Únor/březen zpětně a jedno poprvé

 (fejsová verze u mě)

 ... poslední kytky před dobou postní:

valentýnská

 Na tradiční Masopust do Malých Svatoňovic se vydal jen zbytek rodiny.

 ... první teplejší dny a matika na stanovištích venku ...

 

 

 ... pak se rozjely choroby kašlové... sama jsem byla úplně odrovnaná na dlouho.

Tady už jsme to nevydrželi a vydali se na česnek choroba nechoroba ...

 

 

 

... konečně je po přijímacím řízení (každej čtvrtek jsem chodila testovat a už mě to docela zmáhalo)
Ale moc šikovní a milí byli ♥.

 

A na parádní interaktivní výstavě na pardubickým zámku jsme se školou byli:

 Imaginárium tvoří už přes deset let významnou část aktivit Divadla bratří Formanů...

 

 

Nechci moc prozrazovat, mají toho tam mnohem, mnohem víc, takže asi půjdem i s rodinou.

 

A to nejlepší na konec:

Jak jsem byla oslabená ze vší tý únavy a marodění, měla jsem zaječí úmysly a už už jsem volala Rahojičovi, že nepřijedu vést mou první samostatnou (hromadnou) modlitbu za uzdravení - byla jsem totiž na řadě.
Absolutně jsem se necítila na něco takovýho, prostě v tu chvíli sci-fi.
Zároveň jsem registrovala klacky pod nohy až depresivní stavy, který indikovaly snahy z druhý strany a to mi nedovolilo podlehnout.

Neměla jsem absolutně ponětí, co tam budu dělat, žádnou inspiraci, ale z Písma přicházelo samý "neboj se" a v sobotu ráno ještě od Sarah "nesnaž se vyřešit věci dříve, než nadejde jejich čas", tak jsem si řekla no co, tak kdyžtak se necháme sami uzdravit a v sobotu brzy ráno jsme se vydali na
cestu na Moravu.

Sotva jsme vyjeli, za městem nás zastavili silničáři - lesníci totiž začali kácet stromy přímo přes naši cestu.
Pozorujeme kmeny padající přes silnici, chlapy s motorovkama, jak je bleskově porcují a kulatiny nakládají na kamion a říkáme si co to jako je.
Naštěstí jsme vyrazili s předstihem, takže jsme na místo činu dorazili včas.
Někteří lidi si oddechli, že jsem na místě a že za mě nemusí nikdo zaskakovat, Ranhojič mě ujišťuje, že stavy, který prožívám, jsou normální a že jo, fakt tu mám dnes bejt.
To mě taky fascinuje, mnoho lidí u nás nemá mobily a stejně všechno klapne jak má.

Moje panika dosahuje vrcholu, čekají na nás jak spolčáci, tak lidi zvenčí, který jsem viděla poprvé a já pořád nevím, co budu dělat/říkat, inspirace nula, prostě vymeteno.
Uklidňovalo mě jen to, že lidi, kteří to vedli přede mnou, to měli prý stejně.
Překvapivě na místě čekala i Marion, se kterou jsme se neviděli snad rok.
Polívalo mě horko a říkala jsem si hlavně, aby sem ti lidi nepřijeli zbytečně.

Byla to zkouška a jsem ráda, že jsem nakonec nevyměkla, protože veškerý racionálno mě přesvědčovalo, že to přece takhle nejde.
Jenže Pán to takhle ustanovil už v listopadu, chtěl, aby si to každý zkusil, spolehnout se výhradně na Něj a tak jsem si prostě nedovolila odporovat.
Od toho listopadu jsem se těšila, že se na to připravím, že budu modlitebně v kondici, jenže moje soustředění a veškerý cítění odešlo s nemocí a pracovním vypětím, výpadek svátostí mě hodil na sucho. Lenka to komentovala "vždyť je doba postní, jsme s Pánem na poušti". To sedí.
Zpovědi, modlitby a eucharistie za poslední týden to moc nevytrhly.
Říkala jsem si tyjo, tak jestli tohle byl ten plán, dostat mě na dno, abych viděla, že ze sebe nezmůžu vůbec nic, že se musím totálně spolehnout na Boha, tak jo, Pane, a teď se prosím postarej o ty lidi tady.

Ztěžka jsem dosedla na židli, rozhlídla se po tvářích plných očekávání a cejtila jsem, že ti citlivější vnímají mou nervozitu a paniku, i když jsem se snažila o pokrfejs vyrovnanosti.
Protože jsem nevěděla co, otevřela jsem Písmo, dokonce dvakrát to samé, když jsem zpanikařila, že je to málo jednoznačné. To se mi stalo snad jednou za život. Tak pardon za pochybnosti :-).
Přečetla jsem Slovo, vytáhla jsem mírně vypsychle až z paty asi dvě věci, který jsem uslyšela, že chce Pán uzdravit a ticho.
Zapadla jsem do židle, zavřela oči, smířila se s trapasem a najednou všechno přesně viděla jak na postavě člověka: levé oko, dutiny čelní i lícní, mízní uzliny. "Přeskakující" žebra, cysta na játrech, klky tenkého střeva, poslední úsek tlustého. Hojení zlomeniny pažní kosti, pooperační stav čéšky kolene, křečové žíly, průtok lymfy, a další. Moc si toho nepamatuju, ale byly i nějaký strachy z budoucnosti, depresivní stavy, noční můry, a tak.
Ranhojič občas v mé nejistotě potvrdil diagnózu a upřesnil, o co se přesně jedná a za chvíli jsem slyšela už jen oddychování usnuvších a vyklidnila jsem se v tom Pokoji, který na mě sestoupil.
Chvílema jsem to viděla, chvílema slyšela, říkala jsem si, že to je fakt šílený, že táhnu rodinu přes celou republiku kvůli tomuhle - co když se mi to všechno jen zdá a ty lidi žádný takový problémy nemají.
Pak všechno utichlo, tak jsem poděkovala a po-ma-lu se pomodlila několik modliteb, který mi přišly na mysl a cítila, jak mi zase žhnou ruce.
Ani nevím, jak se to všechno událo a najednou bylo třičtvrtě hodiny pryč.
Všichni se probírají a Anička na mě haleká, že se nemůže ani zvednout, jak ji všechno brní a že to je síla.
V podstatě holky řekly to samé, co Marcel o prázdninách (že působím nejistě a nervozně, ale když se začnu modlit...)
Když mi pak naši, kteří vidí, říkali, co během uzdravování viděli, bylo mi do pláče, protože kdybych se měla řídit jen svýma pocitama a ne pokynama shora, nic by neproběhlo.
Já prostě jen z vnuknutí vyjmenovala ty nemoci a modlila se, ale ostatní viděli co se děje a jak se to děje a řekli mi to, až když bylo po všem.
A nakonec mě rozsekala úplně cizí paní, která mi přišla říct, že pokaždé chvíli předtím, než jsem vyslovila její uzdravovaný orgán, ji přesně to místo začalo bolet a jakmile jsem to řekla, tak okamžitě bolest přestala.

Byl to pro mě naprosto novej a cennej pocit, být použit, i když se cítím totálně bezmocně a vyřazeně z provozu, jakože na mých emocích a subjektivní "kondici" absolutně nezáleží, Pán si mě stejně použije jak potřebuje. A ta bezmoc mě drží na zemi.
Ranhojič mi na rozloučenou říká, že Pán potřebuje, abychom tuhle zkušenost spolehnutí výhradně na nebe získali, abychom věděli, že když On zavelí, že se nemáme ohlížet na svoje omezení a neschopnost - a taky naopak: jít když On zavelí, ne ze sebe kvůli slávě, jako se rozhodují "svévolníci".
Tak mi to všechno šrotovalo a dotékalo ještě během výletu na Hostýn (kam jsem se potřebovala jet vyklidnit, abych přežila do konce roku školního) a během totálně pokojný návštěvy u Marrka a jeho rodiny.
A vlastně nechápu ještě teď, ale jsem vděčná.

 

Dlouhodobě na mě sedí (a v tomhle období zvláště a někdy docela krutě :-) ), že doma není nikdo prorokem, tak jsem ráda, že moji nejbližší byli se mnou, a že i Maruška byla - neberu jako náhodu, že se "náhodou" probudila hodinu před odjezdem a že dojela zrovna na tu moji. 

 

P. S. Právě teď, když to publikuju, přijel Lukor s Aničkou od očního s poukazem na nový - slabší - brýle... jsem vedle jiného úplně zapomněla na její oční vadu, která se celá ta léta ani nehla a najednou...