středa 9. srpna 2017

Pouť na Hvězdu























Na jednu noc, z pátka na sobotu.
Tento způsob léta mě uspokojuje :-).
Dlouhodobě nevím, kde mám telefon, chodíme jak hastroši, nežehlím a uklízím nárazově, jen když je to už fakt nutný, stýkáme se s lidmi, který jsme dlouho neviděli, snídám, obědvám i svačím meloun - lidi padají vedry a já konečně sundávám ponožky ;-) ...
Fota od Lukora.
Na luxus pouti s chlapem se snadno zvyká, možná až moc snadno.
Člověk se může podělit o zátěž, nemá "ten pocit", nemusí fotit ;-)...
Za 24 hodin jsme se stihli trošku opít ve vlaku, mluvit, naplánovat nízkonákladovou dovolenou s dětma, vyjít si k jednomu kostelu na hranicích s Polskem, kterej nás na fotkách už dlouho lákal a byl zrovna poblíž (naše fotky ovšem spíš nic než moc), spát na golfovým hřišti (a utéct těsně před začátkem kropení), duchovně se povznést na osvěžující komorní pouti na Hvězdě v Broumovských stěnách s Prokopem Siostrzonkem, ... a taky se solidně zhádat.

Jsem už skoro závislá na pálících chodidlech.
Na druhou stranu se čím dál častěji hlásí achillovka (jo, ta, co mi zůstala v turniketu na italské dálnici) a na sólocestě se přidaly i vazy levýho kolene ("stárnu rodičům, stárnu před očima, stárnu..." ;-) ).
Takže až na pár plánovaných jednodenních poutí pro letošek brzdím.
Cíl z loňska splněn - delší pouť i samostatný nocleh - příští rok snad už "jen" zapojit děti, jedna extrémní poutička s Poutníkem ze Křtin do Křtin ... uvidíme, dá- li Páňa...

Víkend jsme si prodloužili sobotní cestou na chalupu už s dětma.
"Desetdvacetbráchasholkou!", houby, Grešákovic návštěva...
Jo, léto jak má být.



čtvrtek 3. srpna 2017

Sama se sebou

Původně jsem si to chtěla nechat pro sebe, taky abych nezakřikla úmysl, za který jsem šla, ale
- nejsem pověrčivá,
- stejně to už můj spiklenec prokec
- třeba to bude k něčemu těm, co mají málo času nebo nemají s kým jít
- protože další milník v deníčku :-).

Ve čtvrtek, když jsem táhla nabalený děti do upršených Krkonoš na výlet s rodinou (nakonec stejně přestalo, cha!) jsem zjistila, že dlouho dopředu plánovaný víkendový kurz odpadá.
Děti už měly dávno s tatínkem domluvenýho Já padoucha trojku a svůj program, který jsem jim nechtěla narušovat.
Víkendy zasekaný do konce prázdnin a teď mi spadl jeden volný do klína?

Plánovali jsme ještě navštívit kluky kavárníky v Neratově, abychom utišili v hlavě otázky po přečtení jejich knihy.
Chtěla jsem jít ještě aspoň jednou mou první pouť ovou trasu.
A odhodlávala jsem se k samostatné pouti přes noc.
Jak to všechno skloubit?
Abych nebyla pryč zas úplně dlouho, půjdu trasu v opačném směru z Králík a skončím v Neratově, kde se sejdu s rodinou, ze soboty na neděli.
Jedna noc.
Venku jsem zvyklá spát skoro odjakživa, ostatně všichni poutníci jsou zvyklí spát venku sami, ale já?
Kdo zná mě a mou paranoiu, ví.
Ale jo. 
Nejhorší byla noc ještě doma před poutí.
Zdály se mi divoký sny a skoro jsem nespala.
Na pouti to bylo už stejný jako jindy.
Tedy, bála jsem se, ale jen aby v noci někdo nepřišel tam, kde jsem zakempila, tedy jako vždy. 
Jinak klid.
Paranoiy jsem se nezbavila, i tady bylo pár skupin, který mi nahnaly strach.
Rozhodla jsem se věřit tomu, že nejen u psů platí, že pes, který štěká, nekouše.
Příště už se bát nebudu.

Asi se budu fotograficky opakovat, ale pár obrázků, byť na jedno brdo, na památku.




Jsem prostě klikař.
Ačkoli jsem měla všechno prolustrované a žádná mše v sobotu dopoledne být neměla, dosedla jsem do lavice a "jakási" poutnická v nezvyklý čas začala. Poutníci prý taky dokonce mířili do Neratova.




Cesta po česko - polské hranici (vedoucí spíše Polskem) vypadala, že po ní nikdo od té doby, co jsme tudy šly s Marion naposled, nešel.



Někdy v těchto místech (můj milovanej úsek cesty s Horou Matky Boží v dáli a výhledy do Polska i k nám - nikde ani živáčka, houby malé, velké i uhnilé přímo na cestě) jsem zažila dokonalé dežavííííí.
Hrozně zvláštní pocit, jako by se ten rok ani nestal, a jak se blíží podzim a červenají jeřabiny, připadalo mi, že znova půjdu po puchýřích rovnou z pouti do práce.


A co teprv, když jsem zjistila, že mě dokonce na stejným místě bude zase obšťastňovat kvalitní hudební produkce ;-)

Oběd o páté v Petrovicích :-).


Lehká změna trasy směr Pastviny byla příjemným zpestřením.



Kdo ví, ten ví. 
Knihu jsem měla s sebou, dost mě dostala. 
Po čase jsem zase dostala odpověď na svoje otázky.



Moje večerní rohová vana :-).



A ráno vyfocený kempingplac.
Chodila jsem až do setmění po koupeli v Orlici nahoru a dolů a hledala vhodný místo na spaní.
Nakonec jsem obětovala luxusní výhled za jakés takés sucho, protože jsem chtěla ráno brzy vypadnout a ne celé dopolko sušit.
Proto jsem se vrátila do opuštěného vybydleného rekreačního areálu, který jsem si obhlížela už dřív.
Už za tmy jsem se tam v naprostým klidu zabydlela na jedné z terásek, čučela na perseidy a poslouchala vzdálené hity.
Když už jsem si gratulovala, jak jsem to krásně vyřešila a začala usínat, objevila se na nedaleké cestě baterka.
Nevěnovala jsem tomu pozornost, prostě se někdo zapomněl na výletě, no.
Jenže dvoje nohy se za chvíli blížily přímo k mému kokonu.
Nestačila jsem mít ani infarkt :-), prostě jsem si ve spacáku sedla, čekala a naprosto vyděsila dva mladíčky, kteří ze mě měli málem smrt.
Ukázalo se, že jejich rodiče pobývající na nedaleké chatě vybydlený areál nedávno koupili (pravda, že jediné dveře, u kterých bivakuju, jsou celkem zánovní, ale i proto jsem před usalašením dlouho kroužila kolem a ustlala si až za tmy) a vyslali synáčky pro nějaké věci.
Na mou otázku, jestli mám vypadnout, odpověděli, že určitě nééé a že to na mě neřeknou :-).
Ujistila jsem je, že brzy ráno budu pryč a oni mi na oplátku popřáli dobrou noc.
Zbytek noci jsem už tak klidná nebyla, budila jsem se každou hodinu, jestli nepřijde další návštěva.
Ráno další koupel v Orlici (ale přiznám se, že ráno stejně kosa a mokro bylo a nejteplejší věc, co jsem měla, byla mikina).




Věděla jsem, že někde nedaleko mě je tábor, kde dělá vedoucí Marion.
Psala, ať se stavím ráno na mši.
Štráduju si to rovnou.
Jenže tam, kde jsem myslela, že má stát, trčel ze země sešlý stožár, rostla tu obří tráva a tiše chátraly polorozpadlé chatičky.
Kdybych to bejvala věděla, tak se sem nasáčkuju na noc, ale co už.
Po chvíli hledání, v místech, která jinak dobře znám, dokonale ukrytý před světem, objevuju tábor - ale co tábor, město v lese :-)!
Dokonale šlapající namazaný stroj.
Ta schola! Malí i velcí, všichni se na něco pokoušeli hrát, na své úrovni.
Každý měl svou práci.
Seznamuju se a přitírám se.
Stále čumím a nechápu, kde jsem se to ocitla.
Po mši dostávám vodu a broskev a mizím, protože ve dvě mám být v Neratově.
Cestu mi pomohl ukrátit družný cyklista, který se mnou šel-jel pár kilometrů (na cyklisty máme štěstí nejen o půlnoci, co, Maru?).

 
Pak už Hadinec...


... a najednou Neratov a čekající family.
To bylo rychlý!
Díváme se, jak se tu balí festival Menteatrál, dáváme si oběd a kávu u kluků.
Je to dobrý, zatím nekončí, jupí ;-)! 


Můj odpolední zásek: Pozoruju holky, jak běhají v potoce a posílají si v něm polínko.
Vydržely to dlouho - ony i já.
Nejlepší závěr.



Pak ještě na houby a zase domů.
Nebo se mi to jen zdálo?