2 výživný akce,

ze kterých bych normálně čerpala i víc než půl roku, se sešly v deseti dnech.

Po dvou letech tradičně boží Encounter Ministries a Patríček v ČR - na Velehradě (na podzim otevírají on-line kampus v češtině, i když většinu doporučený literatury jsem už četla. Docela jsem hleděla, jak se za těch pár let rozrostli po světě a otevřeli kampus dokonce i pro arabsky mluvící země).

A o pár dní později 4 intenzivní dny (2 na výcviku služebníků a 2 na shromážděních) v Praze, kam přiletěl pro změnu Chuck Parry, a ty na Velehrad přirozeně navázaly.

O Bethelu jsem toho slyšela a četla docela dost a představovala jsem si kdeco, a jak jinak to ověřit, než pod dohledem Ranhojiče :-).

Měla jsem předsudky, no. 

Proto jsem nečekala vůbec nic a nakonec musím uznat, že jsem dlouho nepocítila takovou radost a pokoj. 

Dost to otřáslo strachy, výčitkoidním tlakem na výkon a přílišným věnováním pozornosti druhé straně.

Obě akce tradičně pod palbou a totálním útokem, takže se snažím všechno vstřebat, udržet, shromáždit chaotický zápisky a nepadnout na Velikonoce, když mám toho katechumena a službu na kytky. 

Fičák

to je, že to ani nestíhám zpracovávat.

Jarky by asi většina lidí hodnotila jako ne úplně povedené, já bych spíš řekla, že byly "jiné" :-) a podrobnější dojmy a fotky si dávám zase k sobě.

Odjezd do ledového království se sálajícím Emoušem, dva dny lyže, jednou běžky, obleva, déšť, díky dešti hodně hraní, chval, zlomených a jinak odrovnaných vlajek, provazy deště, zastávka u Aničky Tomanové (sedmikrásky stále jedou)...

  

 

 

   

 

 

Valentajn od mý asistentky ♥

 

... jeden seminář o evangelizaci s mamkou a Marion ...

... jedny podaný přihlášky na poslední chvíli a jeden novej kmotřenec za nestandardních okolností, do toho na obzoru nový kurzy.
Je to fičák, vděčná jsem.

Svatí charismatici - 3. část

Odkaz na předchozí 1. díl o sv. Vincenci Ferrerském a sv. Filipovi Nerim zde  a na druhý díl o sv. Kateřině Sienské a sv. Františkovi Xaverském TADY. 

 Sv. Pio z Pietrelciny (1887 - 1968)

Padre Pio, vlastním jménem Francesco Forgione strávil většinu života v San Giovanni Rotondo, kde je i pochován (o návštěvě nejen tohoto poutního místa jsem psala před 6 lety TADY ).

Jeho obdarování byla opravdu mimořádná - měl dar uzdravování, prorokování, dar zázraků, dar slova poznání, četl v lidských srdcích, rozlišoval duchy, zakusil i milost bilokace, tedy ocital se na druhém konci světa, kde sloužil potřebným. 
Karol Wojtyla (pozdější papež Jan Pavel II.) od něj při zpovědi dostal proroctví o budoucím pontifikátu. 
O jeho stigmatech neslyšel asi málokdo, co naopak o něm tak známé není a může nám to být velkou inspirací, protože to tak můžeme dělat úplně všichni, je, že zapojoval do služby svého anděla strážného a komunikoval s ním (třeba jako moje další oblíbenkyně sv. Gemma Galgani, kterou jsme navštívili v Lucce předloni), prý si dokonce dlouho myslel, že to tak mají všichni křesťané.

Malý Francesco zasvětil život Ježíši už jako pětiletý, často promlouval s ním, s Pannou Marií i se svým andělem strážným, některé přesné citace uvádí jeho spolubratr a Patrick je v knize cituje. 
Jako šestnáctiletý vstoupil do noviciátu Řádu menších bratří kapucínů a později byl vysvěcen na kněze a přijal jméno Pio z Pietrelciny. V roce 1918 obdržel stigmata a ta měl celých 50 let.

V kapitole Víra potřebná ke spolupráci s anděly najdeme rozbor Kréda a výčet pasáží ze Starého i Nového zákona, jasný základ nacházíme v úryvku: "Což oni všichni nejsou pověřeni službou (diakonia), poslaní, aby sloužili těm, kteří mají zdědit spásu?" (Žd 1,14)

Sv. Jan Zlatoústý řekl (z kázání na výše uvedený list Židům): "A tak (andělé) jsou našimi partnery ve službě. Uvažte, že (Pán) mezi svými tvory nedělá velké rozdíly, ačkoli rozdíl mezi anděly a lidmi je vskutku velký; i přesto je k nám přivádí a říká: pro nás pracují, kvůli nám pobíhají sem a tam; dalo by se říct, že na nás čekají. V tom spočívá jejich služba - nechat se posílat všemi směry".

Anděly tedy můžeme úkolovat, ale ne tak, jak se nám zamane. Jsou nám přiděleni jen proto, abychom plnili své Boží poslání na zemi.
Pater Pio posílal svého anděla strážného, když sám nemohl někomu přijít na pomoc. 
Patrick uvádí příklad, když pater Pio posílal svého strážného anděla probudit jeho spolubratra, který mu měl pomáhat, ale často zaspával. 
Toho prý budilo zaklepání a když otevřel, nikdo na chodbě nebyl. 
Když se tento spolubratr otci Piovi omlouval, řekl na to: "Chápu tě. Ale to ti mám denně posílat svého strážného anděla, aby tě budil? Raději si běž koupit nový budík!
(P. Parent, Alessio: "Send Me Your Guardian Angel": Padre Pio, 4. vydání, 1983, kap. 7.)

Patrick Reis uvádí, že začal svěřovat svému andělu strážnému situace, kdy potřebuje urgentní odpověď např. na svůj e-mail, ale nechce dotyčného bombardovat zprávami. 
Má zkušenost, že mu odpověď přijde pak až neuvěřitelně rychle i bez upomínky a lidé mu svěřovali, že jim náhle jeho osoba přišla na mysl.

Nejvíc mě ale inspirovala doporučení k ochraně před útoky, to mi opravdu pomohlo:  

Přiznám se, že od té doby každé ráno při zasvěcování Panně Marii všeho a všech taky prosím anděly strážné všech členů naší rodiny, aby se o tyhle všechny duchovní věci postarali. A asi dobrý! 
Přes den už se jenom modlím za obvyklé úmysly, maximálně když se někdo ocitne v nouzi, poprosím za něj krátce v jazyku a prostě se spoléhám na nebe.
A čím víc se spoléhám, tím víc pomoci přichází a tak lze stíhat všechno potřebné a nutné. 
Díky Sv. Pio, a oroduj, prosím, za nás!

Sv. Serafim Sarovský (1754 - 1833) 

Přiznám se, že o tomto světci jsem nikdy neslyšela, až teď (vlastním jménem se jmenoval Prochor Mošnin a narodil se v Kursku).
Přezdívá se mu ruský padre Pio (přestože žil dříve než on), a je jediným zástupcem východní církve v knize. 
Serafim znamená v hebrejštině Planoucí. Skrze něho lidé zakoušeli láskyplný a uzdravující Boží dotyk - vášnivě toužil vidět, jak se prostí křesťané proměňují mocí Ducha sv.
Podobně jako sv. Kateřina Sienská toužil žít nejdřív poustevnickým životem, dokonce se stáhl do lesní pustiny, aby se modlil a sjednocoval s Ježíšem (když to tak pozoruju, tak je to příprava mnohých na službu, já jsem zatím ve fázi pustiny a nevadilo by mi v ní zůstat :-) )

V roce 1813 zažil intenzivní setkání s Pannou Marií, kterou doprovázeli svatí, a ta mu sdělila, že si Bůh přeje, aby sloužil lidem. 
Následuje několik svědectví o uzdravení, těch se událo mnoho (a jeho skrytá modlitba měla další dosah).
Vyhledávalo ho podobně jako otce Pia mnoho lidí a nikdo z těch, kdo za ním přišel, neodcházel stejný.  

V kapitole Jak nebýt pod tlakem Patrick zmiňuje skutečnost, že když lidé vyrostou ve službě a začínají je vyhledávat lidé, cítí se být pod tlakem očekávání druhých. Ten spolu se strachem může službu oslabovat.
Některá svědectví umožňují nahlédnout do vnitřního nastavení mysli, v jakém se Serafim modlil.
Světec poznal, když někdo nevkládal naději v Boha, ale v něho. 
Když uzdravoval člověka jménem Manturov, ten zcela zapomněl chválit Boha, vrhl se mu k nohám a děkoval mu. Dostal za to pěknej céres :-).

Uzdravování způsobilo, že mnoho lidí toužilo prohloubit svůj vztah s Bohem, a dal mu tak podnět k vyučování o získávání Ducha sv. 
Prorocky promluvil k muži, který se od dětství pídil po cíli křesťanského života: Modlitba, půst, bdění a všechny křesťanské skutky, jakkoli jsou o sobě dobré, nepředstavují cíl našeho křesťanského života, i když jsou nevyhnutelným prostředkem k jeho dosažení. Cílem křesťanského života je získat Ducha svatého. A pokud jde o posty, bdění, modlitby, almužny a veškeré dobré skutky vykonané pro Krista, jsou to jen prostředky k získání Ducha Božího. 
Máme- li překonat mentalitu výkonu a zásluh, potřebujeme uznat, že život Ducha sv. máme k dispozici už teď a že ho lze reálně přijmout a zakoušet. 

(jestli to dobře chápu, souvisí to i s tím, že hodně lidí nechápe mou pohlcenost Božími věcmi. Vidí v tom jen tu "práci" - modlitby, posty (ty teď moc nedávám), služby a neláká je to, protože mají pocit, že to je samá dřina, pot a skluzy a žádný potěšení. Jenže to potěšení je ten Duch a zážitky s ním, díky nímž všechny ty věci člověk udělá rád a tak nějak mimoděk, většinou k tomu dostane i sílu - takže má člověk radosti a potěšení víc než dřív).

Veškeré "výkony" bychom měli provádět s očekávající vírou, že na nás Bůh vylije větší podíl DS, navíc tento podíl podle Serafima nemá žádné hranice. 

Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte se podle Serafima nevztahuje jen na službu uzdravování, ale i na dary Ducha.
Přirovnával růst darů Ducha k šíření ohně. Pokud se oheň nešíří, vyhasíná. Když se šíří, zvětšuje se síla i žár. Proto se o ně musíme dělit. Růst v daru závisí na ochotě se o něj dělit.
Odhodlání uplatňovat svůj dar zvyšuje jeho účinnost v životě i službě. Růst souvisí s jejich hojným používáním.

Serafimovi nepřipadalo, že by měl nějaké zvláštní charisma nebo autoritu v DS, zázraky nepřipisoval ani intenzivnímu vztahu s Ježíšem.
"To, co mi říká Pán jako svému služebníkovi, předávám druhým. Tak jako se železo podrobuje kováři, tak i já sebe a svou vůli podrobuji Pánu Bohu. Konám jen to, co si přeje on."
To vychází z J 5,19: "Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn."
Měl prostou a očekávající víru. Věřil, že když k němu lidi přichází, Pán mu zjeví, co má dělat a říkat.

Samo přijetí služby a pomazání nestačí k nadpřirozeným znamením. Působení darů DS vyžaduje zjevení, které přichází skrze živé spojení s Bohem v modlitbě. Pro růst je třeba uvědomovat si závislost na Bohu a jeho zjevení. To nás také chrání před pokušením přivlastňovat si nějaké zásluhy. 

Moc se mi líbí přirovnání služby k práci pošťáka, ke které bychom měli mít i mentální nastavení pošťáka: Pošťák přijímá a doručuje poštu. Může předat balík s mnoha penězi. Pokud zásilku otevřete v jeho přítomnosti, může se z obdarování radovat s vámi, ale nemá na tom žádné zásluhy. 

I na závěr Patrick opět zdůrazňuje, že by si neměl člověk uzurpovat jeden určitý druh modlitby (třeba příkazem), protože i Ježíš se modlil mnoha způsoby a poslouchal svého Otce.  

************************

V úplném závěru knihy Patrick poukazuje na snahy a výzvy posledních papežů k zapojení do evangelizace a k modlitbám za nové Letnice a za vylití Ducha sv.
Cituje Jana Pavla II., Benedikta IV. i papeže Františka, povzbuzuje k víře a přijetí Ducha a služby a vysvětluje rozdíl mezi raným a pozdním vylitím Ducha sv.:

 Díky všem, kdo dočetli až sem :-), bude to tu pokračovat zase normálně.

Svatí charismatici - 2. část

Odkaz na předchozí 1. díl o sv. Vincenci Ferrerském a sv. Filipu Nerim zde.

Do úvodu jsem zapomněla napsat, že jsem nikdy neměla moc ráda označení charismatik. 

Znělo mi to tak jako nadutě, jako by se k Bohu nemohli dostat všichni, ovšem když vezmeme v potaz doslovný překlad (v novozákonní řečtině znamená charisma nezasloužený dar, milost), sedí to a o dary přece můžeme prosit každý...

Líbí se mi teda přirovnání, že charismatik se podobá hudebnímu nástroji, na který Duch svatý hraje kdy a jak on chce podle svých záměrů. 

(Clark, R. a Healy, M.: Charismata prakticky, Doron, 2025 str. 14-16) 

 

Dnes nás čeká sv. Kateřina Sienská a sv. František Xaverský, tak vzhůru do toho!

 

Sv. KATEŘINA SIENSKÁ (1347 - 1380) 

označovaná jako učitelka církve nesmí v tomto výčtu chybět, o její službě jsem četla mnoho od Mary Healy už dřív.

Jsme zpátky ve 14. století, kdy se Kateřina narodila jako předposlední z 25 dětí (uff)!

Kateřina se s Ježíšem setkala už v raném dětství a odevzdala mu svůj život, vyhledávala samotu a modlitbu a to bylo zdrojem častého napětí - její matku to prý přivádělo k šílenství :-). 

Její otec měl vidění holubice nad její hlavou, proto měl pro dceru pochopení a vyhradil jí malou místnost v domě k modlitbě, tam sama i jedla. 

V jedenadvaceti letech prožila mystickou zkušenost s Ježíšovými ranami.

Jednou ji poslal dolů ze svého pokoje, aby se šla najíst a láskyplně promluvit se svou rodinou. 

Byla z toho velmi překvapená, ale poslechla - tím ji začal připravovat na velkou změnu:

"Dnes jsem si vyvolil neučenou ženu, bojácnou a slabou.... ale mnou vyškolenou v poznání Božích věcí, abych skrze ni zahanbil každou marnivost a pýchu. Pokud muži přijmou pokorně učení, která jim pošlu skrze ženy, prokážu jim velké milosrdenství. Jestliže jimi pohrdnou, upadnou do ještě většího zmatku a agónie." 

(Undset, Sigrid: Catherine of Siena, Ignatius Press, San Francisco, 2009, s. 52). 

 

Takovej feminismus beru.

Sv. Kateřina nikomu nefušovala do řemesla, přesto inspiruje a můžeme se od ní všichni učit.

Nemyslím, že by dnešní ženy byly chudinky patriarchátem utlačované, naopak myslím, že kdo chce opravdu sloužit (stačí se rozhlédnout), ten (nebo spíš ta) dávno slouží.

A taky nemyslím, že by svěcení žen vyřešilo problém krize katolický církve (a krizi víry celkově).

 

No, asi nemusím dodávat, že pro Kateřinu byla ve 14. století tahle výzva jako sci-fi. 

Ale řekla ANO, stejně jako kdysi Matka. 

I pro mě bylo ve 21. století pozvání do služby jako sci-fi, nechápala jsem, čím jsem si to "zasloužila", i když o zásluhy v tomto směru nikdy nejde. 

Ale, i když jsem dlouhá léta spíš jen přihlížela a převážnou část nynějšího času mám dlouhý vedení, nikdy jsem toho nelitovala.

 

Kateřina měla dar osvobozování, uzdravování, moudrosti a prorockého slova.

Sloužila přímluvnou modlitbou, byla významnou vůdčí osobností církve, rádkyní biskupů, kardinálů i několika papežů, ale i diplomatickou vyslankyní králů a královen italských městských států. 

K osvobozování se dostala skrze nouzi jedné rodiny, jejichž dceři sužované zlým duchem nepomohly obvyklé postupy ani exorcismus, proto prosila o modlitbu Kateřinu (její prvotní reakci TAK chápu!) :

 

 

Taky mi už jednou někdo řekl, že nemám autoritu se modlit za osvobození.

S nikým se nehádám, protože ani takové ambice nemám (nemyslím, že bychom jako věřící neměli autoritu, ale mně spíš schází víra).

Vlastně těm lidem rozumím, protože jsem ten názor měla skoro celý svůj dosavadní život, dokud jsem neviděla v akci pár lidí s autoritou (včetně žen) a nepřišla ke všemu jak slepá k houslím.

Takže většinou jen poukážu na rozdíl mezi obřadem exorcismu, který je vyhrazen pouze exorcistům a modlitbou za osvobození.

Můj osobní názor je, že když se modlím za něčí uzdravení nebo přímluvně, mnohdy to bývá s osvobozením propojeno a nelze to od sebe úplně oddělit, protože uzdravení a osvobození spolu ve většině případů úzce souvisí.

Navíc se většinou modlím tak, ať Pán udělá, co uzná za vhodné a to, co nejvíc daný člověk potřebuje - nechci Mu dávat omezení.  

Jednou jsem se modlila za uzdravení (psala jsem o tom loni na uzavřeném blogu) a až zpětně jsem se dověděla, že to škubnutí, který jsem cítila pod svou rukou (omodlovaná si ničeho nevšimla), bylo osvobození od ducha strachu (ještě, že jsem se to dověděla s takovým odstupem a radši to rovnou zapomněla :-) ).

Když jsme se o Vánocích potkaly, říkala, že problémy od té doby žádné nemá a ani se jako dřív nebojí, že jí bude špatně - Bohu díky ♥! 

Prostě - sama bych se do ničeho nedovolila cpát, ale kam modlitba nakonec doopravdy směřuje, to už nezáleží na mně.

 

Ale zpět ke Kateřině. 

Osvobozování lidí, za které se modlila, probíhalo případ od případu rychleji a bylo jich tolik, že jim Raymund z Kapuy věnoval celou kapitolu Kateřinina životopisu a nazval ji "Ďáblova nepřítelkyně".

Patrick se zamýšlí nad tím, proč první osvobození trvalo tak dlouho a pak vše "jelo jak na drátkách" a domnívá se, že za tím pravděpodobně stojí strach, který sv. Kateřina překonala.

Patrick dál uvádí, že přesně tak brzdí plody služby strach i v přímluvné modlitbě a modlitbě za uzdravení (hlavně obavy, že se člověk neuzdraví - to můžu potvrdit).

 

Jeden příklad za všechny v oblasti Kateřininy prorocké služby:

Kolem domu Kateřiny vezli popravčí dva muže odsouzené za své ohavné činy k smrti, kteří rouhavě křičeli a neměli v úmyslu ničeho litovat.

Když se za ně modlila, aby se obrátili (bylo jí líto jejich duší, kterým hrozilo peklo), viděla kolem nich duchy, kteří je podporovali v rouhání a vyhnala je. Pak viděla obraz trním korunovaného Ježíše, který se ukázal i těm mužům, a díky tomu požádali o přivedení kněze a na poslední chvíli se obrátili a zemřeli smíření a zachránění.

 

Kateřina je také známa pro své prorocké slovo papeži Řehořovi, díky kterému dosáhla (po marných dřívějších snahách ostatních svatých) jeho přesunu z Avignonu do Říma.

Místo papežského úřadu působilo v církvi rozepře. 

Kateřina díky Duchu sv. věděla o jeho slibu z mládí, kdy Bohu slíbil, že pokud se stane papežem, vrátí se do Říma - o tomto slibu nikdy nikomu neřekl.

 

Patrick hned uvedl i příklad prorocké služby jednoho jejich kněze z EM a říká, že mnohdy nemusíme obrazům, které vidíme, ani rozumět (můžeme k nim dostat výklad, ale nemusíme), mnohdy je stačí sdělit dotyčnému, za kterého se modlíme a on už vědět bude. 

Během krátké doby pak může Pán vyřešit problém z dětství apod.

 

Kateřina také používala přikazující modlitbu, zde Patrick opět povzbuzuje k poslušnosti Duchu sv. ohledně výběru způsobu modlitby (psala jsem v příspěvku o pražském kurzu).

 

Ať už vstoupíme do jakékoli služby, vždy bychom se měli podřídit Boží vůli.

Někteří křesťané si ovšem řeknou: Boží vůle je přece svrchovaná, takže já nehraju roli v tom, co Bůh (ne)chce.

Boží vůle je sice svrchovaná, ale není neměnná a my ji můžeme ovlivnit stejně jako Mojžíš, který prosil Boha za odpuštění jeho národu, který si postavil zlaté tele krátce potom, co viděl Boží zázraky při vyjití z egyptského otroctví. 

Proto i Kateřina prosila za svou matku, které se nachyloval čas, ale nebyla ještě na smrt připravená.

Bůh často vyslyší své přátele, takže je škoda vzdávat modlitbu s tím, že ukázaná Boží vůle se nedá změnit. 

Když se modlíme ve spolču za světový události, je to docela slušná přetahovaná.

Ale vždy prosíme "Tvá vůle se staň, ne moje" a fakt nestačí to říkat slovy, musí to být postoj srdce. 

 

Svatá Kateřino Sienská, oroduj, prosím, za nás!

 

 

********************************************************* 

 

 

Sv. FRANTIŠEK XAVERSKÝ (1506 - 1552) 

Jsme zase v 16. století, kdy sv. František Xaverský z urozené španělské rodiny vyměnil světské ambice za misie - do dějin se zapsal jako snad nejúspěšnější misionář, který přivedl do Božího království desítky tisíc lidí a položil základy církve v Indii, Malajsii a Japonsku. 

 

"Pokud jde o počet těch, kteří se stali křesťany, leccos pochopíte z toho, že mnohdy únavou sotva hýbu rukama: někdy za jediný den pokřtím celé vesnice. Stává se, že ztrácím hlas i sílu, jak neustále opakuji vyznání víry a jiné formule. "

 

(The Life and Letters of St. Francis Xavier, Burns and Oates, London 1881,  s. 115.) 

 

Sv. František Xaverský je považován za duchovního syna sv. Ignáce z Loyoly, který svým spolubydlícím na studiích na univerzitě v Paříži neustále vydával svědectví o své víře a také ho pozval k absolvování jeho duchovních cvičení. 

V důsledku nich pak spolu s dalším spolubydlícím Petrem Faberem patřil mezi první jezuity, kteří složili sliby v nově vzniklém jezuitském řádu.

Když portugalský král pak Ignáce požádal o dva jezuity na misie do Indie, sv. František nahradil jednoho z nemocných a vydal se na ně bez jakékoli přípravy, jen s Ježíšem v srdci (a ten, jak známo, stačí). 

 

František použil modlitbu za uzdravení jako evangelizační nástroj.

Když narazil na vesnici, v níž náčelník zakázal konvertovat ke křesťanství, modlil se za těhotnou ženu v ohrožení života, které modlitby k hinduistickým božstvům nepomohly.

Pak pokřtil celou její rodinu i s narozeným dítětem, a následovala řetězová reakce.

 

Ačkoli byl František na nekřesťanském území, připomínal si vždy žalm 24, že Hospodinu patří celá země. 

Neohroženě evangelizoval už při první návštěvě vesnice, uprostřed nouze lidí. 

Měl velkou víru v uzdravování v kontextu hlásání evangelia.

Kladl na 1. místo evangelium a to následně potvrdil znameními.

Primární pro něj bylo přinést uzdravení duši rodičky, pak až uzdravení těla.

 

Většina lidí, kterým v Indii sloužil, byli hinduisté.

Jednou se vypravil do jejich chrámu, pagody, aby diskutoval s bráhmany. 

Patrick ten úžasný příběh obrácení asi 200 mnichů na křesťanství cituje v knize přímo dopisem od Františka Xaverského Ignácovi z Loyoly.  

 

Když někam nemohl přijít, protože žeň byla hojná, ale dělníků málo, posílal místo sebe děti, protože jim a jejich víře věřil stejně jako Ježíš.  To mě nakoplo.

Vybavoval je dary a pověřoval službou jako katechety, učitele i evangelizátory modlící se za uzdravení.  

Jako základ hlásání evangelia používal Apoštolské vyznání víry a Desatero a učil je důvěře v uzdravení.

 

Patrick v kontextu Františkova příkladu zasvětil do služby i své děti a podává o tom úžasný svědectví.

Také na konferenci Encounter Ministries vedl jeho kolega (taky jsem o něm psala z Prahy) P. Patrick Gonyeau setkání pro děti a učil je prosté modlitbě za uzdravení. 

A protože děti měly skvělé výsledky, pozvali je organizátoři modlit se za dospělé. 

Výsledná svědectví pak patřila mezi největší a nejzázračnější, která kdy viděli. 

Od té doby řešili na konferencích "problémy" s tím, že dospělí pronikali do prostoru pro děti, aby je žádali o modlitbu :-).

 

Tím, že jsme rodina a získáváme tedy všechny dary do "jedné nádoby" - což je taky největší výhoda tradičního svazku, z kterýho se dnes tak trochu stává sprostý slovo :-), mohou je používat i naše děti, když žijí s Bohem. 

To považuju za největší výzvu, protože o to někdo musí stát a některé prožitky a zkušenosti jsou bohužel nepřenosné :-). 

 

Na základě zkušeností sv. Františka Xaverského z Japonska (tamější služba byla jiná než v Indii, kde už církev začínala působit - Japonsko bylo "pole neorané", takže důkladně vyučil jednoho Japonce, který pak obracel další a nebyl tedy v přímé evangelizaci)  i Patrick popisuje cíl jejich dvouleté Školy služby: Vyzbrojovat proměněné lidi, aby proměňovali další. 

A svědectví se stává inspirací (proroctvím) pro ostatní. 

 

Tenhle úryvek z dopisu Františka Xaverského (citovala jsem jeho dopisy výše, tento je ze str. 117) je pro mě motivací a zároveň velkou výčitkou mýmu svědomí: 

"Mnoho lidí v těchto krajinách nejsou křesťany jen proto, že není nikoho, kdo by z nich ty křesťany udělal. Často mě napadá, že bych měl obejít všechny univerzity v Evropě, zejména tu v Paříži, a všude křičet jako blázen a vybízet všechny učence, co mají víc učenosti než lásky: "Ach, jak nesmírné množství duší se nedostane do nebe, ale půjde do pekla - vaší vinou!" 

Kéž by se starali víc o to, jak jednou budou skládat Bohu účty z toho, jak využili svých vědomostí a hřiven, které jim byly svěřeny! ... atd."  

Au.

Moje evangelizace je velmi pozvolná, protože sama těžko nesu evangelizaci stylem "hup na krávu a je tele" :-) - Aleluja, sláva, hotovo, čau.

Proto sv. Františku Xaverský, oroduj za mě/nás! 

 

Tak příště už trošku historicky"mladší" sv. Pio z Pietrelciny a sv. Serafim Sarovský.

Svatí charismatici - 1. část

 

K sobě si dávám jeden soukromý post, ale sem si potřebuju odložit pár poznámek k právě přečtený knížce hlavně pro sebe a kolegáčky ze spolča, kdyby to zajímalo i někoho dalšího, těší mě, jinak chápu, že jde o úzkoprofilovej zájem :-).

 

Už už jsem si chtěla před Vánoci koupit slovenskou verzi na Godzone shopu, když jsem si na poslední chvíli všimla, že ji nově vydal česky Doron.

Patrick Reis nás spolu s P. Patrickem Gonyeau (oba z Encounter Ministries) školil před dvěma lety v Praze, takže jsem na tuhle knížku byla fakt zvědavá.

A nezklamala, protože se nesla fakt v podobném povzbudivém, až nakažlivém duchu.

 

Už tehdy na té akci jsem měla pořád pocit, že služba modlitby za uzdravení je v našich končinách a u kaťáků vyhrazena spíš pro exoty, kterých se správný křesťan bojí, aby se nezapletl s jinověrci nebo ezoterikou (a ezoterici si zase myslí, že dělají to samé a nevidí svůj omyl).

Tehdy mě moc uklidnilo, že vše funguje v rámci evangelizace, že Bůh koná jen to, co konal vždy, aby umocnil naše hlásání evangelia: udělá mnohdy zázrak  jako potvrzení toho, co my o něm hlásáme, aby v Něj lidi uvěřili - to mi dávalo smysl. 

Ale přesto, že mě uklidnilo, že nejde o nějaký módní výstřelek a exhibionismus, pořád jsem se cítila nejistě a pořád se mi zdálo, že nemám dost argumentů, že tahle služba je stejná už po staletí a že nejde o žádnej výmysl moderní doby.

Tak teď je mám. 

Patrick Reis si vybral šest svatých napříč staletími, kteří jsou známí pro svou službu charismaty a napsal velmi inspirativní a nakopávající knihu, navíc je velmi dobře ozdrojovaná. 

 

Zde úsporný výcuc mých AHA momentů - celý post rozdělím na tři části :-) :

 

1. sv. VINCENC FERRERSKÝ (1350-1419)

Sv. Vincenc sloužil v období po pandemii dýmějového moru (nepřipomíná vám to něco?), v období papežského schizmatu, což prakticky znamenalo rozdělení církve na dva tábory (a teď?) a měl pocit, že slouží v období největšího morálního úpadku v Evropě. 

Jeho život a služba je velmi dobře zdokumentována historiky včetně zázraků pro účel kanonizace (kromě 892 oficiálně potvrzených včetně 28 vzkříšení z mrtvých historici odhadují, že se za jeho služby mohlo stát v Evropě až na 86 000 zázraků.

Sv. Vincenc shromažďoval na náměstích tisícové davy konající pokání a mnoho králů a královen zasvětilo Ježíši svá města. Papež Benedikt XIII. vydal dekret opravňující Vincence kázat všude, kde se bude cítit k tomu volán.)

 

Sv. Vincenc prožil mystické setkání s Ježíšem, který ho uzdravil, aby mohl uzdravovat.

Uvádí, že slyšel slova ve své duši (hurá, díky - mnozí svatí totiž nijak neupřesňují, jak přesně Boží hlas zaslechli) a spekuluje, že Ježíš chce, aby potvrzoval svá kázání zázraky a znameními proto, že jeho svědectví by byla jinak nudná :-).

Zajímavý taky je, že průměrná délka života ve 14. století byla 45 let a jeho služba začala ve 49 letech.

Jeho přímluvná modlitba začínala už před vstupem do města, kam mířil. 

Modlil se za lidi, kterým bude kázat a čekal, mnohdy dost dlouho, dokud necítil Boží soucit s daným městem a lidmi, aby o nich smýšlel jako Ježíš. 

Pak teprve vyhledal hlavní kostel a svěřil svou misi Kristu v eucharistii. 

Patrick sám píše, že od té doby, co toto začal ve službě u Encounter Ministries  praktikovat, má jeho služba mnohem větší plody.

Pro mě to je potvrzení, že je tohle všechno potřebné, protože už jsem se setkala s nepochopením, proč se modlím(e) tolik a proč takové přípravy, mnohdy i od kněží. 

Takže proto! ♥

 

Vincenc promlouval prostým stylem a laskavě, nikoho neobviňoval, ale uváděl mnoho příkladů, aby se každý mohl bezpečně s nějakým ztotožnit a pochopil své hříšné chování svým svědomím.

Každý kazatel musí být naplněný Boží láskou.

K zázračným uzdravením docházelo po hlásání evangelia, mnohdy po zástupech.

Přesně poslouchal každé vnuknutí a byl v propojení s Bohem, takže sledovat ho ve službě musela bejt docela podívaná.   

Vincenc věřil, že může Bůh konat přes kohokoli, proto přímo pověřoval a posílal lidi místo sebe a uzdravení se děla i tak. 

 

Přestože měl Vincenc veškerou papežskou podporu, byl vázán poslušností k dominikánům. 

Když se jeho představenému nezdála jeho služba a zakázal mu uzdravování, Vincenc poslechl a službu nevykonával, dokud představený jeho službu neprošetřil. 

Jeho strategie pokorného poddání se byla správná cesta, samo nebe se ho v nepravedlnosti zastalo, když měl zázračně zadržet člověka padajícího z lešení ve vzduchu do té doby, než doběhne k představenému zeptat se, zda mu může pomoci. 

Když to všechno představený viděl, pokračování ve službě mu samozřejmě povolil. 

Patrick Reis popisuje velmi podobnou zkušenost, že mu byla pozastavena služba v rádiu, dokud se přes předtočený záznam neuzdravila žena manažera rádia, který se zasadil o to, aby mohl ve vysílání pokračovat. 

Také se podřídil s vírou, že se ho sám Bůh zastane a toto podřízení jako výraz pokory zdůrazňuje.  

 

Mnoho lidí přepadnou pochybnosti ve službě.

Třeba se modlí za druhé a sami nejsou v nemoci Bohem vyslyšeni - kladou si otázku, zda se vůbec mohou za druhé modlit, když sami jsou nemocní - mají tendenci se sami diskvalifikovat.

Přiznám se, že na tohle jsem pěkně naskočila druhé straně na podzim, když jsem si řešila svůj špatný krevní obraz a uzavřela se pomoci druhým. 

Bála jsem se, že bych je mohla svou slabostí nějak oslabovat nebo tak a skoro se odstřihla. 

Jenže sv. Vincenc, ač konal zázraky, sám zápasil s vážnými zdravotními problémy. 

Dobře věděl, že služba uzdravování není jeho záležitost.  

Uzdravuje Ježíš bez ohledu na jeho chatrné zdraví a jsou dochované záznamy o tom, že i Vincenc využíval nejlepší péči středověké medicíny.

Proto je správné nepřestávat (a nepřestávat prosit ani za sebe).

K chybám dochází, když vyzdvihneme jeden způsob léčby nad druhý, když přitom oba pochází od Boha. 

 

"Vzdávej lékaři patřičnou úctu, protože ho potřebuješ, neboť i jeho stvořil Hospodin.  

Od Nejvyššího má schopnost léčit a od krále přijímá dary.

 Lékařské vědění ho vyvyšuje, i u velmožů sklízí obdiv.

 Hospodin stvořil léčivé byliny ze země a rozumný člověk se jich neodříká. 

 (Sírachovec 38, 1-4)"

 

Proto stále věřím Ranhojičovi, protože využívá oba dva způsoby léčby a nezrazuje lidi od návštěvy lékaře. A odteď budu chytřejší.

Sv. Vincenci Ferrerský, oroduj za nás! 

 

******************************************

 

2. Sv. FILIP NERI (1515 - 1595) - patron mládeže, humoristů a apoštol města Říma, ale také zpovědník 3 papežů i zástupů lidí.

Historie se opakuje, proto i Filip Neri měl pocit, že žije ve zkažené době :-) - klerikalismu, moci a kariérismu, takže bylo i v 16. století potřeba svatých pro další obnovu. 

Zatímco Vincenc sloužil davům, Filip Neri spíš lidem jednotlivě. 

Formování jeho oratoře jste mohli vidět v životopisném filmu o jeho životě - mimochodem jeden z našich nejoblíbenějších filmů - laskavých, vtipných, moudrých a se skvělou hudbou.

Ve třiceti letech zažil silnou zkušenost s Duchem svatým, když se šel modlit do katakomb sv. Šebestiána. 

Viděl snášející se ohnivou kouli, která mu vstoupila nejdřív do úst a pak vstoupila do srdce, kde zůstala.

Roztřásl se, padl na zem, pocítil sálavé teplo a hlubokou radost, kterou pak šířil kolem sebe celý život.

Posmrtná pitva potvrdila, že se mu zvětšilo srdce na dvojnásobnou velikost a tím se mu prolomila dvě žebra.

Třes, teplo a tzv. spočinutí v Duchu (i hluboký spánek) provází při uzdravování nejen sv. Filipa (kniha podrobně přináší mnoho případů), ale i mnoho dalších služebníků.

 

Katolíci bývají k těmto jevům skeptičtí, protože o nich slýchají většinou v kontextu protestantského a letničního hnutí, proto i představitelé církve tyto projevy kritizují a považují je za odchylku od zdravé praxe. Ovšem tato hnutí se začala šířit až počátkem 20. století, kdežto projevy Ducha sahají do mnohem dávnější minulosti až k prvotní církvi a apoštolům.

 

Filip uzdravoval, modlil se s lidmi za zakusení Boží lásky (to mě už párkrát napadlo, že bych mohla udělat, když mám pocit, že moje slova jsou omezená a naprosto nedostatečná, protože jsem to sama v Praze zažila a nemá pak smysl nic říkat, je to jeden z nejúčinnějších prostředků služby i současných služebníků), ale modlil se i poté, co se nezlepšil stav lidí po přijetí svátosti pomazání nemocných. 

 

V knize je podrobně rozebírána opakovaná modlitba (po každém kole modlitby si modlitebník ověří, zda došlo k posunu, to je to, co jsem dřív moc nechápala, protože se mi zdálo, že když Pán chce, uzdraví přece hned) a přikazující modlitba (příkaz nemoci, ne Bohu! Jde o úkon víry.), opět se zde zdůrazňuje poslušnost při výběru způsobu modlitby. 

Patrick popisuje i přísnou revizi výukových osnov Encounter Ministries od katolických profesorů teologie, aby se v nich nenašlo nic, co by mohlo vzbuzovat podezření, přesto tento typ modlitby stále naráží (a já se tomu na jednu stranu nedivím, taky jsem si připadala nepatřičně, když jsem ji začínala používat).

Církevním představitelům se nezdá, že by byl tento druh modlitby přítomen v životě svatých, ale naštěstí je Filip Neri důkazem, že ano! ♥ Kniha uvádí hned několik případů.

 

Další věc, s kterou je třeba počítat, je, že nemůžeme čekat uzdravení všech.

I Filip Neri dovedl odhadnout, že u některých lidí se modlit za uzdravení nemá a místo toho se postaral o zaopatření duše před smrtí.

Můžeme se ale v tomto odhadu mýlit, proto je dobré modlit se za uzdravení, ale je na místě člověka vést i k usmíření s lidmi a k pokání.

Fyzické uzdravení není primárním cílem.

 

Filipa Neriho Boží láska prostupovala do té míry, že si někdy musel lehnout, jako by byl nemocný a zesláblý.

Duch sv. nesestoupil na Filipa pouze jednou, ale i průběžně v osobní modlitbě, o což bychom měli usilovat i my, o znovunaplnění Duchem sv.

V neposlední řadě nezapomněl Patrick Reis zdůraznit, že Filip Neri nebyl žádný suchar a byl proslulý svými vtípky nejen k svému kolegovi Ignácovi z Loyoly :-). 

 

***************************************** 

 

Příště rozepíšu sv. Kateřinu Sienskou a sv. Františka Xaverského, v posledním díle pak sv. Pia z Pietrelciny a sv. Serafima Sarovského (ruský padre Pio). 

Jsme jediný vandalové

 který to maj povolený.

Když králové přijdou
se svěcenou křídou:
K čemu je ti PSP, k čemu je ti BMW
dokud nemáš na dveřích požehnání KMB?

Letos bez Aničky (vypadá pěkně a dnes po víkendu doma vyrazila na druhou část pobytu), po loňský pauze mě ty lidi ještě víc dojímali. 
Za těch 14 let, co přibližně v tomhle složení chodíme, jsme si vybudovali stálou přispěvatelskou základnu, která na nás čeká, ráda si poslechne celou koledu s ukulele a flétnou a podiví se, jak "ta poslední vyrostla, byla ještě loni v kočárku? Nebo to bylo předloni?".

Vlastně stačí jen přijít, zazpívat a ty peníze Charitě (a kokina děcákům) prostě sklidit. Radost.

A k tomu požehnání: 
Loni jsem měla šílenou třídu, hodně heterogenní, každý jiné potřeby, hluční, hlavně kluci.
Každej den jsem chodila vyčerpaná, každej den si říkala, co můžu ještě změnit, udělat jinak...?
Po koledě jsem si nalepila žehnací samolepku na dveře třídy (bez jakýhokoli úmyslu, ani by mě nenapadlo něco čekat (křída je křída), jen jsem tím ukončila jednodenní projekt). 
Od tý doby se tam učilo úplně jinak. Docela mi trvalo, než mi došlo, že to je od nalepení.

Šťastný, veselý a dlouhý

byly, teda tak nějak v rámci možností :-) (pár fotek navíc zase u mě.)

Naše rurální výzdoba :-) :-) :-).

Pavla jede!

Pavla jede II :-).

My s Andulí připravujem doma zatím večeři za doprovodu online mše ve městě - Jeroným jede taky.

Betlémský jsme letos měli až do včerejška.

Letos to bylo hrozně hezký, nějak se samo událo, že jsme si sedli do kruhu každý se svou hromádkou a postupně každý rozbalil po jednom dárku a ostatní se s ním radovali. 
Nejvýš skákala Maki a nejvíc to prožívala s ostatníma, nabíječka. 

A když bylo po všem, skočila do papírů se slovy: A teď se jdu koupat :-). 

Můj Ježuch.

Tou pohodlností jsem byla tak nadšena, že jsem si objednala ještě blůzu.

  

Úchylka už asi ♥.

 

Nové cukrovní stálice :-):

Z lineckého jsem vykrájela kolečka pro Lukora - klasický slepovačky s malinovou z MariaHilf.

Zbylý těsto nerada válím, takže jsem ho vtlačila do formiček na košíčky, upekla, naplnila slaným karamelem  + na to čokoláda a oříšky.

Veganskej slanej karamel je můj letošní objev od MaruškyVeg, to si musím poznačit (i když určitě zapomenu, že se mám na to vůbec podívat :-) ):

Do hrnce se nalije plechovka kokosového mléka se 180 ml javorovýho (či jinýho) sirupu a půl lžičkou soli a vaří se do zhoustnutí.  

Nepřipaluje se, bezpracný. 

Zbylej karamel jsem vyšlehala s máslem a použila jako náplň do ořechů - vyšlo akorát s kostkou másla.

A ty pistáciový rohlíčky, ty už jsem zmiňovala .

 

 

Sedmadvacátýho jsem jela na službu s Karlem. No, na službu... 

Odpuštění je téma, který potřebuju řešit a taky že jo, byla jsem uzdravována přímo během svý promluvy...  

 

Po cestě tam se udál další zázrak, i když jsem s tím už asi trapná.

Když jezdím kamkoli s Lukorem, jsem hroznej spolujezdec - nesolidární, stydim se.

Klimbám a chrním a někdy se probudím až v cíli.

Když jezdím na službu, po cestě se modlíme růženec/nce, ale nejsem o moc solidárnější s vykoukaným řidičem, modlím se ze zavřenýma očima a někdy to nedávám a i klimbnu (sorry všichni). 

 

Tentokrát jsem otevřela oči úplně náhodně - na Mohelničáku a asi poprvé v životě jsem zkontrolovala řidiče právě, když Karel slastně zavřela oči a už je neotevřela.

A dokonce jsem nevyšilovala jako vždycky a jemně jí položila ruku na loket se slovy "jsi v pohodě?", takže to ani nestrhla do příkopu.

Asi nemusim říkat, že jsem to neudělala já, protože já bych s ní jinak hystericky zacloumala. Anebo se probudila až v tom příkopě.

 

Došlo mi to asi po půl hodině. Po odpočinku na MOLce pokračujem dál.

 

Po službě ještě k Lukorovi dom a pak den spánku, jupí.
Pak do rodiště za Marion na rodinnou sejšn.
A procházka s dežaví...

 

Nejradši mám ty dny po svátcích před Silvestrem, kdy se dlouho spí i snídá, chodí se venku až do tmy a chodí se pozdě spát.

Všechno bude ALRIGHT.

Ještě výprava do Arktidy :-).

Mám fakt radost, že Makisan z přebytku energie nasadí tempo a jde, je to velký krok pro lidstvo (konečně!). 

Omylem režim jídlo :-).

Ledový kry :-).

 

 

Tučňáci :-).

 

 

 

Bílá tma při odjezdu - zjistila jsem, že můj telefon umí vidět i ve tmě, takže nešla zachytit :-).

 

To není od Štědrýho dne :-)!

 

Nealko verze alka jsem přestala zkoušet kupovat dávno, ale tohle jsem ze zvědavosti vzala - i jako dárek.

Zastudena louhovaný zelený čaj s jemnou příchutí, bublinkatý.

Příjemnej v břiše asi jako kombucha.

Vypít se toho asi moc nedá, ale na ten přípitek, na skleničku je to fajn.

Silvestr:
jako snažila jsem se, ale vyšlo to asi stejně jako loni :-). 

A měla jsem zase štěstí, protože jsem se probrala asi hodinu před zavíračkou v HolFloru. 

Skoro do půl jedenáctý jsem dětem motala sushi a závitky. 

Pak jedno video, prskavky a dobrou. 

Na Nový rok spánek, tak i po celý rok.

V pátek jeden výlet do hradeckých lesů s Marion a Lukem, v sobotu na Kuks, jako když jsem byla malá. 

 

 

Zvláštní, jak se to vnímání změnilo.
Když jsem byla malá, připadly mi ty smrtelný hříchy hrozně vzdálený, že se mě to netýká.
Dneska marně přemýšlím, kterej se mě tolik netýká.  

  

 

Všude se to smekalo, tak jsme došli k "Panně Marii v křoví" a byli jsme rádi.

 

Dolů po zadku.

Dneska návrat do procesu.
Hlas volajícího na poušti došel asi po třetí hodině.
Táta tento týden nastupuje chemo.

V sobotu jsem měla pocit, že nemám nikam jezdit (to se mi dlouho nestalo), a že chci bejt doma s rodinou, i když jsem byla hodně zvědavá, kam se bude služba ubírat další rok.
Taky to na mě trochu zkoušely pocity provinilosti, ale pak přišel pokoj.
A dnes vím proč.
Přestože Anka měla nastoupit na kliniku až třináctýho, dnes volali, že má nastoupit už zítra.
Tak proto.

Tak novej roku, vítej!

P.S.

Přelouskala jsem skoro Svatý charismatiky a fakt je skvělý, že si od každýho z nich můžu něco vzít, každej z nich mě něčím skoro šokoval.
Vrtalo mi třeba před Vánoci hlavou, jestli se vůbec můžu modlit za ostatní, když jsem sama taková choura (možná i množné číslo).
Docela jsem čuměla, že sv. Vincenc Ferrerský (14. století!) uzdravoval celý zástupy a sám využíval dostupný možnosti středověký medicíny, protože je více možností a žádná není horší. 
A tak dál.