Petra

Jet nejdřív do Petry místo přejetí celýho Jordánska až do Aqaby jsme se rozhodli poté, co nás zdržely formality kolem auta a taky kvůli únavě a počasí.

Naše první spací místo s první místní a pak i policejní kontrolou.

Policie tu je obzvlášť srdečná, pořád se ptají, co pro vás můžou udělat, za každou větou "Welcome to Jordan", jejich kontroly stojí snad každých 5 - 10 kilometrů a člověk se cítí opravdu bezpečně.

I proto jsme si vybrali Jordánsko.

První zmínky o Petře (Selá) pocházejí ze Starého zákona: Izraelité po čtyřiceti letech strávených na poušti přišli do Edomu. Mojžíš měl vyprosit vodu pro Izraelity, a tak do skály udeřil holí a z onoho místa vytryskl pramen, který od té doby nese jméno Ain Musa. 

Oblast osídlili ve 4. stol. př.n.l. Nabatejci, kteří bohatli obchodováním s Arábií a Mezopotámií. Sami Nabatejci své dějiny nezaznamenali a dochovalo se jen pár nejasných nápisů v aramejštině. Jisté ale je, že ovládli pás pouště mezi Rudým a Mrtvým mořem, kde založili Nabatejské království.
Petra, založená cca mezi 3. a 1. stol. př. n. l., byla jejich bezpečným a chráněným hlavním městem, původně sloužícím jako pohřebiště. Všechny stavby byly vytesané do zdejšího červeného pískovce. Mísily se tu vlivy egyptského, řeckého i římského stylu, v soutěsce je patrný akvadukt, který zajišťoval přívod vody do města, nedávno bylo při vykopávkách odkryto římské dláždění.
V době největšího rozkvětu zde žilo kolem třiceti tisíc lidí. 
Původní obyvatelé Petru opustili cca v 6. století našeho letopočtu po druhém ničivém zemětřesení a údolí začalo upadat v zapomnění.
Místním beduínům se dařilo existenci Petry dlouho skrývat před světem. Švýcarský cestovatel a badatel Johann Ludwig Burckhardt byl údajně prvním Evropanem od dob křižáckých výprav, který v r. 1812 spatřil Královskou hrobku v Petře na své cestě ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba.
V roce 2007 byla Petra vyhlášena novým divem světa, natáčely se tu filmy jako např. Indiana Jones a poslední křížová výprava nebo Transformers: Pomsta poražených.


V Petře by se daly strávit klidně 3 dny, pokud se tedy vyráží jen na návštěvu jednodenní, je dobré počítat s tím, že člověk nachodí kolem 20 kilometrů, místy i náročným terénem, takže to chce určitě dobrý boty.
Na druhou stranu, je pořád na co koukat, takže nám rozhodně nepřišlo, že bychom ušli tolik.
Je dobré přijít hned ráno, protože se sem turistů během dne nahrne opravdu hodně, zároveň ale pokud chce člověk uniknout shonu, může kdykoli utéct na některou z opuštěných stezek, kterými je celá Petra protkána.
Od vchodu k Pokladnici, nejznámější stavbě Petry, je to cca 2 km, všichni vám budou vehementně nabízet svezení na koni, bryčkou, na oslovi, velbloudovi, vozítkem ... my to řešili tím, že jsme nenavazovali oční kontakt :-).
V Petře je možnost si dát si na některých místech i jídlo, pití, kafe a čaj, ale vodu a nějaký jídlo je dobrý si vzít vlastní.
Budu lehce monotematická, protože každá z těch fotek ve mně vyvolává nějaký pocity a vzpomínky, tak kdyžtak rolujte :-).
Nevím, je to úlet, ale připadalo mi, jak kdyby tam Mojža byl pořád cítit.
A po celým dni jsem si říkala, že se už skoro nedivím těm reptajícím kmenům na poušti, který tak ráda kritizuju, a který neměly zdaleka vybavení jako my, jen děti, zvířata a vykynulé těsto.

Akorát jsme se stihli vrátit před setměním, dát si konečně pořádný jídlo a pokračovat do Aqaby.

To je jedno z mála míst, kde se dá v celým Jordánsku sehnat jakýkoli alkohol, tak jsme ochutnali pivo, ale jednak nebylo moc dobrý a jednak mi neudělalo moc dobře, tak jsme radši zůstali u jejich skořicovýho čaje.

Ty osobnější fota budu dávat  k sobě.

Zpátky z arabskýho světa

rovnou do dušičkový atmosféry.

(foto odebírám a nechávám jen u sebe)

Většinu věcí bylo třeba připravit ještě před naší cestou - letos jsem tichou dušičkovou zónu na halloweenský hopšou řídila a byla jsem ráda, že můžu dělat něco, čemu věřím.
Nemám žádnou fotku kromě téhle (u mě) před likvidací a posláním vzkazů tam, kam patří.
Ale probíhalo to podobně jako tehdy, jen více intimča, kytek od Jiříka, svíček a lampionů .
Neobešlo se to bez komplikací.
Jak před cestou, tak po ní - největší komplikace totiž nastala tím, že jsem se málem nestihla vrátit. 
Jsem tak vděčná, jako asi nikdy.

Ale od začátku.
Letenky a hrubý plán cesty do Jordánska jsme měli mnohem dřív, než jsme vůbec začali "plánovat" letní dovolenou.
K Lukorovým kulatinám a mým polokulatinám jsme si už na jaře přáli příspěvek na letenky, do Ammánu totiž začal nedávno nízkonákladově létat Ryanair. 
Příspěvky od celý rodiny nám nakonec daly na zpáteční letenky a na pronájem a benzin do vypůjčenýho auta.
My se navzájem obdarovali JordanPassem, ten zahrnuje víza ke vstupu do Jordánska a vstupné do Petry a většiny památek. 
K svátku jsme si darovali nocleh u beduínů v poušti Wadi Rum.
Hezky naplánovaný - nakonec bylo všechno trochu jinak, ale nebudu předbíhat.

Pár dní před cestou jsme úspěšně odhazovali jeden hořící pracovní rest za druhým.
Jak se udělalo venku podzimně, přemýšlela jsem, jestli se mi vůbec chce někam jet a pár dní před cestou nás oba rozbolelo v krku.
Mě navíc přepadla ještě jiná indispozice, porucha asi ze stresu.
Dokonce jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší všechno zrušit, jestli je to vůbec dobrej nápad a jestli si vlastně ještě můžu dělat co chci (modří vědí).
Ale protože už znám všechny naše předcestovní anabáze, který většinou předcházejí silným zážitkům, snažila jsem se na to nemyslet.

V pátek před cestou se všechno srovnalo.
Přijela Kačenka (Kacha), přivezla nepochopitelně hromadu nejen handmade nádherných dárků (díky!!!) a přivedla mě na jiný myšlenky. Jako bychom se znaly roky, teda aspoň já to tak cítila.
Blog mě prostě spojil s lidma na stejný vlně a moc mě povzbudilo, že některý věci lidi prožili stejně jako já - že se mi nezdá, že jsem měla fakt štěstí, že jsem se z některých praktik vymanila (Kačka kvůli našemu povídání tak tak stihla přednášku na Modlitbách matek).
Od večera hlásili hrozbu tvorby netypických bouří podobných hurikánu nad Středozemním mořem a Izraelem.
Přesto jsme popadli v sobotu ráno batůžek a vydali se na letiště.

V Ammánu se po příletu stmívalo.
Střet světů a kultur byl zpočátku docela brutální a provázely nás i trochu problémy: automatická převodovka místo objednaný manuální, okýnka, který nešly vytáhnout zpátky kvůli písku z pouště (pán to vyřešil nastříkáním šamponu do štěrbin a hotovo dvacet), totální překopání trasy během chvíle kvůli únavě a počasí, vytrvalej déšť (kterej tu není v toto období zrovna typickej), nevyměněný dolary za JOD s nejistotou, zda je v Petře místo Aqaby, kam jsme původně mířili, vyměníme, tím pádem až do 22 hodin bez jídla, než se nad námi smilovali v jednom bistru a nechali nás zaplatit doláčema, nocleh v autě v kose a větru na planině někde nad Petrou.
Noční návštěva nejprve místních (Vy jste budhisti? ;-) ) a pak nad ránem i velmi milá policejní (Nepotřebujete pomoc, cítíte se tu bezpečně? Vítejte v Jordánsku!).
Ráno se nad Petrou honily ocelově šedý mraky, ale i tak jsem ráda, že jsem poslechla vnitřní hlas a zavelela tam, protože se později ukázalo, že bychom ji těžko zvládali jiný den a kromě toho, že se během pár hodin vyjasnilo, na bezmála dvacetikilometrovou túru po Nabatejským království to bylo ideální počasí.
Takže od týhle chvíle jsme si užili krásnou dovolenou. 
Prošli jsme Petru, stavili se na koupačku v Rudým moři v Aqabě, prosvištěli džípem, povečeřeli a přespali u beduínů v poušti Wadi Rum, snědli hodně shawarmy, kořeněný rýže a hummusu, měli nejlepší falafel a chalvu, co jsem kdy jedla, vypili dost skořicovýho čaje a černýho silnýho kafe s kardamomem.
Na zpáteční cestě jsme projeli nádhernýma pouštníma horama, silnice Grossglocknerhochalpenstrasse hadr, nakonec jsem si užila i soukromou koupačku v emulzi Mrtvýho moře na pláži jako z ledu. 
Na hoře Nebo, kde pravděpodobně zemřel Mojžíš a kam jsem se hodně těšila, byl nával poutníků, tak jsme už lehce nervozní raději zamířili směrem letiště.
A tady nastal problém. 
Měli jsme slušnou rezervu, vypadalo to, že vše je v pohodě. Na jedné zastávce na čůrání mi Lukor řek, že musíme přidat, protože místo Queen Alia Airport omylem zadal do navigace nějakou stejně se jmenující ulici a cíl je ještě o kus dál, přesto stíháme. Lehce jsme znejistěli, a po zpětné analýze jsme došli k závěru, že tady se stala druhá chyba: v nervozitě totiž Lukor podruhé odklikl špatný cíl a po prodírání se ucpanými ulicemi Ammánu jsme v požadovaný čas sice dorazili, ale na špatný (civilní) letiště, kde nás uvítali ozbrojenci.
V tu chvíli nám bylo jasný, že to je konec a zachránit nás může jen zázrak, kterej se ... nestal, no.
Ještě teď si živě vybavím ten pocit zoufalství, kdy stojíme v zácpě, kde se všichni derou o svoji vteřinu zelený na semaforu, z tříproudový silnice se běžně stává pětiproudová, všichni zběsile troubí a předbíhají se v řazení. Do toho se všude mezi auty prodírají zahalený lidi, zvířata a všichni jen těsně zastaví u prodejců na bazaru, kteří mají zboží rozprostřený rovnou na ulici. Do toho ty vybydlený domy, čoud a smrad, békání z mešit a když už si člověk myslí, že má trochu naději, zjistí, že silnice uvedená v navigaci není - buď je totálně rozkopaná po celý svý délce nebo prostě neexistuje. Strach jsem měla hlavně o Lukyho, protože od beduínský snídaně v poušti nejedl. Takže jsem kvílela celou cestu na to správný (mezinárodní) letiště. Zajímavý ale bylo, že mimo tyhle všechny sr--ky to byl mimořádně spojující okamžik. 
"Promiň, že jsem chtěla ještě na horu Nebo a neměli jsme ještě větší rezervu..." 
"Promiň, že jsem tě víc neposlouchal..."
Drželi jsme se, chvílema při stání na červenou zběsile balili a střídavě se ujišťovali v těchhle extrémních podmínkách o svý nehynoucí lásce :-) a bylo to hustý.
Na letišti jsme sice byli půl hodiny před odletem a hned jsme se hlásili, že potřebujeme dostat do letadla diabetika potřebujícího inzulin, ale jak se dalo čekat, nebylo to nic platný.
Další letadlo do Prahy letělo v sobotu (bylo úterý večer).
Nabídli nám letenky s přestupem v Dubaji za desetitisíce.
Nakonec se jako zázrakem uvolnily dvě místa do Kyjeva a následně do Prahy.
Abychom si to ještě víc užili, letenky už nešly koupit online, tímpádem jsme je museli koupit v místní kanceláři o dost tisíc dráž. 
Přiznám se, že nám tenhle double omyl udělal zásadní zásah do rodinnýho rozpočtu.
Ale (přestože cesta byla krásná) byla jsem tak šťastná, že jedu domů, že mi to bylo a ještě stále je úplně jedno - peníze budou, my ne.

Devítihodinový čekání na odlet na Ukrajinu jsem si zpestřila horečkou a zimnicí.
A přestože jsem se v týhle bezpečný a srdečný zemi cítila s některými lidmi, převážně v odlehlejších oblastech, někdy dost nepřátelsky (když na mě muslimka, která mě prohlížela na bezpečnostní kontrole, cosi povykovala v arabštině kvůli mýmu pípajícímu křížku v bezpečnostním rámu, byla jsem hrdá, ale jinak jsem posera), někteří lidi mi připomněli příběh o milosrdným samaritánovi, abych nebyla pyšná.
Třeba jiná muslimka, která mi na letišti nesměle s měkkým pohledem nabídla svoje jídlo a ještě se omlouvala.
Nestihla jsem jí ani pořádně poděkovat, protože když jsem dobulela, měla už zpátky svýho lehce psychopaticky vyhlížejícího muže.
Nebo uklízeč, který mi přinesl kapesníky.
Připadala jsem si jak Tom Hanks ve filmu Terminál, když jsem mu před odletem nechávala vzkaz o důležitosti jeho práce na ubrousku.

Do Prahy jsme se dostali s denním zpožděním.
Hodně lidí nás lituje, ale já bych neměnila - nedovedu popsat, jak moc vděčná teď jsem.
Za hodně práce, čistej domov, tekoucí pitnou vodu, jídlo, chladný počasí, obyčejnej půst, a Lásku nejen JK. 
Zkušenost k nezaplacení.  

Tak jsem zvědavá, jak mi ten vděk dlouho vydrží.

V běhu

 

dní.
Setkání třetího druhu pokračujou, děje se hrozně moc věcí, který nestíhám zaznamenávat, ale nějak mě to asi nestresuje...
Obrázky z minulýho víkendu, to aby to "nebylo" jednotvárný ;-).

Vysočinou II.

Trošku jsem se bála, jestli to ve větším počtu nesklouzne k drbání :-).
Nakonec to byly dokonalý koncerty ticha (modří už vědí, že Nádherná zelená) :-) !
Jen zurčení potoka, šumění stromů, větve praskající pod nohama a růženec chrastící ve větru.
A ve Světnově kmotříček, co víc si přát k oslavě výročí!
O tom, že mě vyslyšel při mý ztrátě Antoníček téměř okamžitě, že se houby daly sekat kosou a že nás tam i zpět vezl stejnej řidič, kterej po nás nechtěl jízdné, ani nepíšu.
Blízká setkání třetího druhu, díky! :-)

... a ještě ze soboty (komplet u mě):

:-) :-) :-).

Vysočinou

... co jsem zameškala v létě s haksnou, se snažím dohnat na podzim.
S blouděním mezi cyklisty a kolečkolyžaři na běžkařských tratích u Novýho Města na Moravě.
Kdeže jsou doby, kdy jsem chodila s plnou polní pade (ale uštvat se a odrovnat končetiny není žádný umění, takže se učim od píky).
13 km do Slavkovic tentokrát bolelo ještě dva dny, ani mi nepřišlo, že mám takovou "kondičku".
Možná i kvůli tomu rychlýmu výstupu na Harusův kopec (cedule s nápisem Test zdatnosti mě měla varovat) a závěrečnýmu tříkilometrovýmu běhu.
Ale krásnej den to byl.

...

... tak dlouho mouzovala, že jsme museli jít na hodinu už včera, ještě se "svěrací kazajkou" :-).
Myslím, že jí jde hlavně o to, aby se mohla s tatínkem zavírat do pokoje stejně jako Anička.
Každopádně jako šprtka trénovala doma ten den hned dvakrát... 
Tak uvidíme, jak jí to dlouho vydrží :-).

Zpětně srpen z lazaretu

... to jsme si tak hezky užívali (asi tak před měsícem) všechny sporty v pardubickým Sportovním parku (konečně vzaly pohyb na milost, nejvíc jim šlo asi ragby a největší zážitek byl z dračích lodí, kde byla nejvíc fajn parta a mohla jsem si zajezdit s nima :-) ).

Aji beseda s filozofem Danielem Kroupou a Mikulášem Minářem byla výborná.

Koupačky byly taky skvělý (i když jsem musela zasahovat ve stylu baywatch) ...

... no a pak jsme slyšeli ránu a jelo se do nemocnice.
Emouš se (jako obvykle, jak jsme zjistili až zpětně) zavěsila na žebříkový topení v koupelně, aby pověsila ručník a to se s ní utrhlo a spadlo na ni.
Tržná rána na zátylku od skříňky a tříštivá zlomenina pažní kosti.
Vypadalo to na okamžitou operaci, ale nakonec se povolaná rada starších usnesla, že zkusí ruku zasádrovat a počkají na dětskýho chirurga na ráno.
Ten rozhodl, že to risknem jen se sádrou a speciální ortézou proti pohybu. 

Doják si dávám k sobě, ale... Ten večer jsem byla hodně vděčná.
A další den taky.
Druhej den naběhla nemocniční učitelka pro Emouše do herny a v závěsu za ní nutriční terapeutka, která od sestry slyšela, že nám nedělá dobře mléko a přišla nám nabídnout málem modrý z nebe.
Neříkám, že naše zdravotnictví nemá problémy (má) a že není co zlepšovat (je), ale pozlatit ruce doktorům, kteří sedí na pohotovosti do tý doby, dokud všechny neodbaví, i když už měli bejt dávno doma s rodinou a svatozář sestrám, který slouží tolik směn navíc, aby byla zajištěná péče.
Nedivím se, že pak spousta z nich vyhoří.
Naposledy jsme byli v nemocnici loni v srbských horách a myslím, že tady můžem bejt hodně vděční. 
Za pohodlí většinou jak na hotelu, televizi a rádio na pokoji, jídlo pod nos, který sice mnohdy není moc dobrý, ale pár dní člověk přežije, že to není zrovna raw lokální biostrava.
Není na místě frfňat, jak se na mě támhleten křivě podíval a tamta kráva sestra byla nepříjemná.

Emouš se druhej den probudila a vystrčila hlavu jak surikata, oklepala se téměř okamžitě a už jela: "Kdy bude snídaně? Kdy půjdem do herny? A co bude k obědu?"

Prej: "Pořádně ji zatoč, ať se kočka pořádně proletí!!"

Jak říkám, jsem hodně vděčná.
Asistence sice nutná, ale na plánovaný setkání ala Nádherná zelená jsme stejně odjeli...

A na plánovanej sraz rodiny na babiččinu chaloupku, kam jsme nakonec ze vzdálenějších příbuzných dorazili jediní :-), taky.

 

Poslední tejden prázdnin si zašel Lukor k doktorovi (rychle zhubl, neustálá žízeň a tak) a dostal po 12 letech od operace slinivky zpátky inzulinový injekce.

Musí hodně odpočívat, protože je vyčerpán a byl 2 měsíce v permanentní hyperglykémii (díky, že to s ním nešvihlo na cestách!), Emouš místo školky dojíždí k babičce a já se znova (pokolikátý už?) snažím nezabřednout do práce až po krk a vařit jídlo na čas.
No, moc mi to nejde, ale snažím se. 
Tuším, že to všechno asi nějak souvisí s tím, že se teď některý věci pohly k lepšímu, tak se snažím toho nevšímat.

Je vám vedro? Broskvová zmrzka za pár vteřin.

Jsem bez foťáku a dějou se věci, že není čas psát, snad to někdy doženu.
Ale s čím bych se chtěla podělit ještě, než přijde studená fronta, je tenhle skvost.
Přivedly mě na něj děti ve škole, kterým jsem nechtěla věřit, že práci odvede obyčejný tyčák za pár vteřin, ale předvedly mi to názorně a fakt.
Tuna broskví od Lukorových rodičů skončila převážně v marmošce s vanilkou, ale část nakrájených oloupaných broskví jsem si zamrazila v menších balíčcích.
Stačí vyndat z mrazáku, nechat povolit (lze urychlit strčením balíčku na chvíli pod vodu) a v misce rozmixovat tyčovým mixérem s troškou cukru a malým množstvím (ovesnýho nebo jinýho) mlíka.
Asi by to šlo i bez cukru, ale jak jsem vyšpízovala z rozhovoru s paní z (podle mě) nejlepší zmrzlinárny v Pardubicích, cukr dělá zmrzlině strukturu a stačí ho opravdu trochu.

Tak zítra pravou! 
:-)