Katorovo

Stejně jako v předchozích letech, nápad přišel za 5 minut dvanáct.
Přesněji řečeno v neděli před obědem.
Už jsem se bála, že ten loňský byl fakt poslední a že letos vynecháme, ale naštěstí jsme to stihli.
Fotím, muž žhaví Photoshop, tiskne a řeže, já nadepisuju obálky a čuchám vůni papíru, píšu na péefko pozdravy a kompletuju obálky, Anička razí hvězdičky.
Hezký odpoledne to bylo.
Večer se na stole nakupí hromada dopisů.
Včera byla nacpána do chřtánu schránce (ještě, že každý rok před Vánoci zjistím aktuální cenu známky - a propo - víte, kolik teď stojí? Já to nevěděla...).
Dnes nebo v následujících dnech dorazí kam mají.
Každý rok je jich víc a víc.
Široké příbuzenstvo, blízcí kamarádi, ale i lidi, s kterými už se skoro nevidíme a každoročně čekají, až na papíře uvidí naše děti, jak jsme se rozrostli a vyrostli.
Farář, který nás oddával.
Náš biřmovací kmotříček.
A to nepočítám ty, co rozešleme mailem.
Jo, stojí to nejen nějaký úsilí, vlastně by se dalo říct, že v dnešní elektronický době zbytečný nejen úsilí.
Ale stejně mám radost, že jsme neporušili tradici a mám radost, že mají radost.
A když nám taky přistane ve schránce jinej dopis než nedoplatek za elektriku (i když na nějaký oplácení fakt nečekáme), těším se na překvápko uvnitř jako když jsem v pubertě otvírala svůj první milostnej dopis :-).

Ale co je nejdůležitější - mám radost, že ta přání máme vůbec komu poslat.