Škola v přírodě a jiné radosti

Před odjezdem se sjela výjimečně k nám část naší skupiny na jednu větší evangelizační a uzdravovací akci.
Šlo o akci protestantů (běžně tam nechodíme), proto jsme dost rozlišovali, zda tam vůbec můžeme jít.
Prvních pár (deseti)minut jsme byli v šoku, protože některý charismatický projevy byly dost i na nás zvyklé :-).
Navíc jsem vzala děti, který byly trošku v šoku z osvobozování jedné paní (těžký případ, vše dobře dopadlo).
Ale nakonec jsem tam došla velký úlevy, i když jsem si myslela, že už mě v duchovní sféře toho moc nepřekvapí.

Dva muže, který jsem vyhodnotila jako důvěryhodný, jsem poprosila o modlitbu za dokonalý odpuštění (rozumově by to šlo, ale ve vnitřním prožívání mám prostě rezervy).
A dostala jsem zase ještě víc: osvobození od neodpuštění, ale taky od bolesti zad (už jsem chtěla jít k dr.) a od ducha strachu, kterýho poznávám u druhých, ale sama jsem si na něj asi už zvykla a myslela si, že jde v mým případě jenom o charakterový rys. S ním byl propojenej problém poruchy příjmu potravy (zajídám problémy).
Nejdřív jsem šla k zemi, pak to se mnou trochu zacloumalo, ale strašně, strašně se mi ulevilo.
Nejenže už mě nebolí břicho ze vzpomenutí na jisté osoby, ale ani se mi nekroutí vnitřnosti při mluvení před lidmi, přišel pokoj, smíření a klid.
Pak druhý kolo ještě při modlitbě za Aničku, to už bylo jemnější.

Jsem ráda, že jsem překonala předsudky.
No, evidentně jsou mezi námi lidi, kteří se za druhý modlit mohou, napříč denominacemi.

Obnovená záda jsem hned zatížila na škole v přírodě - osvědčený místo a pecka - hodně jsme toho viděli, zažili, nachodili.
Měla jsem divnej pocit z toho, že budu týden bez svátostí a na konvenční stravě, ale jako by vedle mě stáli a všude mě doprovázeli.
Dlouho jsem si pracovní akci tak neužila.  

Asi se budu opakovat, ale ... 

Muzeum Sýpka v Rokytnici.

♥

Na zteč!

Malovat hrnky na Kopeček ♥.

na Zemskou

Osvědčená táborová hra...

Výleeet!

Jdeme všichni sborem ... za Punťou.

Vrchní Orlice nám krásně zapadla do vlastivědy - probírali jsme druhou světovou...

Náš horský průvodce (zpátky jsme ho svezli busem).

Hotel Bartošovice (dříve Zemská brána) měl za covidu problémy, střídali se tam majitelé.
Teď se vrátil pan Saksl a nikdo jiný ho asi vést neumí.
Neskutečný jídlo (snídaně formou bufetu, co si kdo vzpomene, obrovský porce výbornýho jídla, domácí buchty ke svačině), zútulněná hotelová část (nové koberce), lidová cena na žáka s 
pedagogy zdarma, hřiště, kulturní i turistický vyžití v okolí.
Opravdu doporučuju. 
Potřebovala bych další takhle osvědčený a vytuněný místa.

******************************************************** 

Hned po návratu karavana nezpomaluje, naopak: 

2x předškolička pro budoucí prvňáky, rozlučka s páťáky (ještě se mi nestalo, že by se se mnou chtěl někdo po roce loučit a zahrnul mě takovými... ehm, dary...)

Do výuky chodí nově příchozí, scházím se s budoucími rodiči, pedagogická rada, kino, mobilní planetárium, piknik s mými páťáky, papíry, papíry, papíry... a do toho velká evangelizační akce na domečku u Ranhojiče, první promluva, ...

... takové ty vzkazy z nebe :-) ...

Kárl se vrátila z dovolené po Itošce, kam vyrazila na autodovolenou částečně po stopách našich, částečně její cíle, ze kterých nám růžencovým domácím zahlcuje telefony létem (hustý). 

Přivezla tašku suvenýrů, mimo jiné fajnovej oliváč z italské farmy a koření z Orvieta, na kterým jsem si po jejím vzoru udělala závislost...

Orvietské koření: sušený česnek s chilli, bylinkama, solí... a olej. Nejdřív jsem to pojala jako ochutnávku, ale normálně si to dávám s křupavým kváskovým chlebem jako regulérní jídlo - prázdniny v hubě předem! ♥

 ... a 22 po nocích psaných dopisů (hru dělám s každou končící třídou) a kompletování dárečků...

Poslední školní den jsem si vyrazila nalehko a říkala jsem si, jak je fajn mít tu rozlučku takhle předem.
To jsem ještě netušila, že domů potáhnu to samé co jindy ♥ (a to jsem se ještě podělila), ještě, že jsem měla k ruce Emču.

Nemám ráda sdílení toho, co kdo dostal, ale tady si konzervuju ten pocit, že to se mnou snad nebude tak hrozný - přesto, že pro to sama nic nedělám, docela často vlezou nečekány, nezvány vzpomínky na výhrůžný komenty pod "extremistickým" příspěvkem.

Tak tímhle, závěry inspekce a téměř neschopností vyhovět rodičovským požadavkům na budoucí pančelku, si trochu pofoukám sebevědomí na horší časy, pardon ...

 

nestačím se divit, co za ty tři roky soudruzi nevymysleli :-), holky šťastný z čajových medvídků ♥

těším se moc ♥

... nechci bejt nezdvořilá, asi to je úchylka, přemotávat kytky ...

No a včera mi začaly docházet baterky... rozbolelo mě v uchu a v krku, usnula jsem...
Holky jsem nechala sbalit se na tábor samy, buchtu upekl a dnes je vyexpedoval Lukor...
čímžto mu děkuji a já jdu teda brzdit.

Květen zpětně

 ... táta si žil svůj diskopříběh za velkou louží ... projel celou Kanadu a USA a denně nám zahltil telefon videi a fotkami ...

 

 

... zatímco proběhlo další "Habemus Papam!"

Byla sranda pozorovat, jak těsně po vyhlášení jeho jména nikdo nevěděl, co je zač a "na které je straně", a poté, co začali všichni spekulovat a předhánět se ve svých domněnkách, bylo krásně vidět, jak moc spoléháme na vlastní rozumnost. (Přísloví 3, 5)

Jsem ráda, že jsem byla na modlitbách jak za Františkovu duši, tak za nového papa, a že občas zavnímám nějaký záblesk (kterej stejně nemůžu sdílet, protože jsem konstantně za blázna). 

 

zdroj

 

Květen byl ve znamení inspekce. 

A to inspekce na podnět.

Museli jsme se obhajovat, že náš koncept pro nadané děti není sociálně nespravedlivý.

Takže spousta papírů a příprav.

 

Do toho jsem s Vaškem připravovala "Taizé zátiší" na Noc kostelů.

 

 

... a hned po ní kytky na farní festival, na který se sjelo celý naše velkoměsto a přilehlé okolí.

Pavla byla odjetá, takže jsem měla docela bobky, ale nějak se stalo. 

 

 

 

 ... a hned potom to přišlo.

Nikdy jsem to živě nezažila - buď jsem byla na mateřské nebo měla inspekci online z bezpečí monitoru (a ještě rozmazlená skvělým hodnocením).

Takže jsem docela čuměla na ten fičák a atmosféra všudypřítomného strachu mě ochromovala.

A stále nechápu, že jeden člověk může zavařit dalším 25 školám se stejným konceptem, protože se mu prostě chce.

Šla jsem na řadu hned v pondělí.

Měla jsem připravený vymazlený hodiny (nejen) s brainroty (u nás ve třídě mánie), ale pan šéfinspektor chtěl vidět zrovna pracovky. A vůbec chodili na samý slabší hodiny, když někdo nabídl vymazlený projekt, nešli tam.

V reflexi mě zkoušel z rozdílů mezi výtvarkou a pracovkama, přitvrdil by prý v kritériích, který jsem nastavila, ale nevím, jak jinak bych to mezi těma levorukýma einsteinama udělala.

Vyráběli jsme mozkovou čepici, protože lidský tělo. 

 

 

Myslela jsem, že si oddechnu, ale jedeme dál v krasojízdě - rozdělování prvňáků... 

recyklace po týdnu

a hra světel v týdnu...

Ne že bych si myslela, že moje kytky jsou něco extra, že je potřeba je fotit, jen si je chci uchovat na památku, spolu s tou radostí, která mě tím naplňuje.

Deset vzácných minut na výletě, kdy si zbrojnoši vzali děti a nás poslali na kafe.

************** 

... pak totální úlet na jedné duchovní akci, průšvihy školní, minulý týden škola v přírodě, čeká uzavírání roku, stěhování, rozlučky, .... to vše za částku na několik větších nákupů :-) :-) :-).
Tak asi tak od nás.
Jo a všechny děti se nám podařilo nacpat pod jednu vzdělávací střechu.
Pod tu pravou. Uff.

Duben zpětně

 i když to bude asi monotónní, převážně velikonoční.

(o pár fotek víc zase u mě)

O Květné neděli jsem po dlouhém holém období měla dělat kytku k oltáři a když jsem dorazila po chválách pozdě večer do kostela, oněměla jsem úžasem nad Pavlinou instalací.
Hvězdná brána :-) do Jeruzaléma mě prostě dostala, navíc jako by věděla, co za kytky (a barvy) jsem koupila a všechno šlo spolu dohromady.
Nechápu a jsem ráda, že se můžu učit od nejlepších :-).

Si tak vždycky vyfotím kytku a pak ji ještě hodinu předělávám :-), takže finále nemám.

Holky byly o tom víkendu na soustředění scholy v Neratově.
Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že bychom udělali sederovou večeři v neděli jako většina místních, ale pak mi přišlo, že to není ono a děti slibovaly, že budou pomáhat, proto jsme vrátili kompletní seder na Zelený čtvrtek po obřadech.
Přišla Karel s Luckou, Maki měla formu a já byla indisponovaná, unavená a nervozní, tak Lucka aspoň přišla konečně o iluze ohledně svatosti naší rodiny :-) :-) (Karel je už naštěstí nemá dávno :-) ).
Na Velký pátek jsme byli tak unavení, že jsme se neúčastnili žádné ranní farní křížovky a udělali si nakonec v Kokešově vlastní.
No, udělali ...
Asi u 4. zastavení se spustila taková průtrž mračen, že jsme byli po návratu do auta na kost promočení.
Kříž vyřazený Salíky loni jsme pak vysoušeli :-).

Tak nějak celkově se nedařilo, celou dobu postní jsem cítila zvláštní tíhu asi odpovídající době, duchovní obtíže, který vygradovaly na Velký pátek, kdy už mi bylo fakt ouvej.

Vnímala jsem velmi silně svoje slabosti a na Velký pátek už byly skoro k nesnesení, jako bych se svými hříchy zůstala sama, uff.
Nepamatuju se, že bych to někdy takhle měla.
Nechtěla jsem s nikým mluvit, byla jsem podrážděná a snažila jsem se jen přežít a šla brzy spát. A nebylo to jen půstem.

V noci z pátku na sobotu jsem byla zapsaná na adoraci u Božího hrobu ve městě, přidala se Lucka a byla jsem za její blízkost dost ráda (nakonec s námi adoroval i pan biskup), celkově se to všechno v sobotu zlomilo a otočilo k dobrému.
Tahle noční bdění vyhledávám cíleně už od dob, kdy Jarda dělal vigilie brzy ráno.
Byla to síla, prostě ticho, tma, spící město a ve 4.30 jak na povel spustili ptáci. 

Děti chtěly jít se mnou, ale po všech těch intenzivních rodinných chvílích jsem je nechala doma :-).

Ale potěšilo mě, že chtěly jít, to jo. Někdy příště.

Jenda tu nechal naštěstí Písmo a křížové cesty, takže jsem měla konečně pocit, že jsem všechno prošla, protože zkrácená křížovka dojetá v autě mě neuspokojila a Umučení ani Luisu Piccarretu jsem nezvládla, ostatně nezvládla jsem skoro nic včetně půstu.

Ale potřebovala jsem pocítit vlastní nedostatečnost a srazit tam, kam patřím, ta pýcha mi z toho fakt letos dost vystoupila.

 

 

Karlovy instalace taky přispěly k atmošce.

Na odchodu.

Pak jsem se trochu dospala, dopolko najedla a ta tíha byla komplet pryč.
Navíc napsala Pavla, jestli jí nechci pomoct s výzdobou a tak jsem jí přicmrdovala a měla jsem z toho radost, byl to prostě obrat o 180 °.

Před.

Po

 

 

Volal Ranhojič, jako by tušil v čem se plácám, potvrdil mi mnoho mých domněnek a uklidnil, že nejsem vyřazená ze služby, ale musím se sama ptát nahoru před každou jednotlivou modlitbou, jestli se můžu v té konkrétní věci za dotyčného modlit, dokud si nevyřeším svoje rodinný trable.

Pak jsme se vrátili do Kokešova, na byliny a ke kapličce, počasí bylo jinej level a pak nádivka a chystání na vigilii.

 Luke měl na starosti focení, takže mám i fotky z foťáku.

 

 

Letos, když někteří indisponovaní koledníci dali vědět, že nepřijdou, jsme se rozhodli to zkusit bez pohanských zvyků a poprvé je vypustili úplně - a nechápu, čeho jsem se bála.
Pořád jsem měla pocit, že je třeba udržovat tradice a zvyky našich předků, ale asi nemusím mít všechny.
Místo vyčerpání přišel odpočinek a jo, myslím, že to tak necháme.

 

Na Boží hod jsme se vydali na kola ...

 

... děkujeme babičce... :-)

 

 

 ... a v pondělí jsme se jeli slunit na Mělice, kde nebylo ani živáčka ♥.

 

Nejsem aktivistka, ale takto byli všichni spokojení, já bez jazyku na vestě, navečer první grilovačka u Lukeho rodičů a největší úspěch měla domácí dubajská, kteroužto půlkilovou jsem udělala dětem místo koledy.

Z rejžových nudlí, kvaliční čokošky a fajnovýho pistáciovýho másla, cha :-).

Po Velikonocích se rozjela hopšou jménem zápis, která mě totálně vyčerpala, zapsali jsme 160 dětí a na některých stanovištích jeli chvílemi i trojmo.

Nejvíc mě ale vycukali v tiskařské dílně, kterou o Velikonocích vyplavil přívalový déšť a po půlhodinách až hodinách si dávali na čas s přivezením textilního pozadí do vestibulu, který jsem měla na starosti sehnat. 

Přijelo hodinu před akcí :-).

To je tak, když křesťan pracuje na čarodějnickým tématu :-) :-), byť je to jenom Saxana :-/(která se u nás točila, takže je to téma potřeba řádně vytěžit).

Uff.

Myslela jsem, že na modlitby kvůli totální únavě nepojedu, ale kromě silnýho slova z Písma se "nějak stalo", že mi stačilo pár hodin spánku na domečku a každý zdrávas z celonočního modlení za Františka si pamatuju.

Drsné to bylo, ale všechno dobře dopadlo ♥.

Mše po. Na baroko moc nejsem, ale tohle bylo působivý.

Energie mi záhadným způsobem vydržela přes celej narozeninovej den, kterej aspoň dostal smysl.
Fotky z oslavy s duchovní rodinou jsou nepublikovatelné a s vlastní rodinou po mým příjezdu nějak nemám (hupli na mě s bojovkou "hledej dárky" a hromadou květin a jídla), tak aspoň tričko, který jsem dostala od Emči (propašovala ho tajně na exkurzi do modrotiskový dílny).

Nevím, jestli se mi víc líbí ten potisk nebo její značka :-)...

 

 

Jo a na čarodkách jsme taky nebyli.