Královny

zase koledovaly, proběhlo to stejně jako loni. 

Fotky dávám k sobě.

8 !

Každej rok slavit narozeniny na Andreje... to jednoho otráví.
Ale od letoška nám to neva! :-)

Recept na dort jsem vzala odsud, měl úspěch u celého osazenstva, po všech zdravých experimentech, kterými jsem rodinu v poslední době častovala, ubrala jsem jen cukr.
Teď to asi vypadá, že jen peču a vyrábím cukrovinky, ve skutečnosti teď hodně experimentuju se slazením. Objevila jsem xylitol - zní to hrozně chemicky, ale je to přírodní dřevný (březový) cukr s o 40 % nižší energetickou hodnotou a pozitivním vlivem na zuby, erythritol zase sladí úplně bez kalorií.
Neříkám, že to má člověk jíst neustále, ale jednou za čas, když chce člověk dělat klasiku, se hodí mít alternativu... lze koupit ve zdravé výživě.

Fotky u mě. 

P.S.
Konečně se cítím trochu líp, jako že bych mohla snad i udýchat porod.
Stále 2 v 1.
Ale ani napotřetí jsem se nepoučila s pouštěním skutečnýho termínu porodu... tak příště :-).

...

... tak dlouho mouzovala, že jsme museli jít na hodinu už včera, ještě se "svěrací kazajkou" :-).
Myslím, že jí jde hlavně o to, aby se mohla s tatínkem zavírat do pokoje stejně jako Anička.
Každopádně jako šprtka trénovala doma ten den hned dvakrát... 
Tak uvidíme, jak jí to dlouho vydrží :-).

Poprvé

vyrazila Andule na tábor.
Potřebovala se osamostatnit, což s mámou - účou zrovna moc dobře nejde.
Navíc jako téma Letopisy Narnie - kdo z vás to má? ;-)
Jako vedoucí mám mnohaletou zkušenost, ale z druhý strany je to trochu jiný.
Lukor by nejradši každej den volal, já radši nic vědět nechtěla a doufala jsem, že si naše lehce asociální, komplikovaný dítě najde svý místo na slunci.
Holky vedoucí mají Georgovu pünktlich školu a hlavně nechyběl Duch, takže jsem strach neměla.
V sobotu jsme pro ni jeli a vyběhla nám v ústrety opálená a totálně špinavá královna Anna, věrná, s lukem a šípy.
Jiný dítě (tušila jsem to, díky!).
Celej tejden nosila jedno tričko a tepláky, který jsou na vyhození, ale ušetřila mi práci a deratizace proběhla celkem úspěšně :-).

My s Emoušem jsme si zatím udělaly týden pro sebe, však bylo co dohánět.

Vyšly jsme si do kina, chodily na poštu s pohledama pro Andulínu, navštívily babičku v Žirči a vydaly se s ní na Kuks - nejčastější cíl výletů mého mládí, navštívily strejdu (! - Panenko skákavá! ;-) ) a jeden den strávily v Brně na konferenci, kde Emouš statečně na půl dne absolvoval její Dětskou verzi.
Musím říct, že jsem byla překvapená, jak mají dětský program zmáknutý, ostatně celý to nakonec bylo příjemný.

 Teď už je to zase ve starých kolejích, myslím sourozenecký bitky, bordel a tak :-).

Na každý jaro

... čekám jak na smilování.
Už ani nevěřím, že přijde.
Pak se objeví první pupeny.
Říkám si, že mám ještě čas, že to stihnu.
Pak v mžiku zlatý koule.
A všechno ostatní bouchne před očima hned poté.
Je to tak rychlý, že během několika dní vyrostou listy, vykvetou magnolie a třešně a všechno zezelená (tedy krom červených javorů v naší ulici) - všechno najednou.
Když se to stane, člověk už si ani nepamatuje, jak to vypadalo před pár dny, kdy to bylo všechno tak beznadějný.
Stejně to mám se zdravím, s úspěchem... když je člověku dobře, rychle zapomene, jaký to je, když dobře není.
Každoročně jsem tak fascinovaná, že si dávám předsevzetí, jak tu explozi příští rok určitě zachytím.
A nikdy to neudělám a jen zírám.
Proto tu jsou fotky holek - úplně první zkušební z nově získanýho objektivu od kamaráda.

Každý jaro nestíhám.
Všichni začnou jak fretky zahradničit, sportovat, zdobit, grilovat, podnikat výlety, ... a já stojím, rozhlížím se kolem sebe a ospale mžourám do slunce.
Vždycky, když pak na podzim končí sezona, mám plány na tu další - jak začnu včas, co všechno chci vidět a jak ji využiju do poslední kapky už od začátku.
A pokaždý mi ten rozjezd trvá.

Prosviští kolem mě vykvetlé narozeninové šeříky, pak jasmín a jsem rovnýma nohama v létě.
Uf. Díky.

Večer (po, po) tříkrálový

Na focení nebyl čas, proto takové kousky.

Letos totiž poprvé bez Lukora - deset rukou bych potřebovala, nečekala jsem, že bude tak chybět.

Jednou rukou hrát na flétnu, druhou zvonit na šest bytů současně, instalovat děti do přijatelné polohy bez prstu v nose, zívání a naštvanýho sezení na schodě, hubou mlet, koordinovat rozdílení dárkových předmětů, psát požehnání na futra, v posledním domě taky táhnout pokladnu, hvězdu, košík s cukříky a spol., bágl s vykoledovanýma "salakvardama", který mi bylo hloupý odmítat, protože nikoho nezajímá, že nechci dávat dětem sladkosti a vony tak hezky zpívajó, že ... ;-).

Kdo tyhle kokínka vymyslel, tomu pěkně děkuju. 

Robátka sice nakrásně zpívala, ale jakmile se v rukou obyvatel domů objevila jakákoli pochutina, začala se za tklivých tónů písně mlátit o to, kdo a do kterého zavazadla uloží vykoledovanou kořist, až jim padaly erární koruny z hlav a moje nervy se vydaly za plynulého stékání potu po zádech na pochod :-).

V posledních dvou vchodech (kde jsme také nakonec vykoledovaly nejvíc papírovek, pročež jsem to nechtěla odpískat předčasně) jsem je táhla už skoro smykem.

A vlastně jsem byla ráda, že můžu splnit svoje výhrůžky a odpočítat jim pár kousků cukrátek a zbylou hromadu poslat dál.

Taková jsem já, matka krvelačná :-).

s konkurenčním černým vzadu :-)

By MariOn :-)

 Ale tak pěknej výlet do mýho rodiště to byl :-).

Vánočně a silvestrovsky...

Vánoce ve škole se nesly v duchu jedlých (domácí povidla!) a pitelných (ty likéry!) dárků, lístků do divadla, (vkusných) dekorací, makronek, pralinek, květin atd. (uff, fíha).
Nemoc jsme si odbyli v předstihu, z jistých důvodů jsem měla vše nachystáno rovněž v předstihu - dokonce jsem stihla 23. i kávu s vlasovou péčí u kámošky v salónu :-) 
(neměl byste někdo solidního chlapa na vdávání k jedné solidní slečně? ;-) )
Takže to vypadalo chvíli jako idylka... jenže ...:-) 

V tomto ujetým duchu (a taky hluku) se odvíjely celý Vánoce, o Štědrým večeru škoda mluvit :-):

Jedna z vánočních kupiček (zjistila jsem, že tak dlouho jsem se chystala napsat o té loňské, že je zas rok pryč) - děkujeme Ježíšku!
Děsně se těším, jak teď doženu resty z mé čtecí pauzy.

... no a pak všechny návštěvy a chalupa.
Milý deníčku, proběhly první střelby (dobře, budu teda přemýšlet o sebeobraně, přestože se mi to jako pacifistovi příčí) a první sushi z propriet od Ježucha. 
Tuhle jsem původně nechtěla, ale to Lukor a je na ní všechno. 
Kalhoty ušité Karlovým Ježuchem, první rolky (tak na formě budu muset ještě zamakat, ale obsah by ušel), drát tyčící se z ulízaných vlasů a hlavně dohled ukradeného a znovunalezeného Džízse :-).

... a máminy tašky a hrnce a tátovy ryby ve všech podobách letos obohacený o piva vlastní výroby ...

...  světýlka a sněhuláci ...

... a debaty do rána (nejen o prezidentských kandidátech) nad větším než malým množstvím Krakonošů a vstávání k obědu a dlouhý vypravování na výlety.

Obzvlášť ten silvestrovskej byl hodně promočenej. 

Stejně jako každej rok jsem si říkala, jestli mi to psychozní stěhování národů, nepohodlí při topení, mytí nádobí v lavoru, splachování záchodu vodou ze sprchy, roznášení bordelu a znovuuklízení a každoroční už skoro folklorní :-) dohady s rodinou za tohle všechno stojí.
A stejně jako každej rok musím říct, že jako fakt stojí!
:-)

Nějak to klaplo

I přes můj šumák se nějak zadařilo udělat nezbytné procedury a zbylo i na čerpání vánoční nálady ...
Zas tak šumák mi to všechno není, jen mají přednost jiné věci.
Minulý týden jsem jeden den z práce přišla normálně a cítila dost energie na rychlé umytí oken.
Víc než špinavá okna mi totiž vadí zaprášené záclony i kytky a když už to dělám ...
No a když už jsem v tom byla, vrhla jsem se v osm večer na odmražování lednice - tuhle práci nesnáším a byla jsem na sebe náležitě pyšná, že ji budu mít za sebou.
Potraviny na Vánoce v ní vypadají tak nějak líp a sexy.
Velký nákup trvanlivých potravin jsme udělali už v listopadu, abychom se vyhli návalům, zbytek mají ve večerce na rohu a ovoce nám přiveze Osobní zelinář.
V pátek jsem začala ztrácet hlas, absolvovali jsme ještě rodinnou oslavu.
V sobotu už mi bylo fakt blbě, takže uklízet chalupu na svátky odjel Luky jen s našima a přivezl i stromky.
Ale stihla jsem si udělat tymiánovou koupel, vyspala jsem se a vypotila.
Na neděli jsem byla domluvená s Marion, že přijede a napečeme společně (bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic).
Už mi bylo celkem dobře. Perníky jsem pekla před adventem a ostatní nějak nehrotím. Upekly jsme linecké, rohlíčky, masarykáče, Marion ještě uplácala veganské jakožeRafaelo, vše jsme rovnou pocákaly čokoládou a promazaly a nazdar bazar.
Někde mezi druhým a třetím střikem jsem si uvědomila, že máme hotovo.
Překvapilo mě, že jsem se ani moc nemusela namáhat.
Holky, jindy jak hrom do police, udělaly kus práce, na Aniččiny rohlíčky nikdo z nás neměl.
Někdy fakt není od věci slevit ze zajetých rituálů a nesnažit se všechno zastat sama. 
Takže zbývá došudlit těch pár konečně vymyšlených dárků a přání, ale to snad zvládnem tento týden.
Tak se držte.:-)

Nasedla

a jela, ani nás to u ní nepřekvapilo.
Možná, že kdyby nás to napadlo dřív, mohla jezdit dávno.

Emoušek

před dvěma dny čtyřletý.
Snad stále víc
sveřepíííí šakaliii zaviléééé vyliiii ... :-)

Pravidla (sobotní) moštárny

Rozhodnuto v poledne.
V číslech:
4 lidi a dva pulčíci plus jeden pes, jedno odpoledne, čtyři hodiny, jedna ochutnávka domácího piva, všechny oklepaný stromy, 23 litrů moštu (nebyl už druhý den), spousta bahna, jedny zlomený štafle (uff), pole ryzců na zahradě, jeden pravák nalezený za tmy v bažině.
Musím říct, že Anka poprvé odvedla kus práce.