čtvrtek 4. dubna 2024

Velký noce

Jak jsem loni řekla, tak jsem udělala (full verze zase u mě):
Seder jsme přesunuli ze Zeleného čtvrtka na Květnou neděli - a protože jsme nakonec byli po letech sami (brácha vyrazil do Garabandalu a ostatní taky něco měli) a Markéta nevypadala, že by nás chtěla nechat slavit několikahodinovou večeři, udělala jsem nám poprvé v historii jen jídlo, aby to dětem nebylo líto.
No, myslela jsem si, jak jsem na to vyzrála, ale nejstarší dítě pravilo, že tohle teda není vono a kdyby to bejvalo vědělo, slavilo by Velikonoce u salesiánů.
A musím uznat, že jsem si fakt moc nepomohla a atmosféra vázla.
Takže příště zase jinak.
(a to jsem ani nezmínila, že jsem jak trapka na Zelený čtvrtek bleskově umyla okna, protože mi prostě vadily zaprášený záclony a flekatý skla, když to slunéčko tak pěkně svítilo).
 
Už se to blíží :-).

Dostala jsem za úkol Květnou neděli.

Na Velký pátek nevyšel původní plán (křížovka s rodinou na Byšičkách), tak jsme trochu litovali, že jsme se nevydali se salíkama až k Litomyšli, ale nakonec náhradní plán předčil očekávání:
Kostel sv. Jana Křtitele v Podskále a procházka podél potoka Žejbro, křížovku jsme si dali do svahu nad ním - do Skály.
 
 
 
 
... a zpět dolů.
 

Doufala jsem, že cestou nasbírám nějakou zeleň do nádivky v čistým prostředí.
Lukor mi zastavil na zpáteční cestě, jak by řeklo nejstarší děcko, v random zatáčce :-) - stále ještě v blízkosti potoka Žejbro, a srdéčko mi zaplesalo: měla jsem totiž štěstí na lány divoký pažitky i nádherný mladý kopřivy, a nakonec jsem objevila i naleziště česnáčku lékařskýho, takový bohatství.
Byly teda další dny těstoviny i nádivka (letos obzvláště vypečená a povedená).



 
 
 
Bílá sobota: Oba výlety byly poměrné krátký, pořád se něco šušnilo nebo jsme museli bejt zpátky včas kvůli zkoušce scholy, takže o nějaký pohodě nemohla bejt řeč.
Ale ta příroda to vždycky nějak zahladila, pohladila, ohladila.
Sobotní výjezd na medvěďák.



Pavla v akci ♥.

Vigilie a naspídovaná nejmladší (17 kilo jsem tahala přes dvě hodiny v nosítku, u 7. čtení to vypadalo, že se to chystá zalomit, ale byla to léčka!).

 
Můj oblíbenej obrázek.

V neděli jsme to vzdali a s Lukorem se na mších vystřídali. 

Po naší ranní jsme zvládli narychlo vyrobit i velikonoční jakopřání k posílání, to a další fota si dávám tentokrát jen k sobě, a honem k mamce na oběd, po němž jsme vyrazili se vším potomstvem na prochajdu.  

Přiznávám, že letos jsme poprvé uvažovali, že vzhledem k úpadku pohanských zvyků v pondělí někam vyrazíme (kdyby bylo jen na mě, tak klidně na celý Velikonoce), ale nakonec se dětem nahlásilo tolik koledníků, že jsem v neděli večer narychlo barvila vajíčka (cibule a červený zelí to jistí) a chystala občerstvení.

Zbytky :-).

A ještě že tak, protože jsem málem padla z kulturního zážitku v podobě návštěvy kostelních kamarádů (tři synové na tři dcery), kteří vyrazili jako celá rodina s autorskou písní, kytarou a ukulele a mně málem slza ukápla a konečně mě opustil pokus o depresi.

Zatímco starší holky se převážně cudně usmívaly, Makisan se toho nebála a neohroženě bojovala.


Ještě si odložím:
Co doporučuju vřele úplně každému, je pro mě dosti motivační seriál se silnými svědectvími na Filmaně Tajemství bolestného růžence.
A ještě jsme viděli na Netflixu skvělý film Ježíšova revoluce , česká verze se jmenuje Otevři své srdce.

V době postní jsme četli na doporučení Hodiny utrpení našeho Pána Ježíše Krista Luisy Piccarrety - nejprve (na mě) těžký čtení, ale po několika kapitolách jsem si zvykla a ještě mi kousek zbývá. Po letech opakujících se postních zvyklostí bylo pro mě těžký najít něco novýho, nový rozměr - a toto se dotklo. Lukor poslouchá audioverzi přes Spotify.

neděle 17. března 2024

Skutečně jarní prázdniny

Od začátku postní doby jsem v sobě měla nezvyklý neklid, navíc světová prorocká scéna, kterou dlouhodobě sleduju, potvrzuje, co cítíme ve skupině už nějaký čas.
Vložím pro zájemce jeden starší článek , který se toho všeho týká a více s tímto tématem nebudu prudit :-).

Vzhledem k oteplení a všem okolnostem, například, že jsme chatu pod kostelem včetně vybavení měli celou dobu jen pro sebe, nakonec proběhly v Neratově jarní tmelící a duchovní lázně.
Poprvé po dlouhý době jsem měla pocit alespoň jakýhosi fyzickýho odpočinku, v noci jsem chodila zpívat do kostela, pili jsme po celou dobu vodu z léčivého pramene, dokonce neproběhly jako loni žádný karamboly a protože na nás P. Suchár měl nezvykle hodně času nejen ve zpovědi a měla jsem po dlouhé době pocit, že mi některý z pokrokových kněží skutečně naslouchá, přijela jsem domů úplně vyklidněná.
Ke mně na uzavřený blog můžete rovnou TUDY.

Sobota a pokoření několika bunkrů na cestě k rozhledně na Anenském vrchu.
Šli jsme jen ze sedla Mezivrší, ale s Makisanem stačilo.
Zpátky jsem šla sama soukromou minipoutičku, vzhledem k vybitýmu mobilu potmě :-).

Některý představy, co mě u bunkrů napadaly, nebyly moc pozitivní.



Mešíček.

Kadidlo ala Neratov :-). Foukají při proměňování malé děti na znamení, že PŘIŠEL ♥.

Neděle - jsme ospalí a venku mrholí, tak dáme jen procházku k horním neratovským chalupám.











V pondělí se vyčasilo.
Mezi rozhlednou Jagodna a Czerniec na polské straně jsme vybrali Czerniec, protože kratší cesta a byla to skvělá volba.

Museli jsme sice popojet autem skoro až do vsi Gniewoszów (parkovali jsme u rozcestníku žluté), ale byla to skvělá vyhlídková jízda po polské straně Orlice.
Ke konci trasy silnice vypadaly, jako kdyby po nich nikdo tak posledních dvacet let nejel, kolem divočina a mechem obrostlé stromy.

Podobnost s filmem Fatima čistě náhodná - prostě jsme si to chtěli zkusit :-).
Ozvěna je slyšet při volume doprava :-) (ještě lepší je ve verzi s Lukorem, ale tu mám zákaz publikovat):

cíl je blízko náááás já vííííím

Skotsko hadr ♥.

Nad Vrchní Orlicí.

Výhled směr Neratov.


Do Polska.

Na Králičák.



Ochutnávka březové mízy.

A zpátky cestou necestou do dočasného domova.
 
V hospodě. Amen. :-)

V úterý jsme odpočívali, hráli pinec, četli si a placatili se kolem chalupy, večer jsme byli na důkladné zpovědi :-).  Neklid skončil.


Ve středu lilo, tak jsme si četli a odpoledne jsme si zajeli do Rokytnice navštívit Kubu a podívat se po místech Lukorova mládí - odsud nemám fota.

Ve čtvrtek jsme se sbalili, abychom včas vypadli, došli si k Prorokovi na snídani a pak se projít podél Orlice, na kopec a do kostelních věží, kde jsme za celou dobu nebyli. 












A pak už jen nabrat vodu a ... zase za rok? ♥

Po návratu do jara v jiném levelu (nížina) děti na výpravu a já na službu, ale to už je jiná kapitola.