Katorovo

Vzpomínka na minulý těhotenství - vážně i míň vážně :-)

Líbí se mi fotky mýho muže, proto jsem nikdy neuvažovala o návštěvě ateliéru a už vůbec ne v těhotenství.
Líbí se mi, jak vystihl tu intimitu mateřství jen světlem bez zbytečných rekvizit a zařízení.
A taky se mi líbí, že mě dovede zachytit, když o tom nevím a pak z toho udělá něco jako foto vpravo.
Protože ta fotka fakt vystihuje větší část mýho rozpoložení během minulýho těhotenství :-).

Převážná většina mých kamarádek mluví o těhotenství a prvních měsících mateřství jako o nejkrásnějším období života.
Pak jsou tu ale ženy, není jich moc, který na to takový pohled nemají.
I pro ně píšu tenhle příspěvek, aby si nezoufaly, že v tom jsou samy nebo že snad nejsou normální.

Trvalo mi, než jsem se odhodala tohle napsat a další čas mi to tady leží v rozepsaných příspěvcích.
Moje pocity mě v minulosti stály už dost výčitek a sebeobviňování, ale naštěstí jsem poznala, že ta deprese je jen dočasná a že i my, nedostatkemhormonůzaplavené, můžeme fungovat jako "normální" matky a že se to spraví.
Tak jsem svý pocity prostě přijala jako fakt.
Dost se mi ulevilo. 

Aničku miluju jako nic na světě, dokonce čím dál víc, jestli to jde.
Ale ta láska se nedostavila automaticky, ani pohledem na ultrazvuk, ani porodem, jak už to většinou bývá.
Láska mě zaplavila časem.
Už v těhotenství jsem si nedovedla představit, že "to", co se ve mně pohybuje, je malý člověk.
Jo, fascinovalo mě to, těšila jsem se, ale tak nějak jako "na autopilota".
Vím, že spousta žen si pochvaluje, jak se v těhotenství cítí žensky.
Já se žensky cítím spíš mimo tohle období (i když musím uznat, že o hodně víc žensky jsem začala smýšlet až po porodu), ale rozhodně ne v těhotenství.
Nemluvím jen o křivkách, těch mám dost normálně a jejich dalším zvětšováním se jen zvyšuje "tankózní" pocit :-).
Vím, že těhotenství je dar, který spousta žen nedostane, vím, že můžu být tak vděčná a nerouhat se.
Ale nazývat těhotenství jako nejkrásnější období života, to prostě nemůžu, nebyla by to pravda.
Nedovolila bych si stěžovat na těhotenský strasti, kterými si projde každá, ať už jsou to počáteční nevolnosti, bolesti čehokoli, tahání břicha, nevyspalost, nucený klid na lůžku, omezení aktivit, otoky nohou, atd...
Ani na problémy, o kterých jsem si myslela, že jsou dávno pryč, ale mají tendenci se v těhotenství a při kojení vracet a zhoršovat.
Mám teď na mysli zabitý hodiny v koupelně strávené mazáním se všemi mastmi, místy až totální nepohyblivost kvůli rozškrábané a znovu zaschlé kůži, probdělé noci strávené střídavě drbáním a střídavě sprchou a mazáním, hysterie a pláč kvůli tomu všemu, množství zničeného mastného oblečení na vyhození po každých dvou měsících ... 
To asi není to nejhorší. Vím, že zmizením těchhle problémů po opadnutí hormonů se problém nestává vyřešeným a mám nějaké tipy, co dělat, ale zatím jsem se rozhodla poslechnout svůj šestý smysl, neexperimentovat a počkat s těmi tipy až na dobu po porodu.
Jako největší problém vnímám psychický rozpoložení, asi pod vlivem kolísající hladiny hormonů.
Jo, zažila jsem samozřejmě i krásný a dojemný okamžiky.
Ale drtivou většinu času jedu na vlně deprese. 
Když bych to měla nějak časově ohraničit, tak asi tak celý první a třetí trimestr :-).
Těžko se to popisuje (a těžko to asi pochopí matky v euforii), ale je to dlouhé, nekončící období pocitu, kdy člověk nemá naprosto z ničeho radost. 
Dělá věci, který ho vždycky těšily, ale jen zřídkakdy z toho má radost jako v "nehormonálním období".
Cítí se jako letadlo letící na autopilota, jako kořen rostliny ve vegetativní fázi jen přežívající dlouhou zimu v zemi, který začne pučet a žít až na jaře.
Chraň mě ruka páně :-) (jak by řekla teta), abych si stěžovala.
Jasně, někdy si říkám (to když se mě doktoři opatrně ptají, jestli mi opravdu stojí kojení za takové problémy, proč si nevezmu účinnější léky, případně kolikrát to chci ještě absolvovat), jestli to není už ode mě opovážlivost, kolikrát ještě chci přivést na svět další dítě a doufat, že zase geny zlomíme. 
Vím, že mám štěstí, že můžu mít dítě. Že jiný ženy mají mnohem horší problémy a jdou do mnohem většího rizika. 
Že to taky může být naposled, co to zažívám a proto bych si to měla vychutnat.
Samozřejmě se snažím tomu nepoddávat, i když hodně snah je spíš marných.
Mou jedinou, ale naštěstí docela dostačující útěchou je, že už jsem si tím jednou prošla a že vím, že až hormony opadnou, bude všechno zase jako mávnutím kouzelnýho proutku dobrý.
Že to zase budu já.

Nejsem příkladná matka jako ostatní, naopak.
Ale v čem mám opravdu čistý svědomí a neudělala bych nic jinak, jsou pokusy o ne/dopadnutí genetický zátěže na Ančino zdraví. 
Zatímco jsem pro ni první dva roky pořád něco složitě kuchtila, prala se za každé posunutí očkování a zkoumala, co ještě dělat, aby po mně zdědila jen to lepší, chodila si hrát radši za tatínkem, ale myslím, že jsem v týhle oblasti nemohla udělat víc.
Ty dva roky mi za to stály a teď je zase všechno jinak, fajn.

Je mi jasné, že když něco chci, musím pro to něco udělat, něco překousnout.
To je taky moje motivace, i když mě v těhotenství a prvních měsících prostě nezavalují přívaly mateřských pudů.
Proto, když jsem zjistila, jak funguje tok hormonů, bych si tohle období ráda odbyla co nejdřív, aby si naše děti co nejdřív užily normální mámu.
Mám pár kamarádek, které to vnímají podobně a proto bych je chtěla povzbudit.
Četla jsem i o matkách, který bouře mateřských citů a návalů lásky nezasáhla nikdy.
Ani za celý život a přesto jsou dobrými matkami. 
Rozhodly se mít děti už jen prostě proto, aby oplatily, že dal někdo život jim.
Jsou snad tím, že toho hodně "táhnou" vůlí a rozumem horší matky než ty, které svým dětem v opojení lásky dopřejou a dovolí všechno?
Respekt jim, vždyť co je proti tomu pár skleslých měsíců.
I roků.