Cestou do Garabandalu

V sobotu ráno máme mít promítání z cest pro seniorklub, tak jsem se hecla a je to tu... 1. část ze 3.

(full verze zase U MĚ.)

Místo pátku večer odjíždíme kvůli počasí v sobotu (klasika, to už snad ani jinak neumíme), ale naštěstí to stíháme celkem ráno (i když po týdnu balení mi připadala představa, že jednou vyjedeme, skoro neuvěřitelná) - a stavili jsme se na již tradičním bodě (rozhledna Milíře) na oběd od babočky a zbytky z lednice :-). 

Jeli jsme celý den, s pár zastávkama na jídlo, benzinkový hřiště, sprchu v německých lesích a unavení jsme to v noci zapíchli na parkovišti u hřiště na okraji francouzské vesničky Jouhe.

Luke byl docela nervozní, protože nový systém spaní rozkládal hned napoprvé za tmy a Markétu jsme přenášeli spící, ale nakonec vše klaplo.

Ráno jsem se prošla ztichlým francouzským polem, potkala jsem jen pár běžců a přestože jsme vstali včas, všechno balení jsme dali docela na knop. Do Paray-le-Monial nám zbývalo ještě přes hodinu cesty a na parkoviště poblíž baziliky jsme dorazili pár minut přede mší. 

Zrovna jsme se termínově trefili do jejich sjezdu komunity Emmanuel (velikostí asi jako naše Charis), kterej se konal v přilehlým parku, právě jely na pódiu chvály a parkoviště teda bylo úúúplně komplet plnýýý.  

Neviděla jsem jinou možnost než: "Pane Ježíši, prosíme o jedno místečko k parkování." a trochu drze jsem s důvěrou dodala: "Děkujem!" 
Pobouřený Luke začal reptat: "no jistěéé, Pán Bůh jako automat na zázra---"
Ještě ani nedořekl a už nám kynul jeden Francouz, že vyjíždí, ať si zajedeme na jeho místo.
Drahý sklapl, vyběhli jsme, za letu jsme se oblíkali a do baziliky dorazili právě, když průvod vcházel. 

Taková "drobnost", ale cítili jsme, že stojej při nás ♥. 

Mše byla v lurdským stylu - hodně zpěvu a mávání, trochu latiny a hodně kadidla, všechno, co druhej nesnáší :-). 

Stylový outfit na bohoslužbu :-) - svatý Pavle, oroduj za nás.

Svíčky a přímluvy sv. Markétě Marii Alacoque.

Markéta s Markétou : "... ale tati, ona nic neříká!"

Po mši a prohlídce baziliky jsme si udělali pozdní snídani a posilněni se vydali na prohlídku městečka s hlavním cílem, kterým byla Kaple Zjevení. 

 

 

První pokus o její navštívení se nezdařil, ta naše Markéta Marie tam totiž děsně prudila.
Vydali jsme se dál - kaple Markétina důvěrníka, St. Claude Colombiera, byla ale zavřená a Muzeum eucharistie mělo polední pauzu (neasi).

Ve  stínu akátů jsme si dali kafe do kelímku a sušenky a děti blbly u vodotrysků.
Četla jsem si z knížky, kterou jsem si šetřila až sem, mimo jiné svědectví lidí, kteří zakusili Boží lásku právě tady - a následoval druhý pokus o spočinutí v Kapli Zjevení. 

Taky nevyšel - Markétin řev zvenčí byl slyšet dovnitř, takže jsme zase urychleně vypadli.

Zašli jsme do obchůdku, kde nás zcela výjimečně a nezvykle nic nezaujalo (skoro jen souvenirs na jídlo), do baziliky pro svíčky, Luke pak vzal děti a odtáhli na zmrzlinu. 
Já objevila ještě jeden obchod uvnitř kláštera a po chvilce váhání se vydala do kaple potřetí, nechtěla jsem se prostě smířit s tím, že nemám chvilku klidu.

 

Jako bych tušila, že bych o něco přišla - dorazila jsem právě, když řádová sestra z kláštera vystavila eucharistii.
Zaplula jsem do lavice, nastavila ruce a konečně vypla - po chvíli jsem ucítila, jako by mi tekl do dlaní proud teplé vody a slzy v očích.
Rochnila jsem se, čerpala i pro ostatní, všechny zasvětila Jeho srdci (táta mi pak psal, že ho přestaly bolet zuby a je mu o 500% líp, to jsem ještě nechápala, za co vlastně děkuje, když jsem nevěděla o ničem, co bych udělala jinak než kterýkoli den) a pak se vydala zpátky k autu, kde jsem nalezla celou rodinu vytuhlou. 

Nechala jsem je spát, ať na nich nebe taky zapracuje, a četla si.

+++++ 

Všichni se samozřejmě probudili hladoví a blížil se večer - pořád jsme věřili, že někde nakoupíme, i když (nejen) frantíci mívají v neděli zavřeno.
No, tak nenakoupili - protože jsme nic kromě Mekáče neobjevili.
Jídlo z Mekáče nedáváme, a v tom místním bylo ještě hnusnější a prefabrikovanější než kdy jindy.
Ale jiný nebylo, pokud jsme nechtěli do tmy vařit, tak jsme něco snědli a zapíchli to na jednom z parkovišť nedaleko podle Park4Night - pod dohledem pána z vedlejšího domu, který nám to dovolil a taky nás celou dobu osobně hlídal :-).

ráno

Další cíl: Nevers a sv. Bernadetta (vizionářka z Lurd) ležící, spící.

Bohužel jsme zjistili, že Mapy.cz, v kterých máme uložené přesné souřadnice vytipovaných parkovišť, neumí navigovat postupně, a po chvíli točení se v kruhu nám došlo, že nás vede zpět do Paray. 
Tak jsme aspoň nakoupili a pomalu se rozloučili s vidinou poutnický mše, kterou jsme si vytipovali. 
Během jízdy jsem mrkla na web a zjistila, že má být ještě jedna ve španělštině.

Krásný město, i když jsme hlavní katedrálu z důvodu únavy dětí vynechali.

Když jsme ale dorazili na místo, ukázalo se, že právě končí - na informacích se nám omluvili, ale prý to tak občas dělají, že udělají mši v jiný čas.

Mrzelo mě to, měla jsem pocit, že nám to chce někdo překazit. 

zmenšená kopie lurdské jeskyně

Kámen, na kterým stála Panna Maria v Lurdech - odsekli ho a přivezli sem.

 

Z cyklu Makisan a sochy.

 

 

 

 

 

I když se v areálu střídal jeden poutnickej zájezd za druhým, vládlo tady zvláštní ticho, pokoj a klid. 

 

Kaple sv. Josefa...

... kde odpočívala Bernadetta před tím, než se při exhumaci zjistilo, že její tělo je neporušený.

(vyschlé) koupele

Po nákupu jsme si řekli, že si dlouhý přejezd na pobřeží Atlantiku rozdělíme a ujedeme aspoň dvě hodiny.

Ale když jsme sjeli z dálnice u Moulins původně jen na jídlo a zjistili, že zdejší rybník má všechno, co potřebujeme - tedy zdroj pitné vody, klidné místo na parkování a soukromí, navíc hřiště a nikde skoro ani živáčka, zapíchli jsme to už tady. Zítra to vezmem na jeden zátah.

Po jídle jsme se umyli a děti vyrazily obhlídnout hřiště.

To jsme ještě nečekali, že bude tak vytuněný, že na něm budou blbnout až do noci.

Ema ztratila mobil a když jsme ho spolu hledaly, zjistily jsme, že francouzští huliči jsou poctiví - že je prý v restauraci - tak si ho tam šla vyzvednout a já to jen jistila z dálky. Uff.
Od té doby, co mají děti lepší angličtinu než já, mluví všude ony a já nejsem motivovaná už vůbec s tou svojí něco dělat.

Pokračovali jsme v jízdě na levitujícím kolotoči, když se z lesa začala ozývat hudba a blikat světla. Říkali jsme si, že tam asi bude letní kino.

Ale když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že rybník o velikosti doleckýho, kterej ani není na koupání, ale i tak je kolem něj písečná pláž s dřevěnými chodníčky, sprchou, tělocvičnou, restaurací a hřištěm, má kolem sebe rozeseté dřevěné budky s promítačkami - evropský projekt, něco jako my máme na každým vrchu rozhlednu.

Navíc kolem rybníka byly v zemi zabudované barevné bodovky, které zvláštně osvěcovaly dřevěné mostky přes potoky, kapradiny, stromy obrostlé břečťanem ...  

Promítačky jely audiovizuální smyčku tu na plátno umístěné na hladině rybníka, tu na šumící stromy nebo posekaný trávník v kopci u lanového parku.

Fotky to nezachytí, ale ozvučení bylo tak dobré a sugestivní, že prostě Avatar hadr.

(aby videa schroustal blogger, musela jsem je hodně zmenšit, pročež to vyjde nastejno, jako kdybych nic nevložila, ale co už)  

 

Až do půlnoci jsme se procházeli kolem rybníka, kde jsme potkali jen pár lidí, a áchali a óchali a připadali si chvíli "jako na dovolené" - děti byly jak u vytržení a klidně by tu zůstaly. 

 

 

Děti ráno vyráží zpět na hřiště a na stezku, podívat se, jak vypadá na světle. My zatím v pohodě sbalíme auto. 

 

Nikdy bych neřekla, že se někdy budu mejt Evianem :-).

Po deseti chodech a dvaceti zhoupnutích vyrážíme s notným zpožděním na další nákup a na dlouhý přejezd.

Projíždíme zase úplně jinou krajinou, sopečnou. Stavíme jen na oběd v podobě grilovanýho kuřete na odpočívadle, která jsou tu fakt skvěle vybavená.

 

 

 

Navečer sjíždíme z dálnice u Bordeaux na pobřežní silnici a hledáme nocleh - plácek z Park4Night byl fajn, ale hned vedle byl lepší s pěkným soukromím, už je tady cítit sůl ve vzduchu.

Anička je indisponována, tak se rychle umyjeme, najíme a zaplujeme. 

 

 

Ráno obhlížíme Markétiny nový komáří štípance, který přibyly k těm starým a jsou to takový otoky, že je potřeba koupit antihistaminika v podobě gelu, kterej asi jako jedinej s sebou nemáme.

 

Takže další zdržení - lékárna (a hláška týdne: "Moskíto ďob ďob", při který šly holky do kolen) a rovnou i pořádnej nákup (některé Carrefoury jsou tu fakt dobře vybavené).

Nakoupíme další saláty a dezerty, který tu mají fakt vyhlášený a konečně razíme na největší evropskou dunu - Duna du Pilat.

 

Centrální parkoviště u duny na světelné ceduli hlásí, že je plné, tak celou dunu postupně objedeme, ale nechce se nám riskovat, že dostaneme pokutu za špatný parkování jako ostatní, tak se vracíme na centrální parking, jestli se třeba něco neuvolnilo.

No, cedule hlásí pořád to samé, ale my to riskli a zajeli dovnitř a zjistili, že vůbec není tak plné, jak hlásí. 
Našli jsme hezké místo ve stínu, obdivovali vkusné zázemí stánků a vyšplhali bosi na hřeben duny.

 

Nejdřív jsme mysleli, že dáme i pláž, ale zjistili jsme, že duna dost zkresluje - že není tak blízko, jak vypadá a když jsme přišli níž, tak že není ani tak liduprázdná, jak vypadala shora.

Po výstupu opustíme placený parking a na dálničním odpočívadle dáme růženec v dálkovým spojení s našincema, pozdní oběd a dezert a jeden šílenej tanec (Ema). 

Jak jsme nabrali zpoždění, na bunkry pro připomínku druhé světové války u Capbretonu nám vychází večer.
Tak dáme aspoň západ slunce, říkáme si.
Na pláži to voní smaženýma rybama, pozorujeme serfaře a dovádíme ve vlnách.

Jenže k autu se vracíme až za šera.
Sice se tady dá spát, ale je to velké parkoviště, osvětlené, bez špetky zeleně.
Popojedeme na jedno odpočívadlo z Park4Night, to už je úplná tma, přestavování auta je složitý a rušíme lidi, který už spí. Navíc plácek není na úplný rovině, poblíž je docela frekventovaná silnice a smrdí to tu.
No co, nějak to přežijem, umyjeme ulepená těla v keři a zaplujem.
Ještě ráno popojedem na klidnější místo, kde jsme klidně asi mohli spát a dáme snídani - a po ní supertenké palačinky, co jsme koupili včera.

 Protože nevozíme lednici, musíme vždycky nakupovat právě na ten jeden den. 

Popojíždíme jen kousek: k Labenne - Océan, kde nakoupíme studený pití, další, jinak okořeněné kuře :-), pečený brambory a profiterolky.
Podle mapy to vypadá na malé letovisko - a kousek od něj stojí přímo na duně u oceánu kaple sv. Terezy. 
Parkujeme podezřele snadno, pobalíme jídlo a věci na koupání a šineme si to ke kapli - už jsou zase dvě hodiny. 
To ale zapříčiní, že tu v téhle době nebudeme mít společnost.  

Obrostlá ostružinama.

V jejím milosrdným stínu poobědváme.

 

Parafráze na "Hledejte nejprve Boží království...": 

"Hléédejte nejprve kapli na duně a všechno, co k ní pááátřříííí, ostatní (liduprázdná pláž a parking, jakej si vyberete) vám bude jistě přidáno, věřte v to sestry a brááátřiiii :-)"

To jsem teda koukala, na tu robinsonádu! 

Z fotek to není vidět, ale ohlušující vlnobití bylo tak silný, že Ema vzala svůj donut, položila ho na pláž a čekala jen na vlny, až k ní doputují.

Pak jsme tam vlezly spolu, ale musely jsme se držet, aby nás to neodneslo a měly jsme plavky plný písku.

Navečer jsme se vrátili k autu, přeparkovali blíže centru Labenne a když jsme nabírali u pítka vodu, uviděli jsme tohle:

Zkusili jsme po mytí (i vlasů - ach!)  přejet ještě vedle do Ondrés, který vypadalo podle mapy ještě menší, ale situace tam byla stejná, prostě moc lidí.

Koupili jsme si aspoň ve stánku jídlo, já dostala dveřma do hlavy a pak jsme si našli bezpečný parking u fotbalovýho hřiště i s lesem, než přejedeme hranice do Španělska - slyšeli jsme různý zvěsti, tak jsme to chtěli nechat až na ráno.

Na spotu už spali někteří lidi, v rohu dokonce vládla čilá zábava a po nás přijel ještě mladý pár s miminkem a 4 psy, co spal na střeše ve stanu, tak jsme ztratili zábrany a přestali peskovat holky, že řvou. 

Ranní hry.

Poslední francouzský nákup jídla a plynu.

  

Jediný typiše spaniše kostel, kterej jsem vyfotila za celou dovolenku, v tomto stylu byly skoro všude.

 

Za hranicemi: Hendaye, Irun a Hondarribia - vyšplhali jsme po úzké silnici na parkoviště u svatyně Panny Marie Guadaloupské - nenápadná zatáčka, ale krásný areál s mnoha možnostmi pikniku i spaní, včetně pítka: 

 

 

 

  

 

 

Jedna ze tří španělských černých madon - v 17. století se místní obyvatelé modlili k Panně Marii Guadaloupské za ochranu před obléháním francouzským vojskem - a klaplo to :-).  

 

 

Výhledy, suvenýry a razítka - jsme na Camino Santiago.

 

  

Pevnost ala Josefov.

  

 

... a výhledy na pobřežní silnici, když po prohlídce svatyně, jídle, procházce a doplnění vody vyrážíme dál: 

 

Nebyl tu ani signál. 

 

 

 

Během sprchy s výhledem se Maki zabavila obdivováním koní:  

Pro mě byl přejezd do Španělska docela kulturní šok.
Ještě, že holky jely španělštinu už půl roku na Duolingu.
Lidi mluví hrozně rychle a nahlas, jsou velmi temperamentní a nemluví anglicky.
A celkově po té francouzské uhlazenosti to je prostě náraz.
Už se zase stmívá.
Rozhodneme se, že vypouštíme další potenciální cíle, a že to i kvůli zpoždění dotáhnem už rovnou do Garabandalu, i proto, že tam je bezpečný spaní na samotě. A taky abychom si nekrátili plánovaný víkendový odpočinek.

Čučíme na ohně šlehající z komínů v průmyslové zóně Bilbaa a říkám si, jak tudy asi mohl brácha jít dlouho pěšky z letiště.

Lehce po půlnoci už parkujeme na tichým parkovišti v kopcích těsně před cedulí San Sebastian de Garabandal.
Místo, kde stojíme, je zrovna v mraku, takže to vypadá jako by pršelo, ale neprší a je to příjemný.
Jako déšť bez deště. 
Tma, ticho, vůně horských bylin, mrak a v noci mírně děsivá socha madre del imigranto v zatáčce.

To be continued :-).