Cesta na západ, část druhá: Zázraky Lurdské

Čtenáře uzavřeného blogu znovu odkážu rovnou TAM (nebo ráda pošlu pozvánku těm, kdo o to budou stát), tento příspěvek navazuje na ten minulý.

Po doplnění plynu jsme si dost oddechli (nezávislost zachráněna) a vydali se už po dálnici dále.

Teploměr šplhal směrem ke čtyřicítce a zachraňovaly to nanuky - jako na Balkáně byla obvyklá zastávka na nanuk King, tak tady to jistil džusový Twister.
Cestu jsme si rozdělili na dva přejezdy a ten první by měl končit dnes někde u moře za městem Montpellier.
Když vše půjde jak má, v Lurdech bychom měli být pohodovým tempem druhý den navečer. 

 

 

Zvládli jsme najít nocleh s odřenýma ušima těsně před setměním.

Za sebe jsem preferovala spaní v lese, ale Lukor tvrdil, že v apce našel dost možností u moře.

Na pobřeží nás všude čekaly lodní kontejnery, jeřáby a průmyslová zóna.

Naštěstí když jsme projeli celý Frontignan a minuli narvané halasné bary a restaurace u pláží, našlo se i pár volných parkovišť bez omezení 200 cm (s rakví se vejdeme do 220) přímo u vody směrem do vnitrozemí, kde už pár nadšenců v dodávkách stálo. Uff.

Voda byla docela čistá, vzduch voněl solí a smaženýma sardinkama.

My ovšem slíbili včera špagety a přes to nejede vlak. Tak jo, stejně se mi už nechce nikam vláčet.

 

 

Potěšilo, že nás po naší cestě téměř neopruzovali komáři (a to jsem se na ně tentokrát vybavila), zato se po setmění ochladilo tak, že jsem se musela zabalit do spacáku a na autě se začala srážet slaná voda.

Po večeři a uložení dětí jsme si otevřeli víno (co by to bylo za dovolenou, kdybychom neochutnali to francouzské), i když v praxi to spíš vypadá tak, že já ho ochutnám a Luky si nalije a zbytek s sebou vozíme, dokud z něj není svařák :-). Už to neni co bejvalo :-).

Ráno je pořád příjemně a slunce začne intenzivně pražit až po snídani.
Pečivo a ovoce Lukor obstaral na ranní procházce do vnitrozemí, takže zase jednou snídaně v klidu.

Po ní vše líně sbalíme, okouníme, jak si opálení sportovci dají svou ranní půlhodinku paddleboardingu, pozorujeme kraby, sbíráme mušle a kameny a když začne pražit fest, vyrazíme na nákup pro zásobu nanuků, studených salátů a vody do Lidlu.

 

Na jednom opuštěným petanqovým hřišti mezi vinicemi dojíme nanuky, umyjeme si hlavu a pokračujeme na dálnici. 

Sledujeme odbočky na ta nejhezčí francouzská města, vidíme aquadukty, katedrály, ale nemáme sílu do žádného z nich zajet v takovém vedru s batoletem.
Z dálnice sjedeme jen abychom ukázali dětem, čímže se inspirovali tvůrci Carcassonne, davy turistů a vedrem vlnící se vzduch nás ale odvanou na blízké odpočívadlo uprostřed vinic, kde dozrává Merlot, hned nad hradem.

 

Ve stínu starýho olivovníku se děti proběhnou, rozmanité saláty jsou v tomhle vedru a v časovým presu přejezdových dní vděčným obědem pro všechny (každý jí jiné součástky, tak nakoupíme všemožné druhy a uděláme salátový bufet, z kterého si vezme každý na co má chuť).
Okolní stromy zase obepíná ostružiní, které nám dodá dezert - sladké obří ostružiny.
Když se dostaneme zpět na dálnici, začne nás už trochu tlačit čas.

Za Toulouse se začne směrem na Pau stáčet dálnice k Pyrenejím, teploty začnou klesat a krajina se začíná proměňovat - i klima začíná být podobné tomu našemu.

Asi 10 km před Lurdami odbočíme z hlavní silnice a hledáme místo na sprchu a převlečení z propoceného do čistého - rádi bychom stihli světelný průvod nebo aspoň poslední nedělní mši.
Uhneme směrem na vesnici Adé a po lesní cestě zajedeme k čističce, kde se bleskově osprchujem, převlečem do šatů a naskáčem zpátky do auta.
Navigace ukazuje, že se nemáme vracet, ale máme pokračovat dál po cestě, která se po chvíli vrátí na silnici, ze které jsme přijeli.

Začíná se trochu šeřit, Lukor poslechne pokyn a zajede dál na lesní cestu, která přestává být kamenitá, ale je spíš travnatá a čím dál po ní jedeme, tím víc je bahnitá.
Zvažujeme návrat, ale navigace ukazuje, že už chybí jen kousek, kdy se cesta začne stáčet, navíc se bojíme, abychom to bahno směrem nahoru vycouvali.
Nejspíš tu nedávno byla vichřice, protože kolem nás jsou popadané stromky menší i větší, pod kterými s rakví na střeše sotva projedeme a málem ji urveme.

V bahnitých kolejích přibývá vody, až se vyděšeně snažíme zastavit klouzající kola auta a rozhodujeme se, zda jet dopředu nebo dozadu. Dilema je vyřešeno tím, že z jedné z bahnitých louží už nevyjedeme, naopak do ní pravou stranou zapadneme až po oboje pravé dveře, které nejdou díky hlubokým kolejím otevřít. Kola se protáčí na místě a stříkají hnědou vodu všude kolem.

Luke nechá v obavách z nastartování motor zapnutý a pokouší se před přední kola narvat větve a jiné kulatiny, bohužel marně.
Auto sedí v bahně a ani se nehne.

Když zkusíme všechny dostupné pomůcky, padne skoro tma a my pochopíme, že sami si nepomůžem.

Voláme na naši asistenční linku k autopojištění, kde nám řeknou, že mají jen malá auta a pak nás neustále přepojují, až se dostaneme na francouzskou tísňovou linku. Děti kraví v autě a my se oběma telefony snažíme spolupracovat a pomáhat si s domluvou (Francouzi nás dále přepínají na někoho, kdo umí anglicky, ale trvá skoro hodinu, než se pochopíme a dopravíme jim přes sms a WhatsApp naše souřadnice a screeny z mapy a navigace.)

Následně se Lukor vypraví na pouť bahnem na začátek lesní cesty, kde věří v pomoc od hasičů, kterou mu tam asi hodinu a půl od zapadnutí slíbili poslat. 

Je pryč minimálně další hodinu, já zůstávám s dětmi v lese v nastartovaným autě, kde se mezitím úplně setmělo a posílám souřadnice a modlitební SOS dostupným kamarádům, kteří komunikací udržují můj zčásti vyplý mozek v akci.

Zbyl nám necelý litr pitný vody a pět malých tyčinek ze sladkého těsta s rozinkami, takže se s dětmi domluvíme, že je rozdělíme mezi Markétu a tatínka, aby neměl hypošku.

Když chtějí děti na záchod, musí přes Lukyho nebo přes Emiččiny dveře, které otevřít jdou, ale jsou kvůli sklonu zapadlého auta dost těžké - půjčím jim zabahněné sandále, aby nenosily další bahno dovnitř a vyčurají se na jediném asi metr dlouhém plácku hned vedle auta, který je "jen mokrý". Pak se vrátí zpátky.

Pouštíme si písničky, chvály, modlíme se, vyřváváme do lesa kdeco, hrajeme slovní fotbal a jiné kratochvilné hry, točíme bláznivý video ... a ze tmy houká sýček a kolem auta poletujou světlušky.

Před půlnocí se vrací zabahněný Lukor s tím, že hasiči sice na kraj lesa dorazili, ale řekli, že dál nejedou a že nám nepomůžou, ať si zavoláme taxíka a necháme se odvézt do hotelu.
Asistenční služba od pojišťovny sdělila, že na nezpevněné cesty se pojištění nevztahuje a ať si zavoláme 112 nebo odtahovku, na kterou nás linka 112 taky odkázala, ale tam už to samozřejmě nikdo nebral. Asi by bylo na místě taky zmínit, že jsme si nevyrazili zrovna při penězích, příliv nějakých naspořených jsme očekávali až nějak za měsíc, jinak jsme měli rozpočet tak tak na cestu. No.

Nechat tu naše všechno nepadalo v úvahu, zvláštně ztichlý manžel pravil, že tady musíme přespat, vypl motor, vzal si polštář a jal se vše zaspat. 

Děti ho kupodivu poslušně následovaly, když teda nepočítám několik cest přes něj na záchod, moje záchvaty škrábání rozedřených rukou, a modlitební civění do tmy v rozhicovaným autě, ve kterým jsme museli co chvíli větrat, aby se dalo dýchat. Auto bylo navíc dost nakloněné, tudíž všichni padali k jedné straně.

Odmítala jsem opovážlivě uvěřit, že to je všechno, vždyť nám se přeci zázraky dějou, vždycky nás ze všeho nebe vysekalo, tak kdy nás zachrání?
Navíc jsme už celkem zvyklí, že když se má udát něco duchovně prospěšnýho, druhá strana okamžitě zvyšuje aktivitu (čímž poznám, že to je důležitý a zabejčím se - u příležitosti biřmování jsem málem přišla o prsty na nohou, před důležitými akcemi jako je třeba modlitba za osvobození se většinou něco stane, už to beru jako součást. Stávkování kdečeho mi zpříjemňuje i nahrávání fotek a psaní...) a to tím víc, čím větší význam to má. Tak tohle bude asi velký? :-)

Celou noc jsem čekala na zázrak, že se k nám třeba nakonec někdo probije, říkala si, co všechno nás tohle má naučit, jaký to bude mít smysl, až unavený smysly začínaly mírně blouznit.

Spala jsem asi 3 hodiny a ráno se radši začínám modlit znova, dokud se všichni neprobudí (před devátou přece nikoho zajímat nebudeme). 

Nějak jsem naše naděje na zázrak neviděla už tak optimisticky.

Kolem osmé jsem svým vrtěním Lukora vystrnadila z auta a ten chytl přesvědčení, že se z toho musíme dostat sami, protože nám nikdo nepomůže.

... jenže denní světlo ukázalo, že jet dopředu je ještě větší risk než couvat, protože před námi byly kaluže a koleje ještě hlubší a vyjetější a zapadnout v nich by znamenalo ještě větší průser, pardon.

Lukor tedy začal zběsile vysekávat okolní roští padající do cesty a pečicí formou, ve který jsme na začátku cesty měli sekanou :-), vybírat zpod kol vodu a bahno. Když skončil, byl po kolena a po lokty od bahna, o botách ani nemluvím, ale voda a část bahna byla pryč.

Při projíždění zpráv od kamarádů, který přišly v noci, jsem narazila na mail od Ranhojiče, který o našem dobrodružství nevěděl, ale dával zrovna zpětnou vazbu naší modlitební skupině ohledně víry v zázraky. Byla to pro mě důležitá zpětná vazba, protože nejsem na příznivé zpětné vazby moc zvyklá :-).

Až ráno jsem napsala o naší situaci rodině a Karel mi později zpětně sdělila, že kolem deváté se zapojilo několik lidí ze skupiny do modlitby za náš marast. 

A "náhodou" právě kolem deváté hodiny, kdy se všichni tihle lidi modlitebně spojili (protože jak známo, jako sólisti toho až na výjimky moc nezmůžeme), jsem si uvědomila, že odněkud slyším přijíždět traktor.

Mail od Ranhojiče mě tak vyhecoval, že jsem si k šatovýmu outfitu nasadila něco jako pohory a skočila do zabahněného kapradí směrem, odkud jsem traktor slyšela:

Lukor za mnou křičel, že tudy se nikam nedostanu, ale po několika pokusech a prodráním ostružiním, který vždy skončily buď podmáčenou a zadrátovanou ohradou pod proudem nebo nějakým nepřeskočitelným potokem (případně obojím), jsem se dostala na malý palouček obklíčený potokem a dalšíma ohradama, ale viděla jsem odsud na protějším kopci traktor svážející balíky sena na jednu hromadu. (Lukor mě později upozornil na to, že svážel zrovna balíky - náš svatební symbol :-) )

Přebíhala jsem v promáčených botách po palouku sem a tam podle toho, kam zrovna traktor zajel, mávala a řvala haló a sundávala ze sebe lezoucí klíšťata- bohužel moje zelené šaty dokonale splývaly s okolím, takže se asi 20 minut nedělo vůbec nic a traktor dál zvesela nabíral a přesouval svůj náklad.

Až teprve v jedný pauze, kdy bylo ticho a já zrovna frustrovaně zařvala jediný francouzský sprostý slovo, který znám, najednou vylezl z traktoru chlap a pustil se přes ohrady směrem ke mně.

Nemohla jsem uvěřit tomu štěstí a spustila jsem na něj svoje "excuse moi, je ne parle pas francais, ALE notre navigatióóón..."

Řekl, že nejsme ani první ani poslední a pak mě z toho vězení vyvedl (!) svýma bezpečnějšíma apačskýma stezkama a dovedl k našemu autu, kde nám slíbil, že nás vytáhne. Lukor mu ukazuje v překladači, že na cestě je strom a traktor tam neprojede. Ujistil nás, že to tady zná a odjel domů pro lano. Když se vrátil, traktor podezřele daleko ztichl - a za chvíli je náš farmář na cestě bez něj a říká, že traktor neprojede, protože tam je strom :-) - tenhle ohlozek, kvůli kterýmu nás asi nechtěl zachránit nikdo.

Nechal na zemi lano, abysme věděli, že se vrátí a odjel pro motorovku, rozřezal ten strom, zahákl náš dům, náš hrad a vytáhl ho zpět na kamenitou cestu.

Lukorova conversation francaise ♥

... a pak jsme se dostali bahýnkem ven i my s vyhrnutou velkou večerní s Markétou na zádech.

Měli jsme u sebe v hotovosti jen 50 euro, ale slíbili jsme, že ho najdeme a vyrovnáme se. On prý, že bydlí v prvním domu v Bartrés (z kteréžto vsi mimochodem pochází vizionářka z Lurd).

Umyli jsme auto i sebe od bahna hadicí, kterou měl u pramene u cisterny pro svoje krávy a pak se roztřeseně vydali do Lurd.

První kontakt moc nevyšel, ztráceli jsme se v uličkách plných lidí (zase uplnej Disneyland) a nevěděli pořádně ani kam jedem, obhlíželi jsme různá parkoviště, ale poté, co jsme úplně vyhoukaní asi dvakrát málem způsobili autonehodu, jsme se na to vykašlali, zpomaleně a ztichle nakoupili jídlo a vodu a odebrali se k jezeru, kde jsme to zapíchli mezi stromy na golfovým hřišti a tam se nejprve vyspali, pak najedli a vydýchali kolem jezera.

Říkala jsem si, že to teda bude asi hodně silný a celkově náš pobyt v Lurdech potom působil jako přetahování mezi dvěma stranama...

Nálada byla zamlklá, děti byly jak vyměněné, pomalu nám dotékalo, coby, kdyby, ale taky dost vděčná a děkovací...

A teď, abych to nezdržovala, už konečně

 Lurdy, den první:

bivak na greenu (ta bouda je odpaliště) - kolem nás jezdily golfový vozíky a v údolí se děly zázraky :-)

Teprve navečer jsme si po cestě na druhý pokus dali sprchu, abychom ze sebe smyli všechen strach a paniku, kterým jsme byli jakoby nasáklí...

Prokličkovali jsme policejní betonový zátarasy, který na všech příjezdových cestách chrání Mariino město, auto zaparkovali poměrně blízko u vchodu do oplocenýho areálu střeženýho ozbrojenci se samopaly a po prohlídce obsahu batohu, na kterej jsme dostali barevnou stužku, jsme TAM BYLI.

Fotky to těžko popíšou, ale byli jsme z toho majestátu tak trochu jak v Jiříkově vidění.

Tu výprava jakéhosi afrického národa právě za zpěvu a tance veze obří svíčku (to na vozíčku vepředu) na místo, kde hoří svíčky všech tvarů a velikostí za jednotlivce, rodiny, mír, mrtvé i celé národy:

 

to, co z nich zbyde

Začínám kromě únavy pociťovat i podivnou slabost, rozbolí mě klouby a v břiše mi podivně škrundá.
Ukáže se, že Markéta má horečku.
Když dorazíme na mši do baziliky Panny Marie Růžencové, lomcuje už se mnou zimnice taky a je mi pěkně blbě.
Říkám si, že to je teda dobrý, když se sem konečně přes kořeny dostanem, že takhle dopadnem, ale snažila jsem se tomu moc nebránit, protože když na mě nebe potřebuje pracovat, tak se to tak prostě někdy děje.
Vzpomněla jsem si na to, jak jsem v zimě lehla v Neratově a pak přijela domů obnovená, a rezignovaně si pomyslela: nojo, tak si se mnou/námi dělejte co chcete...♥ Markéta mezitím usla Lukymu na rameni.

Mše byla ve francouzštině, vedoucí zpěvů v andělsky modré košilandě mával a řídil hudební doprovod, kadidlo dýmilo... všude plno nemocných, postižených, závislých.

Když přišlo proměňování, dostala jsem náhle uprostřed klepavky záchvat pláče ne nepodobný těm, co proběhly na Slovensku při modlitbách za osvobození a uzdravení, děti nechápaly, potoky se řinuly a slzy byly neobvykle - no spíš strašně horký, jako kdyby skrze ně odcházela horečka - a na konci mše jsem byla bez teploty, přestaly mě bolet klouby, jen v břiše ještě trochu škrundalo, ale to se dalo v pohodě vydržet. Markéta se probudila na konci mše bez horečky také. No.

Luke později líčil, že se mu dral od proměňování na rty široký úsměv a když pak uviděl tuto mozaiku (seděli jsme za rohem), cítil se přesně tak.

 

5 oltářů na levé straně baziliky - 5 tajemství radostného růžence. Vpravo byla tajemství slavného.

 

 

 

 

Pokocháme se prostranstvím před bazilikou, Lukor napustí vodu a už se proléváme. Najíme se.

Navštívíme taky jeskyni Zjevení, na který bazilika byla postavena, protože tam je zrovna celkem odsýpající fronta, kterou usměrňují dobrovolníci.
Sanici už ani nevracím zpátky, v čůrcích vody stékající po stěnách jeskyně si omočíme všechny modlitební pomůcky. Uff.

 

Nasáváme atmosféru chystajícího se průvodu světel.

Ve formujícím se průvodu bylo vidět mariánské prapory ze všech koutů světa, na konci videa si povšimněte praporu s Pannou Marií v japonském stylu (nepodařilo se mi dohledat původ):

Uprostřed jediné zaněcostojící fotky je osvětlená socha Panny Marie na nosítkách, která se mohutným a dlouhým průvodem přinesla od jeskyně a za zpěvu a modliteb se s ní obešlo po ochozech celé prostranství před bazilikou. Dopředu byli dobrovolníky navezeni vozíčkáři k požehnání. 

Mobilem není možné (a ani jsme se vlastně nepokoušeli) zachytit tu rozlehlost a atmosféru, tak jsem vyfotila alespoň banner, aby bylo vidět, jak je to prostě ... velké.

Alespoň náznak atmošky krátkými videi:

Uprostřed akce začalo foukat a hnala se bouře, i když to žádná aplikace nepředpovídala a ani na radaru nic nebylo.
Říkala jsem si, zda už neprchnout, stejně je průvod skoro u konce a auto máme ještě docela daleko.
Ale něco mi říkalo nebojte se a ještě tu buďte.

Po chvíli se dala osvětlená skříň znovu do pohybu a procházela po naší straně.
Držela jsem se co nejblíž ochozu a šla souběžně s ní.
Když se mi ztratila z dohledu, uvědomila jsem si, že už mi neškrundá ani v tom břiše. No.
Vzpomněla jsem si na Karla, která má podobnou zkušenost z Medugorje - když kolem ní procesí prošlo, odešla i její úporná migréna. Tak moc díky, za nás obě ♥.

Po chvíli začalo foukat ještě víc a drobně mrholit a mně přišlo něco jako tak teď už můžete utíkat.

Tak utíkáme k autu, vracíme se do kopců na golf, rychle přestavíme auto (mrholení stále únosné) a zalehneme, pozorujíce z města ohňostroje.

*********

Lurdy, den druhý:

Ráno je dlouho chládek, tak se dospáváme. Markéta po snídani začne znova hicovat.
Dostává čípek (lékárnu jsem nepodcenila) a dopoledne prospí v peřinách, to už je zase teplo.
Nelámeme to, odpočíváme taky. Čípek to moc nezachránil, po chvíli hicuje znovu a další se může dát až po 6 hodinách. Naštěstí objektivně žádné jiné příznaky nemá a vypadá celkem čile. Dnes je v plánu vodní ceremoniál, procesí tentokrát eucharistický a mše - celkem cca 3,5 hodiny v centru dění, tak ji budu nosit, protože mně už nic není. Zbytek dne zabere organizace všeho možnýho. 

pohled na naše tábořiště (mezi stromy) z druhého břehu jezera

Až odpoledne vyjíždíme nakoupit a ke koupelím se blížíme před půl pátou, trošku zpoždění.

Postavíme se do dloooouhé fronty, zatímco Luke je nervozní, že už se chystá na protějším břehu řeky Pau to procesí a chce tenhle bod programu vynechat.
Ujišťuju se, zda tady opravdu máme stát a přijde mi, že jo. Tak stojím dál a zbytek rodiny nakonec taky :-).

Asi po deseti minutách, když vystojíme první část fronty, si dobrovolníci koordinující očistnou ceremonii (se svatou trpělivostí, stejně jako všechno ostatní, co se tady děje) všimnou Markéty visící mi na zádech v nosítku a posílají celou naši rodinu k přednostní kabince, kam chodí hendikepovaní lidé a rodiny s nejmenšími dětmi.

Ostatní čekají předlouhou frontu dál, naštěstí docela ubývá a lidi se v pravidelným intervalu střídají v asi šesti dalších vchodech do kabinek.

V kabince nás čekají dva úžasní dobrovolníci. Dříve koupele probíhaly nějak takto, po covidu se obnovily v okleštěné formě, ale díky tomu můžeme být aspoň celá rodina pohromadě.
Zvolíme si jazyk, ve kterým chceme, aby obřad probíhal, jeden z dobrovolníků nám vysvětlí, jak jdou jednotlivé kroky za sebou a pak se s nimi pomodlíme anglicky modlitbu k Lurdské paní.
Pak všichni postupně předstoupíme před kamennou lázeň (na fotce v odkazu), nad kterou je socha Panny Marie a druhý dobrovolník nám z konvičky nejprve nalije vodu na ruce, potom do dlaní, abychom si opláchli obličej a nakonec se vody napijeme.
Chvilka ticha pro osobní rozjímání a přímluvy a střídání stráží :-). Pecka.
Markéta opět přestává hicovat a nadšeně se žene do procesí. No.

Odbočka: bez armády dobrovolníků by to nešlo. Smekám.

Procesí probíhá podobně jako včerejší světelný průvod a na závěr se uděluje eucharistické požehnání.

 

 

 

Na ochozech se střídají jacísi rytíři (?) a na závěr se z ochozu rozvine velký červený látkový kříž a akce spontánně pokračuje jakousi taneční pařbou.

Máme ještě pár chvil do mše, tak Luke poprvé vyjde za bránu, kde začínají stánky (jsou zcela mimo areál, tak je fajn, že člověku nic neodvádí pozornost) a nakoupí lahve na vodu a pak si ještě zběžně prohlídneme horní baziliku - baziliku Neposkvrněného početí, přilehlou kryptu a kapli s ostatky sv. Bernadetty.

anděl pase ovce :-) nebo pásli ovce poliši? :-)

Po mši, která proběhne tentokrát v poklidu v dolní bazilice jako včera, už radši vyrážíme pro vodu a k autu, mytí a spaní.
Cestou se mi podaří dostat bez davů k soše Panny Marie, připravující se k dalšímu procesí. Děkuju a jdu.

Naše místo je bohužel plné obytňáků, tak parkujeme jinde, ale také u jezera, tentokrát na asfaltu, což se taky hodí, až budeme ráno naposledy vstávat (snad dříve).
Nějak se nám opět trochu nedaří, ale dá se to snést.
Děti se honí kolem zaparkovaných aut, řvou a při vaření rýže, na kterou mají všichni chuť se stane, že s ohlušujícím rachotem vypadne na zem celý kuchyňský šuplík, hrnec s dovářející se rýží se vysype na asfalt, až se všichni spolunocležníci ptají, jestli jsme ok, a já málem od vařiče vzplanu :-). Málem.
Posbíráme rýži, ohřejeme si něco jiného s bagetou a zalehneme. 

*********************

Lurdy, den třetí:

Nějakým zázrakem se nám podaří vstát včas, všechno sbalit celkem rychle a přesunout se do podivně vylidněného areálu, kde dokonce nejsou fronty ani na vodu.

Tuším nějakou změnu, v 9.30 hodin totiž měla v podzemní bazilice sv. Pia X. proběhnout mezinárodní mše, což bývá velká událost (holky si pořád dokola chtěly pouštět záznam z eucharistickýho zázraku z roku 1999, který se tu odehrál - zatím se mi nepodařilo dohledat, zda byl uznaný nebo ne).

Googlím a opravdu, v ohláškách se objevilo u mše s dnešním datem cancelled.

 

 Ok, prohlídnem si aspoň podzemní baziliku pro 25 000 lidí a čelist už zase klesá :-).
Navíc se ukáže, že jako obvykle všechno má svůj smysl, protože mám mít něco na práci.

Kromě obřích bannerů svatých, jejichž přítomnost je tu téměř hmatatelná, visí po obvodu působivá křížová cesta.

...a taky různá vyobrazení zjevení po celém světě.

Po práci zajdem na palačinky mimo areál :-) ...

a naposledy se rozloučit a poděkovat na jinou mši. 

Pak už jen nakoupíme pár suvenýrů a další nádoby a plníme je vodou.

Lukor se vydá dobrovolně na nákup sám s dětmi a já mám chvilku na shánění dárků.

Po nákupech, sehnání oběda a vody opouštíme Lurdy,

ovšem ještě se zastávkou v nedalekém Bartrés, kde se nám, jak jsme slíbili, nakonec podaří vyčmuchat našeho bahenního zachránce a vyrovnat s ním účty.

Nakonec teda nebydlel v prvním domě (tam jsem našla staršího pána, kterej našeho rytíře poznal na fotce podle jeho traktoru a zavolal mu - ještě chvíli a domluvím se francouzsky, cha :-) ), ale na první odbočce, kam nám přišel naproti.
Asi nečekal, že se ještě objevíme, ale děkoval a my měli radost, že jsme ho našli. Vzal si zlomek toho, co by nás stála odtahovka.

Jo a bělovlasý pán ho do telefonu oslovil Michel! (asi nemusím říkat, koho jsem v bažině v noci vzývala). Cha.

Na jeho louce, odkud jsem ho stáhla k nám do bažiny, jsem si před odjezdem ještě natrhala trochu bylin na památku a pak už jsme se dali na dlouhou cestu k domovu.

Skoro po celou cestu na naše známé nocoviště u moře nás doprovází duha. No.

Necítíme se tam v noci už tak bezpečně jako když jsme jeli opačným směrem, bary jsou ještě mnohem hlučnější a mládež odrzlejší, ale fetování soli přes noc se vyplatí :-).

Máme dežaví jako v neděli, jen Makisan nám začíná pokašlávat.

V lékárně mám jen Fenistil v kapkách, ale s odstupem času můžu říct, že v company s lurdskou vodou vše zvládl bez rozvinutí jejích obvyklých průduškových obtíží ♥.

Cestou do kaňonu Verdon, který máme při cestě, tak tam hodláme přespat, míjíme sklizená levandulová pole, na kterých s Andulí chvíli paběrkujeme.

... vyjedeme serpentiny s nejrozmanitější suchou květenou, trávou, minimakovičkama a štětkama (tady by se Markéta vyřádila)...

... a vyjedeme na obří planině s dalšími levandulovými poli.

Po chvíli už vjíždíme do kaňonu, zastavujeme na různých odpočívadlech a vyhlídkách a kocháme se.
Jo a potkáváme jediný Čechy za celou cestu.

Když objíždíte kaňon zprava, asi v půlce narazíte na jednosměrku, takže je lépe do něj vjet po silnici Route des Crétes zleva, abyste se nemuseli vracet do městečka La Palud -sur-Verdon jako my.

Nocujeme na dalším z nádherných a opuštěných odpočívadel přímo v kaňonu. Zase mi to připomíná Skotsko.

Dvě hromady štěrku - to bylo radosti na Starým bělidle! Štěrkboarding :-).

Zátiší s Bepanthenem a druhý svařák :-). Stůl fotitelný jen asi dvakrát za dovču.

Ráno, když kolem nás začnou svištět sportovci na elektrokolech, se sbalíme, prohlédneme si zbytek kaňonu a vyrážíme zase dál.

Úžasně modrá řeka, kamenné mosty a úhledné baráčky na venkově a já přestávám fotit skoro nadobro.
Jen koukám a užívám si to v přítomnosti.

Sjíždíme do údolí a k pobřeží poměrně dlouho vojenským prostorem a očumujeme vojenskou techniku.

Protože už nebude moc možností k nákupu francouzských produktů, zastavujeme v posledním intermarché před dálnicí, kde mají vše extrémně vytuněný (studená mlha vypouštěná mezi zeleninu a úplně všechno zboží, na co si člověk vzpomene včetně lanýžů).
Nakupujeme dárky a sobě koupíme v tom vedru krásně vychlazenýho melouna, grilovaný kuře, bagety, sladkosti, ovoce a džusy a taky na rozloučenou poslední čokoládovou pěnu :-(.
Na odpočívadle s výhledem na rudé skály to všechno během chvíle spráskáme.

Následuje vyhlídková jízda po pobřeží (Nice, Cannes apod.) ... a ani nám upřímně moc nevadí, že se tu nemůžeme zdržet.

... malé problémy s dálničním lístkem na hranicích s Itálií...

 ... a chybějící lístek (porucha automatu) vyřešíme až před Milánem, když se sjíždíme do kukuřičnýho pole opláchnout a zbouchnout poslední zbylý Tarte tatin.

... pak už následuje jen mizerný občerstvení v autogrilech a noční vjezd do Švýcarska, kde to náhodně v noci zapíchneme uprostřed hor mezi jinými na čisťounkém odpočívadle a ráno zjistíme, že jsme kousek od průsmyku San Bernardino a že to tu je krásný.

a pak už nefotím vůbec.

Poslední cíl - mariánskou svatyni Madonna del Sasso ve Švýcarsku vypouštíme, protože nechceme hřešit na zázraky, který se nám dějou a jedem rovnou domů.

Teda ještě mezitím, protože neexistující data ve Švajcu a protože ztracená papírová mapa, si dáme mírně nechtěnou vyhlídkovou jízdu po břehu Bodamského jezera, když příliš pozdě odbočíme.

Pak německé dálnice, jedna málem prázdná nádrž a pak už zase Rozvadov a Čechy krásné...

Nečekala jsem, že to všechny děti dají takhle s přehledem, obzvlášť když jsme to chtěli nejdřív na hranicích otočit a jet radši na chalupu... Maki se v sedačce musela naučit spát, ale jinak jí vyhovovala mnohem víc, protože měla větší svobodu pohybu. Přiznám se, že jsem měla trochu obavy z blízkosti v nastupující pubertě (někdy to nedávám) a až na to, že jsme chvílema museli Aničku z auta skoro přenášet, protože neustále (jako fakt neustále) četla, a až na to, že se holky neustále hádaly, kdo podloží usínající Markétu polštáři, se to dalo. Společně střídaly čtení, hudbu a pařbu, přeříkávání textů v překladači robotím hlasem s následnýma záchvatama smíchu, kreslení, karty (děkujeme kamarádům za závislost na Ligrettu) a spaní.

 

(ne)Omlouvám se za monotónnost, chci si všechno zaznamenat a pamatovat.

 

Kdysi čtenáři psali, že je jim líto, že si zážitky z poutí nechávám pro sebe, dnes by bylo možná lepší, kdybych mlčela, ale postupně vyplouvají a uvědomuju si další a další detaily, který zdánlivě nic neznamenají, ale dokonale zapadají do celýho obrazu naší cesty.

Klášter v La Salette obrostlý zvláštními modrými bodláky, který v Čechách celý léto vážu do kostelních kytic. 

Neustále se posouvající termín odjezdu, který nakonec způsobil, že jsme dorazili do Lurd na největší mariánské svátky a mohli zažít to, co jsme zažili (nad svátky jsem nepřemýšlela, ale sama bych se tam pravděpodobně nevydala, kdybych věděla, že tam bude moc lidí - a zdá se, že se od té doby u mě posouvá moje nastavení k menší asocialitě).

Slova písně v minulým příspěvku, kterým jsem vědomě věnovala pozornost až doma.

Balíky.

Michel, co je Michel!

A všichni ti lidi, kterým se ulevilo po podání lurdské vody a zázraky, který nepotkávají jen nás (kamarádka si tuhle přivezla z Lurd deset lahviček vody, rozdávala je a pak přišel někdo, s kým nepočítala... tak je šla do skříně přepočítat a zjistila, že jich má pořád deset... chápu, můžete mě mít za blázna, ale mně se v týhle realitě líbí mnohem víc...)

Po návratu mi trvalo týden, než jsem si v sobě všechno rozebrala - připadalo mi, jako bych se vrátila z tábora, kde mi všichni chybí.

Postupně vyplouvají i terapeutické účinky na nás všechny.

Za sebe mě překvapil uzdravený cyklus (bez bylin proti jeho neustálýmu zkracování jsem nedala ani ránu a teď jsem je ani nemusela shánět), a jiné mateřské ne/schopnosti a vztahové spletitosti, třeba. Ono se vše vyjeví časem.

A zjistila jsem, že zážitky a všechno tohle je ... nepřenosný, jak jinak.

 

Před pár dny jsem si uvědomila, že kdybych dělala věci tak, jak jsem je z větší části dělala dřív - podle sebe, asi bych nešla s horečkou na mši, nezůstala na průvod světel do konce, nestála frontu na vodní ceremonii (a odjela bez jejího absolvování), a vlastně bych možná ani nejela do Lurd, ale podle toho, jak se chce mně, na Balkán.

Asi by to taky bylo nakonec pěkný, ale jsem ráda, že jsem si to neudělala podle sebe a že jsme tohle všechno zažili.

Z "poslouchání" jsem měla dlouho strach, vlastně mi trvalo několik let, než jsem se byla schopna začít ptát na věci, na který jsem vlastně nechtěla moc znát odpověď. 

Čím víc "poslouchám", tím víc se mi dostává ujištění, že se není čeho bát, že sice občas sneseme nějaké nepohodlí, ale plody jsou pak mnohem bohatější a prospěšnější a všechno dává smysl.

 

Tak ... zpátky do reality :-).