Velký noce

Jak jsem loni řekla, tak jsem udělala (full verze zase u mě):

Seder jsme přesunuli ze Zeleného čtvrtka na Květnou neděli - a protože jsme nakonec byli po letech sami (brácha vyrazil do Garabandalu a ostatní taky něco měli) a Markéta nevypadala, že by nás chtěla nechat slavit několikahodinovou večeři, udělala jsem nám poprvé v historii jen jídlo, aby to dětem nebylo líto.

No, myslela jsem si, jak jsem na to vyzrála, ale nejstarší dítě pravilo, že tohle teda není vono a kdyby to bejvalo vědělo, slavilo by Velikonoce u salesiánů.

A musím uznat, že jsem si fakt moc nepomohla a atmosféra vázla.

Takže příště zase jinak.

(a to jsem ani nezmínila, že jsem jak trapka na Zelený čtvrtek bleskově umyla okna, protože mi prostě vadily zaprášený záclony a flekatý skla, když to slunéčko tak pěkně svítilo).

 

Už se to blíží :-).

Dostala jsem za úkol Květnou neděli.

Na Velký pátek nevyšel původní plán (křížovka s rodinou na Byšičkách), tak jsme trochu litovali, že jsme se nevydali se salíkama až k Litomyšli, ale nakonec náhradní plán předčil očekávání:

Kostel sv. Jana Křtitele v Podskále a procházka podél potoka Žejbro, křížovku jsme si dali do svahu nad ním - do Skály.

 

 

 

 

... a zpět dolů.

 

Doufala jsem, že cestou nasbírám nějakou zeleň do nádivky v čistým prostředí.
Lukor mi zastavil na zpáteční cestě, jak by řeklo nejstarší děcko, v random zatáčce :-) - stále ještě v blízkosti potoka Žejbro, a srdéčko mi zaplesalo: měla jsem totiž štěstí na lány divoký pažitky i nádherný mladý kopřivy, a nakonec jsem objevila i naleziště česnáčku lékařskýho, takový bohatství.
Byly teda další dny těstoviny i nádivka (letos obzvláště vypečená a povedená).

 

 

 

Bílá sobota: Oba výlety byly poměrné krátký, pořád se něco šušnilo nebo jsme museli bejt zpátky včas kvůli zkoušce scholy, takže o nějaký pohodě nemohla bejt řeč.
Ale ta příroda to vždycky nějak zahladila, pohladila, ohladila.
Sobotní výjezd na medvěďák.

Pavla v akci ♥.

Vigilie a naspídovaná nejmladší (17 kilo jsem tahala přes dvě hodiny v nosítku, u 7. čtení to vypadalo, že se to chystá zalomit, ale byla to léčka!).

 

Můj oblíbenej obrázek.

V neděli jsme to vzdali a s Lukorem se na mších vystřídali. 

Po naší ranní jsme zvládli narychlo vyrobit i velikonoční jakopřání k posílání, to a další fota si dávám tentokrát jen k sobě, a honem k mamce na oběd, po němž jsme vyrazili se vším potomstvem na prochajdu.  

Přiznávám, že letos jsme poprvé uvažovali, že vzhledem k úpadku pohanských zvyků v pondělí někam vyrazíme (kdyby bylo jen na mě, tak klidně na celý Velikonoce), ale nakonec se dětem nahlásilo tolik koledníků, že jsem v neděli večer narychlo barvila vajíčka (cibule a červený zelí to jistí) a chystala občerstvení.

Zbytky :-).

A ještě že tak, protože jsem málem padla z kulturního zážitku v podobě návštěvy kostelních kamarádů (tři synové na tři dcery), kteří vyrazili jako celá rodina s autorskou písní, kytarou a ukulele a mně málem slza ukápla a konečně mě opustil pokus o depresi.

Zatímco starší holky se převážně cudně usmívaly, Makisan se toho nebála a neohroženě bojovala.

Ještě si odložím:
Co doporučuju vřele úplně každému, je pro mě dosti motivační seriál se silnými svědectvími na Filmaně Tajemství bolestného růžence.
A ještě jsme viděli na Netflixu skvělý film Ježíšova revoluce , česká verze se jmenuje Otevři své srdce.

V době postní jsme četli na doporučení Hodiny utrpení našeho Pána Ježíše Krista Luisy Piccarrety - nejprve (na mě) těžký čtení, ale po několika kapitolách jsem si zvykla a ještě mi kousek zbývá. Po letech opakujících se postních zvyklostí bylo pro mě těžký najít něco novýho, nový rozměr - a toto se dotklo. Lukor poslouchá audioverzi přes Spotify.