Katorovo

Ještě malá exkurze do moštárny...

Nastydlý muž tam stál frontu ještě před otevřením. Zájem je totiž velký, ale odsejpá to.

1. Vážení na decimálce si matně pamatuju, ale těch pár vteřin, než si to člověk osvěží, je pod bedlivým dohledem zahrádkářů ve frontě dlouhých :-)...

2. - 3. Mytí jablek, krása. Strašně mě bavilo nořit ruce mezi ty krásný jabka v chladivý vodě... :-)

4. Drcení jablek. Stále ještě pohoda. Zahrádkáři zvedají obočí a culí se na sebe, že si to někdo chce fotit... ha háá! :-) :-)

Ale ve škole se fota budou hodit.

5. Kdybych si pány u lisu v akci nevyfotila u chlapíka před námi, nemám nic. Při prvním stlačení vaků s jablečnou drtí teče šťáva takovým proudem, že nestíháme měnit kýble. Tedy to bychom samozřejmě stihli, ale měnit kýble a současně přelívat obsah těch několika plných najednou do našich nádob...

Dokud jsme měli pětilitrové demižony, šlo cezení a nalívání vcelku hladce, vše fungovalo jako dobře namazaný stroj. Ale když jsme vyrukovali s taškama plnýma PETek, chlapi u lisu málem padali do mdlob :-) (když my fakt nic jinýho neměli!). Muž nalíval s jistotou, ale my ostatní jsme o sebe začali zakopávat, sbírat spadlé lahve a zapadlá víčka, vynášet pytle s pokrutinama, klouzat po vyteklým moštu. 

V moštárně jsme byli poprvé - když jsem byla malá, lisovalo se přímo v chalupě v pohodičce.

Nepřekvapilo mě, jaký to je cvrkot, ale doufala jsem, že to i s PETkama nějak zvládnem :-).

Takže, kdybyste se na to někdo chystal: Bez obřích nádob do moštárny nelez! :-)

6. Nalívání jsem prostě neměla šanci vyfotit, ale myslím, že popis výše stačí. Toto je jen část finálního produktu.

Do auta nás vyprovodilo hejno hladových vos, ale ochutnali jsme až doma. Ta pěna a ta chuť! Jako tenkrát...

Pánové z obsluhy si nás svým popoháněním jako správný zelenáče po právu vychutnali. 

Někdy jsem ale měla pocit, že si z nás spíš dobrácky střílí.

Ale proč to všechno píšu: Když jsme sháněli moštárnu, která nám pomůže zpracovat chalupářskou úrodu, byla některá čísla z internetu dávno neplatná. Jedna paní dokonce sjela v telefonu muže slovy: "Co blázníte??! Našemu Františkovi je už 98 let, ten je rád, že sedí, a když to nedělá František, nedělá to nikdo!"

Tak si říkám (a neplatí to jen o moštování): Co budeme dělat, až tu ti staří nebudou?