středa 16. května 2018

Prodloužený víkendy

v květnu vlastně nebyly prodloužený.
Ředitelský volno žádný.
Plány megalomanský, splněný s jazykem na vestě, je třeba brzdit.

Zase si už nějakej čas pohrávám s myšlenkou, že to tu zabalím a zase vím, že vyměknu.
Zase období přehlcenosti informacema, kdy mám pocit, že všechno už bylo napsáno někým psavějším, vyfoceno někým schopnějším, uvařeno někým nápaditějším, vymyšleno někým kreativním a taky mladším třeba :-), tak proč zahlcovat už tak zahlcenej prostor (teď bych nerada, aby to vyznělo zapškle, naopak mládí vpřed, máte můj obdiv :-) !).
Asi teď budu chvíli negativní (jsem unavená), ale přes plody všech borců kolem mě mi už leze na nervy všechen ten balast, kvanta neověřených informací, řvoucí pozornostvyžadující banality, těžko vyvratitelný (pokud vůbec) konspirace na každým rohu, vyumělkovaný a aranžovaný fotky, selfíčka na sto způsobů, pohodový fotky nohou, který jsem dělala taky (budiž mi omluvou, že jsem se tehdy fakt tak cítila :-) ), rádobyvtipný hashtagy přes pět řádků, lakování reality na růžovo a fotky líbivější než skutečnost, osamění ventilovaný pořizováním sérií fotek každýho prdu a sebe sama, potřeba se za každou cenu ke všemu vyjadřovat a zaujímat postoje (dobře, mrzí mě třeba nepochopitelně rozpoutanej hon na Hejného metodu lidma, kteří se neobtěžují o ní něco zjistit, na metodu, která asi může za všechny křivdy světa, a ze který bych sice fakt nerada dělala nový světový náboženství, ale nemůžu nevidět, že ji někdo dlouhá léta piloval a je to na ní vidět, přestože uznávám, že někomu může vyhovovat jakákoli jiná metoda, kterou mu neplánuju hanit).
Černá nebo bílá, zabiják uprchlíků nebo vítač, vyber si, když nejsi s námi, jsi proti nám a běda tomu, kdo nemá názor.
A já ho nemám už na tolik věcí! 
(konec protivný vsuvky)

Uvědomuju si, že děti rostou a nejspíš asi budou mít časem názor na vystavování fotek.
V neposlední řadě jsem blog zakládala v jiný době, dnes už nemám potřebu nikomu nic vysvětlovat, obhajovat nebo si snad něco dokazovat.

Na druhou stranu vím, že takhle se cítím pokaždé v květnu, že se musím nejdřív úplně odstřihnout, jinak to nefunguje.
Taky vím, že nejsem schopna udržet žádnej jinej deník než tenhle.
I když ty nejlepší věci, co se mi dějou, nejsou foceny ani ventilovány. 
Když už něco vyfotit chci, tak stejně nemám foťák a nevadí mi to, pryč jsou doby, kdy jsem chtěla dělat aspoň trochu hezký fotky.
Teď mi stačí, když se dostanu přes jakýkoli související (i nepovedený) obrázky do nálady, když to drnknutí na tu strunu vyvolá vzpomínku.
No a taky se občas ozve někdo s dietkou.
To je jeden z mála důvodů, proč tu ještě není zavřeno.

Jinak psycho samozřejmě.
Nový pracovní zařazení mě bere, práce s jinejma dětma, jinejma rodičema, jinejma metodama, setkávání se se zajímavýma lidma, všechno beru jako příležitost k učení a baví mě to.
Ale díky tvrdohlavosti nebo snad i neschopnosti (a trochu i byrokracii) si pořád něco nakládám a pak se pod tím hroutím - dělám si to sama a vím to.
Když mi před dvěma měsíci řekl Ranhojič, že pokud něco nezměním, mám tři měsíce do vyhoření, smála jsem se, že to do prázdnin vydržím a pak načerpám. 
Teď už se nesměju a chytám se každý sebezáchovný brzdy.
Co na tom, že to často odnesou nejbližší a někdy prostě jen mlčím.
Ale už vidím na konci světlo.
Čekají mě sice ještě kavárny (individuální schůzky tandemu rodič - dítě - učitel, který se osvědčily) a nájezd do Jeseníků, ale už vidím konec.
Těším se, že budu pít kafe, až budu mít chuť a když budu unavená, lehnu si, na to, že budu míň prát a nebudu vůbec žehlit a nebudu potkávat nikoho, kdo to řeší, takže se rozhodně nebudu cítit blbě :-).
Že mimo cesty budu jen tak s holkama a nebudu se nikam honit.
Že nastolím pořádek, možná i něco dopíšu.
Že vyjedu kam chci, kdy chci a budu jíst to, co chci, kdy chci.

Nevím, jak to tu teď bude vypadat a vlastně mě to nějak netrápí.
A když už tu jsem, tak si tu odložím pár fotek z uplynulýho hektickýho měsíce:

Mooorava krásnááá zeeeem



Svěcení kříže v relaxační zóně na Křížovém vrchu u Hustopečí, kterou navrhovala sestřenka.


Zatímco na mnoha místech bylo pálení ohňů zakázaný, na chalupě největší fire v historii :-).
Obří plamen šel krásně k nebi, přes ten bych teda skákat nechtěla :-).


No a jedna svatba v Plzni.
Kraj samej statek a májka, pěkný.






... cyklistika zase o kousek dál.
I když Ema se chce pořád vozit na tyči, Anička se se svým obřím strojem poprala statečně.


Jo, a k narozkám jsem dostala ukulele,  tak jsou cesty zas o něco zábavnější 
(dobře, zbytečná fotka, ale dobře bylo :-) ).


Nakonec jedna nezařazená z místa vycházek, víme:


Třesky plesky, měj se hezky! ;-)
 

Křížový vrch u Hustopečí










Sestřenka navrhla podobu relaxační zóny na Křížovém vrchu u Hustopečí, kde byl vztyčen i nový dubový kříž.
Na jeho svěcení jsme byli před pár týdny pozváni.
Celá zóna je ještě příliš rozježděná stroji a čerstvá, nic ještě nestihlo náležitě bujet, takže na první pohled působí nenápadně.
Proto jsem žasla nad všema vychytávkama, jako je třeba čerstvě založená sbírka stepních travin (jejíž exempláře Verča sama vyhledává a množí, a kterou jezdí ve svém volnu opravovat po realizaci vybrané firmy, zatímco na ni čekají doma čtyři malé hlavičky), připravené možné hnízdiště pro vlhy a břehule, zatím nerozrostlé přírodní bludiště (ještěrky u lískových plotů se ale už stihly zabydlet), přírodní hřiště s bosou stezkou...
A ty vyfrézované detaily travin na lavičkách.
Spoustu dalších skrytých souvislostí, významů a vizí do budoucna jsem mezitím zapomněla.
A dětský ruce kolem krku při intervijůů s místní televizí ("paní starostka říkala, že jste ta architektka?").
Vím, že by o tom Verča sama nikdy nemluvila, proto mám potřebu o tom napsat.

Vzdát Mu hold, udělat něco pro dalekou budoucnost, dát život mnoha lidem.
Co je víc? 



pondělí 23. dubna 2018

Splněno !


Koupačka - za víkend dvakrát. ("Maminko, já bych chtěla jezdit sem každej den, na chaloupku každej den i k babičce každej den...")
Před narozeninovýma šeříkama jsem se teda zatím nikdy nekoupala (i když jsem po pár tempech měla pocit, že dostanu infarkt) :-) ...




Chalupa odzimována a vysmejčena, připravena na čarodky.

Grilovačka na balkoně - dvakrát.
Rychlý všechno. 
Léto, ahoj!

čtvrtek 19. dubna 2018

Z deníku bydlenky

Některý příspěvky jsem po stěhování rozepsala a pak tu dva roky oplendovaly nepublikovány...
Tak jen pár postřehů, kdyby se někomu hodily.

Výzva první: sedačka.
Myslím, že lepší sedačka co do poměru cena : výkon než Manstad z Ikea není a všechno, co Ikea začala vyrábět po ní, už beru jako náhražky. 
Takhle vypadala jako cca devítiletá po stěhování naše Manstad (po péči obou dětí a mým trojím zašívání) :-).



Do novýho bytu jsme chtěli podobnou - sice už asi letí něco jinýho, ale my si ji oblíbili a krásně se na ní spalo.
Prošli jsme ze zoufalství i bazary, že bychom vzali i nějakou zachovalou použitou, protože od té doby se nám žádná nelíbí nebo není praktická nebo nemá úložnej prostor nebo ... atd.
Začali jsme pátrat i v jiných cenových hladinách, když přišlo řešení úplně odjinud.
Takhle vypadala před dvěma lety naše Manstad po potažení pratelným potahem od Profitextilu .
Nová sedačka!


No a takhle vypadá teď.
Stále jsme bez nápadu na náhradu.
Byla jsem naposledy na školení v Praze a byla potřeba poohlédnout se po nějaký slušný dece nebo přehozu ...
Ty polštáře se k nám přidaly cestou :-)...



Pozdě, ale přece.

Výzva druhá: Lampičky.
Od té doby, co jsme přestěhovali ložnici , se nezměnilo vůbec nic (až na můj recyklovaný stůl hned poté).
Do postele obvykle padám tak utahaná, že mi ani nepřišlo na mysl řešit lampičky.
Ale Lukor řešil.
Vysnil si krásné, designové ... lampy. Se zabudovanou nabíječkou i bezdrátovým nabíjením.
Ovšem řešil je tak dlouho, že jsme přijeli do Ikea a řekli nám, že je už půl roku nemají, neb u nás o ně není zájem.
Takže představy vzaly v mžiku za svý. Když jsem ale viděla, kolik by podobný lampy zabraly místa na mým pařízku (a taky nemám ráda zbytečný průtahy), vzala jsem zavděk podstatně levnější verzí na klipsně, který bych si normálně ani nevšimla.
A stačí! Jde i přivrtat na stěnu.
Číst můžu a budu, až budu na to mít sílu :-).



A ten retro kabílek mě baví :-)...

Tak to je asi tak vše, co se u nás od stěhování událo (co jsem chtěl říct o válce ve Vietnamu) :-)

úterý 17. dubna 2018

Na každý jaro



... čekám jak na smilování.
Už ani nevěřím, že přijde.
Pak se objeví první pupeny.
Říkám si, že mám ještě čas, že to stihnu.
Pak v mžiku zlatý koule.
A všechno ostatní bouchne před očima hned poté.
Je to tak rychlý, že během několika dní vyrostou listy, vykvetou magnolie a třešně a všechno zezelená (tedy krom červených javorů v naší ulici) - všechno najednou.
Když se to stane, člověk už si ani nepamatuje, jak to vypadalo před pár dny, kdy to bylo všechno tak beznadějný.
Stejně to mám se zdravím, s úspěchem... když je člověku dobře, rychle zapomene, jaký to je, když dobře není.
Každoročně jsem tak fascinovaná, že si dávám předsevzetí, jak tu explozi příští rok určitě zachytím.
A nikdy to neudělám a jen zírám.
Proto tu jsou fotky holek - úplně první zkušební z nově získanýho objektivu od kamaráda.

Každý jaro nestíhám.
Všichni začnou jak fretky zahradničit, sportovat, zdobit, grilovat, podnikat výlety, ... a já stojím, rozhlížím se kolem sebe a ospale mžourám do slunce.
Vždycky, když pak na podzim končí sezona, mám plány na tu další - jak začnu včas, co všechno chci vidět a jak ji využiju do poslední kapky už od začátku.
A pokaždý mi ten rozjezd trvá.

Prosviští kolem mě vykvetlé narozeninové šeříky, pak jasmín a jsem rovnýma nohama v létě.
Uf. Díky.

čtvrtek 5. dubna 2018

Velikonoce v obrazech

... do poslední chvíle zase práce, takže přípravy veškeré žádné.
Nějak mi poslední dobou stačí kolem sebe mít jen kytky, takže neváčko. 




Stylové výzdoby jsem si všimla na Zelený čtvrtek :-).

Zelený čtvrtek

 

Na Zelený čtvrtek jsme podle tradice snědli Aniččiny jidáše s medem (díky tomu, že jsme je den předtím pekli ve škole) a zelenou polívku (brokolicovou).



Večer následovala sederová večeře, o které jsem psala minule .

Velký pátek


Až doteď jsme Velikonoce prožívali spíš sami, letos jsme se poprvé vydali na křížovou cestu na Potštejn, kterou organizovali salesiáni.
A dobrý.



Na Velký pátek se otvírají poklady, po cestě z Potštejna jsme jeden zelený zvládli najít :-).
A děti v kostele vytuhly.
Na Bílou sobotu děti bohužel v pozdním odpoledni usly, takže jsme byli oblažováni jejich pozorností celou večerní vigilii :-).
Ještě o půlnoci lítaly v (salesiánským) baru s ostatními dětmi, my s Lukorem jsme šli spát o půl páté ráno po dlouhých hovorech s kamarádem.
Neděle u mamky a u kamarádů.



A z pondělka mám jen jednu fotku (mazanec od babičky sežrán, koleda rozebrána ...)
Nějaký rychlý to bylo.

pondělí 2. dubna 2018

Jak na sederovou večeři

Při svý konverzi (pokud se tomu tak dá říct) jsem Velikonoce přestala vnímat jako "tu dobu, kdy je v kostele největší kosa" a ty smutný dlouhý svátky, co se musí přetrpět.
Tehdy jsem dobu od Velkého pátku, kdy jsem se poprvé v životě sama odvážila podívat na Umučení Krista (dřív jsem na to neměla odvahu a přesto, že film není dokonalý, lepší o Kristově umučení neznám) až do ranního bdění v neděli probrečela a za ten hlubokej zážitek jsem dodnes vděčná i našim salesiánům.
Díky nim se můžu čas od času cítit jako v mládí, v čase táborů, Silvestrů na Vesmíru apod. a jsem jim za to hodně vděčná.
Od té doby skoro neřeším výzdobu, vejce a spol. (a když, tak jen kvůli dětem), ale hlavně to, co se odehrává předtím.
Od té doby jsem si říkala, jak tohle všechno jednou přiblížím dětem a obdivovala jsem rodinnou soudržnost, s jakou u Baletků slaví paschu.
Někdy v době, kdy se narodila Ema, jsme uspořádali první sederovou večeři sami.
Dnes už si bez téhle slavnostní večeře na památku Ježíšovy poslední večeře se svými učedníky, v jejímž průběhu se vypráví o vyvedení židovského národa z Egypta a jejíž průběh je přesně stanovený, nedovedu Velikonoce představit.
Každým rokem se mi otvírají nový obzory a hloubky.
Proto bych chtěla poslat tenhle zvyk dál.

Jídlo k večeři připravuju před zelenočtvrtečními obřady, abychom po návratu z kostela mohli zasednout k večeři.
Letos nás bylo pět dospělých a dvě děti, to mě taky baví, to překvápko, kolik se nás nakonec sejde a jakej pocestnej se k nám přidá :-).


Zro´a neboli pečená nezlomená skopová kost, případně pečené drůbeží křídlo představuje pesachového beránka.
Letos jsme měli poprvé beránka, kterýho sehnal Lukor, jinak jsem každoročně pekla jen křídlo krůty.

Když jsem maso připravovala, přišlo mi to tak divně symbolický.
Děkuju za každý zvíře, který kvůli nám zemřelo, ale tohle ... ne nadarmo je beránek obětní zvíře, moje letošní první příležitost se nad sebou zamyslet :-).
To si letos zažil i Lukor, když mu Vojta (náš nejstarší kněz) umyl nohy (letos byl poprvé osloven a málem to s ním seklo, teda s Lukorem, ne s Vojtou :-) ).
Jo, asi by chtělo říct, že maso peču pokaždé stejně. Kořením jen solí, pepřem, sušeným česnekem a paprikou, na beránka jsem přidala ještě tymián.
Podliju hrnkem vody, přiklopím druhým pekáčem a peču dlouho a mírně. 
Tentokrát jsem se bála, aby bylo maso měkké, takže skoro sedm hodin na 120 °C, pak jsem odkryla pekáč a dopekla na horkovzduch na 180°C.
Drůbeží stačí podle velikosti 2 hodiny na 150 a dopéct na horkovzduch odkryté.
Ale časy jsou orientační, vždycky peču dlouho a mírně, pokaždé jinak a pokaždé to vyjde.


Karpas (kořenová zelenina - celer, ředkvička, ředkev, krájím i mrkev) - připomíná zotročení a práci s hlínou

Majim - slaná voda na namáčení potravin představuje slzy a také rozdělené Rákosové moře.


Maror - hořké byliny jako symbol egyptského otroctví a faraonových nařízení (např. zabíjet židovské novorozence vhozením do Nilu)


Charoset - sladká směs jablek, ořechů (případně mandlí, datlí, rozinek apod.), skořice a červeného vína symbolizuje tuhou hmotu - maltu, se kterou byli nuceni židovští otroci pracovat a krev, která byla prolita.
Nastrouhala jsem do hrnce čtyři jablka, přidala velkou hrst sekaných ořechů, hrst rozinek, podlila trochou vody a rozvařila se skořicí a malou skleničkou červeného vína.
Po vychladnutí jsem směs rozmixovala. 


Bejca - natvrdo uvařená vejce, tradiční smuteční jídlo. Připomínají zbořený chrám, ale také symbolizují židovský národ svou zajímavou vlastností: čím déle se vaří, tím se stávají tvrdšími, tak jako nesnáze doby posilují židovské uvědomění. 
Podle jiných představuje vejce slavnostní oběť, která byla přiváděna společně s beránkem.


No a konečně macot (macesy) - nekvašený chléb, připomíná vyjití z Egypta, které se událo v takovém spěchu, že nebyl ani čas nechat vykynout těsto. 
Urychlený odchod z Egypta odráží hlubokou víru vycházejících ve šťastný konec jejich putování pouští, do které vstoupili vedeni Mojžíšem.
Maces také symbolizuje prostotu a pokoru, opak přetvářky a "nafoukanosti" kynutého těsta, jež představuje jecer hárá (- špatný sklon člověka).

Macesy peču jako poslední. 
Do mísy nasypu 3 a půl hrnku špaldové mouky (výborné byly i loni z ječné), sůl (podle chuti), naliju hrnek vody a vypracuju těsto. Z něj odkrajuju malé kuličky, ty rozválím válečkem dotenka a peču na suché pánvi (po třech) z obou stran, dokud se nenafouknou a nezhnědnou. Jde to docela rychle. Macesy se také dají péct v troubě.
Na jednu osobu připadají 3 macesy plus jeden na schování dětem, ale peču jich víc pro hladovce a pro děti, kterým je modlitební část dlouhá :-).

K večeři by mělo být prostřeno už před setměním, doprostřed stolu (my jíme na zemi) se dává jeden pohár vína navíc (Eliášův pohár). 
Židé používají na seder moderní sederové talíře - měděné, mosazné nebo skleněné, které mají zvláštní prohlubně na pokrmy, které předepisuje rituál, či malé misky, do nichž se tyto pokrmy vkládají, my máme každý pokrm na společné míse.
Víno pijeme červené, ředíme ho vodou, aby každý mohl vypít předepsané čtyři poháry vína. 


Letos se mamka s Marion vytáhly a přivezly výborný košer víno, takže jsme ještě před večeří uspořádali ochutnávku :-).
Na stole by měla být také mísa s vodou na obřadní omytí rukou.

Sederová večeře má čtrnáct částí - Kadeš, Urchac, Karpas, Jachac, Magid, Rochca, Moci - maca, Maror, Korech, Šulchan orech, Cafun, Barech, Halel a Nirca a celou ji slavíme podle této příručky


Předepsané písně jsme zvolili v této , této a této úpravě.
Jejich překlad je uvedený na konci sederové příručky.

Pěkný velikonoční čas!