Katorovo

Když mě holky oslovily, jestli bych nemohla vymyslet něco k dušičkovýmu tématu, protože už se jim proslulá školní akce pro předškoláky v americkým halloweenským stylu začíná trochu zajídat, měla jsem radost, že můžu dělat na něčem, co je mi blízký (nebo bližší).
Domluvily jsme se, že uděláme zážitkovou cestu v posledním patře školy. 
Tak si všichni zájemci prošli nasvícenou ozvučenou cestou mezi vlajícími "dušemi", kde hrálo toto, a na konci cesty se (totéž) i promítalo na plátno.
Láhev na vzkazy do nebe byla nečekaně brzy plná.
Nechtěla jsem je číst, ale Petr po nečekaně rychlém zaplnění pětilitrové zavařovačky musel udělat místo na další a já našla rozbalenou kupičku, tak jsem si jich pár neplánovaně přečetla.
Přijde mi nemístné je fotit, i když byly anonymní, ale byly silné.  
 
Zaskočila mě ta masovost akce, byla jsem z ní úplně hotová (a vyčerpaná).
Svítící náramky došly už po hodině.
Lidi se valili na klasická stanoviště na strašidelné stezce v šatnách, hromadili se u lovení kamení z "krve"..., nezastavila je ani výstava vyřezaných dýní (škoda, že jsem skoro vůbec nefotila).
Zážitkovou cestu většina návštěvníků profrčela rychlostí blesku.
Na dokument o Dušičkách, který jsme promítali u mě ve třídě, aby nedocházelo k tlačenicím, přišlo pár rodin, ale měla jsem radost, že v té masírce aspoň někdo našel trochu klidu.
Mně stačilo vidět nějaké ty uvolněné emoce a byla jsem spokojená.
I kdyby si to užilo pár lidí, stálo to za to.