Kolem 11. hodiny večerní začneme cítit kouř a spáleninu a vjíždíme do mlhy.
Jsme na dálnici asi 2 hodiny před Bordeaux, auta vyjíždí odtamtud opačným směrem a my a několik málo aut míříme tam.
Máme
z toho divný pocit, ale i když tabule na dálnici hlásí uzavření
silnice, po které jsme měli původně jet, kvůli požárům, stále Waze
ukazuje touto náhradní trasou o hodinu méně než kdybysme jeli po jiné
dálnici bez kouře.
Zapínáme
vnitřní okruh klimatizace, aby se dalo dýchat a když už to trvá dlouho,
dívám se na mapu počasí, kterým směrem jde vítr.
No naším, ale za Bordeaux z toho snad vyjedem?
Bordeaux je město duchů a leží na něm kouřová clona, dochází nám benzin, ale uspějeme až na několikáté benzince.
Nechápu, jak tady ti lidi můžou být, nedá se tu dýchat.
Objížďka
nás vede úkou silničkou přes nějaký městečka, kolem nás sviští sanitky a
hasičský cisterny, jedeme asi dvacítkou. Začínáme trochu litovat, že
jsme to nevzali větší oklikou.
Už je jedna hodina a nevíme, kde budeme spát, jen tak někde asi ne, když je vzduch takový.
Slyším, že se mám pomodlit poslední růženec a pak se uvidí.
Modlím
se slavný za ty lidi tady a sotva skončím, Luke vjíždí zpět na dálnici a
hned první odpočívadlo je ideál - stahujeme okýnko a kouř tu není cítit
(vítr vane opačným směrem), je tu ticho, čisťoučko, stání k odpočinku
na lesní cestě, wc, stoly i voda.
Jak tam tak vjíždí, v hlavě mi zní vodí mě na klidná místa u vod ♥ (Ž 23,2)...
Přebalíme auto a sotva zalezeme, začíná pršet a prší až do doby, než ráno vstáváme a jdeme znova přebalovat. Nu.
 |
| Tahle veliká francouzská dálniční odpočívadla milujem. |
Jakmile se sbalíme a posnídáme, ve vzduchu je zase cítit kouř.
Ve zprávách čteme, že požáry se zastavily, ale že se zvažuje evakuace Bordeaux. Nedivím se.
Nakoupíme a svištíme dál, po chvíli překračujeme španělské hranice.
Nejdřív
se za okny střídají hory, pak zavlažovaná žlutozelená slunečnicová pole
s pásy suché, skoro pouštní trávy a hnědé oranice. Několik hodin.
Jedeme až do večera, děti střídají hry a hudbu s pohádkou.
 |
| :-) |
Těsně před hranicemi s Portugalskem se umyjeme a za stmívání překračujeme hranice.
Na první benzince si ještě ohříváme večeři.
V klidu si cmudíme rýži se zbytkem kuřete a říkáme si, jak je hezký západ slunce.
Jenže sotva se setmí, dojíme a nalodíme se, zjistíme, že to nebyl západ slunce...
... a to jsou fotky ještě hodně milosrdné.
Chtěli
jsme spát poblíž našeho prvního cíle (Santarém), ale nabrali jsme
oproti plánu takový zpoždění, že musíme improvizovat a někde v půli
cesty sjíždíme z dálnice.
Místo,
které jsme si vyhlídli na Park4night, je v takovým krpálu, že to
vzdáváme a na druhý pokus parkujeme na parkovišti uprostřed (stejnýho)
noname města.
Je
tam děsný vedro, v remízku na okraji řvou jakýsi ptáci, potkávají se
tam milenci a vůbec se tam necítím dobře, děti jsou nevybitý a dělají
bordel, až se z toho únavou a pocitem, že antibiotika nějak nezabírají, spíš naopak, skoro rozbrečím.
Poprvé za cestu si říkám, proč jsem si jako vymyslela jet takhle daleko, kolik jsme už dali za benzin a co z toho.
Nakonec
se nějak usalašíme a usneme, ráno vstáváme ve zmatku, protože se mi
neaktualizoval telefon, ve vedlejším časovým pásmu je o hodinu míň a v
době zvonění budíku je ještě tma.
Nicméně dělníci jdoucí na stavbu, u které je park, nás spát nenechají, takže se sbalíme a vypadneme brzy.
Mše sv. v Santarém - místě eucharistickýho zázraku má být v 9.
Dokonce jsme zaparkovali u kostela (Igreja do Santíssimo Milagre/Igreja de Santo Estêvão), s čímž jsme ani nepočítali.
Jenže když tam vejdem, holčina v suvenýrech říká, že dnes bude až v 11.
Její starší kolegyně sice nemluví anglicky, ale velmi ochotně nás vezme na prohlídku za oltář.
Ve 13. století v Santarém nešťastná žena, které byl nevěrný manžel, navštívila místní čarodějnici, která jí slíbila, že
ji opět bude milovat jako dřív, ale musí pro ni v kostele ukrást proměněnou hostii.
Ženu to vylekalo, ale přesto to udělala.
V kostele eucharistii nespolkla, ale po opuštění kostela ji schovala do šátku.
Na cestě k čarodějnici hostie začala krvácet, lidé ji na to upozornili.
Proto v panice spěchala
domů a uschovala ji do skříňky.
Během noci z ní vycházelo silné světlo, které je
probudilo.
Žena manželovi prozradila, co provedla a oba zbytek noci strávili v adoraci před hostií.
Na druhý
den o tom informovali kněze, který vrátil hostii do kostela, tam krvácela další 3 dny.
Nakonec duchovenstvo rozhodlo, že i
přesto, že krvácí, ji umístí do relikviáře ze včelího vosku.
Kolem roku 1340 ji kněz zavřel do relikviáře ze včelího vosku a umístil ji do tabernákula.
Když
kněz otevřel dveře tabernákula, relikviář ze včelího vosku se rozpadl na malé kousky. Sklo obsahovalo
svatou Krev a včelí vosk.
Během staletí hostie velmi krvácela a byl v ní spatřen Ježíš.
Mezi mnoha svědky byl i sv. František Xaverský,
který místo navštívil před odjezdem na misie do Indie.
Samotný
relikviář se tady fotit nesměl, tak jsme si udělali pár fotek z výstavy
(některý sochy ve Španělsku i Portugalsku vypadají celkem děsivě).
tek z výstavy
(některý sochy ve Španělsku i Portugalsku vypadají celkem děsivě).  |
| Relikvie sv. Štěpána. |
Čekala jsem, zda budu mít dojmy jako v Lancianu, ale tušila jsem, že asi ne. Nemýlila jsem se, ale o tom později.
Po
prohlídce jsme se znova ujistili, že máme přijít na mši v 11, odešli se
na chvíli projít a protože Lukemu už klesal cukr, tak i do kavárny na něco menšího a
na wc.
V 11 se vracíme, přidáváme se k adoraci amerických poutníků a čekáme.
Udržet Maki v režimu silentium je nadlidský úkol, takže s ní jde Luky ven, dokud mše nezačne.
Je půl 12 a stále nic. Poutníci jdou nakupovat suvenýry a mně to je divné.
Nakonec pošlu Aničku do obchodu se suvenýry, ať se ujistí, že očekávaná mše fakt bude.
Vrací se s tím, že mše byla s těmi americkými poutníky - asi dorazili dřív, tedy jak jsem neblaze tušila.
Byla jsem z toho čekání od rána a nevyspání tak unavená, že jsem to těžko kousala.
Americký kněz, co se asi chtěl družit, se na nás tak hezky smál - můj úsměv byl ale dost nakřivo, tak jsem se klidila z cesty.
Jestli mi tohle mělo ukázat nějakou nenaplněnou touhu po eucharistii, tak jo, beru, chápu.
Nebo možná bylo potřeba na nás nějak pracovat.
Ale
bylo mi líto promarněnýho času, zbytečně vyhozených peněz, bylo mi
vedro a už jsme mohli bejt dávno jinde než v týhle čtvrti bez možnosti
jídla i WC.
Americký
kněz s asijskými rysy pořád kroužil okolo, asi tušil, že jsme na tu mši
čekali a nakonec přišel za námi do auta a přes okýnko mi vrazil se
slovy "Do you like M&M?"do ruky obrovskej pytel obřích "emenemsek"
(těch amerických s burákem uvnitř).
Měla jsem sto chutí mu něco říct, ale bylo mi ho v jeho nadšení líto, tak jsem jen čuměla do země a polykala slzy.
Navíc chytla hysterák Anka, protože bonbony záviděla holkám, sama je na buráky totiž alergická.
Máme
v takhle dlouhých přejezdech problém držet je dál od technologií i
sladkostí, tak jsem byla spíš naštvaná, že jim někdo dává další
sladkosti.
To jsem ještě ale nevěděla, že ty bonbóny nás později tolikrát zachrání od hypošky.
 |
| již notně užrané... |
Nakonec Luke zavelí a odjíždíme na nákup - do Fatimy, což je náš hlavní cíl, je to totiž necelá hodina cesty.
Teď už je konec dlouhých přejezdů, teď už budeme 3 dny na jednom místě a další dny popojíždět jen zřídka.
Takže
po nákupu cestou nabíjíme všechno co jde, a jakmile vjíždíme do Fátimy,
jdeme se nejprve porozhlídnout po klidném místě na spaní.
Lesy vypadají dobře a staré větrné mlýny na kopci nad městem ještě líp.
Je tam výhled na katedrálu i na hrad v Ourém, takže si tam uděláme pořádný jídlo a domluvíme se, že se tam vrátíme na noc.
Po jídle se zdá všechno růžovější, tak vyrážíme přímo ke katedrále.
A
i když jsme chtěli být daleko od lidí, vyhodnotíme zdejší parking jako
nejlepší volbu, je totiž zdarma, na asfaltu, s vodou, stoly i sprchami
vedle.
Zůstaneme tu nakonec další tři dny.
Umyjeme si všichni hlavu a vyrážíme do centra dění aneb Do Fátimy jen s umytejma... vlasama! :-)
Doteď jsem myslela, že jsem už viděla všechno, tak proč ještě cestuju.
No, tak neviděla.
