Podzimní prázdniny

začaly změnou plánu - vypravili jsme se totiž do Prahy na pohřeb Jiříkovi.

Pamatuju si jako dnes na den, kdy jsme přijeli (s Emou s rukou na závěsu, protože tříštivá zlomenina pažní kosti) na první setkání modlitební skupiny. 

Jirka mě zaujal hned - ujišťoval se, že hlívový tatarák opravdu neobsahuje maso tak vehementně, že mi byl pěkně protivný.

Jenže tenkrát mi byl protivný snad každý - a dnes už vím, že chyba byla hlavně na mém přijímači, všechna moje zranění a rodové zátěže začaly vyplouvat na povrch.

Za těch pěkných pár let se to celé otočilo - Jirka mi suploval tátu, když ten můj pravý nějak nemohl.

A myslím, že ho suploval nejen mně. 

Řekl mi, jak je úžasný, že se sdílím, že jsem pro ostatní inspirativní - a řekl mi to přesně tehdy, kdy jsem to potřebovala nejvíc slyšet.

Jako zubař měl podíl na tom, že jsem překonala strach a nechala si převrtat všechny amalgámový výplně. 

A budu vzpomínat na jeho black humor a na to, jak nekecal a konal. 

A vůbec - nějak mi to pořád nedochází.  

 

  

 

Vzácný okamžik.

Blížíme se ku Praze, trhají se dešťové mraky a dere se zpoza nich světlo, z repráků zní AnMari a já se cítím úplně zaplavena vděčností - za rodinu, kterou mám, za Lukyho, za děti. 

Asi jsem s tím trapná, ale i po měsících stále za to nový auto a za způsob, jak se k nám dostalo - neuměla bych si vybrat lépe, kdybych si vybírala.

 

Kostel sv. Václava na Smíchově.

 

 

 

 

Po tradičním obřadu jsme si zavzpomínali se spolčáky, pak zašli na jídlo a s Karlem a Rourou se vydali ještě projít na Petřín.

Cestou domů jsme nakoupili pár nezbytností v IKEA a první den prázdnin byl pryč.

 
Co by to ale bylo za podzimní prázdniny, kdybychom nebyli v Dřízně ... :-)
Tentokrát s Marion, která přijela na pomazání, a Lukym - společně jsme se pak stavili ještě na hřbitově.  

 

  

V pondělí jsme zajeli do Muzea nové generace do Žďáru, kam jsem chtěla vzít holky, až povyrostou.

Nevím proč, ale tentokrát moje dojmy nebyly vůbec tak pozitivní jako poprvé.

A to nejen kvůli narvaným prostorám a blbnoucím audioprůvodcům - prostě já asi nemůžu být o prázdninách mezi lidmi :-). 

Po tomhle výletu jsme vyexpedovali děti k babičce, zrušili saunu a beďas, bo mi nebylo stále dobře a nastoupily tiché lázně.
Ty jsem si užila nejvíc.  

Nakonec Makisanova oslava, z níž si dávám fota k sobě a zpět do procesu.