Cesta na západ

za hranice všedních dnů.
Dala by se nazvat taky tmelením kolektivu, rodinným teambuildingem.
Vystoupením z komfortní zóny.
Cestou vděčnosti a umění všeho si vážit.
Rodinnou poutí, autovandrem.
Dovolenou na pár metrech čtverečních.
Cirkusem na kolečkách a taky plánem B, jak já to umím :-).

12 dní v přítomném okamžiku.

*****************

Tentokrát bylo jinak snad úplně všechno.
Chystali jsme se vyjet už koncem července na kratší okruh po poutních místech Slovenska, taky ukázat dětem konečně Tatry, Pieninský národní park, solné doly Wieliczka, navštívit Zlaté Hory apod.
Jako ochutnávka nanečisto v pěti, abysme si to s Markétou zkusili, žejo. Ha ha :-).
Nejdřív do toho přišlo jedno a druhé důležité setkání, pak začalo být hnusně (v cílových místech i dost chladno), což je pro nás stopka. Poté do toho zase skočily ženský věci, a pak bylo zase hnusně.
Už několikrát jsem měla zazimovanou kombuchu, nakrmenej kvásek a vypráno všechno všem a už jsem z toho začínala bejt nervozní, jako když uplyne termín porodu a nic se neděje.

Sledovali jsme počasí a měli jsme 2 dny na rozhodnutí, kam teda vyrazit a vyrazit, abychom se stihli vrátit.
Počasí nabízelo v podstatě jen dvě možnosti trasy, osově souměrné. Buď na západ nebo na východ (ó, jak příznačné, ale co když mám ráda západ i východ?).

Balkánská trasa s koncem v Medugorje byla nabušená krásnými cíli odminula a z mého pohledu snadnější (už jsme tam byli, věděli jsme, do čeho jdem, těšili se + skvělé podmínky na spaní nadivoko, koupání ve sladké vodě s dojmem moře, ve kterém se stále snažíme moc nekoupat, finanční nenáročnost, o maličko kratší byla, méně vybavení s sebou, protože je tam vedro i v noci).
Přesto jsme nakonec zvolili tu pro nás méně známou a méně snadnou západní trasu s cílem v Lurdech, na které bylo jen pár bodů, který jsme chtěli navštívit a byla zvolená tak, aby šla zkrátit, kdyby se to náhodou nedalo.
Chvíli jsme uvažovali i protáhnout cestu do Barcelony, která byla v jednom místě už fakt kousek, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme to nechali být.

Měli jsme dva dny na to, aby Lukor pořešil v práci, co bylo potřeba, babička si vzala děti, abych stihla sbalit všem vše jako puzzle (balení je u fungování na malým prostoru to nejzásadnější, na tom závisí celý ne/úspěch cesty).
Nakonec jsme balili v noci, protože při zkoumání francouzských požadavků na výbavu auta jsme samozřejmě pět minut po dvanácté zjistili, že nemáme francouzskou ekologickou známku (která stále ještě nepřišla, ale naštěstí se prý stačí prokázat dokladem o zaplacení - než jsme vše ale dohledali, byl čas na balení fuč). Německá známka naštěstí nebyla potřeba, když se Německem pouze projíždí.

Místo ráno (to jsem teprve kupovala pojištění) jsme vyrazili ve 3 odpoledne, ještě u Rozvadova jsme zvažovali to otočit (já), než si Markéta zvykla na jinou sedačku a zjistila, jak v ní usnout. To bylo v jejím případě naštěstí vše, teď už můžu říct, že je dobrej parťák na cesty :-).

V sobotu večer jsme přistáli u domu hladoví, špinaví, upocení, s vysátými účty, ale plní dojmů a vděčnosti za všechny zázraky, který se nám zase staly.

Naše auto, náš hrad II

Protože naše autovandry se staly neodmyslitelnou součástí dovolené, přemýšleli jsme, jak je zachovat i v počtu pěti kusů.

Auto jsme ještě měnit nechtěli, tak jsme naplánovali původně koupi střešního stanu.
Pořád jsem váhala hlavně kvůli poměru cena/míra využití hlavně proto, že už nebudeme tak nenápadní a budeme muset daleko lépe plánovat přespání. Stejně tak jsem si neuměla představit komplikace s balením, když stan náhodou zmokne.
No a bezpečnost je samostatná kapitola - vždy jsem se cítila líp v zamčeném autě i za cenu nepohodlí než i třeba pohodlněji ve stanu (po první zátěžový noci jsem už usínala bez problému naprosto kdekoli a kdykoli).

Když Lukor na chalupě vyměřoval rozměry k úpravě vestavby, stal se zázrak.
Zjistili jsme, že Maki akorát dorostla do integrovaný autosedačky, tudíž velkou můžeme nechat doma, všechna tři sedadla stačí sklopit a pomocí nový a větší skládací matrace proměnit auto v prostorný letiště pro všechny tři potomky.
A hlavně: nečekali jsme, že naše sedadla půjdou sklopit úplně stejně jako dřív, proto se nemusíme našeho oblíbeného konceptu vzdávat...

Světýlka z Pepca tomu dodaly hipsterskej punc.

Větší prostorové nároky na zavazadla jsme vyřešili střešní rakví, která se rozhodně neztratí a jako správní masňáci jsme si koupili v Decathlonu skvěle skladný skládací stolík s židlemi uvnitř (stárnem, no :) ).

Jako třešničku na dortu Lukor vytunil stávající vestavbu tak, aby byl oddělený vysouvací prostor na vaření/nádobí/zásoby a zvlášť prostor na naše bedýnky s oblečením, nakonec přidal dvojitou nabíječku, nabíječku na notebook, různý kabely na nabíjení kdečeho, nový powerbanky.

U komerčně prodávaných vestaveb jsem okoukala a už loni koupila skvělý vařič české výroby zn. Meva, se kterým je vaření o hodně jednodušší, pohodlnější a rychlejší (není to placená spolupráce, jsem s ním prostě spokojená).

Dobrodružství nečekááá! :) 

(no, uvidíme)

Cuc na špejli (bez čokolády)

Bohatá úroda okurek u Lukorových rodičů mě donutila oprášit starej recept na okurkový nanuky i přes to, že jsem tvořítka na nanuky s poztrácenými součástkami v zápalu uklízecího boje dávno vyhodila.
Naštěstí stejně posloužily malý kelímky z Pepca a malý dřevěný lžičky.
Druhá příchuť je jablečná - podle stejnýho receptu, jen jsem okurku vyměnila ze dvě menší oloupaná zelená jablka.

Děti jim říkají domácí Calippo a jedou je ve velkým.

Výbornej je taky zamražen podle chuti naředěn mátovojitrocelový sirup s přidanou citronovou šťávou, nanuky pak připomínají ty s colovou příchutí :-). 

No a brzy bude čas na nejlepší broskvovou :-).

Tak třeba to někomu k něčemu bude, když se má vrátit to léto...:)

Pečený květák s cizrnou a brambůrky na hummusu

Brambory moc nesmíme, ale těm novým se nedá odolat, a tak jsem tohle jídlo už párkrát dělala.
Malý přepůlený vydrhnutý brambory, cizrna (vařená nebo z konzervy), růžičky květáku.
Poprášit moukou, ochutit oblíbeným kořením (dala jsem cibulovou sůl, sušený česnek, sůl, pepř a trochu kari) a polít olejem.
Zamíchat, vysypat na plech vystlaný papírem a dokřupava upéct (nejlépe na horkovzduch). Podávat na hummusu (může být trochu řidší) politý trochou oliváče. (na foto chybí koriandr, ale i tak je to slast.)

Recept na hummus TADY, tady stačí k servírování jen samotný bez polévání majdou :-).

Příště zkusím využít bílé fazole, ať je to víc košér :-).

Domácí úpravy 5+

Demontáž.

Jak bych u ostatních místností skoro nic neměnila, tak tady to bylo špatně už od začátku: koupili jsme postel ještě když jsme bydleli ve starém bytě, podle toho, že se nám líbila.
Vizuálně pěkná, masiv, navíc byla s klouzačkou, kterou jsme po pár měsících odmontovali, protože neskutečně překážela a v našem podání u dveří to ani nebylo bezpečný.
Pokoj nenafouknem a je fakt pidi, stejně jako celý byt.
Já teda tajně koukala po větších, ale Lukor se nechce z lokality svého mládí hnout a přes to nejede vlak, navíc bůhví, kolik let tenhle stav vůbec potrvá. O nic většího bych se stejně starat nechtěla a ani bych na nějaký další přesun neměla sílu.
Takže dyzajn stranou, pár let to bude prostě takto.

V dětským pokoji všude všechno, hromada věcí.
Třídila a vyhazovala jsem chuchvalce náramků ve slizu a drobcích od sušenek tři dny (a upřímně, kdybych u toho nejela růžence, asi bych to rovnou zapálila).
Nová postel je od truhláře z Jeseníků, kousek od bráchovy komunity. Podle fotek jsem se trochu bála, ale je úplně perfektně zpracovaná, mnohem líp než ta předchozí, mám z ní radost (to není placená spolupráce, jen ji ráda doporučím dál). Díky přistýlce je vyšší než předchozí, víc se pod ní vejde.
Knihovny Hemnes, konečně.
Původně jsem měla vybrané i nové schody s úložným prostorem, ale toho starýho Trofastu mi bylo líto, navíc naše holky jsou v zápalu tvoření fakt čuňata, takže tak.
V nejvyšším "schodu" jsou ukrytý věci, který děti nepoužívají a v nejvyšším patře je skrytá odkládací plocha pro toho, kdo bude spát u zdi.
Modrá skříňka dole jen čeká na své využití, ta se mi tam připletla při focení.
Klavír jsme vyhodili zpět do obýváku, beztak z prostoru za ním dělaly holky skládku.
Místo nich přišla komoda odtamtud, kam jsem dala věci Makisanovi.

Cítím se tu líp a prostorněji než předtím, i když malý to tu bude vždy.

 Tak dlouho jsme plánovali koupit Makisanovi odrážedlo, až ho Lukor našel u popelnic :-).

Židle z debordelizace před přestavbou u salesiánů. Zaplesala jsem. Stejný, co máme (jupí), čekají na druhou vrstvu nátěru.

Věci z obývákové komody jsme někam dát museli, takže kromě probrání a debordelizace obývákové stěny byla potřeba ještě jedna nižší komoda.
Prasárna, ale není prostor na hrdinství, jsem sice minimalista, ale úložný prostor muší bejt :-).
Původně jsme ji plánovali do rohu ke stromku ke zdi, ale už zůstala tady.
Ten pocit, když mám kam odložit poskládané prádlo apod.!

A nová polička v kuchyni.
Byla jsem z tý vozíkový hromady už na nervy - když jsme plánovali kuchyň, netušila jsem, že budu kvasit kombuchu ve velkým a klíčit na více sítech.
Dva roky jsem poslouchala, jak to tu zeď zničí apod., ale teď má dušička pokoj - všechno má konečně svoje místo (aspoň na pár hodin, tak si to musím vyfotit. Nebo že by pomůcka na úklid pro děti..?).

Zbývá jen vyčistit sedačku a křeslo.

Děkuji všem za spolupráci ♥.

"Krajčův kostel" v Chotěvicích

Mladý pan farenheit nám na chalupě při grilovačce vyprávěl, jak za ním byli manželé Krajčovi pro svěcenou vodu, protože koupili zchátralý kostel v Chotěvicích, otevřeli ho lidem a ti jim tam pořád marně sahali do kropenky.
Když pak i v neděli při kázání v Zálesní líčil, kterak se tam jel podívat a jaké to v něm zanechalo dojmy, doporučil naslouchajícím, ať si tam taky zajedou a udělají si názor sami.
A protože to bylo podle navigace jen cca 20 minut, zajeli jsme se tam mrknout taky s panem majitelem v zádech :-).

 

 

Pro mě největší krása.

 

 

 

 

Sv. František z Assisi (?) v houbičkovém stylu (ta zelená halucinace) - pro mě asi největší úlet.

 

 

 

Všechny možné Bible včetně komiksové.

Spiderman.

 

Záměr prvotního šoku vyšel tvůrcům dokonale :-), na druhý pohled nevím, jaký na to mám názor, ale naštěstí nemusím :-).
Pokud to takto někdo potřebuje ... ♥

Fotil Lukor mobilem, profi fota a další info třeba TADY nebo TADY .

Dodělávky

 chalupářské, když byly větší děti se salíky na táboře.

 

Temný kout v patře chalupy, kde se hromadilo haraburdí.
Na velký vaření to není, ale když se sejdeme na chalupě všichni, je fajn, když se ranní a večerní nápory v kuchyni, kam se už ani všichni nevejdem, trochu rozptýlí.
Na ohřátí mlíka/kaše pro mimi, uvaření našich lektvarů do termosek, na ranní kafe a vejce to stačí. 

Větší část minulýho týdne jsem byla s Maki na chalupě sama, ve vedrech ideál.
Lukor se potil s předělávkou dětskýho pokoje, kterej dotáhnem a "vykydáme" tento týden, neb jsem se na chvíli zbavila i přísavky nožní :-).

Za ten týden se dost posunula. Víc rozumí, občas i poslechne :-), je víc parťák a pomáhá, kromě dudáku, kterej jsme ztratili před měsícem a už to šlo bez něj, začíná konečně chodit s nočníkem a skoro bez pomoci se nají.
Její radost je nakažlivá - tleská a nejčastěji řve "jóóó", "mňáááááám!" nebo "tááát/dýýýýý" když něco hledáme a najdem.
Jinak je stále vostrá jako břitva - kouše, štípe, už spáchala i atentát :-).
Kolem kostela nasbírala velký šutry (nevšimla jsem si, že si je nechala) a pak je uprostřed mše mrskla vší silou doprostřed kostela...
Neustále chodí až ke Zdroji a není snadný nenechat ji hrabat v hostiích. I v těch konsekrovaných, když stojíme ve frontě, protože je hrozně rychlá, tak jí musíme držet ruce :-/.... Kvítko.
V nosítku už nevyvádí a vydrží u babičky. Uff.

Po návratu z tábora jsme byli zase na chalupě, neb čekáme na matraci do dětskýho pokoje.

Zvládli jsme ve vedru Besedické skály (hospůdka Na terase v Besedicích má pořád nejlepší knedle - jak ty slané, tak borůvkové) a borůvky ve skalním městě a z nich borůvkovou buchtu s kokosovou posypkou.

 

 

A hodně cest ke slepicím, na zmrzlinu, výlet do "Krajčova" kostela v Chotěvicích.

A taky pár burgerů u Filip´s burger - i když jsem na to nikdy moc nebyla, vřele doporučuju zastavit u týhle nenápadný boudy na cestě z Krkonoš na Horkách u žirafy - paní Maruška udělá cokoli si přejete (najedí se i vegetariáni a vegani) a k tomu má ještě ty nejkřupavější hranolky, co jsem kdy jedla (byť to podle některých fotek tak nevypadá).

O pár fotek víc si dávám k sobě.

Za vysvědčení

od babičky.
Podle stejnojmenného krátkometrážního filmu.