pondělí 2. prosince 2019

Poprvé jinak

 
než tradičně.
Vypustila jsem z hlavy nákup svíček a nakonec vlastně dobře.
Malý krok pro lidstvo, velký pro mě - třeba moje hlava už funguje jinak než v módu zajetá kolej ;-).

sobota 30. listopadu 2019

O svobodě a jiný povídačky

Spojuju hodně rozepsaných postů dohromady, neb od návratu z Jordánska se toho děje hrozně moc a nestíhám.



Na Letnou vyrazil Luke s bráchou místo mě, protože pokud jsem chtěla zvládnout, co mě čekalo, musela jsem obětovat ty tři dny kurýrování v posteli, i když mě to pěkně štvalo.
Bála jsem se nejet, aby bylo dost lidí, ale naštěstí to byly planý obavy.
17. listopad v posteli už začíná bejt pomalu tradice, musela jsem zrušit i poslední etapu Poutě za svobodu do Číhošti s Petrem Hirschem, bůůů, škyt.

Nebylo to ale jediný těžký rozhodování.
Hodně jsem řešila učitelskou stávku.
Stávku, do který se výjimečně zapojili skoro všichni z naší školy a já je chápu.
Pro mě to ale byla lose-lose situation.
A já poslechla svůj pocit a i když ještě před pár lety bych podlehla většině, rozhodla jsem se nezapojit.
Bylo to moje malý vítězství nad sebou jinak ve sračkách, co si budem povídat.
Rozhodla jsem se nestávkovat ne proto, že bych si myslela, že je všechno v pořádku, naopak.
Navíc se dalo čekat, že Babiš nestávkující využije, jako že ho a vládu podporujou a ještě naše vedení vyhlásilo na poslední chvíli, že stávkující budou v režimu neplaceného volna, přestože jsem čekala, že jim ušlý plat uhradí formou odměn (což se možná i stane, ale stejně to přililo oleje do ohně).
Řekla jsem si, že svůj nesouhlas s vládou vyjádřím na Letné, ale pak jsem lehla, super pocit.
Přes to všechno jsem prostě nemohla a i když se divím sama sobě, že jsem unesla ten hroznej pocit, že nedržím basu s kolegy, mám z toho o malililinko lepší pocit, než kdybych do toho šla :-(.
Přesvědčení, že na tý stávce není něco v pořádku, totiž přetrval až do konce a přebil všechno to špatný svědomí.
Předně mi to od odborů přišlo jako naprosto blbej politickej tah. Celý léta, kdy se školství potápělo, nic nedělaly a najednou asi dostaly strach, že už nejsou k ničemu a vybičovaly se k huráakci, která neměla stanovený pořádný cíle, byla šitá horkou jehlou (chápu asi to, že chtějí vyburcovat rodiče, ale mělo to spíš opačný efekt) a vnesla velký dusno do kolegiálních vztahů. A já chtěla dát (i když symbolicky) najevo, že takovýhle hry hrát nebudu.
Nemyslím si, že by byl Plaga nějak skvělej ministr a nic moc pro nás neudělal, ale aspoň si nestaví politický pomníčky, shání si data, nemá všespasitelské ambice jako jeho předchůdci a navíc na penězích sedí Babiš a Schillerová, ne on. Jeho odvoláním by se, myslím, nic nevyřešilo, Babiš by tam dosadil někoho jinýho a jede se dál.
A jak napsal jeden nejmenovaný učitel jednoho nejmenovanýho pražskýho gymnázia na FB:
"Až se bude stávkovat za platy učitelů ve výši 130 % průměrné mzdy nebo za 6 % HDP do školství nebo za odpolitizování školství jako ve Finsku nebo za odvolání VKml ze všech funkcí ovlivňujících školství, já ruším výuku a jdu v čele průvodu. Ale stávkovat za 1,5 procentního bodu při jednom konkrétním navýšení platů, co se tím asi tak změní? To není silná pozice, to je směšné handrkování."

V tomhle babylonským mumraji na mě vykoukl jeden názor, který se mi zdál tak zajímavej, že ho sem přidám:

 https://video.aktualne.cz/dvtv/stavka-ucitele-poskodi-je-to-naschval-vuci-rodicum-sef-odbor/r~0a5b547aff2211e98d520cc47ab5f122/

Robert Čapek je určitě kontroverzní postava, která budí emoce, většinou ho lidi buď milujou nebo zatracujou. 
Přestože nesouhlasím vždy úplně se vším, co říká, dost mě inspiruje a na tomto jeho pohledu se mi líbí to pozitivní ladění, se kterým souzním.
A souhlasím s tím, že bychom měli demostrovat jako v Polsku. A ano, chápu všechny, kdo stávkovali.
No a pak (ale to s tím moc nesouvisí), jsem prostě nějak nemohla rozdejchat, že stejně důležití jako učitelé jsou na tom hůř než my, hlavně díky štědrým sociálním darům (slevy na jízdné puberťákům, aby si mohli vyjet na výlet do města koupit energeťák a čipsy).
Nemůžu prostě nějak zapomenout na tu sestru, co se starala o Emičku v nemocnici. 
Byla po onkologickým zákroku, totálně unavená, měla za sebou dvě dvanáctky a přesto naprosto profi.
Ale to už jsou mý pojmy s dojmy. 
.........


Projektovej den k výročí se poved.
Mudrovali jsme o svobodě, navštívili školní výstavu, poslouchali vzpomínky příbuzných, prohlídli si dobový artefakty :-), četli z knihy Petra Síse Zeď, dívali se na Vyprávěj, skládali ve skupinách symboly Sametové revoluce, vyráběli transparenty.

...........


Proběhly další Dny pro dětský domovy.
Hlavním hostem Radek Laci, kterej sám prošel ústavní péčí a teď trénuje celebrity.
Tentokrát jsme se zapojili i do příprav programu a kromě moderování jsme měli na starosti každej svou skupinku, já o jídle, jak jinak.
Přidala se i Léňa a Karel.
Dalo se čekat, že to nebude taková Amerika ve spreji jako minule .
Tentokrát mě to sejmulo nějak víc.
I tak ale skvělej pocit, že mi něco fakt dává smysl.
Foto z Centra Don Bosco.

.........

Matička dostala za svoji práci a dobrovolnickou činnost Stříbrný charitní kříž na Ocenění charitních pracovníků ke třicátému výročí svatořečení sv. Anežky České .
Na jedný straně inspirující setkání s lidma, co fakt dělají svět lepším.
Z přednášek mi utkvělo jedno dobrý zasazení příběhu o Zacheovi do dnešní doby (Babiši, slez dolů, dnes musím jít s tebou na raut :-)...)
Na druhý straně bylo poučný doprovodit mamku na biskupství a mám zase víc pochopení pro lidi, kteří mají problém přijmout církev takovou, jaká je, se všemi nedostatky.
Trošku střet s mou sociální bublinou, zase :-).

..........

A minulej tejden si šel pro cenu Grácie Lukor s Forrestem.
Už to několikrát odmít a chtěl i tentokrát, ale jeho výmluva na psa nějak nevyšla - rádi ho totiž uvítali i s ním.
Ráno ještě nevěděl, jestli tam půjde a já se mu nedivím :-).
Ale víno, co dostal, bylo dobrý ;-). 

Forrest definitivně ukončil svou desetiletou kariéru ve Svítání a po ukázkách canisterapie u nás ve škole odešel na odpočinek.
Asi právě včas, protože se mu přestává chtít chodit do schodů :-(...

 ...........

Bratřík je na výcviku aktivních záloh ve Vyškově.
Včera se ozval fotkou.


Necenzurovaná verze včetně fot zase u mě.

neděle 10. listopadu 2019

Návrat

Pouštní hory a pohled do přírodní rezervace Dana.

 



"hochalpenstrasse" :-) :-) :-)


Hejna krkavců a psů.


Káva s výhledem a se smečkou psů v zádech.





Realita žití.



Na jihu se dalo u Mrtvýho moře kdekoli zaparkovat a vykoupat.
Tedy pokud seběhnete v dobrých botách dolů a vezmete si s sebou lahev sladký vody na oplach, aby se vám nevytvořil po těle slanej sliz. 
Utopit se nedá, konzistence je spíš emulzní než vodní, dlouho to není k vydržení. 
Před koupáním se neholit a pokud možno neodřít :-).
Severněji už byl plot, byť děravý, a v resortech úplně na severu si za koupačku solidně zaplatíte (až v řádech tisíců).








Hora Nebó.

 

Z hory Nebó je výhled do údolí Jordánu, na Jericho a hory Judské pouště.

... nu, a dál už to znáte :-).


čtvrtek 7. listopadu 2019

Wadi Rum


neboli Měsíční údolí.
Sraz jsme měli v návštěvnickým centru ve vesnici Rum, jenže jsme ho nikde neviděli, tak jsme skončili u islámskýho hřbitova :-).
V nejbližším kempu zavolala obsluha do našeho Panorama Wadi Rum kempu a přijel pro nás Mohamed, vzhledem vypadající tak na 14 let, vytlemenej jak po požití hopsinkový šťávy. 
Tvrdil (po celej pobyt), že mu je 18 :-).
Zaparkovali jsme auto v kempu blízko pouštní silnice a pokračovali dál jeho džípem.
Kempy rozeseté po poušti nabízí podobné služby za velmi podobné ceny (až na ty lakšry), takže je asi jedno, do kterého se vydáte, nám vyhovovalo, že je Panorama kemp opravdu maličký.
Tvoří ho 6 stanů pokrytých typickou černobílou látkou z velbloudí srsti, společenská místnost s terasou a matracemi, kde se podává jídlo, případně se křepčí a zpívá za zvuku beduínských nástrojů a překvapivě čisté umývárky se sprchami. 
Vodu sem zaváží cisterna podle toho, jak s ní návštěvníci plýtvají.



Sotva jsme se ubytovali, vyrazili jsme s Mohamedem na projížďku džípem, vyškrábali se na pár skal, brodili se červeným pískem a řvali při zběsilý jízdě dunama s několika více či méně turistickýma zastávkama.
Nakonec jsme zastavili na hřebeni, ze kterýho se dal pozorovat západ slunce.
Beduíni z různých kempů během několika minut posbírali suché chrastí a uvařili na něm čaj. 
Jo, tak je to turistický, ale hezký.






Velbloud - sebevrah (vrhnul se nám pod kola, přestože měl svázané nohy a byl tak "zabržděný" :-) )

"Petroglyfy" - pozůstatek dávných civilizací.















Když slunce zapadlo, půjčil Mohamed džíp Lukorovi a dali jsme se na zpáteční cestu.




K večeři se podávalo maso, rýže, brambory a zelenina, udělané v "písečným hrnci" - zakopaný do písku s rozžhavenými uhlíky.
Po něm následovala španělsko - kanadsko - arabsko - česká družba mezi celkem 5 návštěvníky kempu při čaji a šíše (kterou si dala jen obsluha), tance vedl i nadále naspídovanej a vytlemenej Mohamed (kdo jinej :-) ).
Spát jsme šli jako poslední až poté, co jsme si lehli na skálu pod hvězdný nebe v pouštním tichu (už vím, jak to myslel Orko ve svý knize Modlitba argentinských nocí s tím vysíláním zdrávasů naslepo).









No a po snídani už to stáčíme zase na sever ...
Osobní fota zas u mě :-).