(videa mi přijímá Blogger už jen v mizerný kvalitě, tak jsou hooodně ilustrační, třeba to časem nahraju na YouTube... Jo a plná verze s komplet fotkami zase TADY.)
Továrna na absolutno mě napadla hned.
Fatima
mi připadá jako neskutečně výkonná modlitební továrna, která svým
fungováním zachraňuje minimálně půlku světa. Minimálně.
Úplně jsem viděla, jak se ten oblak milosti tady tvoří a pak se šíří do světa.
Celý
den tu probíhají na několika místech (v bazilice Panny Marie Růžencové,
v Kapli Zjevení, v bazilice Sv. Trojice, ale i v podzemních prostorách,
kde jsou další kaple) mše sv. v různých jazycích, modlitby, uctívání,
procesí, i eucharistická adorace - nevím, zda nepřetržitá, ale vždy,
když jsem tam šla, tak tam byla.
Vše na sebe plynule navazuje jako
dobře namazaný stroj, aby "oheň nevyhasínal", do toho lidi obětují,
zapalují svíčky, přichází na kolenou...
No a to by bylo, aby se nás ta síla nedotkla!
Naše uchvácenost Fatimou (kdo o ní nikdy neslyšel, může si přečíst o tom, co se tu stalo, třeba TADY nebo se mrknout na stejnojmenný film, máme ho moc rádi) začala pozvolna - na začátek jsme si v úterý navečer po tom dlouhém čekání v Santarém spravili chuť na mši v bazilice Panny Marie Růžencové - dominantě Fatimy.
 |
| idém od auta |
První vau!
Ale ani tady jsme nebyli ušetření šoků, asi abysme nevyšli ze cviku. Nechávám jen na uzavřeným.
Pasáčci jsou v téhle bazilice pohřbeni po levé (Lucie a Jacinta) a a po pravé (František) straně:
Po tom šoku jsme se prošli po prostranství před bazilikou, který je větší než náměstí sv. Petra ve Vatikánu.
Teď budu monotónní, ale všechny fotky se mi líbí - jsou vyfocený v průběhu všech dní, který jsme tam trávili - takže v různých denních dobách: bílej mramor i světlej pískovec proti jakkoli modrýmu nebi mě prostě fascinoval a působí opravdu nebesky.
 |
| Ten růženec, co má Panna Marie na ruce, se kýve ve větru. |
Na tom prostranství je centrum všeho - kaple Zjevení, místo, kde se všechno událo:
Stačí si představit místo toho všeho pastvinu, na který se vše událo :-)
Kolem téhle kaplnky chodí stále lidi po kolenou...
 |
| kytky pro Pannu Marii |
... a vedle ní je prostor na zapálení svíček všech velikostí (podobně jako v Lurdech), který se tam dají koupit za pár korun a obětní oheň (Pira), kde lidi pálí, co potřebují.
Pak už jsem se nesmála a poslední den jsme šly s Aničkou obětovat taky.
Celý prostor odvětrává obrovský odsavač kouře a komín, ale stejně je všude cítit tavící se vosk.
Prostě továrna, čistírna. Obrovská. Nebeská.
První den nás taky málem ochranka zamkla ve sprchách :-) a vyrazili jsme na první koncert ticha - tak jsem potom celou dobu říkala světelnýmu růženci a následnýmu procesí (vzpomněla jsem si totiž na film Nádherná zelená).
To bylo jak terapie: sedět na vyhřátých schodech katedrály a pozorovat dění v Kapli Zjevení, sekat desátky v různých jazycích (dostal mě desátek v arabštině - salam aleikum Maryam a když zazněla polština, nic nám bližšího totiž nebylo, připadala jsem si jako doma), prokládat je zpěvy, zvedat na pozdrav zapálenou svíčku s kalíškem a nakonec jít procesí - lepší než jakýkoli film.
Ve středu jsme si na mši vybrali Kapli Zjevení.
Děti jsme odpoledne nechali u auta hrát si hry a šli se projít s růžencem "na plac" sami.
Jako musím říct, že někdy je pro mě růženec dřina, ale tady to jde úplně samo.
Člověk vejde na "plac" a je to, jak když vejde do nebe.
Byla to moje nejvíc relaxační činnost, chodit po areálu a sázet zdrávasy, posouvat korálky, poslouchat cinkání. Totální pokoj.
S Lukym jsme zabrousili i na opačnou stranu "náměstí", kam jsme měli v plánu jít na mši až další den - do Baziliky sv. Trojice, která byla postavena až v roce 2007 (náš svatební!) jako reakce na potřebu pojmout davy věřících.
No a tady mi klesla čelist na další level.
Jak tak hledám fotky, tak asi žádný nemám, prostě jsem asi v tom úžasu přestala fotit.
Ale bazilika sv. Trojice je tak obrovská, že žádná fotka nevystihne její rozlehlost.
Bronzový
vrata jsou jak brána do Gondoru, a ulička od vstupu k oltářnímu obrazu,
kterej je tak obrovskej, že jsem větší neviděla, se svažuje směrem
dolů, takže člověk od vstupu k oltáři dlooouho jde a vstupuje přímo do
zlata, do nebe.
Vyfotila jsem to až druhý den na mši.
A motiv toho obrazu je taky boží.
U baziliky je taky vstup do podzemí, kde je adorační kaple a mnoho dalších kaplí, další prostory, wc, fontánky... a model Jeho srdce.
... až bude konec světa, chtěla bych bejt tady :-) :-) :-).
Odpoledne jsme se chtěli vydat pěšourem do nedalekých jeskyní, ale než se všichni prospali a vykotili, byla skoro jejich zavíračka, takže jsme zvolili na podvečer plán B: procházku na Valinhos na křížovou cestu.Úplně stejně jako tenkrát v Medugorji jsem měla obsesivní myšlenky na to, že to je určitě daleko a že to nestihneme do zavíračky sprch a do procesí, že to Maki neujde a tisíc dalších výmluv, úplně jsem to chtěla vzdát.
Nakonec to byla samozřejmě pohodová cesta a opravdu krásná křížová cesta olivovým hájem se zakrslými duby obrostlými lišejníkem:
A samozřejmě jsme stihli i sprchy, i jídlo i další koncert ticha :-).
Ve čtvrtek ráno jsem se vydala za brány svatyně hledat nějaký market a dokonce jsem ho i hned našla, i když mi tady jako jediný skoro nefungujou data (asi abych se mohla soustředit na důležitý věci? :-) ), takže snídaně byla bohatá a pak jsme baziliku sv. Trojice ukázali dětem, který byly naštvaný, že my ji vidíme už podruhý :-).
Byla právě jakási slavnostní akce i s biskupy a hudba ten prostor pozvedla ještě výš, což jsem myslela, že už to ani nejde (průvod šel asi 5 minut, než vůbec došel, jak byl dlouhý):
Následuje další nákup suvenýrů (kolikátý už?), oběd a nakonec jsme se hecli a vyjeli tentokrát za brány areálu navštívit hrad Ourém a rodné domy vizionářů.
V Ourém Makisan s Aničkou vytuhly v autě, takže jsme si staré městečko a hrad prohlídli jen my dva s Emčou.
Byla to taková menší Kuňka a cestou tam jsme prožili další infarktový stav při škrábání naloženýho auta do krpálu jak prase.
Na fotkách to není vidět, ale když jsme se ale z Ourém přesouvali apačskými stezkami směrem do Aljustrel (okrajová část Fatimy, kde se nachází domky pasáčků), padla na mě úplná úzkost z vyprahlosti a opuštěnosti okolí Fatimy...
Za zdmi komplexu si člověk snadněji představil, do jaké "pouště" Panna Maria přišla, a to bylo cílem toho výletu, žádný hrad.
Aljustrel
 |
| pokoj rodičů |
 |
| Pokoj Lucie a její sestry |
 |
| pokoj ostatních sester |
 |
| Luciin kříž, na který průvodkyně položila Makisanův přívěšek s PM a my pak svoje růžence. |
Dům Františka a Jacinty byl zavřený, ale děti se vyfotily alespoň u legendární zdi (mám u sebe).
Pak jsme koupili pár drobností a vrátili se zpět do města.
My s Aničkou jsme se chtěly vydat na kolenní chodníček, na který jsme si dělaly celou dobu zálusk a odpoledne si na to připravily svíce k oběti, tak nás Luky vysypal u svatýho placu a s Makisanem a Emčou vyrazili na nákup a na hřiště.
Anička si vyřezala svou svíci po svém, já na ní vyryla jména všech, co jsem vezla s sebou (u obětního ohně byla cedule, ať se obětuje z ekologických důvodů jedna svíce za všechny, takže byla popsaná dost hustě).
Přemýšlela jsem, jestli o tom psát, a nakonec jsem si vše kolem téhle cesty po kolenou dala na uzavřený.
... pak jsme se odbelhaly k autu za ostatníma.
Jenže ti se ještě nevrátili a my tam seděly na posledních zbytcích sluníčka a dávala se do nás zima (přes den tu bývá vedro, ale v noci chladno a celkově hodně fouká, takže jsem celou dobu nosila ledvinový pás od Karla - děkuji♥).
Na poslední světelný růženec jsme šly večer po sprše jen já s Aničkou a ostatní došli na procesí, který bylo nakonec eucharistický:
Druhý den bylo potřeba odjet, aby se stihl zbytek cesty v poklidu.
Tenhle budíček mi bude chybět.
 |
| Naši věrní společníci z parkoviště. |
