Na Gargáááno! - část 3 - Italiáno peró :-), San Marino, Vatikán

Nejobsáhlejší a nejvíc monotematická pasáž našeho putování, koho by obtěžovaly moje podrobný zápisky nebo ho neberou sakrální památky, může rovnou přestat číst po San Marinu :-).
Jak jsem už psala, po cestě ze Slovinska jsme měli krásně po cestě do Itošky Terst.
Ten jsem opěvovala už dříve TADY .
Jenže... tentokrát jsme přijeli z jiné strany a v jinou denní dobu a viděli i méně libá zákoutí města.
Stále to tu je sympátiš, stále tu člověk nenatrefí na cizince a důchodci s vnoučaty bivakují a mažou karty ve stínu pinií, ale v odpoledních hodinách je městská pláž totálně natřískaná a sehnat parkovací místo je slušně o nervy.
I tak jsme se ale nakonec v podvečer krátce vykoupali i ospršili a vyrazili na jídlo na stejné místo jako minule oslavit Aniččin svátek.
Pizza a mořské plody, obé s názvem Alla Fonda, ve stejnojmenné restauraci a pizzerii Alla Fonda nezklamaly (na sítích mají hodnocení v hladině lepšího průměru, nevím, jaké mají jinak jídlo, ale tato dvě v kategorii specialita podniku prostě nemají chybu). 
Měli jsme to i s hudební produkcí, takže na chvíli zase idyla :-).

prej mořskej koník :-)

 Na večerní promenádě jsme se zdrželi, takže jsme vzali zavděk parkovištěm pro karavany v centru města.
To byla jedna z nejhorších nocí dovolené, ale spíš kvůli vedru - to si pak člověk stěžující si neustále na zmrzlé nohy s láskou vzpomene na svoje ponožky pod peřinou :-).
Ještě navíc u našeho auta na docela dlouhou chvíli zastavili kolem třetí ráno carabinieri, naštěstí vše ok.
Únavu spravilo kafe a croissant v autogrillu na dálnici a už jsme valili na Benátky. 
Nerada bych se opakovala, chtěli jsme prostě ukázat dětem Benátky a udělali jsme to úplně stejně jako na naší sólocestě  minule .
Proto jsem ani nebrala foťák a tak pár fotek od Lukora (bez dětí to je dost chudý, ale kdo chce, má to vše v osobním blogu):

Po návratu do přístavu Punta Sabbioni jsme byli po nejdusnějším dni všichni naprosto zplavený, po těle směs potu a soli, děti vypadaly, jako kdyby si umyly hlavu a všechno všude řádně osahaly...
Těšili jsme se, až si dáme cestovní sprchu, jenže mraky rychle postupující ze severu vypadaly dost zlověstně.
Jen jsme vyjeli z parkoviště a začal vichr, déšť, blesky křižovaly oblohu snad každou vteřinu a o sprše jsme si mohli nechat jen zdát.
Přišla první myšlenka, zda to neotočit domů, z domova totiž začaly chodit zprávy o pustošících bouřích s oběťmi na životech v Rakousku a severní Itálii.
Tak jsme se rozhodli, že tomu ujedeme, sám Lukor se nechal slyšet, že když už jsme tak blízko od Gargana, že to nevzdáme a napneme síly, abychom tam co nejrychleji dojeli a nebudeme stavět na koupání na pobřeží po cestě.
Plán tedy zněl: ujet z Benátského zálivu před bouřemi, umýt se a pokračovat na jih.
Tak jsme taky udělali, jen jsme nepočítali s tím, že při mytí po setmění na opuštěné cestě budeme za potravu obřímu hejnu komárů.
Ti nás dokázali doslova rozpohybovat, vyvolat bohužel i ty nejhorší nadávky, všechny nás poštípali od hlavy až k patě a ještě se nám zabydleli v autě, že mi bylo až do breku.
Lukora postihla únava při řízení jen o chvíli později, takže jsme to zapíchli kolem půlnoci na menší vesnické benzince.
Naštěstí jsme se docela vyspali, protože po bouři nebylo takový vedro a ráno jsme si dokonce umyli hlavu, což bylo, jako by nás polil živou vodou :-).

 Protože bylo docela snesitelně (teda taky vedro, ale ne tak extrémní), rozhodli jsme se realizovat málem zrušenou zastávku v San Marinu - druhým nejmenším evropským a pátým nejmenším státě na světě.
Měli jsme štěstí na neplacené parkoviště v Borgo Maggiore kousek pod lanovkou na Monte Titano, na kterém se rozkládá hlavní město San Marino. Jeho dominantou jsou tři pevnosti, z nichž jsme dobyli jen dvě, ale stačilo :-) (kdo by si chtěl přečíst něco o historii, může třeba tady, nechci to tu natahovat a rozmělňovat cizí články).
Jinak u lanovky se dá parkovat za 4,5 euro na 4-6 hodin, průvodci doporučují právě tady nakoupit suvenýry, všude měli taky levné parfémy a hadry, hračky,... což nás ale nechalo chladnými, jo a je tu trochu levnější benzin.

Tak aspoň krátce fotoreportáž:

 Po návratu k autu jsme zjistili, že romantiše výletu je zase konec, protože se opět hnala mračna, bouře, navíc jsme řešili problém, kterej nastal po dobu dovolené mockrát: hlad uprostřed siesty, asi máme jinak nastavený biologický hodiny :-). Ale italskej supermarket to naštěstí o notnou chvíli později naštěstí vyřešil.
Pak už jsme opravdu jeli až do večera, abychom to ráno neměli moc daleko.
Pěkný kroupy zastavily dálnici, bouře se držela hned za námi celý den, až jsme to zalomili na posledním dálničním odpočívadle, kde jsem v noci zase chytla nerva.
Kvůli komárům, který bělehradský repelent nechával naprosto klidnými, jsem spala snad jen tři hodiny a ostatní na tom byli asi dost podobně. Chtěla jsem ten den jít krátkou pouť a byla jsem úplně vyřízená, po probuzení byl na obzoru vidět požár a další bouře, navíc se u mě objevil zdravotní problém a bylo potřeba vyhledat lékárnu.

Otevřenou jsme našli až na Monte Sant´Angelo, kam jsme mířili.
Tam bylo tak přecpáno turisty, že jsme se rozhodli jít až na večerní mši a radši jeli nejdřív do nedalekého Sant Giovanni Rotondo, kde působil kněz P. Pio, známý především pro svá stigmata, mně ale vyrazily dech příběhy o tom, jak byl pokoušený.
Nad jeho hrobkou stojí nádherně a prakticky vystavěnej kostel (La Chiesa di San Pio da Pietrelcina), ve kterým zrovna probíhala mše.

 Dlouhou svažující se spirálovitou chodbou zdobenou dokonalýma (vkusnýma) velkoformátovýma mozaikama se pak dojde až k podzemnímu místu posledního odpočinku Padre Pia, který je vystaven ve skleněné rakvi.
Fotit se tu nesmí, ale můžu říct, že vypadá jako živej :-) a síla.
Fronty jsou podle denní doby, vypadají dlouze, ale netrvá dlouho je vystát. 
Pohyb u rakve usměrňuje ochranka, ale kdo chce, může si pak libovolně dlouho posedět v lavici.

V San Giovanni Rotondo by se dalo strávit hodně času, ale vzhledem k tomu, že jsme měli s sebou děti a nechtěli jsme je otrávit, jsme prošli ještě nějaký ten nejbližší kostel a vydali se hledat jídlo, než zase nastane siesta - byli jsme smíření hned na začátku s tím, že neuvidíme všechno.

 Ostatně ... člověk nemusí mít všechno :-)...

Odpoledne jsme to stočili zpět na Monte Sant´Angelo, kde si Lukor s dětmi naplánoval odpočinkový program a mě vyhodili asi na půli cesty v místě, kde poutnická stezka přetíná silnici ze Sant Givanni Rotondo na Monte Sant´Angelo.
Vzala jsem si malou láhev vody, mobil, který tu neměl signál a pláštěnku a vyrazila po sympaticky vyhlížející cestě.

(Dlouho jsem už dříve přemýšlela, jestli opravdu psát a troubit do světa i mimo osobní verzi blogu i takhle osobní věci a prožitky, který by zasloužily nechat pro sebe, ale vždycky se mi potvrdí, že to cenu má.
Možná vypadám jako exhibouš, co už, stejně už za blbce dlouho jsem :-), ale vždycky zpětně zjistím, že to dopadlo, kam mělo a já rozhodně chci, aby všichni, a nejen lidi stejnýho přesvědčení, viděli, že na poutích se dějou velký věci a mají velký účinky, i když o těch tady na veřejným nepíšu, protože se to netýká jen mě.)

Teď budu monotematická, takže klidně rolujte, chci si z ní ale zapamatovat co nejvíc.

 Hned za rohem, rozuměj za keřem, socha P. Marie - růženec na její ruce vlál v silným větru, takže dobrej efekt.

 Asi po kilometru směrovka ukazovala přímo do ohrady obehnaný ostnatým drátem a na malou chvíli souběžná cyklostezka vedla dál po hezký cestě.
Po chvíli rozmýšlení jsem teda přelezla do ohrady a vydala se vyznačeným směrem.
Když se ale asi po deseti minutách pěšinka připomínající stezku vyšlapanou zvěří ztratila a nikde žádná další značka, říkala jsem si, že asi nejdu dobře. "Opravená" noha se mi párkrát smekla po šutrech, vichr dul ještě víc, na záda mi neustále sedalo cca 5-10 much, co reagovaly až na plácnutí (takový ty, co rády sedají na kravince :-) ) nebo kolem mě kroužily hovada, pod nohama mi uskakovaly ještěrky a jakmile mi vyvstalo na mysl, že se asi vrátím, objevila se přede mnou vybělená lebka krávy nebo koně nebo koho.
Takže jsem se v hlavě s jednou nejmenovanou scénou z Umučení Krista otočila na patě a vrátila se, prolezla zpět ohradou a zkusmo šla po cyklostezce, až jsem zase narazila na značení.
Po týhle zkušenosti jsem si řekla, že se prostě budu držet cesty a kopec i se stromovým pásmem vyběhla, jak kdyby mi za zadkem hořela koudel :-).
Stále fičelo a honily se mraky, tak jsem nasadila tempo i růžence a za chvíli mi byl odměnou krásnej výhled na kopce i moře.

z cesty v mezeře mezi stromy jsem vyrazila.

 Jenže - zase ohrada a značka vedla tentokrát dovnitř.
Oukej.

Následuje kochání až do chvíle, než jsem na stráni pod sebou uviděla volně se pasoucí krávy a doufala, že se nebudou chtít družit.

Rychlochůze až skoro úprk po cestě mě moc neuklidnil, nad cestou totiž nějakou dobu vedlo elektrický vedení, který v silných poryvech větru zlověstně zpívalo.

 V dáli už cíl mojí cesty, adrenalin klesá.

  ... a další plot.

... a ještě jeden, u něhož se pásly krávy přímo u cesty a štěkající pes se mohl zbláznit.
Po jeho zdolání jsem zjistila, že tudy vedou cesty dvě, jedna ohradou a jedna okolo.

Uff, adrenalin definitivně klesá.
V cíli mě mrzelo, že jsem neušla víc, ale i tak jsem byla vděčná za ten kousek a za to, že vůbec můžu (noha už funguje, juch!). 
Stihla jsem akorát potkat se s rodinou, odskočit si, převlíct se a dosednout na schody přímo v podzemní jeskyni, kde se údajně několikrát zjevil archanděl Michael a vlastně i interiér je jeho dílem.
Někde se píše, že modlitby pronesené tady nezůstávají nevyslyšené.

 ... a toto (hore) je poslední foto z foťáku, protože se mi při odchodu přetočila brašna, foťák vypadl přímo na podlahu a objektiv, kterej byl už dlouho napůl funkční a už dlouho visel na vlásku, se definitivně utrhl.
Takže ostatní fota jsou Lukorova a po zbytek dovolený jsem se mohla soustředit jen na duchovní prožitky :-) ...
Zajímavý (nebo aspoň pro mě) taky je, že od doputování až sem už byla naše cesta klidná a bez hrozeb jakýkoli apokalypsy :-).

 Ztichlou vesnicí (nejvýše položená a nejchladnější vesnice na Garganu) pomalu klesáme a nočním tichem pomalu řežeme serpentiny do Mattinaty, vsi na pobřeží, kam mě vzala před cca 23 lety teta (Ahoj!! Pozdravuj a drž nám, prosím, židli :-)! ).
Tehdy jsem ještě nechápala, proč mě vláčí všema těmahle místama a dnes to chápu a vláčím tudy svoje děti...

Po cestě míjíme odpočívadla, kde by se asi dalo i celkem pohodlně spát a míříme rovnou do kempu, protože jsme chtěli celý následující den odpočívat, spát, vykoupat se a najíst se něčeho normálního zase, tak abychom nemuseli stresovat.
Vybrali jsme Sosta camper Eden a byla to skvělá volba. Skromně vybaven, ale čistej a hlavně klidnej, narozdíl od těch ostatních.
Hned na břehu moře, jen pár karavanů a dostatek místa kolem auta.
Asi jsme vypadali zbědovaně, protože po nás správce chtěl až do zítřejšího večera jen částku za denní parkování, jako když jdeme na pláž :-).

 S koupáním v moři to nepřeháníme (nemyslím, že je to v současnosti dobré, i když jsem ve výrazný menšině), ale děti se vyřádily a odpočali jsme si krásně.
Přesto jsme ale byli rádi, když jsme večer zase vyrazili na cestu, přece jen když z okolních kempů zase začala vyhrávat hlasitá hudba a halekat animátoři, řekli jsme si, že ten jeden den byl akorát a víc bychom asi nedali :-). 
Luke si přál do Vatikánu a bylo načase splnit zase jeho přání.


Na tomhle klidným a opuštěným odpočívadle uprostřed Apenin jsme spali tuto i další noc při návratu z Vatikánu.
Rozhodli jsme se vrátit stejnou cestou poté, co mě "náhodou" napadlo se podívat na jedny stránky, kde jsem dlouho nebyla, našla jsem na nich článek o pouti skupiny lidí Itálií a zjistila jsem, že jsme jen pár kilometrů od místa prvního eucharistickýho zázraku (v Lancianu), o kterým, přestože je mnohokrát vědecky potvrzený, jsem nikdy předtím neslyšela.
Po cestě bylo také Loreto, které jsme v plánování bůhvíproč vynechali.
Tak asi proto jsme si nechávali dostatek času v rezervě.
Ale nebudu předbíhat, Vatikán jsme nechali v programu záměrně.

italský policejní uniformy mají prostě šmrnc :-)

Auto jsme nechali na okraji Říma na parkovišti Parcheggio Veneto Anagnina, hned u vchodu do metra na konečné stanici Anagnina.
O místním metru jsem četla různý historky, ale cestování na stanici Ottaviano-S.Pietro, Musei Vaticani bylo úplně v pohodě a klimatizace taky nebyla k zahození. 
Systém je podobný jako v Praze, lístek se kupuje v trafice, platí sto minut a stojí 1,5 Eura, děti neplatí.
Do Vatikánu je to tak deset minut chůze, pokud se ho zrovna nerozhodnete dobrovolně či nedobrovolně obejít celej po hranicích (kolem zdi) :-) (ženy sledují davy a směrovky, muži navigaci :-) ).
Ale zase kdo z vás to má, obejít celej jeden stát :-) :-) :-).
Nakonec jsme na náměstí sv. Petra přece jen skončili, hrůzostrašně vypadající frontu na bezpečnostní prohlídku vystáli celkem rychle a po pípání Lukorova pásku v rámu a uvedení vojáků se samopaly do stavu bdělosti se konečně vydali prohlídnout baziliku.
Prohlídka je zdarma, jen musí mít všichni (i muži) zahalená ramena a kolena, což je v Itálii celkem normální.
Ne každý to sice všude dodržuje, ale tady stála "mravnostní hlídka" :-) a nekompromisně vracela lidi pro jednorázový pokrývky, který jsou všude k dispozici.
Prohlídka kopule stojí 8 euro bez výtahu a 10 euro s výtahem, který zkrátí schody asi o třetinu až polovinu. Děti neplatí, výstup je celkem namáhavý třeba pro kardiaky a proto se na to všude na cedulích upozorňuje.
Já už nahoře sice byla s tetou, ale být ve Vatikánu a nevzít děti na kopuli i přesto, že tam je tlačenka, to by jako nešlo :-).
Jo a líbí se mi, že je tu všude k dospizici pitná voda, i na kopuli, takže si člověk může opravdu vyrazit jenom nalehko :-).

Zmrzku jsme si pak dali hned u náměstí, protože si Luke dal do úschovy k jednomu prodejci ve stánku zapomenutý nůž.
Lepší jahodovou jsme neměli.

 Libo-li ornát od Vincenza? ;-) ;-) :-)

 Monstranci z Manga ? ;-) :-) :-)

paradoxy na parkovišti...

Řekli jsme si hned, že si projdeme pouze Vatikán a nebudeme děti tahat po Římě, přestože by to bylo lákavý. Navíc to fakt stačilo. 
Po pozdním obědě se vracíme metrem do Anagniny k autu.
Ještě nákup a hurá zpět stejnou cestou, Lanciano čeká.
Nocleh na stejném místě, jen v protisměru.

Lanciano je malebný a klidný město, zvláště po ránu.
Historický centrum je hodně fotogenický, přestože jsem ho skoro nefotila, prostě zapůsobilo na mě nejvíc ze všech navštívených míst, kam se hrabe (s odpuštěním, nemyslím to zle) Vatikán.

Jak už jsem napsala, je to místo prvního eucharistickýho zázraku z 8. století, kterých bylo od té doby církevně potvrzeno kolem 130 nejen v Itálii (Orvieto, ...), ale po celém světě, za všechny např. v portugalském Santarém (13. století), ale i poměrně nedávno v argentinském Buenos Aires (1996), v polské Sokoĺce (2008), indickém Chirattakonam (2011) nebo polské Legnici (2013).

 
Po prohlídce Baziliky (Catedrale Madonna del Ponte) jsme se vydali do protějšího kostela (Santuario del Miracolo Eucaristico).

Upřímně, pořád jsem se zdráhala uvěřit tomu, že TO bude volně přístupné a vystavené jen tak, že tam budu moci přijít a bez dohledu a bez fronty si k Němu sednout.
Zpočátku jsme se ani neodvažovali přiblížit, dokud jsem neviděla kluka, co přišel od zadních dveří přímo k oltáři s průsvitnou šedou plentou, sedl si přímo ke skříni a prostě si tam seděl... :-)

 Nechtěla jsem ho rušit, tak jsem počkala a pak se osmělila taky.

 Zprvu to byla fascinace vědeckýho rázu smíšená s vděčností za to, jak Italové nedělají vofuky s tím, aby lidem usnadnili přístup ke všem důležitým památkám a relikviím a jak jsou schopni poutníkům zajistit zázemí a podporu.
 V lidmi ohmatané skleněné skříni totiž člověk vidí něco, z čeho mu jde hlava kolem a pokud si budete myslet, že jsem se zbláznila, chápu a ... asi jo.

Kněz dlouhodobě sužovaný pochybnostmi o skutečné přítomnosti Krista v Eucharistii (oplatka a víno, které se během mše proměňuje v tělo a krev Ježíše Krista) sloužil v roce 750 v kostele sv. Františka v Lanciano mši. 
Během bohoslužby, když vyslovil slova proměnění, se před zraky věřících hostie přeměnila na kus srdečního svalu a víno na krev, která po čase vytvořila pět různě velkých kousků sraženiny. U těch se během zkoumání zjistilo, že jeden kousek krve váží stejně (něco přes 15 gramů) jako dva, tři, čtyři nebo dokonce všechny kousky najednou a množství proteinů v krvi je stejné jako v čerstvé krvi. (!!!... asi mi šiblo)
Eucharistický zázrak byl v letech 1574 až 1886 předmětem mnoha církevních zkoumání (recognitions). 
Uchovávané relikvie byly v letech 1970 – 1971 a následně v r.1981 podrobené velmi rozsáhlému vědeckému výzkumu – celkem asi 500 různým testům, které potvrdily, že "hostie" je živá tkáň a tkáň je lidské srdce a krev je krev (skupiny AB - ta se prokázala u všech těchto zázraků a ještě kardiolog dodává, že krevní obraz odpovídá - stručně řečeno - člověku silně trpícímu) a že stav, v jakém se po více než 12 století nachází bez jakékoli stopy po konzervaci nebo balzamování, je z vědeckého hlediska absolutně nevysvětlitelný.

 Když jsem se pomodlila za všechny, který jsem vezla s sebou v batohu, poštěstilo se mi zůstat před skříňkou sama.
Nikdo nikde, žádní hlídači, ticho a my.
Tady mi dochází veškerá slova, protože absolutně nedovedu popsat to, co mě zalilo a objalo, až mi zničehonic povolily stavidla a nešlo to zastavit.
Jenom jsem jsem klečela a pak vlastně i seděla, bulela jak blázen a hlavou mi šlo "díky" a "smiluj se nade mnou", jestli to můžu napsat takhle otevřeně.
Žiju z toho už týdny a i teď, když o tom píšu... no nic.
Podotýkám, že jsem o tomhle místě nikdy předtím neslyšela, předem jsem přečetla jen pár vět o tom, co se tu stalo a veškerý podrobný vědecký objevy (nechtělo se mi kazit tu chvíli), stejně jako různý pochybný zdroje, jsem našla až zpětně doma.
Byla jsem jak na tripu celej den a neuměla jsem si představit, že jedeme ještě na Loreto.


Jo, a ... jsem ráda, že jsem uvěřila ještě předtím, než jsem tam byla, možná proto, aby měli lidi šanci skutečný víry, se o tomto moc nemluví...

Prof. Odoardo Linoli, význačný profesor anatomie, patologické histologie, chemie a klinické mikroskopie spolupracoval na výzkumech s prof. Ruggerem Bertellim z univerzity v Sieně. 
Analýzy byly prováděny s absolutní a nezpochybnitelnou vědeckou přesností a byly zdokumentované sérií mikroskopických fotografií, které můžete vidět v přilehlém muzeu.
Já jsem vybrala náhodně dvě naše fotky z mnoha, ale našla jsem to samé komplet a hezky i s vysvětlivkami v češtině TADY (odrážka 2 a 3).
Ale jak říkám ... pro mě jsou ty vědecký důkazy sice zajímavý, ale jinak ne úplně podstatný, takže jsem místo zkoumání fotek přemýšlela, jak to zprostředkovat těm, co tu nemůžou bejt se mnou.

Po obědě a před cestou domů jsme se posunuli ještě o pár desítek kilometrů do Loreta.
Bazilika se sice opravuje, ale zase musím říct, že i ti dělníci se fakt snaží pracovat potichu.

 Po Římě je Loreto údajně druhým nejnavštěvovanějším poutním místem Itálie, my ale zase měli nějakým zázrakem chvilku jen pro sebe v ospalým odpoledni.
Nevěděla jsem, jestli ještě po Lancianu zvládnu něco absorbovat, když jsem se cítila přetékající a jestli to není už trochu "rozežranost" :-), ale zase odjet bez návštěvy, to nešlo. 
Když jsem četla ten příběh o domku Sv. rodiny, ve kterým žila Panna Maria v Nazaretě, už jsem se ani ničemu nedivila. 
Ve 13. století, když muslimové dobyli Svatou zemi, se nějakým "řízením" :-) v průběhu let 1291 - 1295 třikrát přestěhoval z Nazareta nejdřív do Dalmácie, potom do italského Recanati a nakonec do Loreta.
No a ten domek si prostě sedí uprostřed baziliky, která je mimochodem nádherná.
Legendy hovoří přenesení domku anděly - výjev je vyobrazen na vnějších stěnách domečku.

 Po příběhu jsem už nepátrala, jen si užívala ten klid a mír uvnitř.
Ačkoli v bazilice bylo vedro, v domku jako by fungovala klimoška :-).
Měli jsme opravdu štěstí, protože sotva jsme z něj vyšli ven, vtrhla do baziliky obrovská turistická výprava se selfietyčema :-).
Protože jsme už neměli eura, naházela jsem do pokladničky na dobrovolný příspěvek za posvěcený olej český peníze a udělala s ním to samé, co s vodou v Lancianu.

No a to je vše, přátelé, tádydády dááá ... :-)

Následuje poslední nákup a pak už jen dálnice.
Spíme v Rakousku na klidným horským odpočívadle, a následující den to dotahujeme až domů, s těžším zvracecím úsekem Vídeň - Břeclav.
Děti předáváme druhý den prarodičům, kteří další den vyráží na Slovensko dohnat koupací radovánky.

Jsem opravdově vděčná za to, že má rodina pochopení pro moje ujetý nápady a že děti cestování po takových místech tak dobře snáší.
Síla tohle, děkuju. 

Při kopírování z druhýho blogu se mi rozhodilo formátování i písmo, ale už nemám nervy na opravu, snad to přežijete.
Necenzurovaná verze u mě včetně účinků našich poutí TADY .