Scotland: Part 1

Ještě optimismus :-) (asi se mnou dost lidí nebude souhlasit, ale přijde mi, že ruzyňskýmu letišti jeho jméno prostě sluší)

Už jsem úplně zapomněla pocit, když v zimě a dešti přivandruju na neznámý místo a netuším, kde budu spát... :-)

Dobré ráno Skotsko! Dobré ráno Tesco :-)...

ani vegetariánská verze Scottish breakfast mýmu zažívání moc neulehčila :-)

... konečně čas vyrazit  - směr Stonehaven a Dunnottar Castle!

... se svou sexy atombordel pláštěnkou jsem byla mezi ostrovany sice měkká, ale při neustálýmu moknutí a schnutí mi prostě byla kosa :-)

tulení rodina při pobřeží

příjemný městečko Stonehaven bych si asi příště zvolila na nocleh místo Dundee

... ještě malá zastávka v Aberdeen City :

William Wallace ...

... a Robert Bruce ... není nad to, když má člověk představy z americkýho filmu s australským hercem, co pobíhá po irským venkově, ale stejně ho mám ráda :-).

... v přístavu jsme chtěli vidět hlavně maják, ale když jsme viděli tu obrovskost, mrkli jsme jen na lodišky a vyrazili do přírody...

Držte si klobouky, následuje Cesta z města ... Highland yeah!

... duchové a duše lesů ...

Jak už jsem psala, do Edinburghu jsme dorazili se zpožděním až v pátek večer.
Letiště bičovaly provazy deště, na zhejčkanýho středoevropana kosa, pro ostrovana pohoda na baleríny naboso a svetřík :-).
Cítili jsme se vítáni.
I přesto, že Lukor byl mezi nažehlenýma anglánama podezřelej všem bezpečnostním složkám (už v Praze ho neminula "namátková" včetně zkoumání ponožek :-) ) a už v hale se "nenápadně" vyptávali, jakože odkud, za jakým účelem a jak dlouho budem v jejich zemi opruzovat.
Půjčení auta netrvalo dlouho, srdečný fórující Skot v autopůjčovně nás na naši omluvu za mizernou angličtinu bodře ujistil, že jeho čeština je mnohem horší :-).
Pak jsme dostali našeho Kojota.
Pravda, seznamování se s levostranným řízením, navigací a předpisy ve velkým městě, za tmy a lijáku se zamlženým sklem nebylo úplně to pravý.
Mezi elegantně plujícími auty jsem hystericky kvílela, že už neuvidím svoje děti (a muž se taky po výletě přiznal, že si v tu chvíli kladl otázku, jestli nám jako tohle stojí zato :-) ).
Nejvtipnější bylo, když jsme se konečně vymotali z města, minuli poslední lampy a zjistili, že nesvítíme :-).
To byl ale poslední zažitý okamžik paniky a potu až někde.
Lukor se na skotské silnice adaptoval velmi rychle (po pár desítkách mílí už řídil jak domorodec) a má můj obdiv poseroutky.
Bez kapky vody a jídla jsme ujeli asi 100 km do města Dundee a z důvodu velké únavy řidiče to kolem půlnoci zapíchli u nonstop otevřenýho Tesca, nakoupili a ustlali si na kraji parkoviště, kde tak nesvítilo.

Vstali jsme za tmy, spakovali co se dalo, vyrazili do města na snídani (jako na potvoru měli všude až od devíti, jen Turci nás obsloužili "už" v osm.
Divili se, že jsme z ČR, prý nás tipovali na Francouze (haha, s těma pohorama...) 
Konečně jsme vyrazili.
Brzký dopoledne jsme strávili v okolí městečka Stonehaven.
Dunnottar Castle se opravdu vyplatí navštívit po sezóně.
3 autobusy japonských turistů naštěstí přijely až když jsme místo opouštěli.

Další zastávkou byl Aberdeen. 
Město, rychlý kafe a carrot cake u Starbucks (a hlavně WC), mírný zklamání z obřího přístavu plnýho kromě obrovských lodí taky výfukových plynů, kde se nám nechtělo hledat maják :-) a zase naskočit na Kojota, konečně vyrazit z města a nabrat směr Highland.
Při výjezdu z města přestalo pršet a obloha byla vymetená.

Highland ve slunečním svitu byl tak trochu pank, ale po těch pár zmoknutích a uschnutích nám to ani nevadilo :-).
Poměrně záhy nám začla padat čelist a cesta se proměnila v maraton "brzdit - vyskočit - chodit a fotit - vrátit se - naskočit" a tak dokola.
Dalo by se tam strávit tolik času ...
Přesto jsem nelitovala rychloprohlídky, bylo to tak opojný!
Soustředili jsme se jen na cestu, večer na nalezení místa ke spánku a přesto, že jsme moc nejedli a nepili, byl to obrovskej příval síly a odpočinku.
Hrad Balmoral byl pro veřejnost ten den uzavřený (sjížděli se tam nějací politicans, na což dohlíželi polismeni - stejně jako na to, jestli jsme, ještě nevědouc, zaplatili parkování), tak jsme jeli dál do hor.
Následoval sled mnoha "no ty vogo!!!" (i v jiných tvarech :-) ), a to za každou sebemenší zatáčkou.
Nejrozmanitější krajina, co jsem kdy viděla.
Za každou zákrutou se otevřel dechberoucí pohled, každý tak jiný, jinak barevný a nečekaný.
Neustálý vyskakování z auta do vichru a zpátky brzy způsobil ošlehanost tváří (a v uších mě bolí ještě teď :-) ).

Po západu slunce jsme zaparkovali u lesa na okraji asi nejhezčí horský vísky Tomintoul.
Zastavili jsme se mezi místní v pubu na pivo a cider "na zahřátí" :-), protože večer teplota klesla na tři stupně.
Pak ještě u auta ledová "flašková sprcha" (kdo zná moje mytí a mazání, ví...), civění na hvězdy ve spacákovým kokonu s Kojotem z nahrávky (v tomhle prostředí dostal úplně novej rozměr!) a spánek.
Nejlepší místo na nocleh!

Pokračování příště :-).

P.S. To, co na fotkách vypadá jako veeelkéééé, je ve skutečnosti ještě mnohem, MNOHEM, většíííí...!