O vděčnosti

Anička si začala psát deník.
Tak jsem si říkala, že bych jí mohla ukázat svoje letopisy (Marnie? :-) ) a trochu ji tak motivovat, aby vydržela.
Vytáhla jsem ze zaprášený krabice svoje deníky, který jsem si psala od 6. třídy.
Mě tenkrát k začátku písemnictví taky inspirovali jiní (a některý zápisy jako by zaváněly inspirací odjinud).
Namátkou jsem je prolistovala a pak jsem musela uznat, že tohle svým dětem dávat za příklad rozhodně nechci.
Tolik sebepodceňování, hořkosti, trapnosti, hodnocení a obviňování všech kolem sebe za svou neschopnost, malosti, snahy jen nějak přežít místo touhy létat ... jim opravdu ukazovat nebudu.
Tak jsme si spolu prohlídli nějaký pohledy, přečetli pár pubertálních veršů a zase jsem minulost uklidila, kam patří.
Přiznám se, že některý vzpomínky, který jsem už vytěsnila, se mnou docela zamávaly.
Ještě, že jsem si v neděli v CDB zopákla s psycholožkou na školení dobrovolníků některý fyziologický souvislosti s pubertou, protože jinak by to bylo na depku.

Nechci se vracet do mládí a nepřestanu bejt vděčná za novej začátek.
Na ten nikdy není pozdě.
.........................................................................
Dneškem se odpojuju na 40 dní od sítí.
Nějaký příspěvky mám v zásobě, ty průběžně postnu, ale jinak budu jen omezeně na telefonu a mailu.
Děkuji za pochopení :-).