Z chalupy rodičů už velké posezónní stěhování proběhlo, ale stejně tam pořád utíkáme.
Od doby, kdy nám táta udělal jen náš podkrovní pokojíček, jsem vděčná za každou tam strávenou volnou chvíli.
I když je tam všechno složitější - vaření, nakládání s odpady, vodou... je mi vždycky při odjezdu smutno.
Podle mamky je to dědičné :-).
Spousta lidí, hlavně návštěv, říká, co všechno by tam předělali a změnili.
Ale v době, která lidi nutí být pořád s něčím nespokojení a měnit jak na běžícím pásu auta, nábytek, domovy i partnery,
mě moc UKLIDŇUJE, že se tu zastavil čas.
Že se něco za celý můj život skoro nezměnilo.
mě moc UKLIDŇUJE, že se tu zastavil čas.
Že se něco za celý můj život skoro nezměnilo.
Dům pamatuje celníky, německé podnájemníky, z doby komunismu dokonce dětské zdravotní středisko.
A stejně bych chtěla vidět, jak budou za sto let vypadat a hlavně fungovat některé domy, co se staví dnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat