 |
| Včera - Kutná Hora, kostel sv. Jakuba (mobilem). |
Jediná ze včerejšího pohřbu.
Bylo to milý, pokud se to tak dá o pohřbu říct, ale myslím, že dá.
I když jsme původně dorazili k úplně jinýmu kostelu :-).
Za "naše" mluvil Ivoš.
Hezky.
Ač to zní neuvěřitelně, málem jsem zapomněla, že jsem fakt nikdy nepoznala člověka, který opravdu nikdy o nikom neřekl nic, co by mělo sebemenší negativní nádech.
Kdo v každým viděl jen to dobré a když se mu někdo přiznal se slabostí, dal mu přátelskou herdu do zad a řek jen: "Katkoo! Tos nebyla ty, tos přece nemohla nikdy udělat..!" :-)
Taky asi proto jsem si večer uvědomila, že se celej den tak jako lehce usmívám.
Na hřbitově bylo hezky.
Sluníčko, kvetoucí stromy, v dáli třpytící se vinohrady.
Ema, která začala "zpívat", když dozpíval sbor i kytaráci.
A Anka, kterou jsem nemohla dostat od hrobu (fascinovaně tam dlouho zírala, musela jsem ji držet za kapuci, aby nepřepadla přes bednění a pak s hlasitým: "Tři, dva, jedna, téééď!" pustila na rakev svoji kytku a pak ji ještě zasypala spoustou další zeleně z košíku).
Když se všichni rozešli a i my se pomalu chystali k odchodu, vrátila se zpátky už odešlá Hanka a zeptala se: "... a nezazpíváme mu ještě?"
Bylo to přesně to, co jsem měla pocit, že chybělo a nebyla jsem to schopna pojmenovat.
Tak jsme tam stáli, část bývalýho "Schodišťanu", a zpívali jen tak nasucho jeho oblíbenou.
Brácha pohotově vygooglil text na mobilu, protože jsme původně dali z hlavy dohromady jen refrén (kde bysme bez těch technologií byli, žejo), tak jsme tam tak stáli nad hrobem, zpívali s mobilem a bavili se o tom, jak nás dal vlastně dohromady :-).
Díky, Hani, žes to navrhla.
Jsem ráda, že to i děti zvládly.
Bez ohledu na životní přesvědčení nebo náboženský vyznání jsem pro snahu o přirozený přijmutí faktu, že smrt k životu prostě patří - a děti v tom mají kolikrát větší jasno než dospělí.
Netvrdím, že je to veselá a bezbolestná záležitost a vím, že ne všechny pohřby jsou takové, ale myslím, že se společnost ze smrti hroutí právě proto, že se jí vyhýbá a vytěsňuje ji.
Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové je podle mě jedna z nejcitlivějších pohádkových dětských knih, která se tohoto tématu dotýká.
Jo, přesně. Náš pater vždycky říkal, že funus je veselejší než svatba, protože po svatbě se toho dá ještě fůra zkazit :-)
OdpovědětVymazatTaky jsme měli včera pohřeb a končili jsme hromadou legrace - když někdo umře pln svých dnů, člověk z toho musí mít radost, protože ne každému se to poštěstí.
A společnost, která nechá každou pátou urnu bezprizorně v krematoriu (nebo kolikátou to ti statistici psali), přestává být pomalu lidská.
tak to sedí :-)!
VymazatVím, že každej pohřeb takovej nemůže být, ale ty nevyzvedlý urny mě taky děsí. Spousta lidí si i řekne:"von by stejně žádný rozloučení nechtěl..."
Ale já chci, aby se se mnou lidi přišli rozloučit (teda jen ti, co mě mají rádi). Nemusej jako naši předci hned tančit na hrobě :-), ale nemusej řešit, jestli mají všechny hadry černý,ucouraný písně, přála bych aby se pak šli všichni spolu poveselit a popít a pokecat... naši rodinu mají mnozí za blázny, ale občas si o našich budoucích pohřbech povídáme, říkáme si průběžně, co chceme zahrát a jak všechno udělat, protože nikdo neví dne ani hodiny :-)...
Hezky jsi to napsala, Zdeni, všechno!
VymazatTo muselo být fakt hezký, moc se mi líbí, jak o tom píšeš.
OdpovědětVymazatA kromě Bratrů Lví srdce - znáš Jako v zrcadle, jen v hádance od Josteina Gaardera?
jen jsem o tom slyšela, ale nečetla... byl problém to sehnat, zase se podívám, díky za připomenutí. I když... možná bych měla zajít zase do knihovny...;-)
VymazatBratři Lví srdce se taky jednu dobu nedali vůbec sehnat, ale už zase jsou.
To je krásný příspěvek!Vnímám to stejně!
OdpovědětVymazatDíky, i když je mi jasný, že to tak všichni nemají. Třeba v práci se mě jedna paní ptala, jestli jsem jehovistka, když čtu s dětma Bratry Lví srdce. Miluju fantazii Astrid Lindgrenové a jehovistka nejsem ;-). Právě se mi líbí, že ten duchovní rozměr je v tý knize schovanej. Něco jako u Letopisů Narnie a trochu mi to připomíná i Pána Prstenů. A jiná mi zas řekla: "nooo, holka mi doma mluvila o nějaký pohádkový říši s divným jménem. Tak jsem jí vysvětlila, že po smrti nic není, prostě nic, jen jí šoupnou do pece..." No, taky názor...
VymazatNěkdy si říkám, jestli se naše základní a střední školství vůbec někdy vyhrabe z rigorózního (neo)stalinistickýho materialismu... V literatuře se k duchovnímu rozměru dostáváme často a mí studenti už snad konečně pochopili, že věřit a vědět jsou rozdílná slovesa a že buď věříme, že Bůh je, nebo věříme (nikoli víme), že Bůh není - od dob Adama, který se mohl potkat se Všemohoucím na procházce po ráji tváří v tvář, se časy poněkud změnily a všichni víme akorát kulový :-)
VymazatAle pančelky si pořád jedou ve svých husitských revolučních hnutích jako předobrazech budoucího komunismu a ve svých tlustých Malých Bobších... A v hlavě ani špetička pochybnosti, prostě nic, a právě za to je jednou šoupnou do pece :-D
Jej. :)
OdpovědětVymazatĎakujem. Keď som prvýkrát zažila pohreb, ktorý mi pripadal radostný... áno, bola to bolestná rozlúčka, ale plná nádeje a doslova radosti z niečoho krásneho, zdalo sa mi to tak výnimočné, takmer som sa bála pustiť ten úsmev, čo sa mi tlačil na pery von... akoby bol nepatričný. (Bola to rozlúčka s jedným františkánskym pátrom, mali sme ho veľmi radi, a bratia františkáni to zvládli s im vlastnou jednoduchosťou.) Vďaka za pripomenutie.
PS: Som vďačná aj za ten incident. Nie za tú bolesť čo spôsobil, ale vďaka nemu som našla tvoj blog... a asi budem chodievať častejšie - ak môžem. ;-)
Vítej! :-) A díky za komentář.
Vymazat