Tak dlouho jsme váhali ve zběsilým maratonu práce, až byla kapacitně plná.
A když jsem viděla, že je registrace uzavřená, bylo mi to líto - cítila jsem, že potřebuju nutně vzpruhu.
Zapsali jsme se jako náhradníci a vyšlo to, i když jsme přijeli kvůli práci až v pátek večer a odjeli v sobotu dřív ještě před Mostama víry ...
Prodírali jsme se pražskýma zácpama a sledovali přenos první mše na Noe - až jsme vešli do dveří a pokračovali plynule živě ...
T
rochu mi trvalo, než jsem se zkoncentrovala a uklidnila myšlenky... vlastně celej pátek.
Nečekala jsem, že prostá položka "modlitební večer" bude zahrnovat modlitbu za znovuvylití Ducha (která se na Novém Svitanie v létě nějak nedoodehrála...) pod vedením Marcina Zielińského.
Ostatní měli náskok z předcházejících přednášek, ale i tak - vypnout hlavu mi bránily židle s napevno upevněnými stolky a taky světla a zapnuté kamery... O své indispozici, která přijde záhadně vždy, když někam jedu, ani nemluvím.
To však nebránilo ostatním spočinout v Duchu (jedno zadunění o podlahu znělo skoro nebezpečně :-) ) a já si v klidu brzdila. Spali jsme u Kristý v klášteře.
Byli jsme u vytržení ze zdejšího budíčku ♥...
A taky jsme se dověděli, že tady v klášteře bylo nahrávací studio a natáčela se tu Modlitba pro Martu...
Prostor našeho pokoje s vysokými stropy byl velkorysý ... celou noc jsem se budila pocitem, že nejsem dost zakutaná a ráno jsem se vzbudila s ucpaným nosem (jak rychle jsem zapomněla, jaký je to být od září do dubna s rýmou!).
V sále pastoračního střediska bylo taky chladno, tak jsme se nabalili, po půstu dali ranní kávu a chvály od Gedeonů a hned byl svět v pořádku :-).
Hned na úvodní sobotní přednášce Marcin řekl, že úplně opustil svou přípravu a bude dnes mluvit na úplně jiné téma, než bylo plánováno.
Trochu šířeji začal připravovat lidi na odpolední workshop o uzdravování.
Protože většina věcí, který zazněly, byla pro mě známá, zapsala jsem si
jen pár pointů, který sice znám a už jsem o nich určitě psala, ale
zrovna si je potřebuju zopakovat:
-
svědčením se ze svědectví stává proroctví: pustil lidem v sále krátké video - pásmo svědectví o uzdravení z jeho cest, po kterém se hned ptal lidí, zda na ně mělo nějaký vliv. A mělo. (Jako další příklad uvedl příhodu,
kdy mu zavolali z největšího polskýho bulváru, a přestože nepředpokládal, že mu to jeho
duchovní dovolí, nakonec tam šel - díky
tomu, že redaktorka všude rozhlásila zprávu o udraveném rameni (prý asi proto Pán uzdravuje v tolika případech
ženy :-) ), ještě ani nedojel výtahem dolů a už na něj čekali další.)
Přestože
jeho historky byly pozitivní (ta o jeho profesorovi taky neměla chybu),
nezapomněl zdůraznit, že ne všichni přijmou naše snažení a naše hlásání stejně jako jeho taky zdaleka nepřijímají všichni, důležitý ale je, že jsme poslechli a
byli poslušní. Zdůraznil: Odvahu!
Uzdravení jsou jen Pánovou zásluhou, mojí zásluhou je ochota/odvaha nechat se použít.
Boží
logika je jiná než moje (já to říkám pořád!), z Jeho perspektivy je
úspěch i to, když já dostanu od někoho čočku - protože já nevím a
nerozhoduju o tom, zda moje zaseté semeno někdy vzdejde.
Já jen seju, nevidím už, že někdo jiný zalije a jen Bůh je ten, kdo nechává vzejít. Proto nemám rozhodovat o tom, zda moje modlitba byla úspěšná.
Nejvíc duchovních darů dostávají ti, kteří (se) dávají.
V pauze přede mší jsme stihli nakoupit nějaký dárky v Karmelitánským nakladatelství i u Česvelu (měla jsem hroznou radost, že mi pan vedoucí vyšel vstříc a pošle mi podklady k tisku jednoho obrazu, kterej jsem si přála, protože u nás v ČR ten motiv zrovna moc neletí) a moje duše už se tetelila.
 |
Tyhle světýlka mě baví na každý akci Creda.
|
Po mši jsme si přepsali workskopy, protože Marcin měl každý na jiné téma (původně jsem myslela, že bude mít dva stejné, proto jsem se nejdřív hlásila na workshop Kláry Němcové na téma Autentický křesťan: Být či nebýt on-line? o evangelizaci na sítích. Marcin je ale Marcin, tak holt i tenhle blog bude muset být veden i nadále neuměle :-) ). A byla jsem ráda, že nemusím přecházet na TF, protože byla fakt kosa ;-).
Zašli jsme si na oběd a pak už to frčelo.
Jeden workshop byl místo plodné evangelizace o uzdravování.
Pěkně shrnul to, co jsem se podrobně naučila loni v Praze a zopakovala si v Brně (AHA moment: jeho zkušenost, že vidí do problému mnohem lépe a jasněji, když se soustředí a modlí za jednu věc a ne komplexně dohromady za všechno), mě spíš ale kromě samotné Marcinovy pokory fascinovalo, s jakým pokojem a pokornou samozřejmostí se tam odehrála všechna ta uzdravení, na kterých jsme se učili.
Prostě, že k tomu, aby se věci děly, není potřeba žádných hopšou, senzací a pičičáren :-).
Šly dolů ortézy a jedna řádová sestřička přišla bez berlí už ráno.
Během toho, co se figuranti vepředu učili a my se měli svou modlitbou přidávat, jsem Lukora poprosila, aby tu svou směřoval na mé dutiny, který v noci dostaly zabrat a ozývaly se čím dál víc.
Byla jsem z toho trochu špatná, protože kromě pracovního psycha s triádama se blížil druhej termín (na první jsem nepřišla kvůli tomu covidu) kontroly na alergologii, kde se mělo potvrdit uzdravení z Brna a mně nebylo zrovna moc fajn. Tak jsem to zase odevzdala. A něco dělo, protože mě bolelo za očima, jak kdyby mi tam někdo vyškrabával mozek z hlavy :-) - večer jsem padla a druhý den byla už ok.
Chtěla jsem, aby tu zkušenost být použit měl i on - a fascinuje mě, že to, co někde načerpám já, jde prostě do té společné manželské nádoby.
Druhý Marcinův worskhop byl o prorockém slovu.
Taky jsem už toho o tom dost četla, ale ráda jsem si vše shrnula a bylo fajn, že se to všechno mohlo prakticky vyzkoušet.
Prorocké slovo (aby bylo prorockým slovem) musí splňovat několik podmínek současně: Musí být v souladu s Písmem (a já ho musím znát, abych mohla posoudit, zda je v souladu), mělo by člověka zmocnit, potěšit a obnovit.
Prorokování nemá nic společného s věštěním budoucnosti a proroctvími ve stylu Nostradama apod.- v křesťanství jde o vidění Božíma očima - jak Bůh vidí člověka nebo situaci ze svého pohledu.
Je třeba vždy rozlišit: Dá tohle Slovo člověku naději? (dokonce i když chce Pán upozornit na hřích, ve finále to slovo vždy přináší tomu člověku naději do budoucna - proto i sv. Pavel chtěl, aby každý prorokoval).
Bůh mi může ukázat minulost (i třeba když se za někoho modlím, mi ukáže tu situaci Jeho očima), ale vždy se to děje proto, aby to dotyčného povzbudilo.
Občas proroctví sdělí budoucnost, ale není to ve smyslu věštby (to, co se má vyplnit). Je to jen "nabídka od Boha" - člověk se vždy může rozhodnout jinak.
Proto vždy musí člověk rozlišovat (a to u KOHOKOLI - i u lidí, kteří mají ten dar velký), protože část Slova může být od Boha a část z toho člověka, který prorokuje.
Myslím, že to je vysvětlení i toho, proč některý lidi mají problém s přijetím Ranhojiče.
I Marcin se učí, a každý obraz si nechává několikrát potvrdit (viz příhoda s paní v bílé čepici).
Následovala praktická část, kdy jsme se rozdělili do trojic, rozdali si čísla (1,2,3) a nejdřív se dvojka a trojka modlila k DS za jedničku a za slovo pro ni, v čem vidí Bůh dary toho člověka - pak jsme se všichni prostřídali.
Já byla ve skupině s Natálií a Zuzkou. Hustý bylo už to, že všechno, co jsem viděla (u Zuzky holubici míru, domov a zářící slunce, u Natálie pak zrození hvězdy a otevírající se dveře), obě potvrdily s tím, že to sedí na jejich aktuální situaci.
Nejhustší pro mě ale asi bylo, že aniž bych o tom věděla, jsem prorokovala bývalé farní asistentce z naší farnosti (ještě, že jsem o tom nevěděla, jinak bych se zasekla).
Ženě, kterou znám podle jména z mnoha článků, který opravuju do Farního zpravodaje, ale nikdy jsem neviděla její obličej a až po modlitbě jsme si to všechno řekly. Uff :-).
Ani Lukor nezůstal pozadu, z jeho historek mě nejvíc zaujalo, když líčil, že v modlitbě slyšel "muž utěšitel" a následně mu ten muž z jeho skupiny potvrdil, že utěšovali kamarádku po smrti jejího manžela.
Marcinovi se zase kromě jiného povedlo rozplakat jednoho muže v sále, kterýmu řekl, že Bůh vidí všechny oběti, který udělal na úkor jiného člověka, že si váží každého ústupku, ve kterým se mu obětoval, i když o tom lidé nevědí.
Pak už program v dejvickém pastoračním středisku končil a lidi se začali přesouvat do kostela Panny Marie Sněžné, kde pokračoval modlitební večer i pro veřejnost - s modlitbou za národ.
Přestože jsem věděla, že se něco děje a uzdravuju se, rozhodla jsem se nezneužívat toho a podpořit to ležením a vydali jsme se po programu už domů.
Na odchodu jsem potkala Romualda, u kterýho jsem váhala celý dva dny, zda mu něco ne/říct.
Tak jsem to řekla :-), on mi poděkoval a objal mě.
Celý dva dny jsem taky přemýšlela o tom, že poprosím o požehnání zpěvačku z Gedeonů, protože její bezprostřednost ve službě budu časem potřebovat. Ochotně se za mě pomodlila za dary dvojnásobně větší než má ona sama :-) - to bylo to druhý přetékající ♥, co viděla a taky suchou trávu svlažovanou deštěm.
Závěr bleskovýho rozhovoru byl trochu infarktovej, prostě zase mám nad čím přemýšlet.
Díky, ach nebe, za takovou injekci sil.
Tak teď zase zpátky do reality :-).
P.S.
Včera jsem byla na alergologii na kontrolní spirometrii, která vyšla i po covidu v pořádku.
Nic jsem od toho nečekala, protože paní docentka samozřejmě nic o uzdravení slyšet nechtěla a celkem rychle mě přerušila (chápu).
Nicméně ve zprávě pro praktika se objevilo "dysfunkční dýchání (ztížený nádech) ustoupilo vlivem psychoterapie".
A to mi stačí.
