Září

(Obličejový dávám k sobě)

Rozjezd na nové škole a vlastně na všech školách proběhl nějak nečekaně klidně... naštěstí si holky už spoustu věcí zařídí samy. 

Dokud to šlo, léto v misce...

V práci asi nejvíc hektiše september, co pamatuju...

Nově trenéři do škol (skvělý), bilingvní tandemy 2x týdně (oblíbila jsem si, jak se doplňujem), školení ke Kreativnímu učení s mojí sochařkou, dvě děcka mi chodí na některý předmět o ročník výš, takže stavění IVPéček, schůzky s rodiči, neustále ve střehu kvůli převodům, cestovní kancelář na začátku roku, dvě hodiny u páťáků, což je jiný živočišný druh :-)... ale aspoň to všechno odsejpá a rychle utíká... ani bych neřekla, že je září pryč... 

snažím se mít na paměti...

Jeden výlet na hrad Rychmburk prodloužil pocit léta...
(jela jsem tam omrknout výstavu o planetách a chytli jsme zrovna Dny pardubickýho kraje, takže jsme šli všichni grátis) 

Běžná expozice taky milá.

Krounka skoro vyschlá...

Pocit léta prodloužil i víkend s drahým - až v září, bo letos nám výlet ve dvou o prázdninách nějak nevyšel...
Na obnovu s Manjackalem jsme se tentokrát táhli až do Rožňavy, což byla sice v porovnání s našima letníma cestama pohoda, ale těch necelých 7 hodin byl i tak slušnej opruz... 
V noci bylo 7 stupňů, ale aspoň nepršelo a nebyla jsem indisponována, takže takový fajn táboření u hvězdárny nad Rožňavou s poslední letošní venkovní sprchou to bylo...
O. James si tam dovolil říct víc než v ČR, a k tomu spočinutí, ze kterýho jsem se zvedala jak s dvěma promilema, a od té doby dost posun se mnou... (fotky nemám).

Hezký učení v lese všemi smysly na Podhůře ještě za tepla... (většina stěžejních supr fotek je ale nepublikovatelná, bo gesichty)...

v lese a ještě s chlapem!

(naštvaná kudlanka)

Péči o tělo jsem vzala letos vážně, protože i když sice Luke vyjednává s firmami ohledně zateplení domu, letos se to nestihne a až se ochladí pod 10 stupňů, očekávám "nahromadní" stav.
Takže se tomu snažím předejít vybudováním kondičky (hehe) a už měsíc poctivě chodím několikrát do týdne něco kolem 6 km najednou odpoledne, ve zbytku týdne méně, ale všude pěšky, a o víkendu i víc - oblíbenej okruh kolem letiště má 10 km.
Dokonce jsem si došla jednou i na lymfu, ale jaksi se mi to nepodařilo víckrát zopakovat.
Tak snad mi permice nepropadne, ale nejsem schopná plánovat moc dopředu a na to je to chození lepší - seberu se a jdu. 
Zezačátku to dost bolelo - když jsem po čase stoupla na váhu a objevila 10 kg navíc od dob, kdy jsem čekala Maki, vyděsila jsem se. 
Záda, ztuhlý tělo, mimo jiné jsem si taky sama nejen na základě článků kolegyň :-) diagnostikovala perimenopauzu, plus nezvyk na pravidelný pohyb.
Teď už jsem snad z nejhoršího venku, kila jdou dolů sice pomalu, ale je mi tak dobře, že i kdybych dál nehubla, jsem v poho. 
Taky jedu stále na houbovým kafi, ve spojením s pohybem je to další level.
Baví mě tyhle chvilky s Lukem, kdy si po práci zavoláme a jdem chodit, někdy s dětma na koloběžce, někdy bez nich.
On hlídá tepy, časy, kilometry a já se vezu...
Vytvořilo to čas na rozhovory i na modlitbu, obojí mi prospívá. 
No a ten spánek asi taky dělá hodně - dřív spát a dřív vstát.

K tomu jsem si začala hlídat bílkoviny (ne nijak ortodoxně ani extrémně, stáhla jsem si dvě různý kuchařky Restartujem - asi bych to zvládla i bez nich, neb dost podobně vařím, ale spíš kvůli know-how a koupila si jejich tyčinky, který mi pomohly na začátku zahnat vlčí hlady, když jsem vyhodnotila jako nejrizikovější čas přežírání návrat z práce, kdy jsem schopná sežrat úplně všecko. Tím, že jsou skoro bez cukru, mi pomohly stáhnout chutě na sladké. Teď už nepotřebuju ani tyčinky, ani kuchařky, jen jsem se inspirovala.)

Taky nějakej tréning šedý kůry mozkový bude :-), abych měla papír na to, co znám jen z praxe (ale to si dávám jen k sobě) ... 

V září jsme taky měli první výjezdní chvály v Čechách (obávala jsem se, co na to jiný mrav, ale hezky nás přijali) a další byly v pátek v Sudetech na místě s hodně drsnou historií - mazec, jeden splněný úkol, se kterým jsem otálela rok, jedno promítání fotek pro seniory, chystání děcáků, dále jsem si taky prošla jednou duchovní zkouškou, kdy jsem musela vyjít z komfortní zóny a srovnat si priority, jestli se přihlásím veřejně k Tomu, kdo mě zachránil, i za cenu ztrapnění, nebo si budu vše šudlat dál inkognito - a to si myslím, že mě ve finále asi nejvíc posílilo.
Nevím, po čem konkrétně přišel takový příval energie, jakej nepamatuju (jestli po Portugalsku, po obnově s Manjackalem, po zkoušce nebo...?), ale vím, Komu za něj vděčím a taky, že to není moje síla.
Tak se snažím držet všema silama v sedle, abych zase někde brzy nespadla... a jsem zvědavá, jak mi to odhodlání dlouho vydrží...

Tradiční vycházka na místo činu (19/22) netradiční cestou... 

 Tak hezký říjen!

Zbytek prázdnin

 Více fotek u mě.

čím víc kachlí, tím víc adidas...

Jedna naše tajná mise, o který nechci psát, ale uložím si na ni vzpomínku.

Zatmění za městem...

Jedna soukr pouť z Moravské Třebové do Dětřichova, kde jsme měli podobný úkol jako v Letech u Písku.

Mám pocit, že detaily jsou spíše na obtíž, takže nechám mluvit jen fotky a fakta, dobře a krátce vše shrnuje tohle video - sama jsem třeba o tomhle táboře pro těhotný vůbec nevěděla (a těch dětí tam bylo víc). 

les na obzoru, uff

 

  

 

Děti chtěly do Častolovic, tak jsem byla za tu jednoduchou variantu ráda...

 

 

 

 

 

 

 

... a taky jsme jako dámská společnost vyrazily na Mělice (chvíli jsem teda myslela, že budou stačit jen ty schody :-) )

 

 

 

... a když mi bylo psychicky nejhůř (druhej ví, jak mě nachytat), vyšla na mě řada s vedením modlitby za uzdravení. 

A ono to najednou šlo, i když už mám delší období sucha a ticha po pěšině...

Uklidnil Ranhojič, že v největších krizích má služba největší efekt, a taky holky uklidnily, že o těchto etapách četly. 

Pak i zavolaly, co tam od Pána dostaly (díky)... 

 

Za odměnu (hehe) zmrzka a výlet na Hostýn... 

 

 

V tomhle obrazu toho je...

 

 

Naše častá procházka k letišti poslední dobou (vzala jsem péči o tělo jako výzvu, ale o tom třeba jindy)...

 

No a pak už návrat do procesu.

Drží mě dva záchytné duchovní body během září a listopadu, a taky věřím, že s tou péčí o sebe to půjde líp...

 

Když jsem se během srpna divila, proč už druhej měsíc nic neslyším, doufala jsem, že to je ten důvod (a byl): odpočinek, protože mě toho hodně čekalo. 

 

DRŽTE SE! 

Co se osvědčilo

a dřív jsme to neměli:

- krytí na čelní sklo zevnitř za pár korun udělalo hodně služby - snížilo teplotu v autě s vypnutým motorem. Nechápu, proč jsme neměli dřív. Díky stínění na ostatní okna z černé šusťákoviny na magnety, který máme už od loňska, se zase vyspíme kdekoli i déle než do svítání, aniž by nám svítilo do obličeje.

- pouzdro na příbory atd. (a přitom je to taková blbost :-) )

 - síť na drobnosti se zipem, natažená nad námi všemi a zachycená za horní madla, pomohla mít důležitý věci po ruce

- organizéry různých velikostí nejen na oblečení, do kterých jsme si dávali třeba plavky anebo spodní prádlo na 3 dny dopředu pro všechny, abychom nemuseli pořád lozit nahoru do rakve, nám taky pomohly. 

Vše Luke pořídil na Temu - a to ne proto, že by tam mermomocí chtěl nakupovat, ale proto, že je jinde nesehnal.

Jo, a tyhle pytlíky z Lidlu jsou fajn, za dobrou cenu čistý složení jídla i dobrá chuť.

(není to spolupráce, ale podobně balená čistá rýže pro děti jinde stála dvojnásobek) 

Portjúgl - part 6: Francií dom

Ve Francii se hned cítíme líp, protože už to tam známe a i lidi tam jsou takoví jaksi milejší... :-) stačilo pár bo(n)žůr madam a cítila jsem se jako doma :-).
Makisan všude chodila jak mistr světa a hlásila: Bonžúra!
Před Lurdami jsme se umyli, tentokrát v suchém poli radši :-) :-) :-), víme.
Chtěli jsme stihnout noční mši v jeskyni ve 22.30 , ale brána, kterou jsme byli minule zvyklí chodit, byla zavřená.
Chvíli jsme to zkoušeli jinudy, ale nakonec jsme si šli ustlat k jezeru, měli jsme toho plný vinty. 

(více fotek u mě) 

Když koukám na ty minulé, je to docela rozdíl...

To, co nám přišlo minule obří, nám teď přišlo oproti Fatimě celkem komorní...
Co mě naopak dojalo ještě víc, byli sedření dobrovolníci.
Koukala jsem jinak, že už se obnovily celkové koupele a "naše covidová koupel" zůstala pod názvem gesto vody. 

Jeli jsme sem hlavně jako zastávku na dlouhém přejezdu pro vodu známým, jejichž synka voda před 3 lety zachránila, i když mu po porodu nedávali žádnou naději... 

Úsměv potěšil jako poprvé, přišlo mi to úplně jako objetí pro mě.

Po mši jsme se vraceli do auta pro nádoby, který jsme na mši nechtěli tahat.
Od ostrahy se dovídáme, že je limit na odběr vody, protože pramen má cca polovinu vody, je vypnutý i jeden okruh kohoutků. 
V překladači vysvětlíme náš problém, že ji nemáme pro sebe a chlapec na bráně nás pouští s více nádobami, než je povoleno. Děkujem ♥.

Potkáme se tu se Slováky, kteří jedou do Fatimy a jsou to letos první lidi, se kterými se družíme.

Pak už nakoupíme (zdejší Lidl je skvěle vybavený) a se zastávkou na odpočívadle na jídlo (hurá, už jsou zase ta francouzská čisťoučká) nabereme kurs Ars sur Formans. 

Na odpočívadle ♥.

Mysleli jsme, že to dotáhneme až tam, ale skončili jsme hodinu před cílem na nějaké velké benzince s nočním odpočívadlem.
Poslední noc by se slušela v nějakém jejich krasolesíku, ale není čas na hrdinství, mše v Arsu je brzy a nechceme se už moc zdržovat, aby si Luky mohl po cestě odpočinout.

Zbytek trasy proto dotáhneme ráno a cestou si čtem o tom, jak to neměl Jan Maria Vianney - farář z Arsu - lehký. 

 

Mše byla taková ta tichá komorní ranní pro pár lidí, pokoj!

Oroduj za nás!

Suvenýry nic moc, ale tohle mě úplně dostalo, musela jsem to koupit Makisanovi k narozeninám, i když to bylo jako dyzajnovka drahý :-).

To, co kupuju do kostela jako vzácnost, tu roste na každým rohu.

Ještě jeden poslední nákup a pak už jedeme s přestávkama na jídlo až domů. Tam dorazíme před půlnocí v noci ze soboty na neděli. 

Z každého místa jedna.

Vděčnost největší!