Zpátky z arabskýho světa

rovnou do dušičkový atmosféry.

(foto odebírám a nechávám jen u sebe)

Většinu věcí bylo třeba připravit ještě před naší cestou - letos jsem tichou dušičkovou zónu na halloweenský hopšou řídila a byla jsem ráda, že můžu dělat něco, čemu věřím.
Nemám žádnou fotku kromě téhle (u mě) před likvidací a posláním vzkazů tam, kam patří.
Ale probíhalo to podobně jako tehdy, jen více intimča, kytek od Jiříka, svíček a lampionů .
Neobešlo se to bez komplikací.
Jak před cestou, tak po ní - největší komplikace totiž nastala tím, že jsem se málem nestihla vrátit. 
Jsem tak vděčná, jako asi nikdy.

Ale od začátku.
Letenky a hrubý plán cesty do Jordánska jsme měli mnohem dřív, než jsme vůbec začali "plánovat" letní dovolenou.
K Lukorovým kulatinám a mým polokulatinám jsme si už na jaře přáli příspěvek na letenky, do Ammánu totiž začal nedávno nízkonákladově létat Ryanair. 
Příspěvky od celý rodiny nám nakonec daly na zpáteční letenky a na pronájem a benzin do vypůjčenýho auta.
My se navzájem obdarovali JordanPassem, ten zahrnuje víza ke vstupu do Jordánska a vstupné do Petry a většiny památek. 
K svátku jsme si darovali nocleh u beduínů v poušti Wadi Rum.
Hezky naplánovaný - nakonec bylo všechno trochu jinak, ale nebudu předbíhat.

Pár dní před cestou jsme úspěšně odhazovali jeden hořící pracovní rest za druhým.
Jak se udělalo venku podzimně, přemýšlela jsem, jestli se mi vůbec chce někam jet a pár dní před cestou nás oba rozbolelo v krku.
Mě navíc přepadla ještě jiná indispozice, porucha asi ze stresu.
Dokonce jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší všechno zrušit, jestli je to vůbec dobrej nápad a jestli si vlastně ještě můžu dělat co chci (modří vědí).
Ale protože už znám všechny naše předcestovní anabáze, který většinou předcházejí silným zážitkům, snažila jsem se na to nemyslet.

V pátek před cestou se všechno srovnalo.
Přijela Kačenka (Kacha), přivezla nepochopitelně hromadu nejen handmade nádherných dárků (díky!!!) a přivedla mě na jiný myšlenky. Jako bychom se znaly roky, teda aspoň já to tak cítila.
Blog mě prostě spojil s lidma na stejný vlně a moc mě povzbudilo, že některý věci lidi prožili stejně jako já - že se mi nezdá, že jsem měla fakt štěstí, že jsem se z některých praktik vymanila (Kačka kvůli našemu povídání tak tak stihla přednášku na Modlitbách matek).
Od večera hlásili hrozbu tvorby netypických bouří podobných hurikánu nad Středozemním mořem a Izraelem.
Přesto jsme popadli v sobotu ráno batůžek a vydali se na letiště.

V Ammánu se po příletu stmívalo.
Střet světů a kultur byl zpočátku docela brutální a provázely nás i trochu problémy: automatická převodovka místo objednaný manuální, okýnka, který nešly vytáhnout zpátky kvůli písku z pouště (pán to vyřešil nastříkáním šamponu do štěrbin a hotovo dvacet), totální překopání trasy během chvíle kvůli únavě a počasí, vytrvalej déšť (kterej tu není v toto období zrovna typickej), nevyměněný dolary za JOD s nejistotou, zda je v Petře místo Aqaby, kam jsme původně mířili, vyměníme, tím pádem až do 22 hodin bez jídla, než se nad námi smilovali v jednom bistru a nechali nás zaplatit doláčema, nocleh v autě v kose a větru na planině někde nad Petrou.
Noční návštěva nejprve místních (Vy jste budhisti? ;-) ) a pak nad ránem i velmi milá policejní (Nepotřebujete pomoc, cítíte se tu bezpečně? Vítejte v Jordánsku!).
Ráno se nad Petrou honily ocelově šedý mraky, ale i tak jsem ráda, že jsem poslechla vnitřní hlas a zavelela tam, protože se později ukázalo, že bychom ji těžko zvládali jiný den a kromě toho, že se během pár hodin vyjasnilo, na bezmála dvacetikilometrovou túru po Nabatejským království to bylo ideální počasí.
Takže od týhle chvíle jsme si užili krásnou dovolenou. 
Prošli jsme Petru, stavili se na koupačku v Rudým moři v Aqabě, prosvištěli džípem, povečeřeli a přespali u beduínů v poušti Wadi Rum, snědli hodně shawarmy, kořeněný rýže a hummusu, měli nejlepší falafel a chalvu, co jsem kdy jedla, vypili dost skořicovýho čaje a černýho silnýho kafe s kardamomem.
Na zpáteční cestě jsme projeli nádhernýma pouštníma horama, silnice Grossglocknerhochalpenstrasse hadr, nakonec jsem si užila i soukromou koupačku v emulzi Mrtvýho moře na pláži jako z ledu. 
Na hoře Nebo, kde pravděpodobně zemřel Mojžíš a kam jsem se hodně těšila, byl nával poutníků, tak jsme už lehce nervozní raději zamířili směrem letiště.
A tady nastal problém. 
Měli jsme slušnou rezervu, vypadalo to, že vše je v pohodě. Na jedné zastávce na čůrání mi Lukor řek, že musíme přidat, protože místo Queen Alia Airport omylem zadal do navigace nějakou stejně se jmenující ulici a cíl je ještě o kus dál, přesto stíháme. Lehce jsme znejistěli, a po zpětné analýze jsme došli k závěru, že tady se stala druhá chyba: v nervozitě totiž Lukor podruhé odklikl špatný cíl a po prodírání se ucpanými ulicemi Ammánu jsme v požadovaný čas sice dorazili, ale na špatný (civilní) letiště, kde nás uvítali ozbrojenci.
V tu chvíli nám bylo jasný, že to je konec a zachránit nás může jen zázrak, kterej se ... nestal, no.
Ještě teď si živě vybavím ten pocit zoufalství, kdy stojíme v zácpě, kde se všichni derou o svoji vteřinu zelený na semaforu, z tříproudový silnice se běžně stává pětiproudová, všichni zběsile troubí a předbíhají se v řazení. Do toho se všude mezi auty prodírají zahalený lidi, zvířata a všichni jen těsně zastaví u prodejců na bazaru, kteří mají zboží rozprostřený rovnou na ulici. Do toho ty vybydlený domy, čoud a smrad, békání z mešit a když už si člověk myslí, že má trochu naději, zjistí, že silnice uvedená v navigaci není - buď je totálně rozkopaná po celý svý délce nebo prostě neexistuje. Strach jsem měla hlavně o Lukyho, protože od beduínský snídaně v poušti nejedl. Takže jsem kvílela celou cestu na to správný (mezinárodní) letiště. Zajímavý ale bylo, že mimo tyhle všechny sr--ky to byl mimořádně spojující okamžik. 
"Promiň, že jsem chtěla ještě na horu Nebo a neměli jsme ještě větší rezervu..." 
"Promiň, že jsem tě víc neposlouchal..."
Drželi jsme se, chvílema při stání na červenou zběsile balili a střídavě se ujišťovali v těchhle extrémních podmínkách o svý nehynoucí lásce :-) a bylo to hustý.
Na letišti jsme sice byli půl hodiny před odletem a hned jsme se hlásili, že potřebujeme dostat do letadla diabetika potřebujícího inzulin, ale jak se dalo čekat, nebylo to nic platný.
Další letadlo do Prahy letělo v sobotu (bylo úterý večer).
Nabídli nám letenky s přestupem v Dubaji za desetitisíce.
Nakonec se jako zázrakem uvolnily dvě místa do Kyjeva a následně do Prahy.
Abychom si to ještě víc užili, letenky už nešly koupit online, tímpádem jsme je museli koupit v místní kanceláři o dost tisíc dráž. 
Přiznám se, že nám tenhle double omyl udělal zásadní zásah do rodinnýho rozpočtu.
Ale (přestože cesta byla krásná) byla jsem tak šťastná, že jedu domů, že mi to bylo a ještě stále je úplně jedno - peníze budou, my ne.

Devítihodinový čekání na odlet na Ukrajinu jsem si zpestřila horečkou a zimnicí.
A přestože jsem se v týhle bezpečný a srdečný zemi cítila s některými lidmi, převážně v odlehlejších oblastech, někdy dost nepřátelsky (když na mě muslimka, která mě prohlížela na bezpečnostní kontrole, cosi povykovala v arabštině kvůli mýmu pípajícímu křížku v bezpečnostním rámu, byla jsem hrdá, ale jinak jsem posera), někteří lidi mi připomněli příběh o milosrdným samaritánovi, abych nebyla pyšná.
Třeba jiná muslimka, která mi na letišti nesměle s měkkým pohledem nabídla svoje jídlo a ještě se omlouvala.
Nestihla jsem jí ani pořádně poděkovat, protože když jsem dobulela, měla už zpátky svýho lehce psychopaticky vyhlížejícího muže.
Nebo uklízeč, který mi přinesl kapesníky.
Připadala jsem si jak Tom Hanks ve filmu Terminál, když jsem mu před odletem nechávala vzkaz o důležitosti jeho práce na ubrousku.

Do Prahy jsme se dostali s denním zpožděním.
Hodně lidí nás lituje, ale já bych neměnila - nedovedu popsat, jak moc vděčná teď jsem.
Za hodně práce, čistej domov, tekoucí pitnou vodu, jídlo, chladný počasí, obyčejnej půst, a Lásku nejen JK. 
Zkušenost k nezaplacení.  

Tak jsem zvědavá, jak mi ten vděk dlouho vydrží.