ale pokud se mám rozhodnout mezi právy dospělých a právy dětí, volím ta dětská a to nejen kvůli všemu výše uvedenému.
Neumím si představit, že bych nevěděla, odkud jsem přišla a kdo jsem.
Nedávno jsme byli na chalupě na výstavě k příležitosti oslav 200 let od založení obce. Naše chalupa hrála v historii významnou roli - byl to jeden z prvních domů, takže se dochovala její podoba na fotkách, zabrali ji jak nacisté, tak komunisté, využívala ji obec. Zírali jsme na fotky, které byly mimo náš rodinný archiv. Na naše orlí nosy a oči, podle kterých jsme se s našimi předky poznali i bez popisků. Asi už jsem s tím trapná, ale počítáme s tím, že některé děti o toto přijdou?
Ano, anonymizace se děje už teď - a taky s tím nesouhlasím. Neříkám lidem jiného přesvědčení, co mají a nemají dělat, to je jejich rozhodnutí. Jejich rozhodnutí, do kterého ale nemá aktivisticky vstupovat stát ani nikdo jiný.

Pro mě má manželství pro všechny v současné podobě a s ním ruku v ruce jdoucí další práva více rizik než výhod.

Stojím za právy dětí, ne proti nikomu - komukoli a je to moje volba.

Respektuju jinou volbu ostatních lidí a neříkám jim dezoláti, fašouni ani cokolifobové :-).
Ano, když to někdo chce, je to jeho přání, jeho volba, i jeho zodpovědnost. Tečka.

Minulý týden se konala konference organizace Jsme fér.
Ve čtvrtek poslali poslanci do druhého čtení Manželství pro všechny. Ne všichni poslanci byli ohleduplní, ale někteří jo a beztak dostali za uši. A některé poslance napadlo i to, že by bylo dobré garantovat dětem právo na to, znát oba rodiče.
Na ratifikaci čeká také Istanbulská úmluva.

Aby bylo jasno: O svoje manželství strach nemám a i když si to někdo neumí představit, ani schválení IÚ mi žíly ve finále netrhá.

Udělala jsem, co jsem mohla a nějak to dopadne. V práci si budu dál hledět svého a pokud ji nebudu moci vykonávat podle svého svědomí, tak si holt najdu jinou práci :-).
Tím vykonáváním podle svého svědomí opravdu nemyslím, že bych měla začít svými názory ovlivňovat své žáky :-), když jsem to nedělala doteď, nebo jim zatajovat všechna pohlaví. Vždy byly možnosti, jak nemít podíl (jen já sama za sebe) na věcech, které jsou proti mému přesvědčení a nikdo si toho nikdy nevšiml (jeden příklad za všechny: doma třeba neslavíme Halloween, ale v práci je to největší propagační akce pro budoucí žáčky. Dušičková zóna byla k všestranné spokojenosti a nic se nemuselo hrotit. Ono se totiž nemusí nic hrotit, když někdo není hrotič).

Někdo to nazval alibismem, já bych zase řekla, že je smutné, pokud si někdo neumí představit, že někomu stačí říct názor a nemít žádný další vliv na dění, že přijme výsledek, ať je jakýkoliv. Pokud všechny zákony, se kterými nesouhlasím, projdou, můj vnitřní demokratický svět se nezboří, protože tak demokraticky rozhodla většina a nevím o ničem, jak bych to mohla změnit. Když někteří lidi budou mít radost, budu jim přát, že mají radost a budu doufat, že to bude stačit.

Jen budu ráda, že jsem prozřela a k tomu druhému prezidentskému kolu nešla a mám tak "jen" 50% zodpovědnost za to všechno :-).
A dám si pozor, koho budu volit příště. Jen teda už nevím, koho. Asi už mi nikdo nezbude, protože některé strany zatím volit neumím :-), ale pokud si Nahoře umějí použít ke svým záměrům i úplné lůzry (ke kterým už teda asi taky patřím), tak mě to asi úplně trápit nemusí.
Ono je to nakonec i osvobozující nehrát si na soudce a nerozsuzovat, kdo je dobrý nebo špatný člověk. Protože úplně kohokoli si nahoře uměj použít, když potřebují. A to je pecka.

Kdyby to náhodou nebylo z článku patrné, nemám ambice někoho inspirovat ke změně názoru, pouze nabízím jiný pohled. Jsem si vědoma, že jsem se svými názory v menšině a nečekám, že by se to změnilo. 

Nerada bych, aby to vypadalo jako machrování, ale na blogu nepíšu nic, o čem bych nebyla přesvědčená natolik, že bych nebyla ochotná kvůli tomu přijít i o práci. Přijít o práci, která mě moc baví, je hrozné, ale čisté svědomí je pořád ještě víc a v naší rodině tyhle věci nést umíme.

Myslím, že ohleduplnost a slušnost je věc osobního nastavení a výchovy a nelze si ji vynutit hyperkorektivitou, povinnými kvótami na reklamy s všemi barvami pleti a sexuálními identitami, poklekáváním a omlouváním se donekonečna (jo, omluva je super věc, ale není lepší se pak přesunout do přítomnosti?). Myslím, že pokud se prostě nerozhodne každý z nás v sobě být ohleduplný a laskavý k druhým, nic se nestane a úcta a slušnost mezi lidmi na tom lépe nebudou.

Důkazem toho je dávka nenávisti, kterou po hlasování o Manželství pro všechny schytal na Twitteru Hayato Okamura. Ten druhý Okamura, který byl doteď na správné straně a byl pro všechny oblíbeným, až skoro "plyšákovitým" symbolem slušnosti (ale předem deklaroval, jak bude hlasovat a to i dodržel). Katolíci se někdy úplně zbytečně mezi sebou bitkaří o to, zda je lepší tradice nebo progresivismus (myslím, že dřív měli víc výhrady tradicionalisté, ale v mém okolí to je teď fifty fifty a možná převažuje v hejtování progresivní křídlo. Řeknu vám to takhle, myslím, že každýmu vyhovuje něco jinýho a moc nechápu ten spor, jako bychom neměli dost jiných problémů). Ironický humor Marka Ebena už také není žádoucí, po zahájení Filmového festivalu ve Varech se na něj také snesla vlna kritiky. A abych se nedržela jen své ultrakatolicos bubliny, hleděla jsem podobně třeba na reakci mýho oblíbenýho Jakuba Szántó na výrok Ladislava Vízka, který měl komentovat comingout fotbalisty Jankta. V novém Sexu ve městě, který byl vždy nekorektní, se najednou s korektností mohou přetrhnout. No a v posledních dnech mluví za vše třeba slovní přestřelka Dana Přibáně s dobrovolníkem bojujícím na Ukrajině Cohenem. (Cohen se vyjádřil k nepokojům ve Francii. Taky bych nejradši pomohla úplně všem uprchlíkům, jen se nemůžu tvářit, že problémy neexistují... )

Už je trochu jasnější, že mi v tomto článku nejde jen o katolictví a vyoutování se se svými konzervativními názory, ale o rozčarování nad celkovým rozdělením společnosti, šířením univerzálního dobra a tažení proti demokracii ve jménu demokracie?

 Může jít o obrázek text