Nový pořádky

To takhle Lukor začátkem září v mý nepřítomnosti daroval moje kolo Andulí, která nám ze všeho vyrostla a pár dní na to mi koupil nový - po sezóně prý moooc výhodně.

Sice jsem protestovala, že na zimu fakt kolo nepotřebuju, navíc nás akce Lurdy trošku vysála a já bych přece potřebovala naši poslední rezervu spíš na novou lednici, až ta stará vyplivne, ale pán si nedal říct a kolo osobně vybral a přivezl.
Na první dobrou bych si takový asi nevybrala, ale protože jsem byla ráda, že nemusím nic řešit, rozhodla jsem se držet hesla darovanýmu koni na zuby nekoukej a bejt vděčná.

Po 14 dnech ježdění a přes 200 km v sedle jsem musela uznat, že jezdí fakt dobře a že mám novou závislost a novou dopolední náplň s Makisanem, nakonec vzhledově se mi začalo líbit taky dost ("sem věděl, že se ti za chvíli bude líbit jako mně" :-) ).
Tak jsem vděčná ještě víc, za všechny ty teplý paprsky, rozpohybování mojí ztuhlý kostry, podzimní dary přírody a každou tu minutu na čerstvým vzduchu, než přijde TMA a ZIMA.

Z cyklopouti do Luže (rozhodli jsme se v poledne, že pojedeme a ve 3 to začínalo)

"no bude stačit, když pojedeme tou dvacítkou, to dáš ne?" Haha, vítr dul tak, že jsme jeli místy cca 8 - 12 km/h a po 30 km proti větru do kopce jsem málem zdechla, zato cesta zpátky byla vyloženě za odměnu a pěkné to nakonec bylo.

Verze s více fotkami je zase u mě.

 

 ... a s dětmi po škole uklidňování se

Loni jsme hodně váhali, zda Aničku nepřesunout na jinou školu, jednak jsme pozorovali, jak je po všech hodinách navíc vyčerpaná, a my už na jaře z jejího menežování, který je mnohem těžší než menežovat všechny děti dohromady, dost mleli z posledního taky.
Navíc do kolektivu mírně eufemisticky řečeno moc nezapadla.
Souhra všech okolností za ty roky by se dala nazvat souhrama všech blbých scénářů, co mohly nastat a i když její nepozornost kdekoho včetně mě dráždí, k mnohému přišla jak slepá k houslím.
Ale na jediný škole, která padala v úvahu, nebylo místo, navíc se v ní na náhradníky dělají pořadníky, tak jsme pořád jen přešlapovali na místě a nedělali nic (taky v sedmičce přejít do novýho kolektivu, to nechceš).

Po Lurdech jsem měla pocit, že jsme dost silní na to, abychom jí doma vynahrazovali to, co zažívá ve škole a nést všechno jakžtakž se ctí.
A když už jsme se smířili s tím, že lehký to prostě nebude, nebe už se na to asi nevydrželo dívat, zasáhlo a vše vyřešilo během dvou dní za nás, ani jsme nemrkli.

Vůbec nevím, jak se to všechno semlelo, ale po několika dnech seznamování se s novým systémem a odpovídání na zprávy nových sympatických učitelů jsme ji dnes vyexpedovali na školu v přírodě s programem přežití v divočině a připadám si jak ten Abrahám, co mu nebe zadrželo ruku.

Tak snad všechno zvládneme.

Nový pořádky přichází (ještě že jim nezacláníme) a některý starý zůstávají, jako třeba šestnáctá oslava našeho výročí svatby na stejným místě jako vždycky.

I když jsem v nás vždycky věřila, měla jsem trochu obavy, jak se na našem vztahu podepíše zub času, jak obstojíme.
Na jedný z našich sólovyjížděk Lukor pravil, že když pozoruje rozpadající se vztahy v našem okolí, že by nikdy netipoval, že to může být i lepší a lepší.
Jsem za.
Nikdy bych neřekla, že takovou blízkost do vztahu po letech nepřinesou nový sexuální hračky, ale společný klečení na kolenou a společný úkoly (aniž bych chtěla bagatelizovat důležitost tělesné stránky, která se ovšem průběžně řeší úplně sama, až se divím).

Když si babička chtěla vzít na víkend děti, využili jsme příležitosti a výročí oslavili stylově na konferenci Poslaný v Kroměříži.
Z města, o kterým všichni básní, jsme nakonec sice nic neviděli, ale opečovali nás tak, že dojmů jsme plní po okraj (už v sobotu odpoledne jsem si říkala, že se do mě nic dalšího nevejde).

Tak třeba někdy, až to zpracuju.