Cesta na západ, část první: La Salette

Tenhle klášter ve francouzských Alpách na fotkách vždy fascinoval, působivou plačící Matku od Kafky mají na Hostýně a do Bozkova, kde saletini působí, jezdíme skoro každoročně, když jsme na chalupě, pro vodu.

Předem avizuji, že nevím, nakolik bude tento cestopis zajímavý zejména pro čtenáře, kteří mají pocit, že blog (i já) upadá ;-)...

Pozn.: Kdo chodíte na uzavřenou verzi blogu, rovnou vás přesměruji TAM, protože tam toho tentokrát (a zejména v druhé části) bude opravdu víc (fotek, videí, ale i detailů).
Pokud by někdo nový stál o pozvánku, nestyďte se napsat :-).

Neuvěřitelné se stalo skutkem: opouštíme hranice ČR

Už tradiční zastávka na hranicích na rozhledně Milíře. Na poslední jídlo a opláchnutí před dalším přejezdem a spaním. 

Nepočítali jsme moc s tím, že tam bude zrovna na výletě tábor, pro který jsme byli vítaným zpestřením :-). 

Holky se pubertálně stydí a Markéta neohroženě prohání velký kluky, který jsou z toho paf.

 

Nakonec se podaří účel (jídlo a převlečení do pyžama) splnit a následuje několik hodin přejezdu Německem. 

Někde před Heilbronnem si na odpočívadle vyčistíme zuby, sjedem z dálnice a hledáme nocleh blíže k lesu, protože parkoviště mají zákaz přenocování. 

Za tmy zakempíme poblíž Goldbachu u lesa, posedu a úlů a po chvíli třískání zejména dveřmi se podaří přeskládat auto do požadovaného stavu a zaspat.

 

V noci prší a mrholí i ráno - rozbahněná cesta není moc balení friendly, takže necháme děti na peci a popojedem s nimi na nedaleké parkoviště na asfalt, kde uvedeme auto do cestovního stavu a provedeme nezbytnou základní hygienu.

Pak se vrátíme na dálnici a sotva trochu ujedeme dešti, zastavíme na smrdutým odpočívadle vedle použitých kalhotek s ještě odpornějším wc.
Početná široká zympátiš rodina vedle nás vytáhne koberečky, pomodlí se směrem k Mekce a vybalí na stole hostinu, u který si fotí selfíčka.
My se mezi jídlem a vařením kafe snažíme zabránit dětem vyválet se v odpadcích a oddechnem si, když odpočívadlo konečně opustíme.

Následuje přejezdový den, kdy zastavíme jen k nákupu nafty, nanuků, na záchůdky a ve Švýcarsku na jídlo u Mekáče (nejmíň zdržující způsob, jak si dát raclette). 

Jestli se s Markétou něco změnilo, pak časová náročnost všeho. Z tříhodinového přejezdu se občas stane přestávkama a základníma činnostma půl dne, šest hodin přejezdu je se zajištěním základních potřeb pěti lidí práce na celý den. Nestěžuju si, popisuji, s tím se počítá.

Zastávky cestu nekonečně prodlužují, ale navečer konečně zastavíme v L´Abbaye u jezera.
Pláž máme jen pro sebe a konečně je i počasí na koupání, takže ze sebe smyjeme pot z cesty, dáme ovoce, sušenky, natočíme parodii na Vaianu (Anna).

Mohli bychom tu za menší poplatek i přespat, ale hlavně kvůli datům (Švýcarsko není v EU, takže tu data stojí majlant) pokračujeme v cestě.
Máme v plánu překročit hranice do Francie a najít nocleh. 

Jako ve Francii si už delší dobu připadáme, názvy jsou v pohraničí dávno francouzsky, všude úhledné domky s okenicemi jako z cukru, kamenné mostky (mrzí mě, že jsem víc nefotila, ale nedalo se). 

Když se konečně za Ženevou podaří připojit k síti, už se stmívá, proto chvíli bloudíme a pak si necháme poradit od aplikace Park4night, která nás navede na tiché parkoviště u knihovny s výhledem do údolí na okraji vesničky Cercier.

Je to zvláštní pocit, zakempit to v civilizaci, když v sousedních zemích je to většinou zapovězeno, ale je to jen nezvyk, frantíci jsou v tomto skvělí a ukáže se to jako ideální řešení.

Hned vedle je hřiště, díky světlu z lamp a čisťounkému asfaltu se rychle přebalí auto, ohřeju dětem mléko, protože mají chuť ještě na kaši, tu spořádají a zalehnou.

Když zalehneme i my, lampy v celé vesnici jako na zavolanou zhasnou a máme klid na spaní.

Spací hromada ala Croodsovi :-).

Mnozí se diví, jak tohle nepohodlí zvládnem.
Zatímco naše první cesta tímto stylem (tuším, že do Polska) byla spíš nouzovým řešením, jak cestovat s omezeným rozpočtem, ty další už proběhly z přesvědčení :-).
Tahle blízkost nás hodne stmelí, hodně naučí, je to jako tábor, vandr, ze kterýho se sice vracíte unavení, ale šťastní. Ten neustálej kontakt s danou zemí prostě z hotelu dělat nejde. I když jsme se už párkrát na cestách ubytovali, zjistili jsme, že jsme ztratili mnoho času (dlouhým spaním, užíváním si vybavení, vybalováním a zabalováním) a cesta se stala spíš únavnější.

Ráno dojíme poslední zásoby z domova (vždycky zapomenu, že nás na cestu většinou vybaví i babička), podarujeme vodou amerického cyklopoutníka, který sem dojel z Nizozemí a těšíme se do La Salette.

Cesta by měla trvat něco přes dvě hodiny a je docela nudná, až za Grenoblem vystoupáme do vyšší nadmořské výšky a kolem tří jezer začne být vysloveně kochací.

Před La Mure zastavujeme na samoobslužné benzince a protože je kolem ní soustředěno vše, co potřebujeme s výhledem na vrcholky Alp (trošku mi to připomíná náš trip po Skotsku), vydáme se ještě na nákup do intermarché a na jídlo, aby nám do toho neskočila siesta, že :-).

Nejdřív se ofrňujeme, že přece nebudeme jíst zase fastfood, když už jsme byli v nouzi už v Mekáči, ale bistro nákupního centra bylo ta nejlepší volba, jakou jsme mohli udělat.

Aby to bylo jednoduché, dali jsme si dvě kompletní menu (jazyková bariéra byla větší, než jsem čekala, trochu mě mrzelo, že jsem si z francouzštiny na gymplu vlastní vinou neodnesla nic lepšího než "omluvte mě, minule jsem chyběla" a "mohu jít na toaletu?" ).

Takže pro nás jak to leží, snědla bych cokoli, natož pak takovou hostinu: Rillettes, ossobuco se zeleninou a opečenou polentou, všudypřítomný skvělý salát ochucený hořčičným dresinkem, a o crème brûlée a mousse au chocolat jsme se podělili (nechápu, jak to můžou všechno spráskat najednou). Děti si daly sólo vege lasagne a sekaný řízek.

Úplně vidím Amélii z Montmartru, jak to tam maluje :-).

 Celková akce v La Mure nás zdržela, ale když přijíždíme do Corps, odkud se pak stoupá serpentinami do La Salette a ještě dál ke klášteru, dočítáme se na ceduli u odbočky, že mši stíháme akorát.

 

 

Děti si mezitím zase vymrčely písničky z jejich playlistu.
Jenže při řezání serpentin, když už jsme vyjížděli skoro ke klášteru, začalo hrát tohle (mimochodem parádní text, je to možný?): 

Tak mě trošku tyhle týnejdžrský muziky slušně sejmulo: tuhle písničku už budu mít asi navždy vrytou jako příjezd horskými serpentinami ke klášteru La Salette se slzama v očích. 

Asi stárnu, řekla bych :-). Kdo by to byl do mě řekl (v domovině zrovna probíhal Brutal Assault, ještě bych dodala, he).

No a aby toho nebylo málo, sotva jsme zaparkovali a dorazili do klášterního kostela, přišel k nám dozadu špalír sloužících kněží, hlavní celebrant požehnal Markétě a šli společně k oltáři, když spustilo TOTO jako!

 

To jsem měla dost.

Mám v oblibě zahraniční poutě právě proto, že je všude plno exotů a mě nikdo nezná, nikdo si o mě nic nepomyslí a nikdo mi nerozumí, takže se nemusím držet zkrátka a můžu si bulit jak chci, klečet kdy chci, ani se stydět když přijde modlitba v jazyku atd.

Uff. Díky chorvatské výpravě tento typ hudby doprovázel celou mši, proměňování bylo zpívané, pozdravení pokoje s objímačkama a u přijímání jsme byli asi trochu za exoty, kromě rozdílení překvapilo i nakládání se zbylýma celozrnýma (?) hostiema.

Když jsem se probulela k závěru (plačka), šli jsme se projít k prameni na místo zjevení.

Kapela i poutníci se po mši přemístili ven a v tancích se pokračovalo před katedrálou.

 

 Vyšlápli jsme si ke hřbitovu ve svahu a pozorovali to hemžení dole.

Pak už bylo potřeba se umýt a najít nocleh.
To první jsme zvládli na odpočívadle v opuštěným průsmyku a na noc jsme to zaparkovali na stellplatzu v sedle před klášterem vedle dalších obytňáků.
Cestou tam nám zkřížily cestu ovce metelící k vodě a dál do údolí.

 

Chtěla jsem stihnout ještě večerní procesí, ale všechno se tak táhlo, že jsem nevěděla, jestli jsem víc zpruzelá z toho, že to už nestíháme nebo z toho, že stojíme na prašným plácku, fouká, děti se v tom popelí a zanáší nám prachem auto. No, asi víc z toho druhýho.

Jdu si sednout k ovcím, zatímto békání se ozývalo z osvětlenýho kláštera až do setmění a připomínalo mi, že já nejsem ten, kdo to tady řídí.

Ráno, ještě před přestavěním auta do pojízdného módu, jsem už kvůli prachu mírně vypěnila (nedá se nic položit na zem, všechno trvá 3x dýl) a ještě s dětmi v posteli jsme popojeli na první nižší odpočívadlo.
Rozhodli jsme se, že tady v horách necháme auto s rozloženým spaním, když popojíždíme jen po opuštěný silnici mezi klášterem a spaním, což nám nakonec ušetřilo moře času a my měli možnost si odpočinout.

Odpočívadlo níže, kolem kterého všichni jen prosvištěli (tím pádem jsme neměli společnost a nikoho nerušili a já nemusela děti pořád okřikovat), sice nemělo výhled na klášter, zato mělo ten nejlepší výhled do údolí s jezerem, čistý betonový plácek, stín lesíka, stůl s lavicemi (takže jsme nemuseli tahat náš) a zapuštěný kontejner na odpad, což se hodí, protože odpad v narvaným autě, to nechceš.
Ty obří kontejnery zapuštěný do země, ty bych teda brala a adoptovala i dom, to je suprestetiše vynález.

 

Takže jsem se velmi rychle uklidnila a tohle odpočívadlo vyhlásila za jedno z nejlepších, kde jsme bivakovali.

Kafe, jídlo a svět byl hned barevnější.

Maki si zdřímla, holky mají Vánoce z toho, že zase cestují vleže a už zase parkujeme u kláštera.
Ten jsme si včera nestihli prohlédnout, takže to napravujeme.

Zajímavej dojem z malby a sochy člověk má, když si klekne.

Vpravo Ukřižovaný a vlevo Zmrtvýchvstalý.

Socha plačící Panny Marie, se kterou se chodí každý den procesí.

Když si koupíte za dobrovolný příspěvek libovolnou svíčku, obsluha vám ji zapálí, pomodlí se nad ní a udržuje plamen, dokud nevyhoří.

Pramen na místě zjevení.

Vydáváme se na Kalvárii za klášterem.

Výhled na naše poslední nocoviště (vedle hnědýho fleku).

Lukor se pak sám vydá napřed na mši, protože včera z ní díky Markétě nic moc neměl.
Až když děti náležitě unavím, se na konec přidáváme. Je polská a úplně jiná, ale stejně skvělá.
Před procesím (pokus číslo 2) jsme se šli umýt, než bude zima, najíst se a Luke měl i nějakou práci.

Když jsme ale po očistě dali vařit vodu na dětem slíbené špagety, došel plyn v našem krásném vařiči.
Přiznám se, že to jsem trochu podcenila, sice jsem četla, jak dlouho vydrží, ale vařili jsme s ním ještě předtím na chalupě a na cestě nám hodně foukalo.
Zkrátka došel a finíto. Vaření tedy nicht, z pečiva jsme měli patku starého chleba a pár oschlých plátků bagety.
A protože v klášteře vaří jen ubytovaným, podělili jsme se v rámci naordinovaného postu o zmíněné zbytky pečiva, salát od snídaně se zbytkem rozteklého sýra a tyčinky s veganskou budapešťskou pomazánkou z DMka :-).

Naštěstí byli všichni tak natěšení na světelný průvod, že i děti zapomněly, že by si ještě něco daly.

  

 

 Nakonec jsem s ní v nosítku radši vyšlápla na kopec, odkud jsme měli procesí jako na dlani.

 

 

V závěru procesí už se šlo jen potichu s doprovodem zvonkohry, huuu...

 

 

 Uff, silný. Děti i já bysme šli nejradši druhý den znova. Vracíme se na "naše" odpočívadlo a pozorujeme Perseidy.

 

 

Ráno nám vylepší větroň přistávající vedle nás.

Nic teplého si neuvaříme a pečivo nemáme, tak přichází k chuti granola od kmocháčků, kterou si zalijeme studeným mlékem.

 

 

 

Jedeme se rozloučit, poprosit naposled v bazilice o bezpečnost naší další poutě, nabrat vodu, nakoupit suvenýry, Luke vyběhne ještě jednou na Kalvárii pro kamínky pro sestřenku.  

Píšu dopis a nechávám ho pod květináčem spolu s dalšími.

 

A pak už fakt odjíždíme zpět do Corps (děti volají: Děkujemééé! Uvidíme se zase v Lurdech!) s úkolem sehnat plyn, nakoupit a najíst se.

Lukor začíná mít příznaky hypoglykémie, jenže jak na potvoru přijíždíme zase v době, kdy všichni zavírají a tak zaplujeme do jediného otevřeného, nenápadně vypadajícího lokálu na hlavní třídě.

No, abych to zkrátila: dvě hvězdy u hotelu ve Francii jsou trochu jiné než dvě hvězdy u nás :-).
Pochopili jsme, až když nás uvedli dovnitř (naštěstí, vzhledem k brutálnímu vedru) podle broušených sklenic, načančaných stolů a látkových ubrousků.
No, nebylo zbytí, holt bude lekce etikety (pečivo neukusujeme, nýbrž lámeme na malé kousky a zvolna vkládáme do úst... :-) :-) :-) ).

Nabídnuté předkrmy (sushi, olivový chlebíček) spořádal převážně Luke, aby nám neomdlel.
Celé menu je většinou výhodnější, než když si objednáte jen třeba hlavní chod, jenže jak odhadnout množství?
V našem případě to byly hovězí steaky na ratatouille s dvěma zapékacími mísami gratinovaných brambor se smetanou a sýrem, luxusní.
Předtím přinesli studenou hráškovou polévku, dokonale vychucenou mimochodem, ale tím, že byla v malé ikeamističce, kterou používám doma spíš na omáčky, nevěděli jsme, zda to není nějaká studená omáčka k hlavnímu jídlu :-). Prostě výprava z východu :-).

Markéta se někde u polévky rozhodla popelit pod stolem, takže to mělo styl, vyfotit jsme stihli jen dezert (holky měly součástí menu, byl to dokonale vyladěný marinovaný meloun s ananasem a citronovotymiánový sorbet, ach! To ostatní přinesli zase nad rámec, bo věděli, že neodoláme :-) ).

Přes všechny trapasy jsme se rozhodli si náš vynikající oběd, za který jsme vyplázli dva naše denní rozpočty, užít, protože si nepamatuju, kdy jsme něco tak výborného naposledy jedli. 

Pak už jen zbývalo nabrat vodu (plyn a nákupy jsme nechali až na Decathlon do města Gap, kde to byla záležitost dvou minut a ano, náš vařič Meva je díkyBohu kompatibilní s decathloňáckými kartušemi).

To be continued :-).