Katorovo

Rodina v očekávání před třemi lety a dnes ...
Když jsem s Aničkou v břiše vylezla na Chopok, myslela jsem, že slovenské hory jsou v těhotenství tak akorát.
Rozhodně jsem se nechtěla vydávat na delší cestu a kdyby mi někdo řek, že pojedu na začátku 3. trimestru busem a ještě s malým dítětem k moři, myslela bych si, že se zbláznil.
Tak jsem zvědavá, jak to půjde dál :-).

Tak můj drahý druhý pulečku, tady máš památku, kde až jsi s námi byl :-):

Každopádně hranice se posouvají, nemyslím v cestování, zdá se mi, že víc vydržím. 
Druhý těhotenství mi navzdory prvním nevolnostem přijde pohodovější, i když si nemůžu kdykoli lehnout jako při prvním. 
Tedy zatím. (A neklepu, nejsem pověrčivá.)
Ale jsem fakt vděčná. Za všechno, k čemu přicházím jak slepá k houslím a kolikrát mi nedochází, že by to taky tak nemuselo být.
Taky všechno o hodně rychleji utíká.
Myslela jsem si, že první těhotenství je nejlepší v tom, že je všechno nové a poprvé, že si ho člověk nejvíc užije, má na všechno čas...
Ale už si to nemyslím.

Tím končí naše koméédie ... 
a tímto považuji akci móře za uzavřenou. 

Slanost bych mohla čuchat pořád, ale už jsem zase naskočila do zaběhaného režimu.
Nekonečně várek prádla a kolotoč událostí tohoto týdne mě vrátily do reality.
Je sice vedro, ale lepčí hic než nic.
Ono nám to skončí :-).
Mějte hezký víkend!