Ozdoby z domácí samotvrdnoucí hmoty

podle Srdce z jeřabin.

 

Původně jsem potřebovala jen děti zabavit, ale docela mě to chytlo a navyráběla jsem z dvojité dávky ozdoby jako drobné dárky na různé sešlosti a na spolčo.
A zdobení se mi tak líbilo, že jsem ho od autorky (s)prostě okopčila.
Recept je pod odkazem (zjistila jsem, že je dost profláklý :-) ): hrnek jedlé sody, půl hrnku škrobu a 3/4 hrnku vody rozmíchat v pánvi a mírně zahřívat, dokud se nezačne přilepovat, nechat vychladnout zabalené v pečicím papíru. Za sebe bych dodala, že je třeba hlídat chladnutí, aby "těsto" nebylo v papíru moc dlouho poté, co vychladne, protože se začne na povrchu tvořit krusta a špatně se pak válí.
Druhý den jsem ozdoby stejně radši dosušila v troubě, prostě naše ledárna :-).
Akrylovou fixu jsem u nás nesehnala (musím mít všechno hned, že), takže jsem kreslila tenkou lihovkou.

Dárek

od dětí a rodičů, kterej jsem dostala při odchodu na mateřskou a čerpala ho minulej víkend.

Protože to bylo pro mě citlivý, více jen u mě.

Pomazánka z pečené dýně a mrkve s mandlemi

kterou vymyslela Karel (díky!).

Jedna z mála pomazánek, kterou jedí opravdu všichni a která mě během omezování masa fakt zasytí.
Chodím si ji mazat i na slané krekry :-).
Poměr pouze přibližný.

POMAZÁNKA Z PEČENÉ DÝNĚ A MRKVE S MANDLEMI
- půl menší dýně hokkaido nakrájené na větší kostky, upečené s kapkou oleje, solí a pepřem doměkka
- dvě střední mrkve pokrájené na kousky, upečené společně s dýní
1 větší vařené vejce
1 větší hrst pomletých mandlí nebo jiných ořechů, semínek apod.
sůl, pepř, sušený česnek a sušená paprika podle chuti
velká lžíce ovčího jogurtu a přibližně stejné množství majonézy (jedině Poličanka, však víte, ale jde to i bez ní :-) )
několik lžic olivového oleje k lepšímu mixování

Z konferenc

podrobnější verzi jsem dala k sobě.

Celý záznam (přednášky, promluvy a workshopy) z Konference Poslaný v Kroměříži TADY.

 

Sobota v bodech:

Po příjezdu na poslední chvíli (zase klacky pod nohy) zjišťuju, že jsem si zvolila stejné workshopy jako většina lidí od nás ze skupiny. Po oba dny jsem nezávisle na ostatních dělala podobné věci jako ostatní ve stejný čas.

- Skvělá úvodní mše a po ní úvodní slovo od Michelle Moran - ta její nakažlivá energičnost!
Slovo pro ČR: Ezechiel, začátek 37. kapitoly, podobenství o suchých kostech (zajímavý je, že jsem pak viděla na ten samý text ještě jiné proroctví pro ČR, takže shoda několika "proroků").
Silná modlitba v jazyku (zimomriavky :-) ).

- Před obědem - zpověď u P. Petra Bulvase, vedený, síla, vše zaklaplo.
Nakonec "ještě bych se chtěl omluvit za nás kněze, jak se občas chováme"... "ale já mám všechny ráda" ... "Ale já vím, proč to říkám a nechci, abyste to komentovala, omlouvám se vám a děkuju"

 ♥

po obědě Gaučtalk
- všechny zúčastněné válcoval jistý chlapík, nad kterým jsme óchali spolu s Ranhojičem.
Později jsme zjistili, že se jmenuje Matej Kurbel a je ze slovenského společenství Ezechiel a že mají na youtube celý cyklus přednášek škola Ezechiel.
Teda nemám to ještě zdaleka poslechlé, ale po několika jeho přednáškách jsem nadšená.
Luke pak zjistil, že má kromě workshopu u O. Koukala o Duchovním boji vybraný workshop právě s ním.
Ranhojič mě varoval před plošným doporučováním, člověk by si měl něco prožít předtím, než některé věci slyší, aby byl schopen je pochopit tak, jak je autor myslel, takže "nedoporučuju" :-), ale líbí se mi moc, jak hoří a zapaluje, jeho radost je tak nakažlivá, ale zároveň se nepodbízí a neslevuje z ideálu. Nějak tak bych to chtěla někdy dělat :-). 

Moc se mi líbí i jeho přednášky na youtube - ať už o manželství (mají s Jhoanou 4 děti) nebo mi přijde hodně zásadní tato.

V Gaučtalku zmínil pojem "duchovní obezita" - týká se lidí, kteří všude jezdí, všude všechno slyšeli, všude z druhých čerpají, ale dokud jen čerpáme, nejsme duchovně dospělí.
Duchovní dospělost znamená, že musím i dávat (ale ne ze sebe!).
Hořící keř na poušti (2. Mojžíšova 3) Mojžíše zaujal ne proto, že hořel, což bylo na poušti běžné, ale proto, že ho oheň nestrávil a neshořel, tak bychom měli fungovat i my (a k tomu potřebujeme osobní modlitbu - kdo není v modlitbě alespoň hodinu denně, což je naprosto basic - úplné minimum, neustojí to)
"Skrze děti (aktivita na chválách  x   realita doma) mi Bůh ukazuje, jak ještě potřebuji růst"

  - Chválový workshop s Máriou Škovierovou

- spojení "chválový typ" :-)
- chvály se dějí jen kvůli tomu, že ON JE TOHO HODEN, ne jako nabušený večer nebo evangelizační večer, i když to tak může vypadat

VŠE JEN PRO NĚJ - vypadá jednoduše, ale bohužel je doba "co mi to dá", tedy něco za něco.
Bůh brán nako wellness produkt k bio snídani, cvičení a životnímu stylu, protože přece "něco potřebuju".
Chvály jsou jako protiváha k tomuto všemu, přestávám se zaobírat sám sebou a jen chválím a "mrhám", plýtvám vším, co mám a nemá mi to kdo vrátit - talentem, schopnostmi, nejlepším časem, a nečekám nic nazpět - pak se teprve začínají dít věci a hýbe se světem.

Chvály jsou většinou i životní styl, žijou se i jinde než v kostele (nachystám něco pro ostatní a nečekám nic nazpět nebo přirozeně vyslovím To je krásnej západ slunce, jsi tak velký...), 

-  označení JEDNO SRDCE : všechny složky života mají být v jednotě, to znamená, že nefunguju tak, že po chválách doma mluvím jak kanál, mrhám čas na mobilu a čekováním FB...

- nehledat (hudební) dokonalost! Což se občas děje.
- chvály jako mocná zbraň! = stačí kolikrát obyčejná upřímně zazpívaná písnička Vyvyšuji Tebe Pane zazpívaná ve 3 lidech a hned se všude nashromáždí andělé a druhej končí a musí jít... (vlajka = meč). Válečný stav je neustále, to je fakt, pro mě je důležité za koho bojuju, proti komu a co jsem ochotný obětovat (jdu do toho, bude mě to něco stát, ale uvidím třeba až za rok, jaké dobrověci se dějí ... )
- pozornost nevěnuji sobě ani druhýmu, jen Králi

- když přijde myšlenka, co tam nepatří (což se děje, neb jsme lidi), použiju metodu LOĎ :-):
(mám tři možnosti: 1. nastoupím na loď a nechám se unést myšlenkami, jako co budu zejtra vařit apod., 2. budu po lodi střílet a bojovat proti ní, vztekat se 3. sedím na břehu s J. a nechám ji jen proplout)

- pro svět jsou chvály bláznovství (nic z toho), někteří "nemusí chvály", protože se necítí ve chválách bezpečně, protože jsou nepředvídatelné, necháváme Bohu volnou ruku

- Existuje špatná chvála? - vyloženě ne, ale špatně je zištnost, špatný úmysl, tenká hranice mezi tím (nebo také "chci aby mě brali")

- Přípravu si dělám, ale pokud ji DS překope, zahazuju ji a nechám se Jím vést... 

- pokušení vybírat písně, co umím dobře hrát/zpívat a sedí mi, cennější je ale být poslušný a nechat se vést. Je vhodné mít v publiku někoho s rozlišováním, kdo vidí, když je třeba ještě protáhnout určitou chválu dál nebo naopak už stopnout.

- Pravidlo 3 N: Nekomplikuj to, Nepřetvařuj se, Nepřestávej :-)

"Modlitba není všecko, ale bez modlitby je všecko na nic" :-)

- večeře s lidmi od nás ♥

- modlitební večer s kapelou GedeON : se slovem Michelle Moran (Přijel Marrek s rodinou až na tyto večerní chvály a sotva zvedl svoje vlajky, Michelle to hned z pódia okomentovala) a Mateje, pár uzdravení přišlo. Píseň Ruah , vlajky jely samy, uff!

Přímluvná modlitba - šli jsme oba, Lukor kvůli Aničce, ale prý se paní modlila za jeho jako otce a jeho otcovskou roli a s odstupem času můžu říct, že už doma nejsem kladivem spravedlnosti já - díky, nebe! ♥ Byla jsem tam hrozně dlouho a už v sobotu večer jsem cítila, že jsem přeplněná, že už to nemám kam dávat :-).

Neděle v bodech:

Workshop Michelle Moran o Prorockém slovu - čekali jsme spíše praxi, ale byla to skoro vysokoškolská teorie, asi přizpůsobeno lidem.

- hlavní myšlenka: je toto slovo pro mě a pro tento čas?

- na závěr modlitba v jazyku za rozhojnění darů - vtipný bylo, že Michelle nasadila svůj nápěv, ale nakonec jsme všichni skončili v Ranhojičově tónině :-).

- Michellin manžel a jeho každenní ranní modlitba: "Bože, ať vše co dnes dělám, dělám pro Tvou slávu a ať jsem požehnáním pro všechny lidi a pro mou ženu Michelle."

Mše sv. s P. Vojtěchem Koukalem - hustý - nejen proměňování se zpěvy v jazyku, na Svatý = vichr z hor, a Jiříkovo slovo pro mě. 

Nakoplo mě to.

Podzimní

jednoduchý vyladěný bezmasý jídlo, který jedli všichni, z věcí, co máme běžně doma.
Smetanu jsem dala živočišnou a pár strouhanců ovčího Pecorina navrch. 

Recept odsud.

Zázraky říjnové

Ke mně na uzavřený můžete přímo SEM.

Ze školy v přírodě, na kterou odjela po dvou dnech po přestupu, se nám vrátilo nové dítě, co nosí dobrou náladu s sebou domů.
Pozornost je stále stejná, resp. stejně špatná, ale i tak je to dost změna.
Je nadšená ze školní kapely, každý čtvrtek si s ní povídá přes Teams babuška z Londýna.

 

 

Místo mnohých díků i proseb.

Nejdřív díky za prvního mužskýho pokračovatele našeho rodu - Petr Josef.

Zajímavý byly už okolnosti narození:

Celou dobu se nevědělo, jestli holka nebo kluk. 

Pořád se nechtěl otočit, načež Ranhojič pravil, že se otočit nemá, aby neublížil mamince s kýlou.

Kvůli tomu šel nakonec císařem dřív.

Ještě že tak, protože zkalená voda a infekce (to jen já pořád mám ty představy o přirozeným porodu za každou cenu).

Nejdřív děkovačka na Cvilíně za syna.

Všichni už slavili, když uprostřed noci vezli malýho Pepinka z Krnova do Ostravy na JIP kvůli zástavě dechu a sepsi.

Druhý den se v Ostravě zázrakem uvolnilo místo i pro maminku.

Takže v dalších dnech další prosby a dojíždění za nima, zásadní hovory.

Když ho brácha viděl zaintubovanýho nehybnýho na přístojích, rovnou ho laicky pokřtil.

O pár dní později už mohl být s maminkou. 

Nakonec mu zbyla sonda do žaludku.

Ten den ho brácha polil ještě lurdskou, kterou minule zapomněl.

Po chvíli se otočil a kouká, že miniPepin si odlepil všechny dlouhý lepítka a vyndal si sondu :-).

Naštěstí lékaři řekli, že když bude dost pít od maminky, už ji nemusí dostat zpátky.

A nedostal.

Po deseti dnech od porodu šli domů ♥.

Respekt nebi a lékařům v Ostravě!

 

A napíšu to i sem, abych to dodržela! : za to, že zachránil bráchu i pokračovatele rodu, nebudu už víc pít alkohol - na poděkování i za to, aby to měly další generace lehčí s těma závislostma.

No, jsem na sebe zvědavá :-), protože chutě nabíhají automaticky pořád stejně, uff, cha.

Emiččina desítka odstartovala všechny podzimní oslavy.
Teda zatím domácí, protože nejsme schopni naplánovat společnou.
Chtěla palačinkovej a povedl se - jak vylepšená velikost palačinek, tak hustota karamelu.
 

Pořád hřeším na to, jak je samostatná a jak se dovede postarat o Maki, ale snažím se ♥.

A dobrej pocit z Dne pro dětské domovy.
Jak ze všech workshopů, tak z toho, že jsme zvládli nakoupit, udělat i vydat oběd i svačinu pro 60 lidí.
Lukor tentokrát i vrbou.

Po vydání Zpravodaje trochu na sílu, ale všechno dobře dopadlo (foto od Karla -díky ♥!) 

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

La Vey, Anton Szandor (1991) : Satanská bible. Praha, nakl. Reflex.

Jinak jak se teď vyrojila spousta odborníků přes pohanské svátky a jejich historii :-), tak já se do vášnivých diskuzí zapojovat nechci.
Jen si tu odložím jeden ze screenů, kterej jsem si "náhodou" vyfotila na jaře jako podklad pro jinou práci a už teď jsem měla problém je najít.
Kdo slavit chce, důvod si najde, kdo nechce, tak taky.
My neslavíme tak nějak z principu, ale proti gustu... 

+++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Tak hezký dušičkový čas!

Nový pořádky

To takhle Lukor začátkem září v mý nepřítomnosti daroval moje kolo Andulí, která nám ze všeho vyrostla a pár dní na to mi koupil nový - po sezóně prý moooc výhodně.

Sice jsem protestovala, že na zimu fakt kolo nepotřebuju, navíc nás akce Lurdy trošku vysála a já bych přece potřebovala naši poslední rezervu spíš na novou lednici, až ta stará vyplivne, ale pán si nedal říct a kolo osobně vybral a přivezl.
Na první dobrou bych si takový asi nevybrala, ale protože jsem byla ráda, že nemusím nic řešit, rozhodla jsem se držet hesla darovanýmu koni na zuby nekoukej a bejt vděčná.

Po 14 dnech ježdění a přes 200 km v sedle jsem musela uznat, že jezdí fakt dobře a že mám novou závislost a novou dopolední náplň s Makisanem, nakonec vzhledově se mi začalo líbit taky dost ("sem věděl, že se ti za chvíli bude líbit jako mně" :-) ).
Tak jsem vděčná ještě víc, za všechny ty teplý paprsky, rozpohybování mojí ztuhlý kostry, podzimní dary přírody a každou tu minutu na čerstvým vzduchu, než přijde TMA a ZIMA.

Z cyklopouti do Luže (rozhodli jsme se v poledne, že pojedeme a ve 3 to začínalo)

"no bude stačit, když pojedeme tou dvacítkou, to dáš ne?" Haha, vítr dul tak, že jsme jeli místy cca 8 - 12 km/h a po 30 km proti větru do kopce jsem málem zdechla, zato cesta zpátky byla vyloženě za odměnu a pěkné to nakonec bylo.

Verze s více fotkami je zase u mě.

 

 ... a s dětmi po škole uklidňování se

Loni jsme hodně váhali, zda Aničku nepřesunout na jinou školu, jednak jsme pozorovali, jak je po všech hodinách navíc vyčerpaná, a my už na jaře z jejího menežování, který je mnohem těžší než menežovat všechny děti dohromady, dost mleli z posledního taky.
Navíc do kolektivu mírně eufemisticky řečeno moc nezapadla.
Souhra všech okolností za ty roky by se dala nazvat souhrama všech blbých scénářů, co mohly nastat a i když její nepozornost kdekoho včetně mě dráždí, k mnohému přišla jak slepá k houslím.
Ale na jediný škole, která padala v úvahu, nebylo místo, navíc se v ní na náhradníky dělají pořadníky, tak jsme pořád jen přešlapovali na místě a nedělali nic (taky v sedmičce přejít do novýho kolektivu, to nechceš).

Po Lurdech jsem měla pocit, že jsme dost silní na to, abychom jí doma vynahrazovali to, co zažívá ve škole a nést všechno jakžtakž se ctí.
A když už jsme se smířili s tím, že lehký to prostě nebude, nebe už se na to asi nevydrželo dívat, zasáhlo a vše vyřešilo během dvou dní za nás, ani jsme nemrkli.

Vůbec nevím, jak se to všechno semlelo, ale po několika dnech seznamování se s novým systémem a odpovídání na zprávy nových sympatických učitelů jsme ji dnes vyexpedovali na školu v přírodě s programem přežití v divočině a připadám si jak ten Abrahám, co mu nebe zadrželo ruku.

Tak snad všechno zvládneme.

Nový pořádky přichází (ještě že jim nezacláníme) a některý starý zůstávají, jako třeba šestnáctá oslava našeho výročí svatby na stejným místě jako vždycky.

I když jsem v nás vždycky věřila, měla jsem trochu obavy, jak se na našem vztahu podepíše zub času, jak obstojíme.
Na jedný z našich sólovyjížděk Lukor pravil, že když pozoruje rozpadající se vztahy v našem okolí, že by nikdy netipoval, že to může být i lepší a lepší.
Jsem za.
Nikdy bych neřekla, že takovou blízkost do vztahu po letech nepřinesou nový sexuální hračky, ale společný klečení na kolenou a společný úkoly (aniž bych chtěla bagatelizovat důležitost tělesné stránky, která se ovšem průběžně řeší úplně sama, až se divím).

Když si babička chtěla vzít na víkend děti, využili jsme příležitosti a výročí oslavili stylově na konferenci Poslaný v Kroměříži.
Z města, o kterým všichni básní, jsme nakonec sice nic neviděli, ale opečovali nás tak, že dojmů jsme plní po okraj (už v sobotu odpoledne jsem si říkala, že se do mě nic dalšího nevejde).

Tak třeba někdy, až to zpracuju.