V Garabandalu (2/3)

jsme se probudili v sobotu ráno do stejnýho mraku, do kterýho jsme v noci přijeli, postupem času se zvedl, ale po celý den se počasí střídalo (k plné verzi TUDY.)

Pokud někdo o Garabandalu nikdy neslyšel, jde o místo ve španělských horách, kde se během II. vatikánského koncilu v letech 1961 -1965 zjevila mnohokrát Panna Maria čtyřem dívkám - vše bylo doprovázeno zdokumentovanými a vědecky (bez přirozeného vysvětlení) zkoumanými nadpřirozenými jevy jako levitace, porušení všemožných přírodních zákonů, atd. 

Církev doposud nevydala žádné jasné stanovisko k uvedeným událostem.

Stručný výcuc TADY, kdo chce víc zkoumat detaily, může TADY a dobový film (za uvedený kanál neručím, pouze přesdílel tento film) TADY.  

Rychlý vajca a razíme na meš.

 Vzhledem k tomu, že nám několik mší po cestě sem vybouchlo nebo jsme prostě nebyli schopni dodržet itinerář, byla jsem už celkem vyprahlá.
Když jsme dorazili do kostela, byl už našláplej k prasknutí.
Lidi si začali nosit židličky ven, venku na zdi totiž visely obrazovky.
Pan farenheit zpovídal, dokud byla fronta, takže mše začala asi o 20 minut později. 

Kytarovka ve španělštině, přikládám pro ilustraci pár videí, aby bylo jasno, proč jsem byla tak naměkko :-)

Viděla jsem hned, že se tu vyskytují pošuci jako u nás ve skupině ♥ (tím nechci nikoho urazit, naopak, někteří lidi mi prostě připomínali staré známé) :-). 

Celkově je to tady dost konec světa.
Pár stejně vypadajících ulic, pár domků, z nichž některé polorozpadlé dobové jsou k prodeji, ušmudlaný veřejný wc, dvě prodejny suvenýrů, z nichž jedna je oficiální informační a poutnický centrum a o druhou se stará manželský pár srdcařů, u kterých se dá sehnat všechno možný, ale musíte si to vyhrabat ze změti všeho :-).
Asi dvě občerstvení, dvě hospody, z nichž jedna je zavřená, poutnický dům a pár ubytování soukro, částečně bez signálu (hurá), zvonečky ovcí.
Když člověk vidí dobové fotky, jak mezi domy nebylo ani dláždění, říká si, že Panna Maria si opravdu umí vybrat místo, kde se zjevit, aby měla jistotu, že tu jsou opravdu prostí lidé ♥.

Ale je mi to blízký, lepší, než některý Disneylandy. 

Díky týhle rozvrzaný houpačce jsme si mohli s Lukem i v klidu nakoupit :-).

Protože jsme neměli kromě mekáče a grilovanýho kuřete nic teplýho k jídlu celý týden (prostě nějak nebylo kdy), vyrážíme do zdejší hospody na oběd.
Pan číšník uměl anglicky ještě hůř než my, tak jsme si skoro všechno jídlo z krátkého jídelního lístku vybrali naslepo. 
Byli jsme tedy dost napnutí, co nám přinesou a bylo to moc fajn, akorát bohužel převážně smažené... 

Odpoledne jsme zajeli do údolí, protože v neděli bude všude zavřeno. 

Na benzince jsme sehnali jen bagetoidní chleba, vodu, nanuky, ujistili jsme se, že je všude jinak zavřeno už dnes a vystoupali jsme zpět do kopců s tím, že tedy nějak vyžijeme ze zásob ;-) - a konečně se vydali k borovicím. 

Místo prvního zjevení archanděla Michaela (přišel před PM). Zimomriauky přímo tam.

Lidová zbožnost na každým kroku.

U borovic právě probíhala pobožnost jedné z poutnických skupin, tak jsme to vzali oklikou přes Růžencovou cestu.
Ta vede do hor a má 20 zastavení - za každé růžencové tajemství jedno.
Dali jsme si společně radostný do čtvrtky kopce s tím, že si dám kompletní cestu do oblak druhý den ráno.

 

Místo zjevení u borovic.

Jdeme hledat studánku, za každým rohem ticho, klid a Pokoj.

Další runda nákupů a houpání :-).

... a nic dalšího smaženýho by už náš žlučník nepřežil, tak jdem po sprše vařit špagety.
Už jsme zase v mracích a je to hezký.
Něco jako rosu dejte, nebesa, shůry :-).  

Ráno sbalím růženec, vodu, papír a tužku a potichu se vytratím z auta. 
U kaplnky sepíšu na papír všechny lidi, který odevzdávám Panně Marii (dvě stránky) a jdu na to.

Poměrně záhy - už u prvního růžence mi dojde, že s sebou nemám opalovák a chvíli si dělám starosti o svoje spálení.

Vyřešila jsem to tak, že si u každýho tajemství stoupám do stínu stříšky.
Ticho, sluníčko a hory - za celou cestu jsem potkala asi jen dva lidi.
Když mám pocit, že mám hlad, dám si pár ostružin.  

 

   

... který byl za nás ukřižován.

... na nebe vstoupil... 

 

 

  

Cíl poblíž spáleniště.

...který tě, Panno, v nebi korunoval.

 ... od předposledního zastavení se ještě vracím, protože jsem na klekátku nechala pověšený Lukorův růženec :-).

A pak už fakt valím dolů, je totální vedro, protože poledne a mše začíná až o půl druhé, ale ještě bych ráda něco pojedla.

U auta se střídám se zbytkem rodiny (ten den bylo hrozný vedro, takže pečivo s pomazánkou, voda, kafe a sušenky mi přijdou jako mana nebeská). 
Bleskově se převleču a stíhám rodinu, která mezitím drží místa na bidýlku.
No... a dnes se na dokončení zpovědí čeká dokonce 40 minut, takže než mše vůbec začne, má už Markéta dost :-). 

 

 

ostatky.

 

Odevzdávám všechny spolucestující.

 

Pak ještě necháme exor. požehnat všechny zakoupený předměty (pan fahrenheit se na mě podívá, zkoumavě si mě prohlíží a pak mě zkropí ještě druhou dávkou) a vyrazíme na jídlo do bistra, který vypadá, že má jen pití, ale nakonec i něco sníme.

 

 

Když dojídáme, vidíme pana faráře, jak žehná všem poutníkům z auta na odjezdu...

Pak se uklidíme na dětský hřiště, kde je víc stínu než na našem tábořišti.

Uklízíme auto (a rozteklý svíčky v kastlíku), poleháváme, děti si hrajou s klackama a já si čtu.

Prostě neděle (a konečně mám pocit, že trochu odpočívám a neženu se za ničím). 

 

   

Od borovic se už zase ozývá békání, tak navečer vyrazíme na druhou štaci - tentokrát křížovou cestu.

Někdo jde za kněze, někdo za děti, každopádně ani podruhé není u borovic klid, kterej bych si představovala.

  

 

Makisan a sochy potřetí.

 

Luke tam nějaký mystický zážitek sice má, já nic.

Ale nechci bejt "sběratel" a celkově cejtím, že se něco děje právě v tom, že se zdánlivě nic neděje.

Jako by na nás pracovalo nebe v noci, v odpočinku, v mraku, v horku cesty...

Jako bysme přijeli k babičce na venkov a odpočinuli v její náruči.

 

Holky se pouští do hovoru s Norou, se kterou jsem se bavila já ráno v kostele ve frontě na svěcení suvenýrů. 

Nora je z Barcelony a má příjemnou srozumitelnou angličtinu.

Zkonzultujeme s ní své plány na Montserrat, studánku a holky s ní konverzujou snad hodinu, až se někteří lidi pohoršlivě otáčí, protože Makisan ji objímá jako loni Hildegardu v Assisi a pokouší se jakožespíkovat taky (a to ruší).     

 

  

 

 

 

 

Odtud se vydáme ještě pro vodu ke studánce (kanystr trvalo naplnit snad hodinu) a všechno, co jsme si ještě dokoupili a nestihli to požehnat, neseme do kostela.

Pak se sejdeme u auta, přebalíme ho na spaní, doplníme vodu a sjíždíme na naše parkoviště, kde se konečně uvolnila nejrovnější místa po karavanech. 

Sprcha s mravenci a honem spát, bo ráno vstáváme brzy.  

  

  

Budík máme na půl sedmou, proto nás překvapilo, že je tu v tu dobu ještě tma, naštěstí než se pobalíme, tak se rozední.
Přesně půl dovolenky je za námi. 
Naposled nabereme vodu, zamáváme opuštěným kopcům, děkujeme za azyl, za odpočinek, za spočinutí.
Máme to asi tři hodiny do kláštera v Arantsazu. Naše karavana se dává z nejvzdálenějšího bodu na pochod zpět.