Křupavá pečená kořeněná rýže

ať to tady aspoň trochu vyvážíme :-). Dělám ji ze zbytků rýže od oběda a je tak skvělá, že jsem kvůli ní začala k jídlu vařit víc rýže, aby na ni zbylo :-).

Není na tom nic složitýho, vezmu prostě jen zbytek rýže, třeba i z předchozího dne, okořením dostatkem oblíbenýho koření (lze obměňovat, mám ráda pepř, sušenou papriku, sušený česnek, drcený kmín), zakápnu olejem, dobře zamíchám.
Pak ji udusám lžící na plech vyložený naolejovaným pečicím papírem.
Postříkám ještě zlehka olejem (ne moc) a peču na 180° - 200°C v troubě (na závěr i na horkovzduch) podle množství, dokud není není křupavá.
Nedovedu říct přesný čas, protože opravdu záleží na množství, zchladnutím rýže začne více křupat, tak ji pak jen nalámu.

Mám ji ráda jen tak, nebo ji nasypu na salát nebo jakékoli jiné jídlo, ke kterýmu se hodí křupavý komponent :-).
Což je teď, když omezuju maso, skoro každý jídlo :-).

 

Ještě z Prahy

(bude to dlouhé a ještě delší verzi dávám k sobě.)
Aktivita z druhé strany vzrostla už kolem Vánoc.
Pořád jsem přemýšlela, co s těma dutinama mám, co to má za příčinu? Jednou to byl mráz, jednou zase oteplení, dlouho jsem měla spadeno na plísně, který se začínají tvořit s prvními mrazy, nebo alergie na chlad? Začala jsem nosit dokonce dvě čepice, aby mi nefoukalo do uší, chránila si čelo, uši a dásně a po každé změně počasí lehla s ucpanou hlavou celou, přestože jinak s imunitou ani se střevy problémy nemám apod.

Ležela jsem od 26.12. až do kurzu a týden před kurzem mi přišlo, že ty okolnosti se pořád mění, jen já pořád ležím. Nezabíral Sinupret, i když mi dřív pomáhal, vypotřebovala jsem i veškerou schovanou Clarinasu, kterou mi předepisuje kmotřička a kterou si nechávám až na nejhorší časy.
Jenže tentokrát nic, ani Clarinasa nezabrala. Jediný, co mi vždycky na chvíli ulevilo, byl Olynth, který jsem už ale brala dlouho a měla ho dávno vysadit.
Řekla jsem si, že se nedá svítit, budu muset k doktorovi.
Jenže byl pátek a naše paní doktorin má odpolední ordinaci až v úterý, tak jsem si říkala, co budu jako se svou závislostí na Olynthu do úterý dělat?
Napadlo mě, že mám vlastně v lednici ještě vodu z Lurd a dostala jsem zoufalý nápad: rozšroubovala jsem jiný kapky do nosu, do nádobky nalila lurdskou vodu, nasypala přiměřený množství exorcizované soli ze Cvilína, vyslala prosbu, že bych na ten kurz jako fakt ráda šla, ale že se teda přizpůsobím... a začala si tím roztokem vydatně prolívat nos. Navíc jsem si napařila čepici a pod ní na čelo ze zoufalství připlácla kapesník s otřeným "potem" z kolene Zmrtvýchvstalého z Medugorje.
A, světe div se, za dva dny bylo z 90% po ucpaných dutinách, zbývajících 10% bylo občasné krátkodobé zalehnutí. Řekla jsem to aspoň kmotřičce (ORL lékařka), a střelně si vzpomněla, že mi jednou v dětství řezali a šili jakýsi abces v uchu u bubínku bez dostatečného umrtvení a jestli by ty dutiny nemohly mít souvislost s ušima. Jenže si tu bolest příliš dobře pamatuju, než abych si to nechala vyšetřit.

Do kurzu zbývalo pár dní a já nebyla schopna vypozorovat, co to krátkodobé zalehnutí ovlivňuje. Jednu chvíli jsou ucpané, že sotva dýchám a za hodinu je zase nos i cesty úplně volné, většinou stačilo aplikovat "mou" směs :-).

Pak se mi ještě stala trochu nezvyklá věc, když jsem chtěla před kurzem zajít ke zpovědi, protože na každou takovou akci jezdím ráda s čistým štítem a tak nějak všeobecně považuju za nutný pravidelný "úklid".
Měla jsem domluvenou zpověď s mým duchovním doprovázejícím, jenže to vypadalo, že to s Maki nedám. Vycházela jsem z domu s tím, že by se musel stát zázrak, abych vše stihla.
Cesta na zastávku totiž trvá 5 minut bez kočáru a já vycházela minutu před odjezdem troleje (s kočárem) a doufala, že bude mít zpoždění.
To sice měl, ale na křižovatce, odkud je to na zastávku ještě kus tryskem s největším nasazením, když trolej zahlédnu v těchto místech, jsem si říkala, jestli by jako nemohli pro mě udělat nahoře nějakou malou osobní časovou smyčku, prosím? :-)
A udělali. Pořád jsem se ohlížela, protože ten trolej by už běžně třikrát byl na zastávce, ale on pořád nikde - v klidu jsme s Maki svižnou chůzí došly na zastávku a teprve se objevil v zatáčce.
Poděkovala jsem a mrkla jsem na mobil na hodinky, bylo 16.43, s V. jsem byla domluvená na třičtvrtě.
Trolejbus jede na další zastávku obvykle 2 minuty podle provozu, ale na mým mobilu byl čas 16.43 jak v době příjezdu trolejbusu, v době našeho nástupu, tak po celou dobu cesty a dokonce i když jsem vystoupila a přešla silnici, bylo stále 16.43.
Až když jsem kočárem rozrazila dveře u salíků, překliklo to na 16.44.
No. Chápu, že to asi působí cákle, ale nikdy se mi ještě takovej rekord nepoved, natož pak s kočárem.
To, že schůzka měla probíhat úplně někde jinde, ale V. nakonec dorazil za mnou a vše se i tak stihlo, je už jiný příběh :-). 

Zpět ke kurzu:

Den před kurzem opět asi nejsilnější pokus o zalehlé dutiny, až jsem se fakt rozmýšlela, zda to nevzdat, ale rozhodla jsem se to risknout - domů se můžu vydat kdykoli potom.

 

Když jsem po modlitbě a v půstu dorazila ke klášteru, dýchací cesty byly zase volné. Při některých přednáškách zase zalehávaly, až se někteří spolustudenti pohoršeně ohlíželi na moje frkání, ale nebudu už o tom psát, protože je důležitý, co přišlo pak.

Oba Patrickové začali zostra - bylo jasné, že je málo času a hodně obsahu, takže se mi od propisky skoro kouřilo. 

Takže teorie:

Patrick Reis kromě pasáží z Písma týkajících se Ježíšova pomazání, křtu v Duchu Svatém a jeho předávání (pasáže související s uzdravováním a jejich rozebírání přišlo až druhý den) citoval hlavně Benedikta XVI., sv. Ambrože Milánského a Katechismus katolické církve, vše doprovázel vlastními zkušenostmi a vše do sebe zapadalo jako puzzle.

Nemůžu tu přepsat vše, co jsem si zapsala, navíc na tento kurz mají Encounter ministries copyright a já je nechci vykrádat, ale snad můžu sdílet aspoň pár svých možná pro někoho jasných postřehů, ale pro mě posunujících:

Lukáš 4, 18-19: 

• 18 Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu,
• 19 abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy. (proto nečteme o žádných zázracích, než byl JK pomazaný! Jako jasný, už jsem to někde slyšela, ale zapomínám na to)

 Baptizo (neplést s bapto, což vyjadřuje křest dočasný) = trvalá změna! V Novém zákoně vyjadřuje spíše ztotožnění s Kristem než křest vodou.

Sdílení DS - předávání DS (Starý Zákon: Mojžíš - Numeri 11, Eliáš a Elíša - 2. Královská 2, Nový Zákon: Letnice, znovuvylití Skutky 4, Skutky 9,4, Sv. Pavel Římanům 1, 11, Lukáš 1,39-44 , Matouš 10, 

• 7 Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.
• 8Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.

 + Lukáš 10, Marek 16, 15-20, Jan 14, 10-14 (Kdokoli věří ve mne, bude dělat to, co já) ...)

Nejdůležitější je ono jděte a kažte = prohlašování, až potom přichází demonstrace v podobě uzdravení, tím celým dohromady vznikne víra, tedy:

Prohlašování + důkaz = víra v Ježíše.

"Přijď království tvé" - zázraky v nebi se projevují na Zemi.
Ježíš nikdy neuzdravoval bez toho, aby prohlašoval Jeho slávu (Otče náš! ...buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi). Naše vůle musí být v souladu s nebeskou vůlí, modlím se, aby se realita nebe stala realitou na Zemi.
Je v nebi nemoc nebo svázanost? Není.
Jan 9, 15: Nemůžu dělat nic, jen to, co dělá otec. (Tedy ani my nic ze sebe, jen to, co dělá Otec.)

Poznatek: V Písmu se píše, že učedníci neměli odcházet z Jeruzaléma, dokud nebudou oděni Duchem Svatým!

„Pokaždé, když se napiješ (DS), přijímáš odpuštění hříchů a opájíš se Duchem. Ten, kdo se opíjí vínem, vrávorá a potácí se; kdo se však opíjí Duchem Svatým, je zakořeněný a pevný v Kristu. Jak v pravdě nádherné je toto opojení, které dává střízlivost duše!" (Sv. Ambrož Milánský)

Jako důsledky Křtu v Duchu Svatém a zakusení Boží lásky přichází touha sdílet evangelium, síla pro misie, nadšení pro věci Boží, smělost a autorita k mluvení, i když se jinak stydíme (potvrzuju!), uvolnění darů DS.  

Skutečná láska je benzin na zázraky. Naše tvář má být billboardem nebe :-).

Velmi mne uklidnilo, že hlavní, o co jde, je hlásání evangelia, modlitba za uzdravení je jako forma péče o druhého, kdy člověk, kterému modlitbu poskytujeme, má hlavně zakusit Boží lásku a má tedy především člověka proměnit po duchovní stránce, pokud k tomu přijde ještě tělesné uzdravení, je to příjemný bonus a Jeho dar (a není to rozhodně automatické).

Kromě fyzické nemoci jde hlavně o uzdravení z duchovní nemoci. Pokud v uzdravení překáží hřích, nemůže být člověk uzdraven, dokud se ho nezřekne.

Naším hlavním úkolem je najít víru druhého a doprovodit ji svou vírou.

Praxe:

"Fádr Petrik" sdílel svůj příběh, kdy byl osvobozen z drogové a alkoholové závislosti, nastoupil jako uragán se vtipem sobě vlastním (prej: Naučím vás to nejvíc duchovní gesto, co znám: HUh!)

Také jsem tam někde slyšela, že v oblasti, ze které nás Pán vysvobodil (alkohol, okultismus, nemoci), dostáváme nejvíce autority k pomoci druhým. 

Tohle americký pojetí mi sedlo velmi, znám totiž některý americký duchovní a charismatický pořady, jejichž forma mě spíš zaráží. P. Patrick byl velmi vtipný, srdečný, úplnej nabíječka, krásnej člověk (zevnitř, což se projevuje i zvenčí, fascinovala mě něha, se kterou přistupoval ke Kříži a jeho komunikace s DS), přestože šel s dobou a byl skvěle cáklej, neměla jsem pocit, že by se podbízel nebo že by slevoval z pravd (jako mám pocit z našich některých církevních představitelů, který se snaží mluvit jako mladí, ale...).

Velmi mě zaujalo, jak mluvil o papežích Lvovi XIII. a sv. Janovi XXIII. , kteří sehráli velkou roli v církvi ohledně vzniku a modliteb novény za vylití Ducha sv., jestli jsem se neztratila v překladu, tak následkem těchto modliteb v r. 1901 vzniklo letniční hnutí (protestanté), ke katolíkům se vše dostalo až později. Takže pokud jsem to dobře pochopila, katolíci to před více než sto lety "vymodlili" nejprve protestantům a pak se modlili dál za další vylití...♥ Tak děkujem za výdrž :-) ♥.
(Patrick to okomentoval slovy: "♥ Jak vidíte, Bůh miluje všechny svoje děti ♥.").

Na závěr večera se modlil nad námi, nejdřív za rozhojnění darů Ducha sv.,  pak "Pane, dej mi víc vnímavosti" a modlil se za to, abychom viděli lidi a svět Pánovýma očima.

Přesto, že sklon k tomuhle vidění a pohlížení na lidi už cítím na sobě pěkných pár měsíců (asi tak od Lurd?), se mě to velmi, velmi dotklo a byla jsem moc ráda, že konečně rozumím tomu, co se mi děje:

splagchnizomai = vnitřní pohnutí soucitu, Boží reakce na nespravedlnost, z tohoto soucitu vychází uzdravení (Když viděl zástupy, bylo mu jich líto).

Tedy uzdravování není intelektuální přemáhání druhých (!), ani o tom, že "vím, jak dostat nebe na zem", uzdravování je prostě prožívání Jeho soucitu s lidmi.

Nedovedu už zpětně reprodukovat, co všechno přesně říkal, jen vím, že v momentu modlitby za náš soucit s lidmi a za Jeho pohled na lidi mýma očima mi začaly téct slzy a pak během toho, co nás oba Patrickové obcházeli a modlili se s každým z nás 70 účastníků (náhoda? Nemyslím si...)  zvlášť za předání darů, jsem se z toho málem složila, prostě jsem tam bulila jak želva snad půl hodiny a připadalo mi, jako by mi někdo vyměnil srdce za jiné a byla jsem za to tak strašně moc vděčná, že jsem ani nemohla uvěřit, že se mi to děje. Těžko popsat. 

"Hořícím" rukám jsem se už pak ani nedivila, můj největší zážitek byl to cítění.

Na ostatních se Duch projevoval převážně smíchem a tancem, takže se mě všichni ptali jestli jsem oukej, a já na to, že of course, protože to mám prostě takhle a nejsem smutná ani mě nic netrápí, jen se u mě tyhle věci projevujou a dotýkají pláčem a bylo to pro mě největší znamení, že se se mnou něco stalo, tahle trvalá změna ♥.

A pak už jsem letěla na vlak a o půlnoci mě na nádru čekal Lukor a stejně jsem nemohla spát.

Hořely mi nejen ruce, ale i hlava, není mi od té doby taková hrozná zima (ani se nenavlíkám na noc, ani mi nemrznou ruce) a spala jsem si 3 hodiny a zdály se mi bláznivý sny.

SOBOTNÍ NALEJVÁRNA S PRAXÍ

Byla jsem ráda, že dojíždím vlakem, že se aspoň stíhám pomodlit.

Ráno nás chvály vrátí do včerejšího stavu - jdeme rovnou na modelový postup rozhovoru ve službě modlitby za uzdravení a ke každému způsobu modlitby přiřazujeme rovnou příklad z Písma.

Jsem opravdu ráda za návodnost, za přesný nástin možností vývoje a jak co řešit.

Přesný model nebudu popisovat, ale napíšu si pár poznámek, který mě zaujaly:

- někdy lidi dlouho věřící očekávají od Pána jen velmi málo, myslí si, že jejich údělem je trpět a nebo se k modlitbě přidávají ve snaze si něco zasloužit (ale uzdravení je dar zdarma, který mají jen přijmout. Je to stejné jako snaha se napít, když mluvím)
- stejně jako se Ježíš modlil za uzdravované lidi různými způsoby, i my máme více možností a je třeba být v absolutní poslušnosti v tom, který typ modlitby se po mně chce a ne, co mi vyhovuje
- při modlitbě můžou lidi cítit teplo, mrazení, mravenčení, ale taky vůbec nic a nic není špatně
- uzdravení může přijít okamžité (zázračné), ale mnohem častěji částečné - postupné stejně jako v Marek 8, 22-25
přirovnání k lodi - někdy je potřeba motor, abych se dostal z přístavu, pak už stačí jen plachty

 - pokud se neděje vůbec nic, může stát v cestě překážka (neodpuštění, hřích), proto pak prosíme JK o odpuštění nebo lidi vedeme ke zřeknutí se hříchu, věřící povzbudit, aby si zašli potom ke zpovědi
- uzdravení běžně přichází i později (např. druhý den se probudí a je mu lépe, někdy až třeba za týden) a někdy ani přijít nemusí, ale může přijít jindy a jinde
- primární cíl není uzdravení, ale zakusení Boží Lásky, lidi jsou málokdy zklamaní když se nic nepohne, protože ocení milující péči
- konečným cílem je Láska.
- nepřítel se snaží vzbudit pochybnosti o tom, že byl člověk uzdraven, proto je třeba neustále děkovat a chválit
- je třeba činit pokání z pochybností o JK, pochybností, že to JK pro mě udělá
- při úzkostech a depresích jde o dlouhodobější proces
- ne každý za koho se modlíte, bude uzdraven - to je realita, zklamání člověka může držet zpátky

 Následuje praktické cvičení - hlásí se lidi, kteří potřebují něco uzdravit a my se dělíme do skupin. Jeden je vedoucí, který vede modlitbu a ostatní se přidávají na vlastní modlitby.

Přestože se v naší skupině, kterou vedla kamarádka, zadařilo, na druhou stranu na mě plně dolehl pocit nedostatečnosti, když některé věci zatím nevidím, nebo bych je viděla, ale potřebovala bych víc času a soustředění, taky nás tam bylo hodně na jednoho nemocného.

Pocit mě provází ještě v pauze, kdy jdu s kamarádem na oběd do Ugga, najednou cítím útok všech pochybností, že na tohle nemám, že bych měla jet radši domů a nehrát si na hrdinu.

Protože hoši z Encounter ministries už takto vzdělali hodně lidí, po obědové pauze naprosto "věděli" a začali další přednášku výzvou: "Zvedněte ruku všichni, kdo v posledních minutách a hodinách zakusil pocit nedostatečnosti, že na tuhle službu nemá, nebo nevěří tomu, že ho Pán chce použít, že na to nestačí."
Zvedl se les rukou a otec Patrick se znovu nad námi pomodlil a pochybnosti hned z větší části ustoupily. Chci si to pamatovat, protože tyhle útoky jsou (mimo jiné útoky) teď mým každodenním chlebem.

Hned přihodil ukázku z Písma: Matouš 11, 2-6. Co se my můžeme naučit od Jana Křtitele?
Je ve vězení, má pochybnosti: Nepochopil jsem to všechno nějak špatně, když sedím ve vězení? Má také pochybnosti o Ježíšově působení v jeho životě, tak posílá učedníky, zda je Ježíš opravdu on, ten, kterého čekali nebo mají čekat jiného? Ježíšovi učedníci mu zvěstují, že slepí vidí, chromí chodí, hluší slyší, atd, ale on sedí ve vězení.
Ježíš k tomu říká: Požehnaný ten, kdo se nade mnou nepohoršuje a chce tím říct: Mrzí mě, že jsi ve vězení, ale zaměř se na to, co dělám.
Od Jana Křtitele se tedy můžeme naučit všechny pochybnosti nosit k Ježíši a vést k tomu i ty, za které se modlíme, nezaměřovat se na to, co se nepovedlo, ale na to, co Ježíš skrze nás udělal.
Zklamání ze svého neuzdravení - směřuju k Ježíši.
Zklamání z toho, že se dotyčný, za kterého jsem se modlil, neuzdravil - směřuju k Ježíši.
Ježíš je ten, kdo všechno napravuje, vysvětluje.

Patrickové sdíleli zkušenost, že mají jen velmi, velmi málo negativních reakcí z toho, že se někoho nepodařilo uzdravit. A těch málo lidí nasměrovali, aby se sami Ježíše zeptali, proč nebyli uzdraveni a oni dostali svou odpověď.
Proto:
Uzdravování není o mně, ale o Ježíši a dotyčném, za kterého se modlím.
Když prožívám na sebe nějaký tlak nebo úzkost, když to táhnu "ze sebe", nedaří se.
Když se mě to netýká, není na mě žádný tlak. - zkušenost, kterou si odnáším potvrzenou vlastní zkušeností (vysvětlím později).

Už jsme ve skluzu, ale potřebujeme si říct ještě o síle svědectví a slově poznání pro uzdravení. Jde o nadpřirozené zjevení od Boha, které se týká minulosti nebo přítomnosti, ale nepřichází studiem, výzkumem, zkušeností ani žádnými lidskými prostředky.

Co jsem si odnesla já ke svědectví (navíc mi loni shora v naší skupině přišlo, že svědčit druhým je můj úkol ve skupině, takže to beru obzvlášť zodpovědně a hned jsem měla možnost si to v následujícím týdnu vyzkoušet):

Kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví (Zjevení 19, 10).

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale přijde mi úžasný, že tím, že svědčím, vlastně prorokuji ostatním, že to, co udělal JK pro mě, udělá znovu pro kohokoli jiného! (jako v evangeliu podle Marka, kdy Ježíš s učedníky přistáli s lodí u Genezaretu a lidé hned začali snášet nosítka do jeho blízkosti - pokládají je do jeho blízkosti, protože slyšeli svědectví a mají víru v uzdravení.)

Poznání

Tak tady jsem se moc nechytala, protože už jsem byla fakt unavená.
Už rozumím proč nás Ranhojič tak "drsní" v životosprávě, fyzické i psychické odolnosti a je mi to velkou motivací do budoucna.

Když už ke mně něco nadpřirozeně doputuje, většinou to matně zaslechnu nebo mě to napadne jako myšlenka, o které vím, že není moje, ale spíš výjimečně, jinak nevidím, necítím.
Slova poznání o uzdravení k ostatním doputovala ve formě např. "Pán chce uzdravit ženě s blond vlasy kolem 40 pravé oko", k někomu doputovala celkem konkrétně, k někomu mlhavěji.
Někdy to bylo opravdu konkrétní, lidi, kterých se to týkalo, to pak potvrdili, jednou se stalo, že někomu přišlo, že se má uzdravit někdo s těžkou angínou, ale nikdo takový v naší skupině nebyl, až jedna řádová sestra řekla, že spolusestra odpovídající popisu leží v místnosti nad námi.

Když jsme se měli nahoru zeptat na slova poznání, napadlo mě skoro ihned "Tvoje pravé ucho".
Říkala jsem si, že to je asi jen můj nápad, že jsem si to vsugerovala, a nepochopila jsem ani, že se jedná o moje ucho, ale když bylo pak po celý vyhrazený čas ticho a nic dalšího nepřišlo, uvědomila jsem si, že mi to pravé ucho vlastně už od včerejška jakoby hoří, jenže včera mi hořela celá hlava a ruce, tak jsem se nad tím nepozastavovala.
Brala jsem to s rezervou, že už slyším z hladu :-), ale pak mě to napadlo ještě jednou a nakonec můžu s odstupem času zpětně říct, že asi tři následující dny mi jako hořelo jenom to ucho, nebolelo to, ale uvnitř pálilo, jako kdybych měla horečku jen uvnitř ucha.

Od té doby nemám vůbec žádnou rýmu, ani chvilkově, nenabaluju se na noc do postele, nemám potřebu se večer ve sprše pařit jako to prase, nosím už jen jednu slabší čepici, vyzkoušela jsem to chozením ven na růženec do mrazu i při oteplení (dříve nevídáno), nevadí mi už ani ledový kostel (na to jsem se vymlouvala celou zimu) a po týdnu jsem se osmělila a zkusila vypít i ledově vychlazenou kombuchu - kterou si už od konce prázdnin nechávám pravidelně ohřát na pokojovou teplotu, protože mi jinak skoro okamžitě zalehly uši a dutiny. Dokonce si mytí vlasů nemusím složitě plánovat a okamžitě sušit vlasy (to mi hlava zalehla taky okamžitě). A nic. Nic!
Díky, díky, díky, Jeshua♥!

Podotýkám, že se za mě nikdo nemodlil, nikdo na mě nesahal, ani jsem za nic neprosila, já sama ani nikdo jiný se mnou nic nedělal. Vím, že spousta lidí nerozlišuje ani mezi modlitbou za uzdravení a různými léčiteli, co pracují s energiemi a mnozí si myslí, že v tom ani není rozdíl, protože je přece jedna energie. Vím o lidech, kteří by řekli, že všechno, co jsem zmínila, je to samé. Ale není a moje dvacetiletá zkušenost je toho důkazem. Jsou dvě strany a jedna z nich umí dokonale napodobit kdeco. Ale to už by dalo na další článek (nebo spíš knihu).

Téma, který mě zajímalo, ale už na něj z časových důvodů nezbyl čas (většina hlasovala pro jiné), bylo Pochopení výkupného utrpení.
Naštěstí jsem už na toto téma slyšela nějaké přednášky od Matěje Kurbela (snad trefím tu pravou TADY  - kde od 22. minuty mluví o utrpení a protože to dělá výborně, nebudu to už tolik rozvádět) a tak podle poznámek k tisku, které nám poskytli z Encounter ministries před kurzem, tuším, že to mělo být o tom podobném (zde přepisuju úryvek z toho, co říká Matěj) : mnoho křesťanů, zejména katolíků si myslí, že jako křesťané máme přislíbené utrpení a za uzdravení ani neprosí. Je ale typ utrpení, který máme přijímat a je typ utrpení, který máme odstraňovat. Jenže speciálně my katolíci často děláme pravý opak - odstraňujeme to, co máme přijímat a přijímáme to, co bychom měli odstraňovat. 

Sám Ježíš řekl, že budeme trpět v Jeho jménu. Měl ale na mysli utrpení v pronásledování, urážkách, nenávisti od okolí, lžích, vysmívání se, nebo vydávání autoritám pro Jeho jméno. (Radujte se z tohoto utrpení!) Utrpení, které máme odstraňovat, jsou choroby, svázanosti zlými duchy, apod. Sám také nikomu neřekl, ať přijme svoje utrpení, že to potřebuje/zaslouží si to a že se tím aspoň něco naučí (byť třeba naučí).

My jako nemocní máme v pokoře prosit, bušit na dveře, (dokonce i jako lidé s malou vírou: pomož mé nevěře!) žádat uzdravení, a On nás chce uzdravovat. Nedělá to jako automat na běžícím páse, ale dělá to. Pokud mě neuzdraví teď, mám důvěřovat dál, čekat a prosit, věřit.
Utrpení, které do té doby prožívám, si Bůh nepřeje, ale můžu ho ve ztotožnění s ním a Jeho utrpením obětovat za něco - za mír, za smíření apod. a to je velká a mocná věc.
Obětování utrpení je dobrovolné, je to věc našeho rozhodnutí (buď budu nadávat a bouřit se proti realitě a nebo ho nabídnu k proměnění v něco lepšího, stejně jako třeba obětuju půst na nějaký úmysl).
Utrpení ve spojení s Kristem nemění Boha - to proměňuje mě (Římanům 5,3-5: A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost, z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha sv., který nám byl dán.)

Boží vůle zjevená je touha každého člověka uzdravit.
Bože, tys slíbil, že bude docházet k uzdravení, a nic se neděje. Proč to tak není? --- musíme se naučit žít s tajemstvím. My nevidíme věci, které "pracují" v pozadí.
Ale já věřím, i když nerozumím.
Věřím, že Tvoje slovo je pravda a nebudu si ho přizpůsobovat vlastní zkušenosti.
Nemáme právo nevěřit zjevenému slovu na základě svých zkušeností. Místo toho máme věřit, i když nevidíme a vytrvat až do zázraku. (To je lehké pro mě osobně, protože už zkušenost zázraku nejednu mám, ve vztahu k ostatním se mě to ale bohužel dotýká úplně jinak).
Základní pozice srdce: Toto jsi říkal, Pane, a já Ti věřím, tady jsem. Věřím v to, co říkáš, i když moje zkušenost je jiná.
Koncept víry není o velikosti víry (- protože Ježíš udělal zázrak, i když někdo přišel s tím, že nemá víru a požádal pomož mé (ne)víře! )- koncept není ve velikosti, síle a objemu víry (té mám dost), ale v délce - v tom, že zůstanu věrný až do konce, až dokud se nestane zázrak. Tlučte a bude vám otevřeno. Ne zatlučte a otevřou vám, ale tlučte a nepřestávejte tlouct, dokud vám neotevřou, v zatlučení a tlučení je totiž velký rozdíl.

Moc mi a mojí důvěře pomáhá, že různí lidé jako Patrickové, Matěj apod. skládají ten celkový obraz. To, že mi to dává z více stran smysl, je pro mě po (většinou oprávněných) připomínkách tohle ještě nesmíš, na tohle zatím nemáš autoritu, tohle je divný hodně cenný a potřebný a pomáhá to mojí víře.

****************************************

Pak už byla mše a všechno se chystalo na večer s uzdravováním pro veřejnost.
Přijela mamka s Aničkou a Karlem.
Už jsem byla unavená a hlavně po těch dvou dnech přesycená, takže rozehřívací hodinka o. Patricka pro lidi zvenčí mě ještě víc unavila a otupila (přestože byla opravdu dobrá).
Navíc jsem skoro tři hodiny musela stát a byla jsem úplně groggy.
Neuměla jsem si představit naši skupinovou modlitební službu po tom všem, některá "hromadná" uzdravení mi najednou přišla příliš senzační (ale kdo já jsem, abych to posoudila) a jediný, po čem jsem toužila, bylo jet domů, vyspat se a pak si všechno znovu projít a prožít o samotě.

Když konečně po třech hodinách s hodinovým skluzem přišel čas na službu, přišla jsem na naše stanoviště s tím, že nechám pracovat našeho mladého vedoucího :-), odstojím si to tam a odmodlím a absolutně nic jsem nečekala (děkuju za to všechno, ale už nemůžu a prosím, hlavně ať stihnem vlak.)

Abych to neprodlužovala: stihla jsem být u modlitby jen u dvou lidí. 

První paní trpěla bolestí krční páteře a nemohla moc otáčet hlavou. Z bolestivosti a nepohyblivosti na stupni 8 jsme se po třech kolech modliteb dostali na 1/2. 

Jak nikdy nic nevidím a jak jsem nic neočekávala (potřebuju si toto rozpoložení ve stylu je mi to jedno zapsat a uchovat), najednou jsem se zavřenýma očima viděla jakousi trubku/tunel, jakoby průřez cévou. Když jsme se za toto modlili, hořela mi ruka a nastal největší posun.

Druhá paní měla spoustu problémů a hlavně starostí v hlavě, což byl hlavní problém, taky se mi překvapivě snadno vybavovaly věci, co jí mám říct (Novéna odevzdanosti apod).

Najednou mi to připadalo úplně normální, že Pán si prostě použije všechno. Krásný.

***********************************

Doma už to je horší.
Zabralo mi spoustu dní, než jsem útržkovitě zvládla povyprávět svoje zkušenosti Lukorovi, který byl doposud ve fázi zhlédnutí dokumentu Kristus v Tobě a s tím spojených pochybností, na který já už odpověď dostala.
Zjistila jsem, že potřebuju, aby byl na stejné vlně, protože se doplňujeme a jsme spojené nádoby a bez něj to neumím, snad splněno. Docela lépe vidím (když jsem naladěná na DS), ale zjistila jsem, že i když mám víru ve všechno, co s Ním v company dělám, že se dost stydím a taky po předlouhém období přípravy, nějak nemůžu uvěřit, že "jako už", takže to nechávám nějak usadit a čekám na impuls (akorát si pak vyčítám to, že nepoužívám svěřený dar).

Karel mě pozvala na faru na Betu (pokračování kurzu Alfa), kde jsem měla svědčit o růženci. Připravila jsem si jen citát Štěpána Smolena z knihy Pominuté chvály (str. 141):
"Skutečná vnitřní modlitba je dar, jehož se dostává těm, kdo se věrně věnují té vnější. Znovu zopakuješ růženec s Pánovým jménem v jádru zdrávasů - a najednou zjistíš, že to jméno je v tobě a že to není jen slovo, že to je On. Po mnoha pokusech vyjít ven k němu zjistíš, že přišel dovnitř k tobě. Otevře ti oči, abys ho zahlédl v druhých: v otravném bezdomovci i bižuterní dámě."

a dál jsem to nechala plynout - moje zkušenosti s modlitbou růžence, jak jsem se ji nikdy dřív moc nemodlila a jak mě to poprvé tak unavilo, že jsem odpadla a usnula, chtěli slyšet i naše zázraky z Lurd, výše uvedeným citátem jsem to zakončila s tím, že to je přesně ta fáze, ve které se teď nacházím.

Byla jsem pomodlená (nikdy nejdu dělat nic bez toho) a najednou jsem cítila, že nemluvím já, ale že jsem používaná a že ten zájem lidí není o mě, ale že oni žízní po Něm.
Měli zájem o růžence z paracordu, o lurdskou vodu, brali si moje číslo a já viděla, jak moc lidi touží po Bohu. Úplně mě to odrovnalo (v dobrém) a povzbudilo.

No, síla tohle všechno. Tak snad toho moc nepodělám.