Katorovo

 

"Někdo mi v noci vlezl do zahrady,

polámal angreštové keře

a já jsem pozval svoje kamarády

a nechal otevřené všechny dveře..."

Ne že bych chtěla zveličovat, ale ... stejně mi od včerejška zní v hlavě.
A asi bych to už rozebírat neměla, ale nemůžu si pomoct a dělat, že se nic nestalo.
Kdo ví, o čem mluvím, ví, kdo neví, tomu se omlouvám, že dneska hlavně pro ty, co ví.

Opět se mi potvrdilo moje přesvědčení, že "největší anonymové" bývají z blízkého okolí  a "mají důvod" být anonymní.
Nejhorší je, že jejich příspěvky se pokouší a někdy i dovedou vzbudit hlodavý pocit v těch, co Markétu osobně neznají, že věřili něčemu, co neexistuje. Znělo to skoro, jako by paní J., píšící jako jedna z posledních (tedy pod křestním jménem, vzhledem k opakujícímu se tématu "třicetiletých", "tlačení", atd. je dost možné, že psala beze jména a bez zábran už delší dobu) bydlela s Markétinou rodinou a jejími rodiči v jejich domě. 
Nikdy si na tohle nezvyknu, ale všímám si, že se tyhle věci dějí všude, kde je otevřenost, pozitivní smýšlení a důvěra.
Tam, kde se nikdo očerňování nebrání a neoplácí stejnou měrou, ať už jde o politiku, mezilidské vztahy nebo jen "blbé" blogy.
A bohužel není jiné řešení, než je ignorovat a spolehnout se na ty, kdo se nenechají strhnout.
 
Věřím tomu, že první anonymové beroucí Markétiny příspěvky doslovně měli jen nutkavý pocit se vyjádřit, jak sami pisatelé přiznali, jako na různých diskuzích v Blesku, na idnesu, což mluví za vše a dá se to proto pochopit. 
Nemusím zrovna bratry Nedvědy, ale mají jeden text, který je výstižný: "... nesoudit a když, tak jenom sebe, sílu mi dej..." Každý psycholog (a nejen psycholog) vám řekne, že pokud se nechcete někoho dotknout, neměli byste říkat názor bez toho, že by se na něj někdo ptal, protože takový věci (narozdíl od názoru na bydlení, fota, hadry atd.) nechceme slyšet nikdo, přiznejme si to, ani právem, natožpak neprávem (což ti, co Markétu znají vědí, ale ti, kdo ji neznají, to uznat nemusejí a my je o tom nepotřebujem přesvědčovat). 
Je tak osvobozující řešit jenom sebe a netrápit se ostatníma! A přesto to tak málo lidí dělá.

Uznávám, že s některými obecnými věcmi se dalo občas i souhlasit. 
Možná, že jsme i my čtenáři naším reagováním na nekonečné anonymy přispěli ke konci blogu (omlouvám se, zkusila jsem to jednou taky a bylo to ode mě naivní). 
 Markétin blog byl jeden z nejotevřenějších, způsobem, jakým bych to já ani spousta dalších lidí neuměla a neumím si ho představit jiný, uzavřenější nebo s omezenějšími tématy.
Byl první, který jsem dlouho četla a který mě po dlouhé době i inspiroval nejen k založení toho vlastního. 
Každopádně jsem k němu měla vztah skoro rodinnej a, ačkoli oblíbených blogů mám od té doby spoustu, po jeho skončení mám (a nejsem sama) pocit opuštěnosti v blogosféře.
Je pro mě velkým zklamáním (ale ne překvapením), že člověk fakt může žít tak, že se nemusí za nic stydět a nic skrývat a stejně existujou lidi schopní jeho vlastnosti otočit proti němu samému a ještě se tvářit, že mu dělají vlastně dobrou službu.

Spousta zásadních názorů už v diskuzi na Markétině blogu zazněla, tak se nechci opakovat.
Jen si myslím, že ještě asi do středy šla situace uklidnit. Že anonymním ležela celá vzniklá situace nejspíš na srdci, když se chodily k Markétě skoro každý den obhajovat. 
K Markétinýmu úryvku, co anonymy tak "spravedlivě rozhněval", bych dodala snad jen to, že bych opravdu chtěla vidět ty, kdo nemají pocit, že by se mohli se svými dětmi více mazlit, méně křičet, více je POSLOUCHAT a povídat si. Já nikoho takovýho, kdo je se sebou takhle navýsost spokojený, neznám. A samy některé anonymní pisatelky si protiřečily, když přiznávaly, že malým dětem se snáze říká "lásečko", to ovšem neznamená, že ty starší se méně milují. 
Myslím, že tenhle citovaný Markétin příspěvek byl jen špatně pochopen a ještě to šlo si všechno, byť částečně anonymně, vyříkat. Protože mají všichni práva na názor, ale i na názor na názor, tak si ho už skoro všichni řekli a mohlo se jet dál. Práva, práva... vem to čert už.

Celou dobu se některé diskutující tvářily, že jejich výtky nepatří Markétě, ale ve čtvrtek přišel zvrat. Po rozjetí diskuze následující po tom jednom příspěvku, o kterém jsem přesvědčena, že kdyby byl pravdivý, byl by podepsaný, protože sebepravdivější příspěvky bez podpisu jsou bezcenné, jsem tušila, že je s blogem konec.
Ač jsem doufala v jiný, respektuju Markétino rozhodnutí.
Nerozumím tomu samému, co ona. Chápala bych ještě, kdyby se takhle někdo rozčílil třeba na Facebooku, kde příspěvky člověka bombardují bez toho, aby je člověk žádal (i když není nic snažšího než příspěvky od lidí, kteří vás rozčilují, vypnout, nemít v okruhu přátel ty, koho nechcete nebo takovýho člověka z "přátel" vyjmout), ale na blogu, který si musí každý aktivně vyhledat a především chtít ho vyhledat... tomu asi nerozumím.

Jsem dlouhodobě přesvědčená, že tohle všechno a respektování odlišných sebevíc poškozujících názorů patří k té svobodě, za kterou mnozí z nás bojují a můžeme to přijmout třeba jako to, co pro tu svobodu můžeme udělat. 
V dnešní době zahlcený informacema a názorama je zneužitelný už snad úplně všecko a není snadné si udržet zdravý rozum.

Některé zainteresované si možná budou myslet, že jejich "dobře míněné rady" padly na úrodnou půdu a že měly pravdu, ale myslím, že by si neměly tak fandit.

Marki, díky za všechno, pozdravuj rodinu a ahoj v lepších časech!