Moravská Compostela

Událost, na kterou jsem se tak těšila od první větší pouti.
Trasa v podobě, jakou jsme ji nakonec absolvovaly (úsek Zlín - Velehrad byl původně v plánu jinak).
Fotila jsem jen mobilem ze zátěžových důvodů :-).


V sobotu ráno po příjezdu do Olomouce nás uvítal řidič busu na Svatý Kopeček, kterého jsme při doběhu poprosily o dva lístky, slovy: "Tož kur-a, to kdybych věděl, tak jste to nestihly!" :-).
Cestu jsme zahájily mší v téměř prázdné bazilice, tak, jak to máme rády :-), sloužil ji kněz s culíkem skoro až na zadek :-).
Nějak se nám do toho vedra nechtělo, tak jsme se zdržely ještě prohlídkou baziliky i celého areálu, než jsme se vydaly hledat značku.

U té příležitosti jsme zjistily, že podrobné denní mapy, které jsem si poslala k tisku k Lukorovi do práce, postrádají nalezené vyznačené turistické trasy, takže bylo horko těžko poznat, kdy máme jít po silnici a kdy po značce. 
Proto jsem z paměti lovila útržky trasy a orientace nás dost zdržovala až na Hostýn, kde měli za desetikačku výbornou turistickou mapu zbylé cesty.

Až na trasu do Velké Bystřice, kterou jsme šly poli a lesy, nás čekala chůze po rozžhaveném asfaltu ospalými vesničkami, roztroušenými mezi mírnými kopci téměř bez infrastruktury a se zavřenými/zrušenými osvěžovnami.
Věděly jsme, že půjdeme hodně po silnici, přesto jsme nostalgicky vzpomínaly na malebnost Orlických hor :-).
Vodu jsme nabraly až v Buku na návsi.
Absence stínu a vědomí, že musíme ujít alespoň třicítku, dokud máme síly, způsobovala, že jsme se vlekly tou výhní fakt hlemýždím tempem až do Prosenic, kde nás lákala večerní koupel v Bečvě.

"Já si v té vodě smývám svou špínu a dívám se, jak za mnou mizí všechny stopy... jen jednou jsem se omylem té vody napil a od těch dob ji nosím v sobě..."

Ta byla náplastí na všechny dnešní bolístky. 
Po koupeli jsme se už v šeru vydaly dorazit trasu až do Pavlovic u Přerova, kde jsme věděly, že spali poutníci při oficiálním pochodu.

Tam ovšem bylo všude světlo a živo.
Lidi se trousili z/do hospod,  "Holkýýý, jste holkýýý?" (jo, moje paranoia ještě zesílila), štěkající psi kamkoli se hneme.
Marion navrhuje spát na hřbitově, tam nikdo nešel :-). 
Ovšem svítící kaple a vítr pohybující dvířky od luceren mě odtamtud vyhnaly téměř okamžitě (máčka, no).
V přístřešku na návsi jsme nakonec povečeřely a vyčistily si zuby pod dohledem kolemjdoucích a znovu zkusily navštívit místní fotbalové hřiště. Tam už zahrádka u hospody naštěstí zela prázdnotou a ve tmě jsme rozeznaly obrysy kabin domácích a hostí.
Zakempily jsme to u domácích :-) a kolem půlnoci se konečně uložily ke spánku.
Marion ranní zvony v šest nerozházely, mě ale vyhnaly ze spacáku poměrně brzy :-).

Čekala nás trasa necelých 20 km, kterou jsme ovšem chtěly stihnout do 15.15, kdy se konala na Hostýně nedělní mše.
V neděli ovšem bylo vedro ještě větší, takže jsme musely napnout všechny síly.
Trasa byla úmorná, až na cca 5 km komářím lesem opět asfalt a výheň.

Po rychlém obědě v jediné otevřené restauraci v Bystřici pod Hostýnem následoval infarktový výstup na sv. Hostýn :-).
I přes veškeré úsilí jsme dorazily právě na závěrečnou píseň.

Na noc hlásili déšť, chtěly jsme se na Hostýně trošku porozhlédnout a Marion byla lehce indisponována, tak jsme se rozhodly přenocovat v Poutním domě.
Než jsme se osvěžily, zavřely všechny stánky i restaurace a Hostýn úplně ztichl.
Z přístupu místních jsem byla mírně na rozpacích (Mary ví). 
Prošly jsme se na rozhlednu a po areálu a šly brzy spát.

Ráno jsme si vynahradily zmeškanou nedělní mši a vydaly se směr Rusava a Fryšták.
Jestli doposud byla trasa depresivní, tak tady jsme si dokonale spravily chuť.
Lesy, stín, kopečky, stáda krav, osamocené chaloupky, sady, prostě Hostýnské vrchy.
V Rusavě druhá snídaně v podobě nanuka a hurá směr Lukoveček a oběd ve Fryštáku.

Po něm jsme došly vcelku rychle blízko Zlínu. 
Cesta s novou mapou ubíhala rychle a začaly jsme uvažovat, že bychom trasu mohly zvládnut do úterka a dostat se domů o den dřív.
Co si budem povídat, stýskalo se mi po Lukorovi i po dětech, opět jsem narazila na své limity, závislosti a (po roce ve školství) jsem měla místy i problém se uklidnit a zpřítomnit.
Nedivím se, že brácha dorazil do Santiaga o několik týdnů dřív, než plánoval :-).

Cesty Zlínem jsem se bála, ale nakonec úplně zbytečně.
Nečekaně jsem si ji užila.
Zíraly jsme na vkusné bytovky s upravenými rozkvetlými předzahrádkami a pítky k osvěžení, s velkým množstvím nápaditých hřišť, kde děti fakt sportovaly, krásnej kostel (už chápu, proč všichni kněží chtějí do Zlína) i areál univerzity.
Zdravím happyjarku :-)!

Chůze v běžeckých botách eliminovala puchýře (tedy trochu, ale šlo se mi v nich fakt dobře).

Byl už večer a blížila se bouřka, v nohách už zase třicet.
Spát jsme chtěly někde na Svaté vodě v lese, což bylo ještě asi 12 km.
V poslední hospodě před koncem města, která vycházela na hokejový stadion, jsme se rozhodly posilnit.

Během čekání na pití proběhly právě znějícími zprávami tři reportáže o prasečím moru na Zlínsku, na nejmenované stanici nezapomněli ani na záběry sešitých končetin muže, kterého prasata napadla.
Místní poutnice znalá trasy, která si k nám přisedla, výskyt prasečího moru a nebojácných prasorů potvrdila a důrazně nám doporučila nespat v lese. 
Místo toho nám navrhla alternativní trasu s noclehem v 15 km vzdáleném kempu. 
Mě zneklidňovala taky předpověď počasí.
Bohatě potetovaná neskonale milá servírka se zájmem o naši poutní trasu se nás rozhodla podpořit porcí leča zdarma :-), nabídla i vodu a bonbony.
Přístup k poutníkům Matice svatohostýnská  x  obsluha u hokejových Ševců Zlín  0 : 1 ! ;-)
Sotva jsme vyšly na kopec nad Zlín, spustil se déšť.
V pláštěnce pohoda.
Asi po třech kilometrech se (nááhodou zrovna u busové zastávky) spustil přívalový déšť a rozpoutala bouře.
Pozorovaly jsme řádění živlů zpod stříšky a čekaly až přejde.
Plán byl jít, dokud budeme mít sílu a zakempit to na nějaké další zastávce, pokud nezvládneme dojít až do kempu v Březolupech.

V noci se šlo krásně, i když síly už docházely dosti rychle.
Zastávky se vyskytovaly pouze málo odlehlé a notně osvětlené.
"Ještě (zkusíme) kousek" a "ještě kousek" nakonec protáhlo naši cestu do dvou do rána, kdy jsme opravdu do Březolup dorazily, celkem asi po 45 km. 
Kdyby mi někdo někdy řekl, že ujdu tuhle vzdálenost natěžko, asi bych nevěřila.
Marion posledních pár km odmítala spolupracovat (nedivím se) a i mně začalo být na zvracení a na omdlení.
Puchýře se v běžeckých botách eliminovaly na ty pod prsty, ale dodnes nemám cit v patách.
Po krátké obhlídce jsme našly opět kabiny na fotbalovém hřišti a ustlaly jsme si v nich.
Když se spustil vydatný déšť, braly jsme to jako pozdrav a pobídnutí k provedení sprchy, a tak jsme také učinily :-).
Když jsme ale po očistě chtěly ulehnout do spacáků, zjistily jsme, že budky v Březolupech nejsou tak kvalitně provedené jako ty v Pavlovicích :-) a našly své ležení v kaluži.
Bylo nutné lehnout si na lavičku a všechny potřeby potřebující sucho na ni přemístit taky.
Lavička ale byla tak úzká, že z ní člověk při upadání do říše snů začal padat a taky jsme se na ni vešly obě s věcmi jen tak tak.
Bylo to celkem rafinované trýznění, proto když se mi ani po půl hodině nedařilo usnout (o hořících nohách ani nemluvím), rozhodla jsem se prostřít pláštěnku s karimatkou do nejmělčího místa v kaluži pod námi a ve tři ráno konečně na chvíli usnout. 
Kvůli vodě bylo potřeba ležet v klubíčku, do skrčených nohou jsem dostávala křeče, při větším dešti mi pršelo na hlavu, únavou se mi chtělo zvracet a začala jsem si říkat, jestli jsme to nepřehnaly.
Bouře s blesky osvětlujícími krajinu jako ve dne byla už jen takovej bonus.
Když mě v pět ráno vzbudilo světlo, uviděla jsem, že na chvíli přestalo pršet a z dáli se blížily další mraky a bouře.
Ideální čas všechno sbalit.
Jenže Marion bylo všechno jedno. Ležela vedle mě v bahnité louži a já o ni začala mít strach.

Dávala jsem si nohy i nahoru, ale stejně to nepomáhalo, nutilo mě to pořád jít.

Do cíle zbývalo cca 17 km, což mi přišlo jako kousíček, ale poprvé za pouť mě napadlo, jestli to nevzdat, nevyprdnout se na všechno, nesbalit všechny promočené věci a nevydat se direkt domů. 
Marion vypadala neprobuditelně, unaveně a já byla konfrontována se svou umanutostí a sobeckostí, protože jsem chtěla prostě vstát a jít i za cenu nevolnosti (než jsem zjistila, že mi to nešlape).
Nakonec jsem zjistila, že po sedmé ráno jede z Březolup jediný bus - když jsme viděly další přívaly vody a místo silnice, po které jsme měly jít, jeden velký vodotrysk a naše po noci nepoužitelné pláštěnky, rozhodly jsme se uvařit si ovesnou kaši (zvlhlé sirky nejlépe usušíme ve vlasech jsem si vzpomněla na skautské příručky, jenže co dělat, když mám mokré i vlasy? Fungovalo to i v Marioniných vlhkých vlasech :-) ) a udělat kompromis - dostat se z přívalů vody, popojet do o pár km vzdáleného Uherského Hradiště a pokračovat co nejrychleji v pouti.

V Uherském Hradišti pršelo jen normálně a dalo se jít dál.
Tehdy ale na mě dopadla tíživá realita, že jsme přerušily pouť.
Přestože v tu chvíli to bylo jediné možné řešení a rozhodla bych se tak pokaždé znova, hlodalo to.

Ulevilo se mi (psychicky) až na růžencové cestě ze Starého Města na Velehrad. 
Fyzicky mi bylo stále na zvracení a na omdlení.
Začaly jsme vyndavat z batohu mokré svršky a sušit :-).

Příchod na Velehrad byl pro mě silnej, dojmy si nechám pro sebe.

Prohlídka baziliky, kláštera a celého areálu, oběd, odpočinek pod stromem, nákup dárků a to nejlepší kafe a domácí dort v cukrárně za odměnu.

Kérka od dětí (skoro) vydržela ;-).

To vše nás dostatečně nabilo na zpáteční cestu na vlak, kterou jsme doháněly v busu ztracené kilometry. 
Archeoskanzen si necháváme na příště :-).
Sečteno a podtrženo - 104 km za 3 dny plus nějaký ty drobný, jak jsme si občas zašly :-).
Tahle cesta byla pro mě víc kající než dovolenková (s tím jsem do toho šla), ale ten pocit potom! 
Ten bych přála každýmu zažít. 
Dlouhotrvající euforie.
Žeru škvarky, spím a šrotuju zážitky...:-)

Díky, Mary, žes to se mnou vydržela!
Vážím si toho, vím, že to se mnou není lehký. 

P.S. Je to kchaampaaň! (hláška pouti)