To si tak

Jediné foto z minulého víkendu, než jsme zjistili, že se (naprosto logicky podle toho, co se tam dělo) nesmí fotit.

člověk jede na duchovní obnovu s tím, jak zpomalí po psycho začátku školního roku.
A ono se všechno změní v regulérní duchovní bitvu, na kterou člověk zpočátku civí jak zjara, pak začne rychle (a nepřipraveně) shánět "kusy zbroje"... (moje blbost, měla jsem se zeptat, než jsme vyrazili)... a pak jede domů úplně KO, a neví o sobě až do druhého dne a jako dojezd nemoc.
A mohlo to bejt ještě mnohem horší, protože nebe dávalo pomoc každý den, takže jsem byla pak už "jen" nachlazená (zánět močáku dostal tečku hned, a ve škole řádí kromě jiného třeba žloutenka).

Všechno mělo podobný scénář jako v Polsku:
První den pro mě (což mě uchlácholilo), druhý pro ostatní (to je fér).
Poučení z Polska: nejezdi nikam nepomodlená.
Poučení z Brna: čert nikdy nespí, buď neustále připravena.
Víc si asi napíšu jen k sobě i bez publikování, protože chápu, že to je moc. 

Jinak otec James úžasnost, druhý o. Pio, opravdu, to sebeobětování v bolesti a přitom totálně nakažlivá radostnost ... a pohled ze třetí řady na jeho zahojený stigmata a bosý nohy ...  

Jsem vděčná. 
Za napojení... (tím, že jsme už podruhé byli na tak velké akci bez Ranhojiče, jsme se museli plně spolehnout na nebe a poslouchat jeho pokyny. Tahle škola mi dává strašně moc.)
Za Lukeho, kterej byl do toho hozen a chytal se a strašně mu sekla dobrovolnická vesta, když odnášel lidi do zákulisí a byla jsem na něj tak pyšná a dojatá, když jsem viděla, jak se o ty lidi stará, modlí se za ně, pomáhá jim na nohy.
Za to, že jsem tam nebyla sama, za holky, se kterýma jsme daly hlavy dohromady a spojily se v boji. ♥